Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas...

Jako další v pořadí nás čeká romantika.

Koukněte na obrázek těchhle dvou a utvořte k němu romantický příběh dlouhý alespoň 1500 slov. Jestli se rozhodnete psát přímo podle obrázku, nebo v něm najdete třeba nějakou symboliku, jíž se inspirujete, je na vás. Příběh bude psán v er formě.
_______________________________________

Stará žena sedící na dřevěné lavičce na okraji vysokého srázu se zachvěla a přitáhla si pletený pléd blíž k tělu. Přesto, že již před pár dny přišlo jaro, teď, když se slunce začalo pomalu skrývat za obzor, přišel chlad a prostoupil jejím křehkým tělem. Věděla, že by zde neměla být, že by měla být doma, sedět v teple u hořícího krbu a plést. Nebo si číst. Nebo jen tak sledovat plameny. Ale nemohla. Ne, když on už tam nebyl.

Pevně zavřela oči, aby zadržela slzy. Nechtěla plakat, neměl to rád. Vždycky jí říkal, že by chtěl všechnu její bolest vzít na sebe, že nechce, aby trpěla, že její smutek ho bolí. Povzdechla si, když si vybavila jeho utěšující dotek, lehké pohlazení po tváři a letmé polibky do vlasů. Pevné sevření jeho paží, které pro ni měl vždy, když se potřebovala skrýt. U něj byla v bezpečí.

Silnější poryv větru jí vytrhl pramen vlasů z pečlivě sčesaného drdolu a mrštil jí ho do tváře. Chvíli ho sledovala. Šedivý proužek, který se kdysi pyšnil temnou barvou havraních křídel, se jí míhal před očima a přivolával vzpomínky.

Bylo to už přes padesát let, kdy se poprvé setkali, ale pamatovala si to, jako by to bylo teprve včera. Nadšenci z klubu modelářů, který sídlil v blízkém městě, pořádali výstavu svých výrobků. Většina děvčat se tam vypravila, aby obhlédla možné ženichy, ale ona ne. Ji fascinovaly všechny ty titěrné výrobky a precizně zhotovené modely. Obdivovala jejich práci, protože si byla jistá, že sama by to nezvládla. Sklonila se zrovna k jednomu naprosto úžasnému modelu starého hradu stojícího na kopci za nehostinnými skalisky, od kterého se vinula klikatá říčka až do vzrostlého lesa. Okouzleně sledovala čisté linie a drobné detaily, ztracená ve vlastních představách, když jí stejně jako dnes vyklouzl z drdolu dlouhý pramen hustých černých vlasů a dopadl na tu nádheru.

„Opatrně, slečno," uslyšela tichý hlas nad sebou a otočila hlavu, aby zjistila co se děje, když ucítila, jak se jí ten neposlušný pramínek vlasů zamotal do drobounkých kousíčků zeleně obarveného dřeva, které tvořily listí stromů.

„Och," splynulo jí ze rtů a začervenala se. Ten mladý muž, který se k ní skláněl a právě svými hbitými štíhlými prsty opatrně vymotával její vlasy z modelu, byl nádherný. Dlouhé řasy rámovaly pozorné hnědé oči. Tmavé vlasy se divoce kroutily kolem souměrného obličeje. Nemohlo mu být víc než dvacet, pomyslela si, když sledovala mladíkův profil, a ani si nevšimla, že už skončil s jejím osvobozováním. Z myšlenek ji vytrhl až dotek jeho ruky, když jí vsouval pramínek vlasů za ucho a lehce se usmál.

S očima plnýma slz zvedla ruku a jedním prudkým pohybem odhodila šedivé vlasy dozadu, zpět k ostatním, tak, aby je neviděla. Nechtěla, aby jí připomínaly, že už je stará a má život za sebou. Ale musela uznat, že to byl krásný život.

Tehdy nad tím modelem ještě netušila, že právě potkala muže svého života. Stydlivě poděkovala a vydala se dál. Jen občas neodolala a podívala se směrem, kde krásného neznámého tušila. A on tam byl a díval se na ni.

