3354 slov 

Harry si často představoval, jak stráví první den zpátky na Severusově hradě. Z návratu domů byl u vytržení. Mohl by jezdit na koni – to mu v Bradavicích chybělo. Mohl by začít pracovat na projektu s košťaty, aby konečně zužitkoval knihy, které mu Severus dal. Mohl by trochu prozkoumat svoji zvířecí podobu. Mohl by procvičovat alchymii, možná zkusit udělat poslední krok k vytvoření Kamene mudrců.

Nikdy si ale nepředstavoval tohle.

Jeho život se změnil poté, co si přečetl dopis v Severusově kanceláři, samozřejmě až po Severusovi samotném. Ten zbledl a klesl na židli. Dopis mu z bezvládných prstů spadl na podlahu. Když z něj ustaraný Harry nevypáčil žádnou reakci na otázku, co se děje, vzal dopis do rukou a přečetl si ho sám.

A to změnilo jeho život víc, než setkání s Voldemortem. Slova toho dopisu se mu vpálila do srdce a zanechávala za sebou bolavou stopu.

Drazí Harry a Severusi,

vím, že tenhle dopis nebude takový, jaký očekáváte. Vím, že jste chtěli nechat všechny svoje obavy o Kámen za sebou, a nic mě nebolí tak, jako vědomí, že to já jsem přispěl k těmhle vašim problémům.

Albus mě před několika dny navštívil – den poté, co jsem obdržel váš dopis, a řekl mi oficiální verzi toho, co se v Bradavicích stalo. Je zajímavé, jak někdy ignoruje pravdu, když mu neleží přímo před nosem. Ale to jsem odbočil od záměru, který má tento dopis splnit.

Albus mi přinesl zpátky můj Kámen. Ptal se mě, co s ním plánuji udělat, a tehdy jsem ještě nebyl schopný mu odpovědět. Nejdřív to musím říct vám.

Zničím ho. Ano, zničím. Vy dva jste nesmírně chytří. Už Vám jistě došlo, co to znamená. Perenella a já máme dost elixíru, abychom dali do pořádku pár posledních záležitostí, a potom zemřeme. Když budete číst tento dopis, už bude po všem.

Vím, že si myslíte, že jsem krutý, rozloučit se prostřednictvím dopisu. Kdybych si myslel, že poslední sbohem by některé ze stran loučení usnadnilo, přišel bych hned, když jsem se rozhodl Kámen zničit. Ale musí to být takto. Cokoliv jiného by bylo pro staré srdce příliš.

Chci vám říct, abyste nás nelitovali. Prožili jsme nádherný život. Byl delší než ostatních, ale vy jste byli jedněmi z těch, kdo jej naplnili. Všechny ty roky jsme to byli jen já a Perenella. A pak jste přišli vy. Vždycky jste pro nás byli dětmi, které jsme neměli. Přinesli jste světlo do života dvou velice starých lidí a za to jsme navěky vašimi dlužníky.

Severusi, chci, abys věděl, že v Tebe mám absolutní důvěru. Uspěješ ve svém výzkumu. Dobře vychováš Harryho, to už jsi vlastně udělal. A až nastane čas, budeš vědět, že jsi svůj život prožil naplno. Vím, že pro teď musíš chránit svoje tajemství, ale to nebude trvat věčně.

Harry, ty máš víc talentu pro alchymii, než jsem byl kdy svědkem. Připomínáš mi tak trochu sebe, když jsem byl v Tvém věku – vždy otevřený novým objevům, nikdy nezastavitelný, nikdy neunavitelný. A ta zvědavost! Ta mě k Tobě vždycky táhla, víš. K odemčení nejhlubších záhad mého umění jsi blíž, než si myslíš, ale my oba víme, že to není konec Tvých studií. Pamatuj si, co jsem Ti řekl o Kameni, Harry. Nejsem jediný, kdo ho vytvořil. Jsem jediný, kdo jej dokázal použít dostatečně obezřetně, aby mi to nepřineslo rychlý konec. Máš kreativní mysl, Harry. Použij ji. Bystři si ji. A nikdy nepřestávej věřit sám v sebe. Tohle všechno přežiješ, já to vím.

