3388 slov 

Adrianovy každonoční návštěvy zrcadla pokračovaly ještě několik dalších dní, než náhle bez varování skončily. Vypadalo to, že se Adrian rozhodl po celý zbytek vánočních prázdnin nepoužít neviditelný plášť, protože ho pohřbil hluboko ve svém kufru. Harry z jeho rozhodnutí nemohl být šťastnější.

Začátek semestru vynesl na povrch fanatickou stránku Olivera Wooda. Druhý zápas nebelvírského týmu se blížil – tentokrát proti Mrzimoru. Přesto si Harry udržoval veselou náladu, i když se vrátil z nejblátivějšího tréninku, jaký kdy měl.

Dal si rychlou sprchu a zamířil do společenské místnosti, u jejíhož vchodu narazil na skákajícího Nevilla. Harry na chvíli zamrzl na místě, ale pak k němu přistoupil a vyčaroval protikouzlo. Bylo zřejmé, že na něj někdo použil nohy svazující kletbu.

„Jsi v pořádku, Neville?" zeptal se a snažil se mu pomoct postavit se rovně. „Co se stalo?"

„To Malfoy," zamumlal Neville a oba chlapci společně vstoupili do společenské místnosti. „Potkal jsem ho před knihovnou. Říkal, že hledá někoho, na kom si to kouzlo bude moct procvičit." V tom okamžiku přišli až k Adrianovi a jeho přátelům, kteří zachytili konec jejich rozhovoru.

„O čem se to vy dva bavíte?" zeptala se Hermiona. Neville jim to v několika krátkých větách vysvětlil a Hermiona okamžitě reagovala.

„Jdi za profesorkou McGonagallovou! Nahlas jí to!" Neville rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Nechci ještě víc potíží."

Ron se snažil povzbudit stydlivého Nebelvíra, aby Malfoyovi nedovolil být krok před ním, ale Neville si tu zprávu vyložil po svém.

„Nemusíš mi říkat, že nejsem dost statečný pro Nebelvír, Malfoy to už udělal!"

„Ron tím chtěl říct," vložil se do vysvětlování Harry, „že nesmíš Malfoyovi dovolit, aby tě ponižoval. Klobouk tě zařadil do Nebelvíru, na to nikdy nezapomínej. Už má nějaké ty zkušenosti, takže ví, co dělá. Ví, že jsi dost statečný, to bezesporu. Stojíš za dvanáct takových, jako je Malfoy." Neville se na Harryho překvapeně podíval.

„Harry má pravdu," souhlasil Adrian a začal prohledávat svoje kapsy, aby našel čokoládovou žabku, kterou podával Nevillovi.

„Ty jsi Nebelvír! A kde je Malfoy? V prašivém Zmijozelu." Harry zcela nesouhlasil s takovou charakteristikou koleje hada, ale tentokrát to nechal být, když viděl úsměv, který se rozlil po Nevillově tváři.

„Děkuji, Adriane," řekl Neville a vzal si od něj žabku. „Myslím, že si půjdu lehnout... chceš tu kartu? Sbíráš je, ne?" podával Adrianovu kartičku. Harryho srdce se zastavilo, když na ní uviděl ředitelovu tvář a připomněl si Severusova slova. Malý zpěvavý hlásek mu připomněl pravdu, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.

„Zase Brumbál," zabručel Adrian mrzutě. „Musím ho mít už aspoň pětkrát. Chybí mi jen..." odmlčel se, když kartičku otočil, aby si přečetl text. Podíval se na Rona a pak na Hermionu, jako by jim chtěl něco říct, ale pak se zarazil s pohledem upřeným na svého bratra. S vědomím, že není nic, co by v tomto okamžiku mohl udělat, se Harry usmál – nebo se o to aspoň pokusil, i když výsledkem si moc jistý nebyl – a otočil se k odchodu.

„Jdu si trochu počíst v Proměnách. Ještě jsem se nedostal k poslednímu vydání se všemi těmi Woodovými tréninky," řekl a co nejrychleji odběhl do svého pokoje, bleskově vzal časopis a vrátil se zpět dolů včas, aby zachytil bratrovo vysvětlení.

