2536 slov 

Uplynul už skoro týden ode dne, kdy Harry získal svoji první hůlku a kdy dny na Spinner's End dostaly pravidelný řád – probuzení, snídaně, cvičení, oběd, cvičení, večeře, spánek. Řád, který mohl na první pohled vypadat mimořádně nudně, ale pro Harryho to bylo nejlepší období jeho života. S každým novým kouzlem, které zkoušel, cítil strhující magii někde uvnitř sebe, a konečně ji mohl i procvičovat. Zatímco se zelenooký čaroděj soustředil na svoje studium, Severusovy myšlenky zaměstnávala důležitá záležitost.

Seděl ve svém oblíbeném křesle a pozoroval Harryho, který se snažil zcela samostatně uvařit jednoduchý smršťovací lektvar. Bylo to potřetí, co se snažil uvařit něco bez pomoci, a Severus byl pyšný, že se všechna práce, kterou Harrymu věnoval, když vyrůstal, nepřišla vniveč. Všechny jeho pokusy dopadly úspěšně – ještě ne zcela dokonale, ale lépe, než u většiny studentů prvního ročníku, které Severus učil. Byl tolik pyšný na jeho pokrok, jakého žádný ze studentů nedosáhl. Pravda, žádného studenta neměl rád jako své vlastní dítě. A to ho přivedlo zpět k úvahám.

Harry potřeboval místo, kde by mohl trénovat svoji magii v celém rozsahu. Teď ještě problém prostoru nebyl tak znatelný, protože ho zatím učil jen jednoduchá kouzla jako Lumos a Alohomora, aby měl představu, jak Harryho magie působí, než přistoupí ke složitějším kouzlům. Ale později, už s jednoduchými obrannými kouzly, budou potřebovat prostor, který jim dům na Spinner's End neposkytoval. Byla tu ovšem jedna možnost...

„A jednou doleva," zamumlal Harry při míchání lektvaru a usmál se, když lektvar dostal světle růžovou barvu, jak měl. Severus potlačil smích, aby nenarušil chlapcovo soustředění. Zelenooký čaroděj si vedl skvěle a on chtěl, aby byl sebevědomý v tom, co dělá.

Protože existovalo místo, kde by mohl Harryho učit se vším komfortem, ale... zavřel oči a povzdechl si. Nenavštívil sídlo rodiny své matky od té doby, co jeho strýc zemřel. A i tehdy si jen zběžně prohlédl místo, které mu teď patřilo. Vzal si jen zdánlivě prázdné plátno předtím, než vydal několik rychlých pokynů domácím skřítkům, a opustil panství tak rychle, jak jen to šlo. Být znovu na tom tmavém místě, kde byla doma jeho matka... bodlo ho u srdce.

Pravdou bylo, pomyslel si Severus, když otevřel oči, aby se podíval na Harryho a na jeho nyní zelený lektvar, bolelo to pořád. Princovi měli být jeho jedinou rodinou a jediným spojením se světem kouzel poté, co jeho matka zemřela. Ale místo toho, aby se o něj starali, zabývali se jen svými předsudky o čistokrevných a zcela se mu, jako malému dítěti, vyhýbali. Když jeho strýc zemřel, bylo to poprvé po víc jak deseti letech, co vstoupil do sídla Princů a následujících pět let opět předstíral, že toto sídlo neexistuje. Ale teď...

„Seve, podívej," zavolal Harry a ukazoval na světle zelený, bublající lektvar. „Myslím, že je to hotové," usmál se šťastně s vlasy ještě rozcuchanějšími než obvykle a se zářícíma očima. Proč se zabývat minulostí, pomyslel si Severus, když se mu díky Harrymu štěstí okamžitě spravila nálada.

„Ano, je to hotové," potvrdil Severus, když lektvarem zamíchal, nabral ho do malé lahvičky, označil ji a uložil do skříně, kde skladoval všechny Harryho lektvary.

