Začaly prázdniny, většina lidí cestuje… 

Tématem měsíce července je ztroskotání. Nemusí nám z toho vzniknout zrovna fanfikce na Robinsona Crusoe, ale cestovatelský neúspěch v nějaké své podobě bude hlavním tématem našeho alespoň dvoutisíceslovného dobrodružného příběhu vyprávěného ve třetí osobě. V textu se objeví slova "stres, cestování, kniha". 
_______________________________________

Rozhlédl se po tichém bytě, pohledem zkontroloval, zda jsou zavřená okna, pro jistotu udělal pár kroků ke sporáku a ověřil, že je vypnutý plyn. Povzdechl si, když se odevzdaně vydal ke dveřím. Když byli minulý týden s kamarády v baru, vůbec ho nenapadlo, že by se mohli v opilosti pohádat, uzavřít sázku a on by tak hned další víkend musel vyrazit na tuhle praštěnou výpravu. Vůbec netušil, jak se k tomu tématu dostali, snad kvůli tomu, že se nikdo z nich letos nikam do zahraničí nechystal, ale netrvalo dlouho a strhla se hádka, ve které on prostě musel trvat na tom, že to bez problémů dokáže. 

Ten večer, kdy tuhle výzvu vymýšleli, mu to všechno přišlo úplně v pohodě a vlastně jako docela super nápad, ale čím víc se blížil jako odjezd a on si zjišťoval podrobnosti, tím víc pochyboval o jejich zdravém rozumu.

Přehodil si popruh tašky přes rameno a s tichým slibem, že se už nikdy na alkohol ani nepodívá, opustil bezpečí svého malého pronajatého bytu a vydal se za dobrodružstvím. 

Sotva vyšel z domu, zamračil se při pohledu na automobil, teda pokud se tak stařičké Felicii s každým plechem v jiné barvě dalo říkat, a hlasitě zanadával, když si všiml lístku za stěračem. S neblahou předtuchou vůz obešel a udeřil rukou do střechy. Botička. To ta cesta pěkně začíná, pomyslel si rozčarovaně, normálně tu policajty není celý rok vidět a zrovna teď, když kvůli nakládání věcí stojí na zákazu, se tady musí objevit. 

Když sahal do kapsy pro mobil, rozhlédl se, jestli hlídku ještě někde neuvidí, ale zaujalo ho něco jiného. Vlnící se záclona v okně přízemního bytu protějšího domu naznačovala, že se za ní někdo skrývá. Věděl přesně, kdo to je. Ta stará protivná ženská, která jen čeká, kdy něco provede. Netušil, co jí na něm tolik vadí, ale už aspoň věděl, kde se zde najednou vzala policie. Vztekle zavrčel, naštvaný víc na svoje hloupé opomenutí než na tu všetečnou ženskou, a začal řešit svůj současný problém. 

Po ztrátě několika desítek minut a k jeho nelibosti také několika desítek stokorun, které musel odebrat z přesně vyměřené částky, kterou si s sebou mohl vzít, nasedl do auta. Nechápal, jak se klukům povedlo něco takového sehnat. A raději ani nechtěl vědět, jakým způsobem ten vrak získal technickou.

Konečně se mu povedlo nastartovat a s použitím značné síly zařadit jedničku. Pomyslel si, že po téhle cestě už nebude muset do posilovny, a s hlubokým nádechem vyrazil. 

Trvalo téměř hodinu, než se mu podařilo dostat se ven z Prahy. Pátek odpoledne, teda spíš podvečer, letní prázdniny, zácpy se asi daly očekávat, ale stejně ho překvapilo, že když se konečně dostal na dálnici, slunce už se začalo sklánět k obzoru. 

Zamračil se na blok ležící na vedlejším sedadle, kde měl jasně rozepsaný plán cesty, který musí dodržet, pokud chce všechno stihnout, což znamenalo, že dnes musí překročit hranice. Stále měl časovou rezervu, ale po zkušenosti s pražskými kolonami si nebyl vůbec jistý, jestli bude stačit. Buď jak buď, dřív než za hranicemi si neoddechne. 

Cesta k jeho překvapení ubíhala docela plynule, jen kolem Brna to trošku drhlo, jak se na dálnici vyrojily autobusy cestovek mířící na jih. Jak jen jim v tu chvíli záviděl. Klimatizovaný autobus s plně funkční převodovkou se mu v tuto chvíli zdál jako naprostý luxus. 

Trhl s kličkou od okna v dalším marném pokusu vpustit do kabiny alespoň trochu vzduchu. Bohužel, opět bez sebemenšího úspěchu. Začínal mít podezření, že se ho jeho kamarádi pokouší zabít. Že jim vůbec nejde o to, aby dokázal projet tu šílenou trasu v ještě šílenějším časovém limitu a s naprosto šíleným autem, ale že se ho prostě chtějí zbavit. Zatřásl hlavou, aby se zbavil dotěrných myšlenek, a když uviděl, jak mu z vlasů odletěly drobné kapičky potu, rozhodl se zastavit a otevřít okna třeba násilím. 

