Někde v předaleké budoucnosti, která je, co bys kamenem dohodil od včerejška, nachází se společnost, která vnímá naši tak vyvinutou 5G síť stejně, jako dnešní děti diskety. Veškerá pro nás známá i neznámá technologie je v této společnosti soustředěna do jednoho drobného čipu, který je každému jednotlivci implantován do hlavy krátce po narození. Tato věcička o vás ví vše. Zná váš denní rozvrh, vaši aktuální polohu a má informace o všech zdravotních problémech, alergiích, prodělaných nemocích, operacích, zkrátka o všem. Ten čip dokonce ví, kolikrát jste skončili s LEGO kostičkou zaseknutou v nose. Když se to vezme kolem a kolem, působí to vážně děsivě, že? S vaším úplně prvním nádechem na tomto světě se vám do hlavy dostane kus technologie, který vás sleduje až do chvíle, kdy vydechnete naposledy. Cítíme v tom zradu techniky. Jenže tyto čipy, ať už jsou sebeděsivější, s sebou přinesly i mnoho dobrého. Celý svět zaznamenal značný pokles kriminality. Přepadení banky nedávalo smysl, když se nemáte s lupem kde skrýt. Lidé se přestali ztrácet a když někdo zkolaboval na ulici, doktoři neměli problém dozvědět se díky čipu vše potřebné k záchraně. Lidé byli čísly v databázi a jejich život se stal jednodušší. Čip byl brán jako součást lidského těla stejně jako třeba nehty. Možná proto se této společnosti tak moc dotkla zpráva o tom, že jej někdo nemá.

„Cože? Tvoje máma neví, kde jsi?" vypískla Šárka z houpačky, jejíž robotická ramena ji již několik minut houpala.

„Teď to ví," řekl Lojza. „Ale kdybych šel někam pryč a neřekl jí to, tak ne."

Obě děti byly ponořeny do debaty, a přitom po očku sledovaly budovu blízké školy. Co nevidět se měli stát prvňáčky a díky tomu se oba cítili jako velcí dospěláci.

„Každá maminka to ví," bránila se Šárka. „KAŽDÁ," zdůraznila a poklepala si přitom na čelo.

„Moje ne," opáčil Lojza zatvrzele a sledoval, jak se dívčina houpačka pomalu zastavuje.

„Další," ozval se robotický hlas a Šárka seskočila na zem.

„Kam jdeš?" volal za ní Lojza. „Vždyť tu nikdo jiný není!"

„Pan Houpačka řekl, že má jít další, tak si jdu hrát jinam," zazubila se na něj. Lojza jen zavrtěl hlavou. Netušil, že ten „pan Houpačka" byl jen jedním z technických problémů, na které při své cestě životem narazí.

Mezitím se v ne moc vzdálené ředitelně oné nejmenované základní školy schylovalo k pořádné hádce.

„Jak to jako myslíte, že nemá čip?" obořila se ředitelka na přítomnou maminku. Ještě nikdy se jí nestalo, že po ní rodič něco takového žádal. Přijmout do své instituce dítě, které není zaneseno v databázi? Dítě, jehož lékařské záznamy existují téměř výlučně jen na papíře? Dítě, u něhož není neustále známá jeho poloha? Něco takového vnímala jako čiré bláznovství.

„Nemůže ho mít," rozklepala se Lojzova maminka a sklopila zrak k zemi. „My chtěli, ale on... Málem zemřel. Jeho tělo, ono tu věc prostě odmítlo."

„Tu věc?" zopakovala ředitelka dotčeně. „Mladá paní, ta vaše věc každý den zachrání bezpočet životů. Každý u nás ten čip vlastní, proč bych měla udělat u vašeho syna výjimku?"

„Je nadaný," řekla maminka bez zaváhání.

„To o svých ratolestech říkají všichni," odsekla ředitelka.

„Ale já to myslím vážně," nevzdávala se. Byla ochotná za svého Lojzu bojovat do posledního dechu. „A pokud ho nepřijmete vy, tak už nikdo. Jste moje poslední naděje."

„Nemůžu vám vyhovět, vždyť váš syn ani neexistuje," začala ředitelka svou zamítavou odpověď, ale maminka ji nenechala domluvit.

„On že neexistuje? Jak něco takového můžete říct?" rozčílila se.