Nevím, co víc bych řekl ke svému životu. Tolik myšlenek mám v hlavě a žádná z nich není důležitá. Chci jen, abyste věděli, že Perenella a já jsme žili tak dlouho, protože jsme vždy doufali, že zjistíme, co dělá naše životy tak hodnotnými. A našli jsme dva tvrdohlavé čaroděje, kteří nám to ukázali.

Teď odcházíme s vědomím, že když je teď Kámen zničen, je o jedno nebezpečí míň. Míň o jeden způsob, kterým se Voldemort může vrátit. Viděli jsme, jak začala první válka, a můžeme pomoct zabránit té druhé. A tak také uděláme. Pro někoho, kdo žil tak dlouho jako my, smrt není nic jiného, než další velké dobrodružství.

Žijte svoje životy, buďte šťastní a pamatujte si, moji synové – vaše životy sotva začínají. Nenechte nikoho, aby vstoupil do cesty vašemu štěstí. Udělám, co budu moct, abych na vás mohl dohlížet, ať už budu kdekoliv, a Perenella udělá to samé. Odpusťte nám bolest, kterou vám tímto možná způsobíme, a pamatujte si, že vás milujeme jako svoji rodinu, jako svoje vlastní děti. Sbohem než se zase setkáme – doufejme, že za hodně, hodně dlouho.

Nicholas & Perenella Flamelovi

P. S.: Čekejte dopis od našeho právníka, aby vám soukromě přečetl naši poslední vůli. Věříme, že některé věci z ní vám budou nápomocné, když my už tu pro vás nebudeme.

Bolelo to. I potom, co opustili kancelář právníka, který jim přečetl poslední vůli.

Nikdy si nepředstavovali, jaké je to být na pohřbu. Navíc je trápilo, jak vysvětlí svoji přítomnost? Harryho rodina se radovala z Adrianova uzdravení a ve všeobecném veselí se vydali na místo, kde měl pokračovat Adrianův trénink. Ať už to bylo kdekoliv.

V jejich přítomnosti se Harrymu dařilo skrývat svůj žal. Nebylo to vlastně až tak těžké, Harry se cítil naprosto otupělý. Až na občasné záchvaty úzkosti jako by se mu emoce vyhýbaly.

Nicholas mu odkázal jeho soukromou sbírku knih, které byly nově ochráněné kouzly čarodějů i skřetů a přenesené do trezoru hluboko u Gringottových. Poprosil Severuse, aby se tam s ním zastavil. Chtěl si vyzvednout některé z Nicholasových poznámek. Nemohl jen nečinně stát a nechat čas, aby kolem nich plynul. Musel něco dělat, jen ještě nevěděl co.

Severus dostal všechny Perenelliny magické rostliny, které byly pod pečlivým dohledem Minnie přesazeny do hradních skleníků.

Noc plynula nechutně pomalu pro oba obyvatele hradu. Severus vzdal snahu o usnutí kolem třetí hodiny ráno a zamířil do své laboratoře. Harry ani nepředstíral snahu usnout. Seděl na své posteli s knihou, kterou mu Nicholas dal na poslední Vánoce. Svitky, které vyzvedl z trezoru, a jeho vlastní poznámky ležely všude okolo.

Když přišlo ráno, vzal si s sebou ke snídani jeden ze svitků. Byl z jemného papíru a velice starý.

Mezi mnoha symboly na něm bylo něco napsané... ta pečeť, která byla namalovaná uprostřed stránky... Harry do spodní části stránky rychle načmáral poznámku.

Předpokládal, že tenhle svitek existuje, a Nicholas mu ho pomohl snadno najít tím, že ho vložil mezi svoje knihy, o kterých předpokládal, že je Harry bude potřebovat nejdříve. Tohle nemohla být náhoda.

Zelenooký chlapec se posadil ke kuchyňskému stolu naproti znepokojenému a unavenému profesorovi.

Ne, že by Severus netruchlil. Cítil tolik bolesti, jako když mu zemřela matka. S Nicholasem zemřel i jediný slušný otec, kterého ve svém životě měl. Ale rozuměl. Aspoň zčásti.