Když se mu konečně podařilo stáhnout výplň jednoho okna alespoň o pár centimetrů dolů, rozhodl se ještě natankovat, když už stojí. Ve chvíli, kdy se automaticky natáhl po kličce, mu došlo, že zavírání oken bude pravděpodobně stejně náročné jako bylo jejich otevírání, pokud to nebude ještě horší. Nakonec jen pokrčil rameny, vážně pochyboval, že by zde byl nějaký zoufalec, který by kradl zrovna tohle auto. Pohrával si dokonce s myšlenkou, že nechá otevřené dveře a klíčky v zapalování a bude doufat, že ta noční můra na čtyřech kolech zmizí, ale bylo mu jasné, že by se mu kluci už nikdy nepřestali vysmívat, že se nedostal ani za hranice, takže od tohoto nápadu prozatím upustil. 

Sotva za pobavených pohledů ostatních tankujících vyjel z benzinky, začal v duchu počítat. Vůbec se mu nelíbilo, jakým tempem mu ubývají peníze. Zamračil se a tiše slíbil krutou pomstu tomu, kdo vymyslel finanční limit. A ještě horší věci slíbil provést tomu, kdo v zájmu zajištění dodržování pravidel navrhl, aby si nesměl vzít žádnou rezervu ani platební kartu. Litoval jen toho, že vůbec netuší, čí to byl nápad. Klidně mohl být jeho vlastní. 

Zatřepal hlavou, aby se zbavil představy, jak sám sobě rozbíjí ústa, a soustředil se na cestu. Hranice už byly blízko, vypadalo to, že úkol prvního dne splní a před půlnocí bude v Bratislavě. Vážně netušil, proč se museli vsadit zrovna o to, jestli je možné během jediného víkendu projet autem přes hlavní města deseti států. No, ještě štěstí, že ho kluci aspoň poslali na Balkán, taky mohli chtít, aby dojel třeba do Ruska. Nebo na Island. 

Konečně se před ním objevila Bratislava. Vyhlížel tabuli s názvem města a psychicky se připravoval na to, co bude muset udělat. Ještě teď slyšel v uších smích svých přátel, když mu předávali pečlivě zabalenou knihu, kterou musel vyfotit u každé cedule s názvem města. Odfrkl si při vzpomínce na to, jak tvrdili, že vybrali speciální knížku, aby náhodou nepodváděl a nenašel si fotky na internetu. No, musel uznat, že měli pravdu, fotky Kámasútry pro gaye u cedule Bratislava by se asi hledaly vážně špatně. Nedovedl si představit magora, který by takové fotky pořizoval. Teda, teď už ano, pomyslel si ve chvíli, kdy vystupoval z auta a v ruce svíral inkriminovanou knihu. 

Jakmile se mu povedlo udělat ucházející fotografii a schovat tu věc zpět do auta, opadl z něho stres. Možná ta výprava nebude tak špatná, jak se na první pohled zdálo. S úsměvem se nasoukal za volant a rozhodl se využít energie a dobré nálady, které se ho zmocnily, když se mu povedlo splnit dnešní cíl, a vyjel směrem na Budapešť, rozhodnutý nadehnat si trošku času oproti původnímu plánu. 

Zastavil na odpočívadle u čerpací stanice kousek před Budapeští, aby se alespoň pár hodin prospal. Stejně byla úplná tma, ještě by nebyla kniha na fotografii dostatečně viditelná a kluci by mu ji neuznali, pomyslel si předtím, než se na zadních sedadlech zabalil do deky a usnul. 

Vzbudilo ho svítání nebo možná ten startující náklaďák, za kterým zastavil, každopádně po rychlé návštěvě až překvapivě čistého sociálního zařízení se vydal na cestu. 

Budapešť byla brzy za ním a stařičká Felicie statečně směřovala na Bělehrad. Začal si to užívat. Cesta probíhala klidně, sluníčko hřálo, okýnko drželo otevřené, foťák na mobilu fungoval, k jeho překvapení fungovala i nabíječka do auta, nic nemohlo jeho úspěch ohrozit. 

V Bělehradu se rozhodl pro delší pauzu, potřeboval se protáhnout a nechat odpočinout svůj otlačený zadek. A něco k jídlu by taky nebylo na škodu, pomyslel si, když jeho žaludek hlasitě zakručel. 