Trvalo další rok než se znovu setkali. Na stejném místě, při stejné příležitosti. Během toho roku dospěla, už nebyla dítě, ale mladá žena. V koutku duše doufala, že tam bude a že třeba... nevěděla, co udělá, pokud na onoho mladíka narazí, ale chtěla ho vidět. Za ten rok na něj hodně myslela. Všechny chlapce, kteří se jí pokusili dvořit, srovnávala s ním a odmítala.

Byl tam. Spatřila ho téměř okamžitě. Stál na stejném místě, jen model před ním byl jiný. Už ne hrad, ale krásně zdobená budova kostela usazená v rozkvetlém parku. Rozhlížel se. Vypadalo to, že někoho hledá. Srdce jí splašeně bilo. Hledal ji? Přemýšlela, co má dělat. Jít za ním? Zmizet? Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, usmál se a ona věděla, že to bude v pořádku.

Upřela pohled na slunce, pomalu mizící za obzorem, ale neviděla jeho nádheru. Před očima měla jeho úsměv. Výraz, který jí vždy dodal sílu, naději, že bude vše v pořádku. A který už nikdy neuvidí. Vyčerpaně si povzdechla, když poslední paprsky slunce ozářily jezero rozkládající se v údolí. Seděla zde už několik hodin, od toho, kdy opustila nemocnici, bez něho, už navždy sama, a vzpomínala.

Jejich první schůzka byla rozpačitá, tak jako první schůzky bývají. Pousmála se, když si vzpomněla na ty příšerně růžové tapety na zdech malé cukrárny, kam ji pozval. Bylo na něm vidět, že je nervózní, že se jí chce zalíbit. Uklidňovalo ji, že i on je nesvůj, nezkušený, nejistý. Ale zvládli to, dokázali překonat své obavy a stydlivost a pomalu začali budovat krásný vztah, plný lásky a něžností.

Trvalo to tři roky, než ji požádal o ruku. V té stejné cukrárně, ze které už naštěstí zmizely tapety a byla vkusně vymalována krémovou barvou, si najednou kleknul a vytáhl prstýnek. V krabičce, kterou sám vyrobil a jejíž víčko zdobil nádherně vyřezaný hrad, ten, nad kterým se skláněla, když se setkali poprvé.

Zasněně se usmála, když si vzpomněla, jak se jí téměř omlouval, když se zeptala, jestli by na tom hradě mohli mít svatbu. Přiznal, že je to jen místo z jeho fantazie, místo, kde by chtěl žít, ale které neexistuje.

Svatbu měli nakonec v tom kostele, nad jehož modelem se setkali podruhé a domluvili se na první schůzce. I tak v tom byla určitá symbolika.

Zadívala se do tmy, která halila okolí. Jemný šelest listí byl jediným zvukem, který na toto skryté místo doléhal. Věděla, že by měla odejít, ale nedokázala se k tomu přinutit. Sledovala první hvězdy, které se rozzářily na obloze. Jedna, druhá, třetí. Jako jejich děti. Zrak se jí rozmazal, jak jí do očí vyhrkly slzy při myšlence na jejich úžasné děti, které ztratily otce, a na jejich krásná a šikovná vnoučata, která ztratila dědečka.

Sledovala hvězdy, když jí před očima probíhal celý jejich život. První dcera, krásné miminko s černými vlásky po mamince. O tři roky později syn, živý chlapec s hnědýma očima po tatínkovi. A nakonec, už docela nečekaně, po dalších pěti letech, malinká holčička. Všechny tři jejich děti byly úžasné. Každé bylo jiné, co do vzhledu i povahy, ale všechny milovali a podporovali. A vyplatilo se to.

Vzpomínala na promoci nejstarší dcery a pyšný pohled v očích jejího otce, když ji tam viděl stát s diplomem v ruce. Viděla před sebou hrdý výraz svého manžela, když jeho jediný syn dokončil svůj první model. Ze rtů jí uniklo uchechtnutí, když si vzpomněla, jak pečlivě vyslýchal přítele nejmladší dcery, když ho poprvé přivedla domů. Zbožňoval jejich děti a ony jeho.

Ztěžka se zvedla a upravila si pléd na ramenou. Naposledy přejela pohledem noční krajinu a pomalým krokem se vypravila k domovu. Věděla, že na ni bude čekat.