Flamelovi si zvolili. Nebyla to volba, se kterou souhlasil, ale pořád to byla jejich volba. Uvědomovali si, že vlastnictvím Kamene mudrců ohrožovali ty, na kterých jim záleželo nejvíc, stejně jako celou kouzelnickou společnost. Nicholas se prostě rozhodl, že to nechce, a Perenella ho následovala. Byla to zodpovědná věc. Jejich oběť možná zachránila mnoho životů. Severus se ale nemohl ubránit pocitu, že to byla také věc sobecká. Stále si ale říkal, že rozumí.

To samé se nedalo říct o Harrym. Od chvíle, co včera odpoledne opustili právníkovu kancelář, skoro nepromluvil. Jen shrábl několik knih a některé z alchymistových poznámek, zavřel se ve svém pokoji a objevil se až dneska ráno. Nevypadalo to, že by chtěl mluvit, a Severus na něj netlačil. Musí se s tím vyrovnat sám, tomu Severus také rozuměl. Stále ale doufal, že by chlapec mohl svůj zármutek vyjádřit, nedržet ho uvnitř. Skrýval ho víc než týden a stále mu nedovolil vyplavat na povrch.

Harryho smutek, spojený se strachem z možné ztráty bratra, a také jeho zcela neopodstatněný pocit viny z Quirrellovy smrti způsobovaly, že chodil zamyšlený a vážný, jako by ani nebyl mladým chlapcem.

Severus pozoroval, jak Harry jí, bez pořádné chuti k jídlu, a jeho oči bloudí po starém svitku, který měl položený před talířem. Pergamen byl plný nejasných a tajných symbolů, které mu nedávaly vůbec žádný smysl, ale kterým chlapec – zdá se – perfektně rozuměl. Najednou Harry upustil vidličku a vyvalil oči. Ruka, kterou si přidržoval pergamen, se mu třásla.

„Harry?" oslovil ho Severus a snažil se znít klidněji, než mu jeho rozrušené srdce diktovalo. Chlapec místo odpovědi otevřel oči a Severus zalitoval, že přerušil jeho myšlenky. Na chvíli si myslel, že chlapec konečně dovolí svým slzám, které celou dobu zadržoval, vytéct. Pak si ale uvědomil, že to, co vidí v Harryho očích, není úplně tak bolest ani trápení – i když Merlinví, že i ty se v nich skrývaly – jako spíš oheň planoucí jako smaragd. Bylo to odhodlání.

„Jdu do své laboratoře," prohlásil chlapec, vyskočil na nohy a chytl do ruky svitek ze stolu. Udělal několik rychlých kroků, než se zastavil a ohlédl se přes rameno na Severuse.

„Může to nějakou dobu trvat." Otočil se zpátky a opustil místnost. Věděl, že by měl být Severusovi vděčný za jeho porozumění – jeho táta byl i v tomhle směru prostě úžasný – ale to poznání bylo zastaveno hradbou, která byla postavena kolem jeho srdce. Každý nový pocit, který se objevil, se ztratil v hlubinách, zeď držela všechny city uvnitř.

Vešel do laboratoře a zamrzl, jeho odhodlání na vteřinu ochablo. Naposledy tady byl při své poslední hodině alchymie, před začátkem školního roku. Trhl sebou při slově „poslední". Kdyby jen tenkrát věděl, jak to všechno jednou dopadne.

Tenkrát s ním byl ještě Nicholas. Harry mu slíbil, že do léta se mu podaří přijít na hlavní myšlenku fází potřebných pro tvorbu Kamene. Alchymista se zasmál se slovy, že nic méně ani nečeká. No, Harry taky čekal, že tady s ním bude, a nebyl. Zavřel oči a jednou se hlouběji nadechl, než se pustil do zběsilého jednání.

Mezi otevřenými knihami a mnoha poznámkami se alchymistický učedník ztratil ve své práci. Teď měl cíl. Nehodlal se zastavit, než dosáhne toho, o co usiluje. Musí to dokázat. Prostě musí.

Severus ho nežádal, aby přestal. Nežádal ho, aby z laboratoře odešel. Místo toho mu nosil jídlo, a dokonce přistavil pohodlný gauč do místnosti, kde teď Harry trávil všechen svůj čas, aby se mohl aspoň na chvíli prospat.

Severus sám se pak zavřel do laboratoře vedle té Harryho a také se ponořil do svého výzkumu. Přepracování nebylo nejlepším způsobem, jak se vyrovnat se situací, jako byla tahle, ale zdálo se, že si to oba zvolili.