„Našel jsem ho!" Do pekla. Hermiona nebyla nikde vidět, když se vrátil, záhy se ale objevila se známým tlustopisem v náručí. Harry rozpoznal knihu – byla to stejná kopie Brumbálovy práce, kterou měli i na Potter Manor. Když Hermiona nalistovala stranu, kterou hledala a ukázala ji šokovaným klukům, Harry už na nic nečekal. Klidným krokem opustil společenskou místnost, aniž by si ho někdo z tria všiml. Když však vchod za ním schovala Buclatá dáma, šíleným tempem se rozběhl do sklepení. Po cestě se mu podařilo vyděsit několik studentů, ale ignoroval je, stejně jako volání portrétů, aby zpomalil. Nakonec pak zcela bez dechu zaklepal na dveře Severusovy kanceláře.

Mistr lektvarů otevřel a dveře a zmateně sledoval Harryho, který se vzápětí vřítil dovnitř.

„Máme problém," lapal po dechu Harry.

„Jaká změna," zamumlal Severus, ale trpělivě si vyslechl Harryho vyprávění o tom, co se stalo.

„To je skutečně problém," souhlasil a protřel si spánky. „Ani jednou nemůžeme mít štěstí..."

„Moje řeč," přikývl Harry, „co teď budeme dělat?"

„Myslím, že nemůžeme dělat vůbec nic," pokrčil rameny Severus. „Jen musíme být dvakrát tolik opatrní a nedovolit tvému bratrovi, aby se dostal k padacím dveřím. Ne že by se mohl snadno dostat přes Chloupka nebo některou z dalších překážek, ale bude lepší, když se o to ani nepokusí." Chlapec přikývl. O překážkách, které Kámen chrání, slyšel tu noc, kdy se Severus dozvěděl, že o Kameni ví.

„Je to frustrující!" rozhořčil se po chvíli Harry. „Mám pocit, že se sám Voldemortovi přímo naservíruje, jestli bude takhle pokračovat dál."

„To my nedovolíme, Harry," ujistil ho Severus rozhodně, „ale pamatuj si, že nechceme, aby Voldemort věděl o jeho chybě. Za předpokladu, že to ještě neví. Hlídej ho, nespusť ho z očí, já udělám to samé s Quirrellem. To je vše, co pro teď můžeme dělat." Chlapec znovu přikývl, i když se mu jejich omezené možnosti rozhodně nezamlouvaly.

„Myslíš, že je ještě něco, co můžeš udělat s Quirrellem?" zeptal se. Myšlenka odpadlého učitele, který si bez zábran běhá po škole, se mu ani trochu nelíbila.

„Můžu mu trochu vyhrožovat a uvidíme, jak to půjde." To bude aspoň nějaký pokrok, pomyslel si Harry.

Po této události dny plynuly jako bystrá voda a brzy nastal den, kdy se měl odehrát druhý famfrpálový zápas sezóny.

Možná že Zlatonka cítila, že je Harryho srdce příliš utrápené, než aby se soustředil na dlouhou hru, a nechala se chytit rychle. Nebo byl prostě dost talentovaný na to, aby to dokázal. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to asi nejrychlejší chycení Zlatonky, jaké si kdo pamatoval. Žádný z týmů ani nestihl skórovat, když zelenooký čaroděj chytil Zlatonku za méně než čtyři minuty.

Oliver byl u vytržení, radostí poskakoval na místě. Byli teď na prvním místě ve famfrpálovém poháru – těsně před Zmijozelem.

Jeho rodiče se tentokrát nemohli zápasu zúčastnit, ale Sirius si ho nenechal ujít, z čehož měl Harry velkou radost. Tichošlápek na něj pohlížel s úžasem a už plánoval jeho kariéru profesionálního hráče famfrpálu.

Po chvíli nezávazného povídání s ním a Remusem – který vypadal neobyčejně bledě, už jen tři dny zbývaly do úplňku – se s nimi rozloučil a vydal se schovat svůj Nimbus do skříňky, aby se pak už mohl vrátit do hradu. Jeho kmotr i čestný strýc mezitím doprovázeli Adriana k hradu, než ho opustí.

Harry kráčel ztracený ve svých myšlenkách – překvapivě pro jednou se však netýkaly Kamene ani Voldemorta.

Něco málo, co Siriusovi uniklo o druhých líbánkách Harryho rodičů, a také pohledy, které si Siriusvyměňoval z Náměsíčníkem, změnilo směr jeho myšlenek rychleji, než stihl zamrkat. Zdálo se, že výlet nebyl úplně tak úspěšný.