„Prosím, uklidněte se. Váš syn nemá své číslo, není v databázi, proto –"

„Proto co?" téměř křičela. „Proto hned neexistuje? Tak s kým pak chodím každý den na hřiště? Komu vařím? Komu čtu pohádky? S kým to teda žiju, když ne se svým synem? Povíte mi to?!" Oči jí slzely vzteky. „Jen proto," ztišila svůj hlas, „že nemá Lojza v hlavě ten váš krám, tak nemůže žít normální život?"

„Kdyby to šlo jinak," řekla ředitelka opatrně.

„Tak mu to tedy řekněte sama," prohlásila maminka nekompromisně a přešla k oknu, odkud bylo vidět na dětské hřiště. „Lojzo!" zakřičela. „Pojď sem na chvíli!"

Lojza se rozloučil se Šárkou, sebral z lavičky své věci a rozeběhl se ke škole. Netrvalo dlouho a dorazil do ředitelny.

„A teď mu řekněte to, co jste pověděla mně," řekla maminka vážným hlasem.

Ředitelka se užuž nadechovala, aby pronesla zamítavou odpověď, ale když si rozcuchaného chlapce lépe prohlédla, znovu svou pusu zavřela a jen Lojzu upřeně pozorovala.

„Máte pravdu," řekla po chvíli. „On je vážně nadaný," vydechla překvapením.

***

„Ale ne, co se stalo?" ozval se starostlivý hlas v momentě, kdy mladý Lojza, který se blížil k pubertě, otevřel dveře jejich bytu.

„Je to pořád stejný," řekl rozmrzele a snažil se před maminkou skrýt svůj monokl.

Měl za sebou další rvačku. Tato série sporů plných násilí se táhla již několik let. Lojza proti spolužákům, potažmo celé škole. Začalo to střety o přestávkách, končilo přepadením při cestě ze školy. Tehdy ho skupina známých tvářích obklíčí jako hladoví supi a zavlečou ho do hlubokého lesa, kudy nikdo nikdy nechodí. Odkud není nic slyšet. Přesvědčil se o tom na vlastní kůži, když ho tam dovlekli poprvé. Křičel, volal o pomoc, ale na odpověď se mu dostal jen smích tyranů. Ten den, kdy přišel s monoklem, byl však Lojza poučený, Ten den nekřičel. Schoulený do klubíčka přijímal jejich rány. Kopali do něj až do chvíle, kdy sebou Lojza přestal házet. Když uznali, že už měl dost.

„To tě naučí plíst se mezi slušný lidi, ty nulo," oznámil mu vůdce celé skupiny. Ty nulo, touto frází to vždycky jeho tyrani zakončili. Nula, posměšné číslo, které mu bylo přiděleno. Žádný kód čipu, jen nula.

Lojza poté zůstal ještě chvíli schoulený na zemi a čekal, dokud zvuk kroků neustane. S očima zalitými slzami se ztrápeně díval na záda svých spolužáků. Sledoval, jak mu skupinka mizí v zářivém světle města a nechává ho samotného v přítmí lesa. Ležel v chladném listí a třásl se.

„Proč?" zašeptal pro sebe a znovu se podíval za skupinou, ze které zbývaly jen siluety. „Proč mi to děláš, Šárko?" zavzlykal.

***

„Lidé se vždycky budou bát neznámého," řekla Lojzova maminka jednou u večeře.

„Díky, to už jsem stihl zjistit," pronesl Lojza kousavě. Byl rád, že jeho hlas už nemutuje a na bradě se mu začíná objevovat menší strniště. Přišel si jako opravdový muž.

„Nesmíš se tím trápit," pokračovala. „Jsi chytrý kluk, to bude pro někoho vždycky hrozba."

„Chytrý? To si myslíš jen ty," odfrkl. „Čím dřív začnu pracovat, tím líp, ne? Proč ztrácet čas na další škole?"

„Nemůžeš skončit u základního vzdělání," vyhrkla. „Máš navíc, vždyť jsi..."

„...nula," dokončil za ni větu. „Navíc, ty peníze potřebujeme, ne?" dodal rychle, když viděl, jak jeho maminka výhružně zvedá prst, aby něco dodala. „Kdyby to šlo jinak, studoval bych. Ale doba nám v tomhle moc nenahrává."

„Doba nebude nikdy ideální," řekla a pokusila se ho chytit za ruku. Lojza se však odtáhl. „Ale my to zvládneme," pokračovala. „Nemusíš se kvůli mně vzdávat svých snů."

