Listopad - podzim, chladno, déšť... Dobrá nálada většině z nás zamávala s prvními mrazíky a ukáže se zase až na jaře, proto nás tento měsíc čeká trochu depka.

Napíšeme si alespoň 2000 slov inspirovaných písničkou Breaking The Habit od Linkin Park. Pro osobnější výsledek budeme psát v první osobě.
_______________________________________

Sedím u stolu, ramena mám svěšená, hlavu skloněnou, a v chvějící se ruce pevně svírám fotografii. Tvrdá židle mě tlačí, ale tuhle bolest nevnímám. Ne, když je zde mnohem horší.

Upřeně hledím na ten kousek lesklého papíru, který přináší vzpomínky. Vzpomínky, které jsou jako sůl v otevřené ráně, ale přesto od toho výjevu na fotografii nemohu odtrhnout zrak. Cítím nesnesitelnou bolest, jako už mnohokrát předtím. Jako každý den a každou noc od té chvíle, kdy jsem to všechno tak strašně podělal. Kdy jsem tě ztratil. Navždycky.

Přejedu prstem přes tvůj usměvavý obličej a znovu si v mysli promítám ten den. Co vše jsem udělal. Co jsem neudělal. Co jsem měl udělat. Co jsem naopak udělat neměl. A co jsem měl prostě jen udělat jinak. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Už navždy si budu pamatovat všechny ty chyby, které už nemůžu odčinit a které mě stály vše. Vše, na čem mi záleželo.

Rozhlédnu se po pokoji ve snaze najít alespoň malou úlevu. Úlevu od bolesti, která se mě zmocňuje, když vzpomínám na to, co jsem měl a co jsem ztratil. Kvůli všem chybám, které jsem udělal. Já sám. Jen já sám jsem tomu na vině. Nikdo jiný.

Malá místnost, jen pár metrů čtverečních, můj domov. Měl bych zde být v bezpečí. Před světem. Před smrtí. Tak přesně to říkají. Ale ne před myšlenkami. Ne před svým vlastním zoufalstvím. Před tím mě nic neochrání, ani tyhle čtyři pevné zdi, které se kolem mě svírají.

Odložím fotografii zpět na stůl a posledním pohledem se znovu omluvím. Vím, že nedokážu odčinit své chyby a smazat svoji vinu, ale přesto to pořád zkouším. Toužím po odpuštění, ač vím, že si ho nezasloužím. Nemohu si pomoci.

Ztěžka se postavím a přikročím k oknu. Je to jen kousek, několik stop, které musím překonat, ale stejně mi připadá, jako bych ušel mnoho mil. Jako bych se prodíral houštím a brodil se blátem.

Vyhlédnu ven na blednoucí oblohu. Noc odchází a blíží se nový den. Další den, kdy se mě budou snažit přesvědčit, abych zapomněl a šel dál. Další den, který strávím v tomto pokoji a budu se snažit předstírat, že je mi fajn. Že svět je v pořádku. Že jsem v pořádku já. Že život může jít dál.

Jsem unavený.

Unavený ze snahy bojovat za svůj život. Unavený z boje o alespoň špetku svobody. Unavený z přežívání v tomto malém pokoji.

Přitisknu dlaň na okno a sleduji probouzející se svět. Svět venku, který by měl být skutečný, ale mě se zdá daleko, dál než měsíc, který vidím sklouzávat za obzor, ale který mě provází mým trápením noc za nocí.

Světlo se rozlézá mým pokojem, místností, která je celý můj svět. Jediný skutečný svět, který znám, společně s měsícem, mým společníkem během dlouhých nocí beze spánku.

Úzké lůžko vystupuje ze stínů a znovu mi připomíná moji samotu.

Vzpomínám na doby, kdy prostorná postel vévodila naší ložnici. Měkké peřiny a nadýchané polštáře spočívající na vysoké matraci.

Musím zavřít oči, abych se s tou vzpomínkou vyrovnal. Už je to dávno, tak dávno, a přitom to pořád bolí. Jako by to bylo teprve včera, kdy jsme společně leželi zamotaní v pokrývkách a smáli se. Tehdy byl svět ještě v pořádku. Tehdy jsi zde ještě byla ty.

Slza mi vyklouzne zpod zavřeného víčka a razí si cestu po líci. Její hladká cesta je narušena pichlavým strništěm. Zvednu ruku ke své tváři a automaticky si pomyslím, že bych se měl oholit, aby sis nestěžovala, než mi dojde, že už si nikdy stěžovat nebudeš. Vina mě prostoupí a já se opět zamyslím, jestli má cenu bojovat.

Hledám v sobě sílu jít dál. Sílu pokračovat. Sílu žít.

Každý den je to těžší a těžší. Snaží se mi pomoci, ale já nevím, proč bych měl bojovat. Proč bych měl jít dál. Proč bych měl žít.

Snažím se najít důvod, proč bych měl, ale nejde to. Ne bez tebe.

Tiše stojím u okna a vyhlížím ven. Tak jako každý den. Každý den, od té chvíle, kdy jsi opustila můj svět.