Zrovna opustil místnost se skříňkami, když si všiml postavy v kápi, jak ve spěchu opouští hrad. Kápě nebo ne, Severuse by poznal všude. V tom stejném okamžiku se ozval zvuk dalších kroků a Harry se instinktivně rychle zavřel do skříně, která stála poblíž. Ukázalo se, že druhé kroky patří Adrianovi.

Hnědooký chlapec vešel ke skříňkám a o několik vteřin později se vracel s jedním ze školních košťat –zjevně se mu nepodařilo získat Harryho Nimbus 2000, který zelenooký čaroděj opatřil dostatečným množstvím kouzel, aby o něj nepřišel. Některá z nich byla poměrně odporná – určená těm, kdo by byli ve snaze o odcizení vytrvalejší.

Brzy bylo jasné, co je Adrianovým záměrem – sledovat Mistra lektvarů shora. Harry si povzdechl a vrátil se pro svoje vlastní koště. Proč jen proč se tohle musí pokaždé dít?

Brzy následoval svého bratra do vzduchu s podivným pocitem déjà-vu.

Adrian konečně přistál na stromě, kde mohl snadno slyšet Severusův hlas a Harry neslyšně přistál na stromě těsně za ním. Na mýtině pod sebou mohl rozeznat obrysy dvou postav.

„Tady zůstane nás hovor v utajení. Studenti nemusí o Kameni mudrců vědět," pronesl chladně Mistr lektvarů. „Už jsi našel způsob, jak projít přes tu Hagridovu bestii?" zeptal se a Harry ani nepotřeboval slyšet koktání, aby věděl, že je to Quirrell, s kým mluví. Vypadalo to, že se Severus rozhodl opravdu si s ním promluvit, pousmál se chlapec.

„A-a-ale Severusi, já..."

„Nechceš, abych byl tvým nepřítelem, Quirrelle," zavrčel Snape. Harry měl chuť mu za ten výkon zatleskat.

„Já-já nevím, co tím..."

„Víš přesně, co tím myslím."

Harry si všiml, jak se Quirrellova postava třese. To je dobře. Snažil se rozeznat, co Severus řekl dál, ale zabránilo mu v tom hlasité zahoukání sovy někde poblíž.

„... stejně jako ta událost s trollem o Halloweenu. Já čekám." Severus ho tedy konfrontuje tím halloweenským fiaskem. Harryho zajímalo, co na něco takového Quirrell může vůbec říct.

„A-ale já n-ne..."

„Dobře. Brzy si opět popovídáme – až budeš mít čas si věci promyslet a rozhodnout se, na čí straně jsi."Zavlál za sebou svým pláštěm a znehybněného Quirrella nechal za sebou.

Harry počkal, až jeho bratr i profesor obrany odejdou, než se vrátil do hradu a rychle utíkal přímo do nebelvírské věže. Aspoň teď Adrian upustí od té směšné představy, že za tím vším je Severus, pomyslel si. Jeho naděje se však ukázala jako marná, když při své cestě do společenské místnosti přistihl svého bratra i s Ronem a Hermionou, jak míří do jedné z prázdných učeben.

Po chvíli odposlouchávání měl zelenooký čaroděj chuť rozběhnout se hlavou proti zdi. Pevné zdi. Zjevně vedla událost v lese Adrianova podezření naprosto opačným směrem. Teď už si myslel, že Severus se nejen snaží ukradnout Kámen – trio už si dalo dohromady, že právě ten je hlídaný pod padacími dveřmi – ale také pustil do školy trolla. Zatracená sova a její houkání! A jen Quirrell teď podle něj stál mezi Severusem a jeho cílem. Adrian byl přesvědčený, že Quirrell je tím, kdo chrání Kámen a Severus tím, kdo ho chce ukrást. Zatracené předsudky!

Harry se mrzutě vrátil do společenské místnosti, kde byl pohlcen rozjařenou partou svých spolužáků, kteří mu gratulovali k tak ukázkovému vítězství.

Severus z toho bude na větvi, pomyslel si Harry sarkasticky. Ani Severusův žíravý humor je tentokrát nezachránil od rozmrzelosti. Nicméně je pobavilo aspoň to, když Severus nachytal trio s ušima přilepenýma ke dveřím v zakázané chodbě, jak se snažili poslouchat, jestli je Chloupek stále na svém místě – živý a zdravý.