„Výborně, Harry. Vypadá to, že jsi ho naprosto zvládl," pochválil chlapce Mistr lektvarů a Harryho tvář se rozzářila radostí.

„Myslíš?" zeptal se s očima široce rozevřenýma. Prsty si nepřítomně hladil místo na břiše, kde se nacházel vrcholek jeho značky.

„Ano, myslím. Všechno, co teď potřebuješ, je cvik, ale talent pro to máš – to je nesporné," dodal a sledoval Harryho pohyby. „Ten znak tě bolí, Harry?" zeptal se ustaraně.

„Ne," odpověděl Harry a teprve teď si uvědomil, co dělá. „Jakoby hřálo... před chvílí... a kromě toho..."

„Podíváme se na to," navrhl Severus a snažil se, aby jeho hlas nezněl ustaraně. Musí najít nějakou knihu o znacích, a to rychle. Nesnášel, když nevěděl, co se děje. Harry poslechl a pomalu si vyhrnul tričko.

„Co to je? Podívej," vyhrkl chlapec vzrušeně. Na pravé straně jeho značky se objevil malý symbol runy uprostřed kruhu.

„Vidím to," řekl Severus s úšklebkem, když přeložil runu.

„Co? Co je to, Seve?"

„Vypadá to, že magie uznává tvé úsilí stejně jako já. Ten symbol ukazuje, že jsi učeň lektvarů," černooký muž se usmál. „Tvůj kmotr by dostal infarkt, kdyby věděl, že první obor, ve kterém jsi učněm, jsou lektvary."

„Učněm?" zeptal se Harry s rozevřenýma očima, které se stále upínaly na malou značku, která se přidala ke znaku. „Teď jsem lektvarovým učněm?" Jak mluvil, zhoupl se jako v závrati.

„Ano, a jak jsem řekl, teď musíš cvičit, abys to ještě posunul dál, teď už je to oficiální," potvrdil Severus s úsměvem a rozcuchal Harrymu vlasy, aniž by bral na vědomí jeho „ne, moje vlasy ne!"

„A když už mluvíme o procvičování," řekl Severus rozhodně, tenhle poslední vývoj jen utvrdil jeho rozhodnutí, „budu muset na pár dní pryč, abych přichystal... řekněme lepší prostředí pro tvůj budoucí trénink. Věřím, že budeš pokračovat ve studiu, zatímco budu pryč. Zkontroluji tvůj postup každou noc," dodal napůl vážně.

„Lepší prostředí?" zeptal se Harry zvědavě, „kde?"

„To je překvapení, Harry," odpověděl Severus, „brzo to uvidíš."

„A bude se mi to líbit?" zeptal se chlapec.

„Budeš to milovat," odpověděl Mistr lektvarů a znovu chlapci pocuchal vlasy, za což obdržel další stížnost.

Jak řekl, Severus odešel brzy ráno, aby navštívil svoje právníky a dal znovu prozkoumat svůj majetek, aby se ujistil, že je to vhodné místo pro Harryho.

Dokonce zařídil, aby dům prošel několika přestavbami a knihovnu upravil tak, aby byla co nejpodobnější už známému prostředí, ve kterém se Harry učil doteď. Byl si jistý, že Harry z toho bude nadšený.

Domácí skřítkové byli z jeho příjezdu nadšeni a Severus sám moc nevěděl, jak se cítí. Spinner's End byl dům, kde vyrostl, ale většina vzpomínek odtud byla bolestivá. Sídlo Princů mu ovšem, i když ho vzpomínky na matku stále bolely, nabízelo šanci udělat si zde nové vzpomínky s chlapcem, o kterého se měl starat jako o vlastního syna. Možná to takhle bylo nejlepší. Pro něj i pro Harryho. Poslední, co zbývalo, bylo povědět to chlapci, a tak se vrátil na Spinner's End.

„Harry?" oslovil chlapce Severus třetí ráno po tom, co učinil rozhodnutí o jejich novém místě ke cvičení.

„Ano, Seve?" chlapec zvedl hlavu od svých palačinek.