Nevím, jak je to dlouho. Snad několik měsíců. Snad několik let. Nesleduji čas, protože každá minuta bez tebe je jako věčnost a každý den je stejný.

Den za dnem, noc za nocí, vše se opakuje v neměnném rytmu. Sleduji, jak přibývá světla v malé místnosti, v mém malém ponurém světě. Za chvíli přijdou a donesou snídani. Slabý čaj a studená vajíčka. Kyselou marmeládu. Hořký chléb. Je mi to jedno. Vše se v mých ústech mění v hmotu bez chuti. V suché piliny. V hořký nápoj, který mi stáhne hrdlo, že neprojde ani dech.

Říkají, že musím jíst, a já na ně jen tiše hledím. Vím, že mají pravdu, ale je mi to jedno. Nebudu se vysilovat hádkami, nebudu řvát, nemá to smysl. Oni za to nemohou, za nic nemohou, jen dělají svou práci, to, co jim někdo přikázal. Ale nemohou mě donutit jíst. Oni ne.

Zvednu hlavu a nastavím tvář prvním nesmělým paprskům, které se derou do oken.

Až slunce pořádně zazáří a můj malý svět se bude koupat v zlatavém světle probíhajícího dne, přijde ona, osoba v bílém plášti a s patentem na rozum. Ona je ta, kdo rozhoduje, kdo určuje, co se má stát v tomto málem světě. V mém světě bolesti a samoty.

Opět se s ní pohádám. Jako každý den už týdny, měsíce, roky. Je to ona, kdo mě nutí jít dál. Žít. Bez tebe.

Nevím, proč se s ní vůbec bavím. Nevím, proč na ni reaguji. Nevím, proč jí odpovídám.

Snad je to tím, že ona má moc dát mi svobodu. Snad je to tím, že mě vždy dotlačí až za hranu. Snad je to tím, že mluví o tobě. Snad. Nevím. Nejsem si jist. Nezáleží na tom, protože už zde nejsi ty, abys na mě byla naštvaná, že vyvolávám konflikty. Že se nesnažím. Že nechci dál žít.

V poledne se zase objeví oni. Ti, co nosí jídlo. Každý den. Třikrát. Vždy ve stejný čas. Ve stejnou chvíli. Stejným způsobem.

Klepnutí na dveře a zachrastění klíčů mě vytrhne z myšlenek. Neotočím se. Vím, kdo to je. Oni a další snídaně. Slyším, jak mi přejí dobré ráno a na stůl pokládají tác s jídlem. Konvice od čaje klepne o kovový vozík na chodbě a nová se snese na pracovní desku jen kousek od tvé fotografie.

Mlčím celou dobu, co se pohybují po mém pokoji. Mlčím, když odchází. Mlčím, i když už jsou dávno pryč a studená snídaně stále spočívá na stole. Jako každý den. Nic se nemění.

Sleduji slunce putující oblohou stejnou cestou jako každý den. Vím přesně, co se bude dít, když dosáhne určité polohy vůči mému pokoji. Snídaně. Oběd. Večeře. Vyšetření. Aktivity. Koupele. Až nakonec zmizí a uvolní cestu měsíci. Každý den stejně. Beze změny. Pořád dokola. Ale dnes, dnes to bude jinak. Dnes to změním. Dnes naruším neměnnou rutinu všedního dne. Již dnes.

Pomalu přistoupím ke stolu. Ignoruji čaj, který už dávno vychladl, a jen letmo zavadím pohledem o misku zpola naplněnou kaší. Ani jedno mě nezajímá. Natáhnu ruku a opatrně uchopím malý kelímek. Barevné tabletky vesele zachrastí. Na rtech se mi objeví malý úsměv, když těch pár pilulek opatrně přemístím do tajné skrýše, o které oni netuší. Nikdo o ní neví. Naštěstí.

Znovu se usadím ke stolu a zahledím se na tvoji krásnou tvář. Lehce tě pohladím. Už brzy budeme zase spolu, slíbím ti beze slov a tělem mi proběhne zachvění. Mám strach, strach, že mě opustíš, znovu. Tentokrát z tvého vlastního rozhodnutí. Svírá se mi hrdlo a slzy se tlačí do očí. Ta představa, že tě ztratím už navždycky, bolí. Tak strašně bolí.

Zatnu ruce v pěst a skloním hlavu v náznaku pokání. Je to poslední šance. Jediná možnost, jak být zase s tebou. Jediná šance na štěstí. Pokud mi odpustíš.

Znovu sleduji tvoji usměvavou tvář a přemýšlím. Za chvíli přijde ona, osoba v bílém plášti, která se mě pokusí přesvědčit, že život jde dál, že musím bojovat, že musím žít. Nechce to pochopit. Nechce slyšet, že bez tebe nemůžu, že bez tebe již nechci žít, že nemá smysl bojovat.

Vím, že se mnou nebudeš souhlasit. V hlavě slyším tvůj naštvaný hlas. Chtěl bych ti vyhovět, chtěl bych jít dál, ale nejde to. Nemám už sílu bojovat. Nemám už sílu žít. Ne bez tebe.