Ze Srbska vyjížděl spokojený, tiše si prozpěvoval a užíval si cestování, což ho v Makedonii pomalu přestávalo bavit, a když vyděšeně zjistil, že mluví sám se sebou, musel uznat, že jet sám takovou dálku opravdu nebyl nejlepší nápad. Už se těšil, až bude zase zpátky doma a bude moci opustit stíněný prostor automobilu. Ne, že by to před klukama někdy přiznal, to se bude samozřejmě tvářit, že to byla naprostá pohoda. 

Projížděl zrovna Albánií, když se nebe zatáhlo a zvedl se vítr. Blížil se večer a vypadalo to, že se k němu přidá i bouře. Při prvních kapkách dopadajících na čelní sklo si povzdechl a vrhl pohled na otevřené okénko. Nastal čas na zavírání. 

Než se dostal na benzinku, aby mohl za použití násilí dostat sklo zase nahoru, začalo pršet. Hodně pršet. Jeho boj o zavření okna byl doprovázen vzteklým klením a velmi kreativními nadávkami, které rozhodně pobavily místní obyvatele, očividně se scházející u piva právě na čerpací stanici. 

Když se mu po dobré půl hodině usilovného boje zevnitř i zvenku konečně podařilo dostat okno do původního uzavřeného stavu, k čemuž musel využít všechno nářadí nacházející se v kufru, tedy klíč na kola a rezavý šroubovák, oddechl si. Byl sice unavený, mokrý a špinavý, ale byl si jistý, že noc stráví v suchu. 

Vrhl pohled na skupinu lidí, kteří ho se smíchem sledovali ze zastřešené terasy a pozvedali svoje sklenice k přípitku, a pokrčil rameny. Rozhodně nehodlal kvůli cizím lidem jet kdoví kam v tomhle stavu a už jim předvedl dost velkou show, takže eroticko-akrobatické vystoupení s názvem 'Převlékání ve Felicii' už to nezhorší. 

Nakonec se mu i přes nepřízeň počasí podařilo dostat až do Černé Hory. Když se mu začaly klížit oči, rozhodl se, že je nejvyšší čas zastavit a prospat se. Bubnování deště, který začal konečně pomalu ustávat, na střechu Felicie, ho ukolébalo ke klidnému spánku. 

Ochlazení, které bouřka přinesla,  mu přišlo vhod, aspoň nemusel vést další boj s okýnkem, už tak si nebyl jistý, jestli by to klička ještě vydržela. Ráno si dal na benzince pořádnou kávu a odhodlaně se vydal na cestu. Zbývalo mu nějakých šestnáct set kilometrů, předpokládal, že by to mohl stihnout za nějakých dvacet hodin, když byla většina cesty po dálnici, což by znamenalo, že by si mohl ještě jít na pár hodin zdřímnout, než bude muset do práce. 

Těšil se, až po práci zajde za klukama, aby si vyzvedl svoji výhru. Dobrou whisky měl rád a o to víc, když ji nemusel platit. Ušklíbl se a odhodlaně vylezl z auta, aby vyfotil Kámasútru u tabule s nápisem Podgorica. 

Už jen čtyři, pomyslel si, když přenastavoval cíl cesty v navigaci na Zagreb. Další bude Lublaň, pak Vídeň a nakonec Praha, kde to sice začalo, ale počítat se mu bude, až když do ní dojede zase nazpět. 

Pomalu se blížilo poledne, když se dostal na chorvatskou dálnici. Přesvědčený, že teď už to půjde lehce, se rozhodl zastavit se někde na pořádný oběd. Pravá chorvatská pljeskavica. Nebo ražniči. Sliny se mu sbíhaly v ústech a tak se rozhodl risknout malé zdržení a sjel z dálnice směrem na Ploče, kde si byl jistý, že najde nějakou slušnou restauraci. Peněz už mu sice moc nezbývalo, ale na jeden oběd a kafe někde na benzince by to podle jeho výpočtů ještě vystačit mělo. 

Zaparkoval na nábřeží a s heknutím vylezl z auta. Zhluboka se nadechl mořského vzduchu a zalitoval, že nemá o trochu víc času. Kdyby mohl, rozvalil by se po obědě na pláž a užíval si sluníčka. Usadil se alespoň na zahrádce blízké restaurace a během jídla poslouchal šumění vln a křik racků. 

Právě dojedl, když mu začal vyzvánět telefon. V dobré náladě hovor přijal a protočil očima, když se z druhé strany ozval veselý výkřik: „Nazdar cestovateli!“ 

„No nazdar,“ odfrkl si pobaveně a opřel se do židle. „Co chcete?“

„Ale, jen nás tak napadlo, jestli ještě žiješ,“ ozval se Martin s nádechem ironie v hlase.

„Abysme kdyžtak vyslali záchranný oddíl,“ zachechtal se Marek. 