„Pamatuješ si, jak jsem mluvil o místě, které chci najít pro tvůj trénink?" zeptal se s úsměvem.

„Ano?" vyhrkl chlapec s očekáváním, palačinky byly zapomenuty.

„Našel jsem ho."

„Opravdu?"

„Ano. Zvážil jsem to a mám v plánu přestěhovat se tam natrvalo," odpověděl Severus. „Samozřejmě, pokud to schválíš."

„Jestli to schválím?" zeptal se Harry zmateně, „Seve, je to tvůj dům," prohlásil chlapec.

„Je to i tvůj dům. Strávíš tam víc času než v Potter mannor, Harry. A navíc, tvůj názor je pro mě důležitý," prohlásil Severus popravdě. Dostalo se mu tak silného obětí, že málem spadl ze židle.

„Mám tě rád, tati," zašeptal Harry, a Severusovo srdce se rozběhlo jak o závod. Tento čestný titul se poslouchal stále dobře.

„Taky tě mám rád, synu." Jak dobře ten titul k chlapci sedí, podivil se Severus.
„Takže, kde to je?" zeptal se Harry po chvíli.

„Je to několik mil na sever od Bradavic, v blízkosti Vysokých hor. Už jsem ti o tom říkal, je to dům, který jsem zdědil po své matce," odpověděl Severus.

„Ty se tam chceš vrátit?" zeptal se Harry tiše, vypadal teď mnohem starší, než opravdu byl. Severus se usmál nad jeho znepokojením.

„Myslím, že mi to udělá dobře. A pomůže nám to s tvým tréninkem," ujistil chlapce.

„Takže, kdy ho uvidím?"

„Poněkud nedočkavý, ne?" zasmál se Severus Harryho rozjiskřeným očím. „Myslím, že můžeme vyrazit po snídani."

„A na co čekáme?" zeptal se Harry a rychle se rozběhl pro svůj cestovní plášť. Severus se znovu zasmál a chytil chlapce za lem trička.

„Řekl jsem po snídani, Harry," řekl a ukázal na svoje stále netknuté palačinky. Harry se tedy znovu pustil do snídaně, jeho lívance zmizely během několika minut.

„Tak teď už můžeme?" zeptal se poté, co lívance spláchl velkou sklenicí mléka.

„Vzhledem k tomu, že ses svou snídaní neudusil, ano." Harry vyrazil z místnosti větší rychlostí, než kdy Severus věřil, že je možné.

Za několik sekund už se ruku v ruce přemístili na místo, které vypadalo jako smíšený les.

První věcí, kterou Harry zaznamenal, byl chladný vzduch. Rozhodně tu bylo chladněji, než jak byl v létě zvyklý, dokonce i když žil v Potter manor na severu.

Chlapec se rozhlédl okolo sebe. Nalevo i napravo viděl jenom samé stromy, ani stopa po nějaké cestě.

„Seve, nevidím..."

„Otoč se, Harry," poradil mu Severus vesele. Harry ho poslechl a zamrzl na místě, jak se snažil pochopit, co vidí. Několikrát rychle zamrkal.

„Ehm, Seve?" jeho zelené oči byly široce rozevřené v údivu, zapíchnuté do budovy v dálce.

„Tady teď budeme žít?" chlapcův hlas zněl pisklavě, což Severuse přinutilo se smát. Poprvé ucítil příjemné teplo, když o tomhle domě uvažoval jako o jejich domově.

„Ano," odpověděl a snažil se zadržet smích.

„Seve?"

„Ano, Harry?"

„Tvůj dům."

„Co je s ním?"

„Je to hrad," prohlásil Harry a konečně se otočil na černookého muže.

„Já jsem si všiml, Harry. Jmenuje se Silbreith," dodal Severus a využil veškerého svého umění nitrobrany, aby zadržel smích.

„Aha," vydechl Harry a opět se otočil čelem k budově v dálce.