Cvakání podpatků na chodbě mi oznámí, že už přichází. Znám zvuk její chůze, svižné kroky, spěch. Chodí sem denně. Každý den už mnoho měsíců či několik let. Nejsem si jist. Nevnímám čas.

Kroky se zastaví. Cinknutí klíčů ji ohlásí dřív, než tiše ťukne na dveře. Jak kdyby čekala pozvání.

Tiše sedím, bez pohybu, pohled pevně upřený na fotografii, ze které na mě hledí tvoje usměvavá tvář plná života. Života, který jsem ti svými chybami vzal.

Každý den se mě snaží přesvědčit, že si mám odpustit, že mám jít dál, že je čas začít znovu žít. Ale dnes naposled. Dnes konečně naposled.

Slyším její kroky i tichý hlas. Mlčím, když mě pozdraví. Nepohnu se, když ke mně přistoupí. Cítím ji, její upřený pohled zavrtávající se mi do hlavy. Odhaduje mě. Sleduje. Hledá, co se změnilo. Co zůstalo stejné. Snad doufá, že se rozhodnu bojovat. Snad má strach, že se to rozhodnu vzdát.

Netečně hledím před sebe, ztracený ve vlastních myšlenkách. Nechci s ní mluvit. Nechci vidět její tvář. Dnes, stejně jako nikdy dřív. A ona to ví.

Začne mluvit. Klást otázky. Bezvýznamné i ty horší. Jak jste se vyspal? Jaká byla snídaně? Jak se dnes cítíte?

Mlčím. Jako vždy. Každý den už několik týdnů, měsíců, snad i let. Protože nevnímám čas, ne, když tu nejsi ty.

Každý den je to stejné. Snaží se mě rozmluvit. Získat odpovědi na své otázky. Na běžné věci z běžného života. Normální věci z normálního života. Ale nic není normální, ne bez tebe. Copak to nevidí?

Tiše si povzdechne, když to konečně vzdá. Společenská konverzace není nic, o co bych stál. Ne s ní. Ne bez tebe.

Už se na nic neptá, ale mluví dál. Pořád stejně, jako každý den už mnoho týdnů, měsíců, snad i let. Nevnímám čas, ne, když tu nejsi ty. Ale dnes naposled.

Skloním hlavu a skryju před ní svoji tvář. Nesmím se prozradit. Ne, když jsem konečně došel až sem. Musím vydržet. Už jen pár hodin a vydám se za tebou. Za svým snem. Za svým životem.

Znovu začne mluvit o tobě, o tom, co bys chtěla, kdybys tu byla. Neví nic, vůbec nic. Mučí mě. Jak si dovoluje brát si tě do pusy? Jak si může dovolit o tobě mluvit? Co o tobě ví? Nic. Neznala tě. Nikdo z nich. Jen já.

Zmocní se mě vztek. Křičím. Řvu. Zuřivě šeptám. Vztekle vrčím. Jsem jako zvíře. Vím to a nedokážu s tím nic udělat. Nevím, kdy jsem se takovým stal. Nejsem to já. Už to dávno nejsem já, takový, jaký jsem se znal.

Vycouvá z pokoje, když se natáhnu k podnosu. Lepivá kaše se rozprskne na stěně a miska s rachotem dopadne na podlahu. Neporušená. Plast, zašklebím se s odporem. Už dávno mi přestali dávat porcelán. Sklo. I kov.

Palcem přejedu vystouplé jizvy zdobící hyzdící mé zápěstí. Připomínají mé viny, mé chyby, má selhání.

Nikdy mě nedonutí myslet si, že jsem to nezavinil já. Že nemůžu za tvoji smrt. Že mám jít dál. Bez tebe.

Myslí si, jak na mě vyzráli, když mě zavřeli v tomto pokoji. V pokoji s mřížemi na okně. V pokoje beze skla. V pokoji, kde bych měl být v bezpečí. V pokoji, kde není žádné soukromí.

Letmým pohledem zkontroluji, že postel je tak, jak má být. Oni to netuší. Vůbec netuší, že jsem našel svou skrýš. Místo, které mě zachrání. Které mi přinese úlevu. Které mi pomůže na cestě za štěstím. Za tebou. Pryč z téhle místnosti. Pryč od lidí, kteří se mě snaží zachránit.

Trvalo dlouho tu skrýš najít. Po mnoha zoufalých pokusech zbavit se trápení mi nezůstalo v pokoji téměř nic. Vše ostré bylo pryč. Trvalo měsíce, možná roky, než mi nechali alespoň malinkou svobodu. Než přestali hlídat každý můj krok. A na to jsem čekal. Až dostanu šanci mít svůj klid.

Spokojeně se usměji. Dnes naposled. Poslední nesnězený oběd. Poslední úklid pokoje, kvapně provedený, když budu pryč. Poslední prohlídka mého malého světa. Ne tak důkladná, jak by měla být. Naštěstí. Poslední sprcha a poslední nesnězená večeře. A pak, když vyjde měsíc, budu mít konečně svůj klid. Už nebudu muset bojovat. Už nebudu muset žít. A než přijde ráno a slunce započne svou pouť, dorazím za tebou, kamkoliv, kde jsi, a konečně začnu zase žít.