„Víš," promluvil Severus během jejich pravidelného týdenního šermířského tréninku, „zajímavé je, že tvůj bratr věří, že v souboji s Chloupkem bych zvítězil já." Harry, který byl právě uprostřed pohybu, nad tou představou málem ztratil rovnováhu.

Méně zábavná pak byla jejich bezmoc jakkoliv jednat.

Harry seděl v knihovně a četl si druhou knihu ze série o košťatech, kterou mu Severus koupil, když se v knihovně objevil Hagrid. Podivná situace už sama o sobě. Ne, že by byl Hagrid hloupý, jen zkrátka preferoval praktický přístup k výzkumu.

Zelenooký čaroděj ho nenápadně pozoroval a snažil se zapamatovat, ve které kategorii knih hledal. Byla to samozřejmě část knihovny věnovaná péči o kouzelné tvory, ale tři regály, u nichž se Hagrid pohyboval, byly věnovány... péči o draky? Cože? To asi ne.

Když se Hagrid chystal opustit knihovnu a Harry se rozhodl nestarat se o cizí záležitosti a věnovat se svým věcem, přistoupila k obrovi Hermiona. S vědomím, že se schyluje ke konverzaci, kterou by si neměl nechat ujít, se přisunul tak blízko, jak jen bylo možné, zatímco zbývající účastníci hovoru se nenápadně posadili k jedné lavici. Harry mohl snadno rozeznat jejich hlasy.

„A víme, že ten pes hlídá Kámen mud..." začal Ron, ale Hagrid ho přerušil zděšeným „pššt". Adrian však jako by ho nevnímal a bez servítků se zeptal, co jiného ještě chrání Kámen kromě Chloupka. Harry se připravoval na nejhorší, když obr pozval trio k sobě domů, kde jim to prý všechno vysvětlí.

Aniž by o tom moc přemýšlel, rozběhl se do nebelvírské věže a snažil se při tom nemyslet na to, kolik už toho dneska kvůli Adrianovi a jeho přátelům naběhal. V ložnici rychle vzal neviditelný plášť a schoval ho pod svým oblečením. Potom se jako obvykle vydal do Velké síně, aby tam na Adriana počkal. Trvalo jen asi dvacet minut, než se trio objevilo.

Harry trpělivě počkal, než zase opustili Velkou síň a poté je následoval, skrytý pod pláštěm, který přes sebe přehodil v prvním tmavém rohu.

Kráčel jen několik stop za nimi, a tak snadno proklouzl do obrovy chatrče.

Navzdory pěknému počasí hořel v krbu za Hagridovou velkou židlí oheň a záclony byly zataženy tak, že zcela skryly slunečný den za okny – první po několika deštivých týdnech.

Harry se usadil na vzdáleném konci jediné místnosti, ze které se skládal Hagridův dům a snažil se nelapat hlasitě po dechu, když Hagrid vše vysvětloval druhému z dvojčat. Vidět jejich výrazy, když zjistili, že Severus byl jeden z těch, kdo se Kámen snažili ochránit, bylo k nezaplacení. Ne, že by to byla kdo-ví-jak závratná zpráva, Quirrell byl přece taky jedním z nich, ale...

Nestihl ani dokončit myšlenku, když si Adrian všiml dračího vejce v krbu. Hagrid se snaží, aby se vylíhlo? A kde vůbec vzal dračí vejce? Jak Ron správně poznamenal, chov draků byl zakázán už víc než tři sta let!

To odpoledne opouštěl Harry chatrč s víc než jedním důvodem k obavám.

„Cože má?" vyhrkl šokovaný Severus. Měl pocit jako by slyšel, že má Hagrid ve své chajdě vejce norského ostrohřbetého draka, ale to opravdu nemohla být pravda.

„Hagrid má ve své chajdě vejce norského ostrohřbetého draka," opakoval Harry.

„Proč?" bylo tím jediným, co ze Severuse vyšlo. A pod tou jednou otázkou byl skrytý nespočet dalších.

„Na to se ptám sám sebe od doby, kdy jsem to vejce viděl."

„A napadá tě něco?"

„Ohledně vejce nebo ohledně toho, co by se s tím mělo udělat?" zeptal se chlapec.

„Řekl bych oboje, ale pro zachování mého duševního zdraví, zůstaňme u toho, jak se s tím vypořádat," navrhl Severus. Harry přikývl.