Unaveně si protřel oči, když si uvědomil, že jsou tam určitě všichni a že pravděpodobně celý víkend chlastají a dělají si z něho srandu. 

„Všechno je v pohodě,“ přerušil je rychle, aby se vyhnul dalším provokacím, a naznačil číšníci, že bude platit. „Zastavil jsem se v Ploče na oběd, výborné ražniči,“ zavrněl spokojeně, jistý si tím, že budou závidět. 

„No jo, pán si debužíruje,“ ozval se Dan, který měl slabost pro jakékoliv maso, „jen aby mu pak ten prožranej čas nechyběl,“ prohlásil a snažil se, aby zněl jako vědma. 

„Bez obav,“ ujistil je a s úsměvem podal číšníci peníze, aby se mohl vydat na cestu. 

Poslouchal dohadování svých nejlepších přátel, když pomalu kráčel k autu. Už se je chystal přerušit, aby se s nimi mohl rozloučit a vyrazit na cestu, když uviděl, jak z vedlejší ulice vycouval na nábřeží starý náklaďák a lehce ťuknul do jeho Felicie. Už se chtěl nadechnout k otrávenému komentáři o ignorantech za volantem, když si všiml, že se Felicie pohnula a pomalu směřuje směrem k moři. S vytřeštěnýma očima zíral na výjev před sebou. 

„Kurva,“ hlesl ve chvíli, kdy přední kola sklouzla přes okraj a auto se pomalu sunulo do vody. 

„Co se děje?“ ozvalo se v telefonu překvapeně, na takové výrazy z jeho úst nebyli jeho přátelé zvyklí. „Petře?“ dožadovali se jeho pozornosti. 

Klidným tempem přešel k červeně nalakovanému kurfu Felicie, který zůstal trčet z vody, a vytáhl z kapsy klíče. 

„Právě jsem přišel o auto,“ odpověděl, když se mu konečně podařilo ten šok alespoň trochu vstřebat. Vážně netušil, jak se to mohlo najednou tak strašně pokazit. „A jestli zítra nepřijdu do práce, tak přijdu i o ni,“ uvědomil si lehce vyděšeně. Že by se mohlo něco takového stát ho vůbec nenapadlo, vážně si myslel, že největší komplikací budou dopravní kolony. Začínala se ho zmocňovat hysterie. Nemohl si dovolit přijít o práci, neměl by na nájem a přišel by o byt. Nemohl se vrátit k rodičům, ne, když teprve před pár měsíci jako velký frajer odcházel. Prudce oddechoval, ve spáncích mu bušila krev. V jedné ruce svíral telefon, ve druhé klíče od utopeného auta. 

„Péťo, klid,“ rozkázal Martin, který měl s Petrovými záchvaty paniky největší zkušenosti a poznal, co se s jeho kamarádem asi děje. „Dýchej, pomalu, zhluboka. To zvládneme,“ klidným hlasem ho instruoval, dokud neslyšel, že se Petrův dech dostává do normálu. 

„Co budu dělat?“ hlesl vyděšeně s pohledem stále upřeným na vůz trčící z moře. 

„Zavoláš policii a vyřešíš auto. Já zatím zjistím, jak tě dostaneme domů,“ oznámil mu Martin, který už zapínal počítač. „Hlavně si z auta vytáhni doklady, pokud jsi je tam měl nechané, pravděpodobně budeš muset domů letěl, abys to stihl. Letenku zajistím a zaplatím. Na taxík na letiště bys snad měl ještě peníze mít.“ 

Petr při zmínce o létání zasténal. Nesnášel tento způsob dopravy, ale bylo mu jasné, že jiná možnost, jak se dostat domů včas, pravděpodobně neexistuje, tak proti Martinovu nápadu neprotestoval. 

„A Petře?“ ozval se ještě Dan a nervózně se odmlčel. „Nemohl bys zachránit tu knihu? Je bráchova a on tak trochu neví, že jsem si ji půjčil,“ přiznal neochotně a vyděšeně dodal, „a nikdo mě nedonutí jít koupit novou.“ 

Petrovi zacukal koutek úst. Takhle zabít vážnou situaci dokázal jen Dan. 

„Pokud mě odsud dostanete tak, abych byl včas v práci,“ pronesl slavnostně, „tak ti tu pitomou knihu klidně půjdu koupit. Docela jsme se spřátelili, když jsem s ní trávil víkend.“ 

Vyprskl smíchy, když na druhé straně straně zaslechl zalapání po dechu. Jen ať si trápí hlavy, pomyslel si škodolibě a položil telefon. Podíval se po kolemjdoucích, kteří se zastavovali a ukazovali si na jeho koupající se auto, a s povzdechem vytočil číslo na policii. Čím dřív to začne řešit, tím větší je šance, že se z toho průšvihu dostane.