Dny ubíhaly, stejně tak noci, a tak uplynul skoro měsíc, než Harry opustil svou laboratoř na déle než jen rychlou návštěvu západní věže, aby použil svůj dalekohled a udělal si několik poznámek k čemukoliv, co pozoroval.

Nastal středeční úsvit uprostřed července, když byl Harry konečně hotový.

Přišel doprostřed svého pokoje, kde ležela mělká, kvalitně zpracovaná kamenná konstrukce, která byla z jedné třetiny naplněná vodou. Chvíli se na studenou vodu zamyšleně díval. Tohle bylo ono. Nechtěl si připustit, že ještě teď by to mohlo selhat. Jeho pocity se pomalu vracely do normálu. Ještě jednou se ujistil, že všechno, co potřebuje, má na dosah ruky. Když se přesvědčil, že ano, vytáhl svoji hůlku a namířil jí ke stropu.

„Adventum!"

V reakci na jeho kouzlo se nad ním objevila zlatá pečeť. Pokrývala skoro celý strop a její střed byl přesně nad nádobou s vodou. Byla složitě navržena, pokryta alchymistickými symboly a runami. Jejím hlavním rysem byla osmiramenná hvězda větší než ostatní, která se ve složité symetrii prolínala s pečetěmi heptagramů, hexagramů a pentagramů, a ostatními symboly. Harry chvíli pozoroval svoji práci. Trvalo mu skoro dva týdny, než ji navrhl. Dva týdny, kdy prakticky zapomínal i spát a odpočívat, ale výsledek stál za to.

Otočil svoji pozornost zpět k vodě a usmál se. Začal přidávat přísady v – jak doufal – správném pořadí a přidával rychlá kouzla, když to bylo potřeba. Nic kromě přísad a kouzel se nemohlo dotknout povrchu tekutiny, dokud proces nebyl dokončený.

Směs několikrát změnila barvu, dokud se konečně po dvou hodinách z vody nezvedla bílá mlha a nezačala se šířit po místnosti. Harry schoval svoji hůlku a otevřel dlaně směrem k vodě, připravený provést svůj vůbec první rituál.

"Concitasti et resurge

Mutabis, solidatae

Tu reges metalla iam

Tu vitam aridiate produces"PP

Jeho dlaně zářily stejným světlem jako znamení na zdi a objevily se na nich dvě zlatě zbarvené pečeti. Voda začala vřít a bublat a na jejím povrchu se vytvořil zlatavý vír. Kapalina se změnila v mlhu, ale neodpařila se. Uprostřed ní se objevilo jasné světlo. Čím víc mlhy se na tom jednom místě koncentrovalo, tím víc se světlo měnilo ze zlaté na červenou, dokud se nestalo tmavě purpurovým. Harryho ruce pálily, on se ale neodvažoval ani mrknout, aby mu něco neuniklo.

Najednou rotace mlhy přestala a světlo z jeho dlaní se rozplynulo. Jediné světlo teď vycházelo z pečetě na stropě. I pochodně na zdech byly silou kouzla uhašeny.

Harry se podíval do svých dlaní. I když věděl, že se žádné jizvy objevit nemůžou, obavy zůstávaly. Proto napůl překvapeně sledoval zcela neporušenou kůži. Povedlo se mu to. Cítil, že uspěl. Opět vytáhl svou hůlku, aby odstranil poslední zbytky mlhy, a podíval se do misky.

Zatímco Harry pracoval ve své kanceláři, i Severus se probudil brzy ráno a rozhodl se jít se podívat do skleníků. Byl nucen existující skleníky rozšířit, Perenella mu toho odkázala příliš mnoho, než aby to mohly původní skleníky pojmout. Tiše kráčel kolem vzácných rostlin, občas se dotkl jejich lístků. Některé z rostlin jako by věděly, že jejich paní odešla, a byly udržovány naživu jen Severusovými kouzly, kterými je oživoval každý den. Nevěděl, co s nimi dělat, stejně jako nevěděl, co dělat s Harrym.