„Jestli někomu o tom vejci řekneme, Hagrid ztratí práci a dokonce může skončit i v Azkabanu pro ohrožení života studentů," prohlásil černovlasý chlapec. „Hagrid je někdy možná trochu... spontánní, ale jeho práce je jeho život. Nechci vidět, jak o ni přijde." Severus přikývl.

„Chápu," souhlasil s ním s pousmáním. „A Azakaban skutečně není místo pro něj. Ale to vejce si nemůže nechat."

„Nevidím způsob, jak mu ho sebrat, dokud se nevylíhne," nevěděl si rady Harry.

„Říkal jsi, že ho má nad otevřeným ohněm, že?"

„Ano."

„V tom případě už proces líhnutí určitě začal. Drak se vylíhne během pár dní," informoval ho Severus.

„Krása," prohlásil suše chlapec.

„Aspoň to neví nikdo jiný, než Adrian a jeho přátelé, správně?"

„Ano, jen můj bratr, Ron s Hermionou a teď my dva." Severus přikývl.

„Co ale uděláme s drakem?" Oba se nad zapeklitou situací chvíli zamysleli, až Harry najednou vykřikl: „Charlie!"

„Kdo?" trhl sebou Severus.

„Charlie Weasley, Ronův starší bratr – ten, který s draky pracuje v Rumunsku!" vyhrkl. „Mohl bych dát Adrianovi nějaké vodítko, aby ho Charlie napadl jako první. Už se snažili Hagrida přesvědčit, aby se toho vejce zbavil."

„Je to to nejlepší, co můžeme udělat," souhlasil Severus. „Jen doufejme, že to nikdo jiný nezjistí."

Tak lehké to ale nebylo. Ze všech lidí v Bradavicích to byl právě Draco Malfoy, který draka odhalil. Harry si nemohl být jistý, protoženemohl sledovat svého bratra, jak se plíží do Hagridovy chatrče, každý den, ale věděl, že se drak vylíhl, že ho Hagrid pojmenoval Norbert a že Malfoy až příliš nápadně uculuje směrem k nebelvírské trojici.

A pak – čtyři po tomto odhalení se Harry dozvěděl, že jeho bratr, Hermiona a Neville – koho by to napadlo – připravili jejich kolej o sto padesát bodů za jedinou noc, když se snažili draka propašovat z hradu. A samozřejmě je u toho chytili. Zatraceně!

Samozřejmě dostali trest, který měli vykonat – jak se Severus dozvěděl od zuřící Minervy McGonagallové - v Zapovězeném lese.

„V zapovězeném lese?" Harry se nevěřícně zakuckal.

„Nevím, co tvůj bratr řekl, ale musel Minervu opravdu rozzuřit," dodal Severus.

„Ale my je nemůžeme nechat jít do Zapovězeného lesa samotné!" vyhrkl Harry, když děsuplné scénáře zaplavily jeho mysl.

„To nemůžeme," přikývl Severus a usmál se. „Víš, možná je načase, abychom nechali naše vlčí já proběhnout v přírodní prostředí. Nemyslíš?" Odpovědí mu bylo pousmání.

A tak bylo rozhodnuto. Příští noc opustil Harry společenskou místnost hned po svém bratrovi a pospíšil si za Severuse. Trvalo mu to o něco déle, protože Adrian zapomněl v astronomické věži, odkud pouštěli Norberta, neviditelný plášť.

„Právě včas," zašeptal Severus ve chvíli, kdy se objevil za rohem. „Filch se všemi už je venku. Vždycky má tendenci tyhle tresty doprovázet dlouhými proslovy, takže máme času dost." Harry přikývl a společně opustili hrad jako dvě postavy skrývající se ve stínech, aby rychle dospěli k lesu.

Když byli v bezpečí hustých stromů, schovaly hůlky do pouzder, která jim Severus připravil – geniální vynález, který se ztenčoval a roztahoval společně s transformací, takže mohli svoje hůlky použít i jako proměnění – a změnili se ve dva černé vlky. Severus, který znal les lépe, se ujal vedení.

Snadno proběhli mezi hustými stromy – jejich zrak i sluch byl v téhle podobě nesrovnatelně lepší. Světlo mezi stromy před nimi a Hagridův hlas, který káral Filche, byl znamením, že dosáhli svého cíle. Sledovali, jak se malá šestičlenná skupinka – když počítáte i Hagridova psa Tesáka – rozdělila ve dvě, aby sledovaly stříbrné stopy na lesní zemi, jednorožčí krev.