Tam, nad vrcholky borovic, posazený na kopci, čněl hrad, o němž Severus tvrdil, že je domovem jeho předků. Nebyl tak velký jako Bradavice, samozřejmě, ale přesto byl dechberoucí svým vlastním způsobem. Harry rozpoznal několik věžiček a napočítal dvě, ne, tři věže vystupující z hlavní budovy hradu.

„Můžeme?" zeptal se Severus s úsměvem a vzal šokovaného Harryho za ruku, aby ho zavedl do hradu.

„Jsi si jistý, že tady můžeme zůstat?" zašeptal chlapec, jako by měl strach, že ho někdo uslyší. To už si Severus nemohl pomoct a hlasitě se rozesmál. Jeho smích přestával být vzácný, jak trávil víc a víc času s chlapcem.

„Vzhledem k tomu, že mi tohle místo patří, ano, jsem si jistý," řekl prostě.

„Páni," řekl Harry, jak nenacházel jiná slova k vyjádření toho, co cítil, způsobil tak další smích mistra lektvarů.

„Chtěl bys slyšet něco o tomto místě?" zeptal se Severus a byl si jistý, že Harry by se ho brzo zeptal tak jak tak.

„Samozřejmě," souhlasil hned chlapec.

„No, hrad byl původně postaven během třetího povstání skřetů, když boje nabraly celonárodního měřítka," začal objasňovat Severus. „Během let bylo sídlo rozšířeno o lesy v okolí, obehnáno vnější zdí a ochráněno proti napadení. Já, jako majitel sídla a poslední Prince, se sem můžu přemisťovat. Jinak byly během posledních století přidávány pokoje, balkony a podlaží, dokud hrad nevypadal tak, jak vypadá dnes," zakončil Severus.

„Existuje hodně hradů, ve kterých lidé normálně bydlí?" zeptal se Harry a znovu upínal oči k budově.

„V Evropě jich ze začátku několik bylo," odpověděl Severus, „ale hodně z nich bylo opuštěno kvůli nedostatku dědiců nebo zániku celých rodin. Magické vlastnictví znamenalo ve Středověku spoustu bojování ve válkách, vedení celých armád do bitev," pokračoval Mistr lektvarů. „Rodiny, které teď sídlí v panských domech, jsou čistokrevné."

„Takže rodina Princů je starší než Potterovi?" zeptal se Harry s úsměvem.

„Ano," odvětil Severus také s úsměvem. „Ne vždycky jsme nesli jméno Prince – nakonec se linie jmenuje Snape – ale rodová linie se dostala k moci dřív než Potterovi."

„To je skvělé," vyhrkl Harry.

„Musím souhlasit," přikývl Severus se smíchem. Kráčeli dál mlčky a Harry vypadal, jako že zvažuje, co slyšel.

„Ven s tím, Harry."

„Zajímalo by mě..." vydechl chlapec, „co se stalo s hrady, které zůstaly bez dědice?"

„Dobrá otázka, Harry," uznal Severus. „Na hradě zůstává magický podpis rodiny, takže nemůže být prodán. V důsledku toho zůstává neobydlený, dokud čaroděj nebo čarodějka nezlomí tohle kouzlo. Je to velmi silná forma krvavé magie, takže se to snadněji řekne, než udělá."

„A potom může být hrad prodán?" zeptal se Harry.

„Nevyjde to lacino, ale ano," odpověděl Severus po chvilce zamyšlení. Něco si uvědomil. „Když o tom tak mluvíme... podobný hrad jako tento je nedaleko odsud, opuštěný už víc jak jedno století." Chlapec se na něj podíval jasnýma očima a přikývl.

„Trápí tě něco, Harry?" zeptal se mistr lektvarů, když se před nimi vynořila hlavní brána.

„Jenom myšlenka," přiznal Harry a podíval se na Severuse výrazem dospělého čaroděje. „Zatím je to jen myšlenka, ale až bude něco jistého, budeš to vědět první, Seve, slibuju," řekl chlapec a táhl Severuse za rukáv, aby si pospíšil. „Pospěš si, Seve! Dáme si závod ke vstupu." Rozběhl se dřív, než Severus stačil reagovat. Harry proběhl vstupem s menším náskokem, smál se a Severus se usmíval nad chlapcovou radostí.