Zelenooký chlapec neopouštěl svoji laboratoř kromě návštěv západní věže a Mistr lektvarů si dělal stále větší starosti. Jestli to tak půjde dál, bude muset vzít celou záležitost do vlastních rukou. Harry musí přestat s tou posedlostí čímkoliv, na čem pracoval. Možná už to zašlo příliš daleko... Ano, pomyslel si Severus. Musí Harryho z laboratoře dostat, i když třeba jen na chvíli. Dneska odpoledne. Možná, že vyjížďka na koních kolem jezera by mohla...

„Tati?" ozval se za ním Harryho hlas. Leknutím nadskočil. Jeho hlas byl trochu ochraptělý od dlouhého nepoužívání, ale nepochybně byl jeho. Severus se otočil a uviděl Harryho, jak v obou rukou drží tmavě modré plátno.

„Harry?" pozdravil ho tázavě. Chlapec vypadal nesmírně unaveně, pod očima byly jasně patrné tmavé kruhy. Zároveň však jeho oči hořely. Bylo v nich víc života, než za celou dobu od události s Quirrellem dohromady.

„Dokončil jsi svůj projekt?" zeptal se klidně. Harry přikývl.

„Ano," potvrdil prostě a přistoupil ke stolu, na němž leželo několik prázdných květináčů. Položil na něj plátno a Severus si poprvé všiml, že je v něm něco zabaleno. „Že mi to ale trvalo, že?"

„To je v pořádku, Harry," ujistil ho Severus. Byl šťastný, že je chlapec venku, a ne zavřený ve sklepení. „A na čem jsi tedy pracoval?" Harry se usmál.

„Tady to je," řekl a ukázal na plátno. „Proč se nepodíváš?"

„Dobře," souhlasil zvědavě profesor a položil svoje ruce na plátno. Zalapal po dechu. Cokoliv to bylo, mělo to neuvěřitelnou magickou sílu. Mohl přímo cítit magii, jak prochází přes tkaninu a mravenčí mu v rukou. Opatrně se dotkl plátna, aby odhalil předmět za ním skrytý. Cokoliv to bylo, bylo to docela malé a...

„Co je... Harry!" Podíval se na předmět tázavě a byl naprosto šokovaný. To nemohlo být to, co si myslí. Prostě nemohlo! Pohledem se zabodl do usmívajícího se Harryho.

„Je zvláštní, jakou paseku může tahle věc nadělat," prohodil tiše a podíval se znovu na rozbalené plátno.

Uprostřed plátna ležel tmavě karmínový krystal, ne větší než vlašský ořech. Vypadal zcela nevinně, jak tam tak ležel, ale oba čarodějové věděli, že je všechno, jen to ne.

„Můžeš se ho dotknout, Seve. Nekouše, slibuju." Severus tak učinil velice opatrně. Vzal krystal do ruky a zvedl ho do výšky. Nebylo pochyb.

„Kámen mudrců," řekl a hlas se mu nevěřícně zlomil. „Tvůj projekt byl... tys udělal tohle?" Položil Kámen zpátky, skoro jako by se bál držet ho příliš dlouho.

Místo odpovědi si Harry vyhrnul tričko. Jeden ze symbolů kolem jeho emblému, ten, který zastupoval alchymii, byl teď tmavě rudý – měl stejnou barvu jako Kámen.

„Ano, udělal jsem to," odpověděl a sám se znovu podíval na Kámen.

„Je zatraceně malý, že?" zeptal se Harry a zavřel oči. Severus ztratil řeč. Tohle nemohla být pravda. A přesto, Kámen byl tu a byl tu Harry se svojí značkou Mistra alchymie a smutným úsměvem, který dával jasně najevo, jak málo na tom za daných okolností záleží.

„Harry, tohle... tohle je..." zhluboka se nadechl. „Rozumíš tomu, co jsi udělal?"

„Trochu," připustil Harry a jeho úsměv se nepatrně rozšířil. „Taky mi to trvalo celý měsíc."

„Celý měsíc? Měsíc, Harry?" vyhrkl Severus nevěřícně a projel si rukama vlasy. Až teď si uvědomil, jak moc se mu třesou. „Jiným to trvá celý jejich život a většina ani tak neuspěje. Jen Nicholas..."

„Vlastně ne. Byli i jiní, před ním i po něm," přerušil ho Harry. „Ti ale Kámen zneužili a potkal je násilný konec z rukou těch, kteří ho chtěli pro sebe. Nicholas vytvořil svůj první Kámen, když mu bylo čtrnáct." Severus stál v úžasu.

