4183 slov 

Nenápadné pohledy doprovázené tlumeným šeptáním pokračovaly celý měsíc, a čím víc se blížily Vánoce, Harryho nervy byly tím víc a víc drásány. Aspoň, že jeho přeměna ve vlka byla téměř úplná, pomyslel si pyšně. Dokázal už celé své tělo proměnit ve vlčí – tedy kromě hlavy, ale i na tom už pracoval.

Právě mířil do knihovny, aby pokračoval ve svém výzkumu problematiky pečetí, skrytého za studiem formulí, když si všiml snadno rozpoznatelných postav svého bratra a jeho přátel – během posledních týdnů se z nich stalo nerozdělitelné trio. Mířili do knihovny.

U Hermiony se dalo pochopit, že by svůj volný čas trávila v knihovně, ale Adrian s Ronem? Navíc tak těsně před obědem? Ani náhodou! Nebylo to však poprvé, co se něco takového stalo. Zelenooký čaroděj je často nachytal v knihovně, jak prohledávali různé knihy, ale protože tam on byl vždycky dřív než oni, neměl šanci se k nim nenápadně připojit. Ale dnes se naskytla jedinečná šance.

Schoval se, počkal, až zajdou do knihovny, napočítal do sta a poté je následoval. Podíval se na ně jen na tak dlouho, aby si všiml, co hledají. Biografie a soudobé dějiny? Proč? Schoval se do řady za nimi, přitiskl se k regálu a snažil se rozeznat, co si šeptají. Jeho snahy byly odměněny Ronovým otráveným hlasem.

„Jste si jistí, že hledáme ve správných knihách?" zakňučel.

„Tohle jsou knihy o největších kouzelnících a čarodějkách našeho století, Rone! Jestli je Nicholas Flamel někde zmíněn, bude to tady," odpověděla Hermiona a Harryho mozek se rozběhl na plné obrátky. Nicholas... knihy... Adrian... cože?

„Jo, ale hledáme ho už blbej měsíc a půl!" stěžoval si Ron.

„Koukni, Rone," oslovil ho Adrian, šoupavý zvuk značil, že knihu rázně zaklapl. „Jestli nezjistíme, kdo Flamel je, nemáme šanci se dozvědět, co přesně Chloupek hlídá." Dokonce věděli i to, že se ten pes jmenuje Chloupek? Jak je to možné?

Harry se snažil vzpomenout, kdy to jejich podivné chování začalo.

Jak Ron laskavě zmínil, bylo to před měsícem a půl... vlastně hned po jejich prvním famfrpálovém zápase. Ale co způsobilo takovou změnu?

Jeho mysl pracovala na plné obrátky, jak se snažil poskládat jednotlivé kousky skládačky do sebe.

„Mluví s Hagridem, společně s Ronem a tou brunetkou," přišel mu na mysl hlas jeho otce. Toho dne se Adrian opozdil, protože s Ronem a Hermionou mluvili s Hagridem. Hagridem, který řediteli poskytl Cerbera, který teď hlídá Kámen. Hagridem, který bezpochyby věděl, proč musí být Cerberus ve škole na stráži, Brumbál mu to musel říct! Hagridem, který neuměl zalhat, i kdyby mu to mělo zachránit život. Stačilo několik otázek, aby se přeřekl a jeho bratr se tak snadno dozvěděl o Nicholasovi.

„Ale proč se prostě nemůžeme někoho zeptat?" položil Ron ve skutečnosti docela dobrou otázku.

„Protože to je nejjednodušší cesta k tomu, aby to Snape zjistil, Rone!" zašeptal Adrian a Harryho obočí nechápavě vystřelilo vzhůru. Co má s tímhle vším společného Sev?

„Nemůžu uvěřit, že s tím Brumbál ještě nic neudělal!" rozčílil se Ron. Tak počkat!

„Byl ve třetím patře, když došlo k tomu útoku," přidala se Hermiona se svým argumentem.

„Když si jenom pomyslím, že brácha s ním musel trávit tolik času, když vyrůstal," dodal Adrian hněvivě. „Táta vždycky říkal, že je zlý."

„Vsadím se, že právě proto je Harry tak hubený a bledý! Snape ho určitě nutí pracovat celé dny!" Jasně, ušklíbl se Harry v duchu – musím žít na hradě a cestovat po celém světě. Běda mi! Nemohl věřit svým uším – opravdu si mysleli, že za tím vším je Severus?