Harry se podíval na Severuse, ale ten zavrtěl hlavou – nic o jednorožčí krvi neslyšel. Tohle bylo špatné, opravdu špatné. Jen jedna osoba, kterou znali, byla schopná zabít jednorožce kvůli jeho krvi, a jestli jejich předpoklady byly správné, Adrian byl ve větším nebezpečí, než si někdo z nich mohl představit.

Adrian byl na začátku ve skupině s Hermionou a Hagridem. Po cestě narazili na dva kentaury – Banea a Rorana, kteří stále jen opakovali, že Mars dnešní noci svítí neobyčejně jasně. Harry nebyl příliš zběhlý v kentauřím výkladu pravdy, ale to, že to opakovali stále a stále dokola nemohlo věštit nic dobrého. Ale byli to kentauři a on si nemohl pomoct, aby nad nimi necítil úžas.

Skupinky se brzo změnily, po poměrně hloupém chování Malfoye, nad nímž Severus vztekle zavrčel. Tak Adrian skončil s blonďákem a Hagridovým psem. Náhoda tomu chtěla, že je cesta vedla přímo k místu, kde leželo mrtvé tělo jednorožce. Harryho srdce se sevřelo – mrtvý jednorožec, to bylo prostě špatně. Jeho mysl si chvíli pohrávala s představou, co by válečný jednorožec – který byl mnohem agresivnější než jeho bílý bratr – udělal s útočníkem. To by byl pohled. Ne, že by si mohl dovolit o představě Temného pána, kolem kterého běhají rozzuření, sedm stop vysocí váleční jednorožci, uvažovat déle než několik sekund.

Přímo před nimi se objevila postava v kápi, která se sklonila k jednorožci a začala pít jeho krev. Tichým lesem se ozval uši drásající výkřik Draca Malfoye a zakuklená postava – která nemohla být nikým jiným, než samotným Voldemortem – se napřímila a začala se přibližovat k přimrazenému chlapci. Harry byl připraven změnit se zpátky a udělat... vlastně nevěděl, co přesně. Něco. Cokoliv. Ale co?

Přibližující se postavu zastavil hlasitý supot již třetího kentaura, kterého dnes Harry viděl. Tenhle byl mladší, s popelavě blonďatými vlasy a krémovým tělem. Vyskočil zpoza stromu a zaútočil na zakuklence.

Voldemort na nic nečekal a rozběhl se – spíš jako by se vznášel – pryč.

Adrianův zachránce k němu přistoupil, představil se jako Firenze a dal se s ním do řeči.

Harry cítil, že nechybí moc a rozpláče se. Jeho bratr byl skoro napaden Pánem zla, právě tady, před jejich očima. Jeho srdce bušilo jako splašené, jeho mysl byla zamlžená. Jeho bratr málem zemřel a on nic neudělal. Jen zíral.

Následoval Severuse, který sledoval Firenze, jak s Harrym na zádech míří k Hagridovi. Sotva zaregistroval dva rozzuřené kentaury, kteří jim zkřížili cestu. Probrala ho až hluboká úleva, když se Adrian připojil ke zbytku své skupiny.

Cítil se zbytečný. Se vším svým tréninkem stejně neudělal vůbec nic. Jeho mozek zamrzl strachy. Co by se stalo, kdyby Firenze nepřišel? Dokázal by jednat včas nebo by se zapojil Severus?

Mistr lektvarů ho vedl zpátky k místu, kde vstoupili do lesa, a přeměnil se. Brzy před zelenookým chlapcem stál ve své normální podobě a čekal, až udělá to samé.

Instinktivně cítil, že s chlapcem není něco v pořádku. A nebyl to jen šok z toho, že potkal nejobávanějšího temného pána za celé století.

Když se Harry proměnil zpátky, jediný pohled do jeho očí mu obavy potvrdil. Nevěděl, co se odehrává v Harryho hlavě, chlapec měl tendence o všem přemýšlet až moc. Severus nevěděl, jak má napravit cokoliv, co bylo špatně. Vše, co mohl udělat, bylo pevně obejmout plačícího chlapce v zoufalství, že takhle zlomeného ho ještě nikdy dřív neviděl.