„Tobě ještě není ani dvanáct, Harry," připomněl mu – a vlastně i sobě – trpělivě.

„Taky jsem u Nicholase studoval několik let. Opravdu jsem chtěl dokázat, že..." suše se zasmál. „Víš, ani si vlastně nepamatuju, co jsem chtěl dokázat." Stále se smál. Znělo to poněkud nepatřičně, ale nebyl to násilný smích. Přesto se na něj Severus podíval, jako by se bál o jeho duševní zdraví.

„Harry?"

„Jenom jsem si uvědomil, že jsem vlastně vyrobil Kámen mudrců, aniž bych k tomu měl důvod." Po tomto vysvětlení se začal smát znovu a naprostá absurdita situace přinutila Severuse se k němu přidat.

„Nepotřebuješ, abych ti říkal, jak neuvěřitelné tohle je, Harry. A neuvěřitelné je slabé slovo." Severusův zrak padl zpátky na Kámen. „Ano, je celkem malý," dodal, což oba znova rozesmálo.

„Takže Mistr alchymie, správně?"

„Ať už to znamená cokoliv," potvrdil Harry.

„A už jsi vymyslel, co s tím Kamenem uděláš?" Harryho čelo se svraštilo, jak usilovně přemýšlel. To ho nenapadlo. Jenom chtěl, aby měl co dělat. Aby Nicholasovi dokázal, že je nějakým způsobem stále s ním.

Zvedl pohled od Kamene a rozhlédl se okolo sebe. Poprvé si všiml rostlin okolo. Perenelliných rostlin, uvědomil si. Nezdálo se, že by se jim dařilo příliš dobře. A náhle bylo všechno jasné.

„Ano, ano, vymyslel," prohlásil a vytáhl svoji hůlku.

„A to je?"

„Reducto!" vykřikl Harry a bílé kouzlo zničilo Kámen na prach. Severus těkal pohledem od prachu k Harrymu a zase zpátky.

„Cože?" nechápal, ale ulevilo se mu.

„Myslím, že jsme se shodli, že Kámen mudrců přináší víc potíží než užitku," usmál se Harry.

„Nemohls mě napřed varovat?" tvářil se naoko pohoršeně Severus. „Jsem už v pokročilém věku, víš. Co kdybych dostal infarkt nebo tak něco?" Harry vybuchl smíchy a užasl nad tím, jak je mu lehko. Tím, že Kámen přeměnil v prach, jako by se v něm uzavřela jedna kapitola.

„Víš co," smál se stále, „až to s tebou půjde opravdu z kopce, vyrobím ti další Kámen, platí?"

„Platí!" pronesl Severus a také se nepřestával smát. „Hádám, že v téhle podobě je Kámen k ničemu?"

„Nemůže být magicky opraven a většina jeho schopností se ztratila. Může akorát obnovit vysušený život," informoval ho Harry vážně.

„Tak co s tím prachem budeš dělat?" zajímal se Severus.

„Dívej se."

Několika rychlými mávnutími hůlky se vznesl červený prach do vzduchu a po malých částech si našel cestičku do všech květináčů ve skleníku.

Bez ohledu na zmateného Mistra lektvarů přistoupil Harry k ventilu vody a otočil jím – voda se rozstříkla široko daleko na všechny rostliny.

Trvalo jen několik chvil, než květiny pojaly zbytky Kamene mudrců – pak už ale byla reakce okamžitá.

Všechno, co bylo hnědé, se zabarvilo podle své obvyklé barvy. Rostliny kolem rostly a kvetly tak, že by jim mohl závidět každý bylinkář na světě.

Severus se v úžasu rozhlížel kolem sebe. Harry právě...?

„Tak," vydechl chlapec s úsměvem. „Tohle by se Nicholasovi líbilo, nemyslíš?"

„Ehm, Harry?"

„Ano, Seve?"

„Zbláznil jsem se nebo jsi právě opravdu použil Kámen mudrců jako hnojivo?" Harry několikrát zamrkal nad jeho otázkou.

„No... fungovalo to, ne?"

Podívali se jeden na druhého a opět propukli v hlasitý smích.

Bolest v nich stále zůstávala a bude zůstávat ještě dlouho. Ale teď byli skutečně připraveni posunout se dál.