„Jsem vážně šťastná, že mi po tom všem stále věříš," řekla Šárka, když společně seděli v kavárně. Již nějaký čas se takto scházeli a ona mu poskytovala prostor k vypovídání. Od smrti jeho maminky uplynulo sotva pár dní. Ta rána byla stále čerstvá.

„Nevěřím ti," řekl zasmušile. Těžce se mu ta dvě slova dařilo ze sebe vůbec vypustit. Ale bylo to nutné. I přesto, že mu Šárka poskytovala citovou podporu, i přesto, že zařizovala vše kolem pohřbu. Kdykoli na ni pomyslel, rozbolelo ho srdce.

„Chápu," odpověděla s úsměvem. „Ale už jen to, že tu s tebou můžu sedět mě dělá šťastnou. A já vím, že to, co jsem prováděla je neodpustitelné. Ale chci, abys věděl jedno," řekla tajemně, „já o tvé odpuštění nikdy nepřestanu bojovat."

V tu chvíli Šárka netušila, že i když spolu jen seděli v kavárně, stále nad ním měla moc. Lojzovo srdce bylo jako o závod. Dlaně se mu potily. Dech zrychlil. Ano, miloval ji. Nechtěl, bránil se tomu citu, jenže kdykoli pohlédl do jejích očích, do těch kaštanově hnědých očích, neviděl v nich ty jiskry nejistoty, které se v nich zračily v bolestivých dobách modřin a monoklů. Ta etapa jejich života byla nenávratně pryč. Žádný vztek, ani strach. Nehleděla na něj s opovržením jako jiní, a to Lojzu dělalo ještě zranitelnějším. Když byl s ní, cítil se jako člověk. Cítil se být kompletní. Netrvalo dlouho a Lojza jí úplně propadl. Začal si užívat její přítomnosti.

***

„Musí v tom být něco víc," mumlal si Lojza pro sebe.

Uplynulo již tolik let. Úspěšně dokončil vysokou školu, získal několik titulů a zahájil výzkum, který mohl být přelomový. Pokud by se vše povedlo, jak má, změnilo by se vnímání minulosti jednou provždy. A co, že se to tak moc snažil dokázat? O Lojzových záměrech věděli jen dva lidé. Prvním byl přirozeně Lojza a tím druhým jeho asistentka.

„Já se zblázním," pokračoval ve svém rozhořčeném proslovu a div si z hlavy nezačal trhat vlasy. „Tak blízko. Tak blízko!" lamentoval nad klecí s krysami. „Co je sakra špatně?!"

„Stále nic?" ozval se ode dveří starostlivý ženský hlas.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Někde musí být chyba. Někde... Ale kde?"

„Jestli na to dokáže někdo přijít, pak jedině ty," povzbudila ho Šárka a podala mu hrneček s kávou.

„To je pro mě?" zaváhal.

„Říkala jsem si, že by se ti mohlo hodit," usmála se a pak se obrátila k monitoru, který stál blízko klece. „A teď se podíváme na ten problém. Ne nadarmo se říká, že víc hlav víc ví," řekla a vytáhla z kapsy svého laboratorního pláště hrst čipů, které měly být implantovány několika zbývajícím zvířátkům. Tato zařízení však nejprve musela projít speciální úpravou.

„Skvělé," rozzářil se Lojza a převzal si všechny čipy. K Šárčině překvapení na nich však nezačal hned pracovat, jak to bývalo jeho zvykem. Jen je všechny přendal na tác, sundal si plášť a přešel ke dveřím laboratoře.

„Počkej, ty odcházíš?" nechápala.

„Říkal jsem si, že dneska skončíme dřív," usmál se a oblékl si bundu. „Možná, že když budeme chvíli myslet na něco jiného, tak na něco přijdeme."

„Aha," řekla a přešla k věšáku. „Tak se tedy uvidíme zítra," rozloučila se, ale Lojza ji chytil za ruku.

„Myslel jsem, že bychom si třeba to kafe mohli dát společně," zamumlal a hlasitě polkl.

Byl to pro něj velký krok. Nešlo o žádné zařizování, či výzkum. Jen dva lidé, co spolu tráví volný čas. Děsilo ho to. Celý život na něj bylo pohlíženo jako na nulu a na něco takového si člověk rychle zvykne. I když se snažil ze všech sil na všechna ta štiplavá slova zapomenout, nemohl. Dostala ho. Byl jich plný. Věděl, že nejsou pravdivá. Že se k nim lidé uchýlili ze strachu. Ale čím častěji je slýchával, tím více se mu dostávaly pod kůži. Ze lží se stala pravda. Z chytrého kluka nula.

„Jasně," usmála se.

„Vážně?"

„Ano," přikývla. „Proč by ne? Jsem ráda, že jsi se zeptal. Jak je možné, že jsi na některé věci tak geniální a na jiné tak mimo?" zasmála se a žďuchla ho loktem.

I přestože byl od té chvíle Lojzův vztah se Šárkou téměř jako z pohádky, jeho úžasný vynález se nikam nepohnul. A Lojza cítil, jak mu pomalu dochází čas. Byl to ten čas, o kterém před lety tvrdil, jak ho má mnoho. Ten čas, který mu přišel obyčejný a leckdy ho násilím tlačil dopředu, aby byl už v tom a tom věku, aby mohl dělat to, či to. Najednou zatoužil po tom vrátit se zpět. Jen o pár let. Naříkání a vzlyky z laboratoře pomalu mizely a na jejich místo nastupovaly nadávky. Každým dalším dnem byl Lojza vzteklejší, nevrlejší, agresivnější. Všechny krysy v sobě měly speciálně upravené čipy, přesto žádná z nich nedokázala to, co po nich Lojza chtěl. Přenést obraz, vzpomínku, na monitor. Měl to být krok k něčemu ještě většímu. Ke znovuoživení vzpomínek. Každý okamžik, který kdy prožil, by mohl být znovu přiveden k životu. Mohl by se znovu vidět se svojí maminkou. Dokud dýchá, má naději. Dokud žije, tak nikdy nezemřela.