Zavrtěla hlavou, když si přehrávala dnešní rozhovor s nejstarší dcerou. Její děti už byly veliké a tak je mohla nechat samotné doma a dělat společnost své staré matce. A to taky udělala, i přes veškeré její protesty, že je v pořádku a ať zůstane se svou rodinou.

Blížila se k domu, světlo v kuchyni jí prozradilo, že na ni dcera pořád čeká. Povzdechla si. Doufala, že jí nebude její noční výlet vyčítat. Potřebovala být sama, přemýšlet.

„Mami, jsi v pořádku?" zaslechla opatrnou otázku, když konečně vešla do domu. Štíhlé paže její dcery se jí omotaly kolem ramen, když ji mladší žena objala.

„Jak jen můžu být," zachraptěla, hlas zhrublý dlouhým mlčením a pláčem.

„Můžu pro tebe něco udělat? Cokoli?" zamumlala jí dcera do vlasů.

Zavrtěla hlavou, než hlesla: „Jediné, co bych chtěla, je být s tvým otcem." Pevně dceru objala a na chvíli zavřela oči a jen vdechovala jemnou vůni jejího šamponu. Když se odtáhla, vyčarovala na tváři malý úsměv. „Běž spát," zašeptala, „taky si už půjdu lehnout."

Rozloučily se. Vtiskla dceři polibek na tvář a sledovala, jak mizí ve svém starém dětském pokoji. Všechny děti zde stále měly své pokoje, aby se mohly kdykoliv vrátit domů, když budou potřebovat. S hlubokým nádechem se vydala po schodech směrem k ložnici. Chvíli stála s rukou na klice a odhodlávala se udělat další krok. Byl to jejich pokoj, jejich útočiště, místo, které vybudovali společně a teď v něm zůstala sama. Opřela si hlavu o dveře a zhluboka dýchala. On by si jistě nepřál, aby opustila jejich ložnici jen proto, že on už tam s ní není. Vstoupila.

Vzpomínky ji zaplavily okamžitě a téměř ji srazily na kolena. Každé jejich milování, každé společné usínání, každé ráno, kdy spolu leželi v posteli a povídali si, než se dům probral k životu a děti vtrhly mezi ně, se jí na malou chvíli objevilo před očima. Zavrávorala a rychle se zachytila pelesti. Unaveně zavřela oči. Byl to těžký den, pomyslela si, když vklouzla pod přikrývku. A noc bude ještě těžší, došlo jí, když pohladila studený polštář vedle sebe.

Slzy jí vytryskly z očí, rozplakala se. Srdce se jí svíralo bolestí. Zatočila se jí hlava, v uších jí hučelo. Měla pocit, že se nemůže nadechnout. Všechno ji bolelo. A najednou... Klid. Žádná bolest, ticho. Cítila se zase mladá. Vyskočila z postele a zatočila se dokola. Překvapeně si uvědomila, že její dlouhé vlasy jsou opět černé. Zarazila se. Co se to stalo? Rozhlédla se okolo, když v tom ho spatřila. Stál opodál a sledoval ji s tím svým roztomilým úsměvem. Rozběhla se k němu a skočila mu do náruče.

„Simone," vydechla, když zabořila tvář do jeho hrudi a pevně se k němu tiskla, jakoby se bála, že ji zase opustí.

„Neopustím tě, lásko," zašeptal a zvedl její tvář tak, aby si hleděli do očí. „Už nikdy."

Sledovala ho a na tváři se jí rozléval spokojený úsměv. Tohle bylo to, po čem toužila.

Svět kolem se zavlnil, jejich ložnice zmizela. Najednou stáli na okraji lesa, před nimi se rozkládaly skály a v dáli stál... Hrad. Ten hrad, u jehož modelu se seznámili. Ten, který neexistuje. Stál tady, ve světle zapadajícího slunce, a vypadal, že je zve. Otočila se ke svému muži. Byl zase tak mladý, uvědomila si překvapeně.

„Tady jsme takoví, jací se cítíme," usmál se na ni s vědomím, na co myslí. „Pojď," zašeptal a chytil ji za ruku.

Vedl ji klikatou cestou směrem k hradu a pořád se usmíval, když vysvětloval: „Všechno je jen na nás, na naší duši. I to, kde budeme žít." Kývl směrem k hradu, který byl stále blíž: „Už budeme spolu. Navždy."