Moc dobře věděla, jak moc si její syn přál něčím přispět světu, jak moc toužil po tom stvořit něco velikého. Něco se silou změnit život k lepšímu. Školu považoval za svého spojence a vzdělání mu sloužilo jako mocný nástroj, díky němuž za pár let vyrukuje s nějakým objevem. Nyní však byl Lojza ochotný se všeho vzdát.

„Moje sny nás neuživí," odsekl.

„To ne, ale jestli chceš všechno zahodit, jen proto, abychom přežívali," procedila mezi zuby, „tak jsi na tu školu nemusel vůbec chodit."

„To ale nebyla moje volba, vzpomínáš?" vyprskl Lojza drze. „Nechodil bych tam, nebýt tebe."

„Hloupost, já tě tam nedostala," zavrtěla hlavou. „Ta ředitelka mě posílala pryč, ale když jsi přišel ty... Tak šel tvůj handicap zkrátka stranou."

„Pff, jistě, handicap," protočil oči Lojza, ale pak se zarazil. Pokud za to nenesla zodpovědnost jeho maminka, tak kdo?

„To ty," odpověděla mu na nepoloženou otázku, jako by snad uměla číst myšlenky. „Bylo ti teprve šest let a už jsi si četl knížku. A ne ledajakou, ten příběh neměl ilustrace a dal by jistě zabrat kdejakému dospělému. V tu chvíli byla ředitelka rozhodnuta, že tvé nadání nesmí přijít nazmar. Věděla, že můžeš změnit svět," usmála se. „Byla si tím jistá stejně, jako že vyjde slunce. A já vím, že něco takového dokážeš. Ty změníš svět. Toužíš po tom víc než po čemkoli jiném."

„Stejně mi chybí inspirace," protestoval Lojza.

„Inspirace přijde, jen to chce čas. Nemůžeš si dovolit mrhat drahocenné dny zametáním chodníků, když by ses místo toho mohl věnovat něčemu, co máš rád."

„Ale můžu. Jen pár měsíců, dokud si něco nevyděláme. Na takové věci mám spoustu času, začnu chodit do školy až budeme mít nějakou rezervu," protestoval.

„Mám spoustu času," zopakovala s úsměvem. „Zlatíčko, nikdo z nás nemá spoustu času. S tím se nedá nic dělat"

„Že ne?"

„Ne."

„To není vůbec fér," zamumlal.

„To není. Ale můžeme proti tomu něco podniknout," řekla tajemně.

„Vážně?"

„Ano," přikývla. „Můžeme tu trochu času, co máme, vyplnit něčím, co máme rádi," řekla a znovu se ho pokusila chytit za ruku. Nyní se jí to povedlo.

Lojza se usmál. V tu chvíli nemyslel ani na práci, ani na školu. Jeho hlavu netrápil nedostatek inspirace, nepřemýšlel nad tím, co před ním budoucnost skrývá. Jen sevřel maminčinu dlaň v té své a s úsměvem se jí zadíval do očí. Vždycky dokázala najít ta správná slova, která přinesla klid do Lojzovy duše. Tato večeře patřila k jeho nejmilejším vzpomínkám.

***

„Měla slabé srdce," řekl doktor s lítostí v hlase. „Nešlo s tím nic udělat. Je pryč."

„Rozumím," zamumlal Lojza a jeho ruce se roztřásly. Věděl, že ta slova jednou přijdou, stejně byl šokovaný. Je pryč. Osoba, která v něj věřila, když k němu byl celý svět otočen zády. Žena, která by pro něj byla schopná udělat cokoli. Byla pryč. Definitivně. A nikdo a nic ji již nedokáže vrátit zpět.

„To je pro vás," promluvil znovu doktor a podal Lojzovi předmět, který měl skrytý ve své dlani. Čip. Její čip. Jak on tu věc nesnášel. Přesto si ho od doktora převzal a pevně ho v ruce sevřel, až cítil, jak se mu jeho hrany zarývají do masa. Mlčky stál na chodbě, čip v dlani, slzy v očích. Upíral svůj zrak k zemi a přemýšlel nad ironií osudu. Toto je jediný čip, který kdy bude vlastnit.

„L-Lojzo?" vyrušil ho z přemítání nesmělý hlas.

Mladík se otočil a v tu chvíli pozbyl veškerých slov. Byla to Šárka. Jeho dětská láska, spolužačka, i tyranka. Nyní před ním ale nestála ani v jedné z těchto rolí. Byla to jen slečna žádající o odpuštění.