„To, co chceme dokázat, je dost... obtížné," snažila se ho uklidnit Šárka. „Chce to čas."

„Ale ten já nemám!" obořil se na ni. „Musíme to vyřešit, dokud mám ještě sílu."

„Sílu?" zaváhala. „Nechceš snad... Ty ten čip mít nemůžeš. I když se nám to podaří, tobě to nepomůže. Mohlo by tě to zabít."

„Každý vědec má testovat své vynálezy zásadně na sobě," odsekl.

„Ale ne, když víš, že tě jejich základ s jistotou zabije," nedala se.

Lojza jí na to chtěl něco peprně odpovědět, když vtom se zarazil. Vykulil oči na monitor, na kterém se objevilo video.

„Vidíš to, co já?" zaváhal a promnul si oči. Na první dobrou to vypadalo jen jako obraz zevnitř klece. Jako by byla na kryse kamera, která zaznamenává každý její pohyb. A pak se Lojzovy oči upřely na láhev. Na obrazovce byla plná.

„Kdy jsme jim doplňovali pití?" zeptal se Šárky.

„Naposledy v pondělí, to znamená...Že ten záznam musí být minimálně tři dny starý!"

„Takže my vidíme..."

„Jejich vzpomínku!" zajásala Šárka. „Dokázali jsme to!"

„To ano," zamumlal. „Takže teď už víš, co musíš udělat."

„Ne," řekla rázně.

„Tohle ale není žádost," procedil mezi zuby. „Potřebuji, abys ten čip dostala do mé hlavy. Jedině tak uvidíme, jak se chová v lidské mysli."

„Ne," zopakovala svou odpověď a oči se jí zalily slzami. „Nemusíš to přežít, to neudělám." Její ruce se třásly jako větvičky ve větru.

„Tím už jsme si prošli, ne? Navíc, to je jediná možnost," řekl sklesle. Ani on z té myšlenky nebyl nijak nadšený. Kdyby existovalo nějaké jiné řešení, jistě by po něm hned sáhl. Jenže nebylo. Nebo o žádném jiném nevěděl.

„Víš," začala Šárka opatrně, „ještě je tu jedna možnost."

„Vážně?" zaváhal.

„Ano," přikývla.

Lojza si chtěl se svojí maminkou promluvit, ale nemusel přitom hned riskovat svůj život. Šárka se rozhodla, že to udělají tak, jak to prováděli lidé po generace. Přesně věděla, kam má Lojzu zavést.

***

„Nevím, jak by mi tohle mohlo pomoct," zamumlal Lojza, když vešel brankou do temné venkovní zahrady. Místu vládl nepřirozený chlad. I přesto, že ten den svítilo slunce ze všech sil, nedokázalo prohřát studenou půdu a vnést do vlády šera trochu světla. Lojza se Šárkou společně míjeli náhrobní kameny, které se tolik nelišily od těch nám známým. Jediný rozdíl byl v tom, že obsahovaly i jakýsi kód. Ten, který Lojza neměl.

„Tady," řekla Šárka a zastavila se u jednoho z náhrobků.

Lojza strnul. Z chladného kamene na něj zářila fotka. Ten vřelý úsměv dokázal dodat teplo i tak chladnému místu, jakým byl hřbitov.

„A co teď?" obrátil se na Šárku skepticky.

„Teď tě nechám o samotě a ty tu prostě... buď," odpověděla. „Mluv s ní, jako by byla tady."

„Jenže ona tady není," odporoval. „Celé to byl omyl, jen ztráta času. Vrátíme se do laboratoře a provedeme ten experiment."

„Ne, jen to ne. Dej tomu šanci. Prosím," žadonila a upřela na něj štěněčí oči.

Lojza si povzdychl, ale nakonec přikývl.

„Skvěle," oddychla si. „Je zvykem sem nosit květiny," řekla a obrátila se ke své tašce, odkud vytáhla jednu růži. „Vezmi si ji," vybídla ho a on tak učinil.

Převzal si od Šárky květinu a položil ji navrch kamene. V tu chvíli nevěděl, čím má začít. Chtěl své mamince říct tolik věcí. Jak dokončil školu. Jak získal svůj první titul. O tom, jak mu společně se Šárkou dodala inspiraci začít s výzkumem. A také i o tom, jak brzy dost možná změní svět. Jenže jak tak stál a zíral na její podobiznu, nebyl schopný slova.

„Nechám vás tu o samotě," loučila se s ním Šárka, ale on ji chytil za ruku. Nechtěl, aby odešla. A tak tam s ním zůstala. Stáli tam jen minutu, během které ani jeden z nich nepromluvil. Nebylo to zapotřebí. Lojza si myslel, že toho má své mamince tolik co říct, ale najednou mu přišlo, že žádná slova nejsou třeba. Že o jeho úspěších ví, je na něj pyšná a to nejdůležitější – že ho nikdy neopustila. Ten okamžik byl kouzelný a Lojza v tu chvíli věděl, co musí udělat. Bude dávat pozor a zapamatuje si vše, co právě zažíval. To kouzelné, nevysvětlitelné propojení, které se mu ten den dostalo. Jiní lidé si ho díky jeho vynálezu budou za několik let moci přehrávat kolikrát budou chtít, ale on ne. On bude žít s obrazem své maminky na tom nejdůležitějším místě, které je. V srdci.