„Kde bereš všechnu tu energii?" zeptal se Severus s předstíraným úžasem.

„Vyhrál jsem, vyhrál jsem, vyhrál jsem, vyhr..." Harryho hlas utichl, když se rozhlédl po svém okolí. Hala byla větší, než si vůbec dokázal představit, zařízená ve stylu velice podobném Bradavicím. Obrovská okna pouštěla spoustu slunečního světla do místnosti zařízené ve středověkém stylu.

„Beru to tak, že se ti tu líbí," konstatoval Severus vesele.

„Myslíš?" byla celá odpověď, kterou dostal.

„Minnie, Alfie!" zavolal mistr lektvarů a vzápětí se s hlasitým prásknutím objevili dva domácí skřítkové – oba oblečení v něčem, co vypadalo jako povlak na polštář z bílé, čisté látky.

„Pan Severus je tady! Jsme šťastní, že vás tady můžeme přivítat, pane," prohlásil pisklavý hlásek, který patřil skřítce Minnie. Oba skřítkové se hluboce uklonili.

„Harry, to jsou Minnie a Alfie," představil je Severus, „Minnie je hlavou zdejších skřítků a Alfie je její manžel."

„Kolik skřítků tady je?" zeptal se Harry zmateně, že je potřeba vedoucí skřítků.

„Dvanáct," odpověděl Severus, „je to velké sídlo, Harry," připomněl.

„Ahoj Minnie, Alfie, jsem Harry. Rád vás poznávám," pozdravil je chlapec zdvořile a způsobil tak úsměv na tváři obou skřítků a následné zmatené pohledy, kterými těkali mezi ním a Severusem.

„Je čest vás poznat, pane Harry," promluvila za oba Minnie.

„Promiňte, že na vás tak zíráme, pane Harry, ale nevěděli jsme, že pan Severus má syna," Severusovy oči se rozšířily překvapením a Harry se začervenal.

„Harry není můj syn, aspoň ne biologický," konstatoval Severus s důrazem na slovo biologický.

„Proč si myslíte, že je můj syn?" zajímal se dál, nechápal, jak skřítci hned došli k takovému závěru.

„Odpusťte, pane Severusi," vyhrkla rychle Minnie a uklonila se, „ale pan Harry je vám podobný. Něco v jeho očích, v jeho magii..." skřítka vypadala nespokojeně.

„Ale Minnie se spletla, Minnie bude..."

„Nic takového teď nebude, když jsem pánem sídla já, Minnie. Zakazuji vám se jakkoliv trestat rozumíte?" přerušil ji Severus, odhadujíc správně, co chtěla říct.

„Děkujeme, pán je nesmírně laskavý," odpověděla skřítka a z očí jí vyhrkly veliké slzy.

„Kromě toho, Minnie, v určitém ohledu jsi měla pravdu. Harry bude v tomto domě vždy považován za mého syna. Vyřiďte to i ostatním skřítkům." Oba skřítci přikývli.

„Děkuji," vydechl Harry a Severuse objal. „Tati," dodal šeptem. Severus se usmál a vybídl skřítky, aby Harrymu ukázali volné ložnice, ze kterých by si mohl vybrat tu, která se mu líbí nejvíc.

Severus zatím stále přemýšlel nad slovy skřítky, která mu ležela v hlavě. Něco v Harryho magii, řekla a to nebylo poprvé, co to slyšel. Neřekl Merlin něco podobného? Severus věděl, že neexistuje možnost magické adopce, pokud se Potterovi nevzdají svého nároku na něj. A to bylo vysoce nepravděpodobné.

Ale existovala i jiná možnost, kterou zvažoval. Harry opravdu projevil tendenci přivolat starodávnou magii...

Bylo to něco, na co by se opravdu měl podívat. A kdy na to bude lepší doba, než právě teď?