„Už toho nechte," zašeptala Hermiona, „musíme hledat dál!" A já odsud musím vypadnout, pomyslel si Harry s plánem vydat se okamžitě za Severusem. Bude zuřit a bude na to mít plné právo.

„Takže si to ujasněme. Oni myslí, že za tím vším stojím já?" zeptal se Severus a propukl v smích. Zelenooký čaroděj se na něj překvapeně podíval.

„Asi jsi mě nepochopil. Oni si myslí, že..."

„Ale ano, pochopil jsem tě," ujistil ho Severus se slzami smíchu v očích. „Ale buďme upřímní, Harry. Na koho jiného by to tvůj bratr svalil? Na Kratiknota?"

„Jenom jsem doufal... ach jo, já nevím!" sesunul se Harry v křesle vedle krbu ještě níž. „Asi jsem doufal, že by se Adrian mohl povznést nad všechny ty hlouposti, které o tobě vykládají Dvanácterák a Sirius. Asi jsem se mýlil..." zamumlal.

„To je v pořádku, opravdu. Beru to jako poklonu mým úžasným hereckým schopnostem," řekl Severus vážně, čímž Harryho rozesmál.

„Aspoň nemají tušení, kde pátrat po Nicholasovi. Myslím, mně bylo osm, když jsem poprvé slyšel jeho jméno, a i když jsem nevěděl, o koho jde, věděl jsem, že o někoho důležitého. Jeden by si myslel, že se vším svým tréninkem by o něm měl vědět i Adrian," stěžoval si chlapec.

„No, a vždycky jsou tady karty v čokoládových žabkách..." odlehčil Severus a Harry se zahihňal.

„Nevěděl jsem, že i Nicholas má svou kartu. Nerad o sobě dává vědět."

„Vlastní nemá, je zmíněn na té Brumbálově."

„No teda," prohlásil Harry suše, „někdy mám pocit, že jsi mlsnější než Remus, a to už o něčem vypovídá."

„To vskutku ano," ušklíbl se Severus. „Každopádně, dokud budou hledat ve špatných knihách, je bezpečno. A těší mě vědět, že se mě bojí natolik, že se ani neodvažují někoho zeptat – mohli by zajít za špatnými lidmi," uzavřel profesor.

„Jako za Quirrellem?"

„Přesně tak," souhlasil Severus temně, „ale teď mi řekni. Pořád máš v plánu zůstat přes Vánoce v Bradavicích?"

„Ano. Adrian si vyprosil, že tady smí zůstat, když zůstává i Ron, protože jeho rodina jede do Rumunska navštívit Charlieho. Asi bude nejlepší, když tady zůstanu taky," prohlásil. „Mimoto, Dvanácterák chce vzít mámu někam za hranice – prý něco jako druhé líbánky."

Sotva to vyslovil, přál si, aby držel jazyk za zuby. Jak mu mohlo něco takového proklouznout? Vypadalo to ale, že Severus ho dneska bude stále jenom překvapovat.

„Dobře," řekl prostě, „Lily si zaslouží zas jednou trochu péče." Pravdou bylo, že co řekl, myslel opravdu upřímně. Vlastně docela překvapil i sám sebe, ale konečně se smířil s tím, že Lily a James patří k sobě, a při pomyšlení na ně ani nepociťoval obvyklou bolest. Chtěl jen vidět ženu, na které mu záleželo, šťastnou, a když bude šťastná s Jamesem Potterem, tak budiž. Uvědomoval si, že ji má pořád rád. Byla jeho prvním opravdovým přítelem a byla to skvělá žena. Ale nebyl už zamilovaný. Ten fakt ho přinutil se usmát.

„Jsi v pořádku, tati?" zeptal se Harry a Severusův úsměv se ještě rozšířil.

„Vlastně se mám skvěle, díky, Harry." Díky za všechno, dítě, pomyslel si, když se podíval na překvapeného mladého čaroděje.

„Ptal jsem se proto, že to bude dobrou příležitostí, abychom dokončili naši vlčí proměnu."

„Opravdu?" zeptal se Harry a tvář se mu roztáhla v úsměvu.

„Opravdu."

„Vím, že jsi ji mohl dokončit už před měsícem," začal rozpačitě Harry, „nemusíš čekat až..."

„Harry, já chci počkat. Tohle jsme začali společně," odporoval Severus svým myslím-to-vážně hlasem a Harry se znovu usmál.

Prázdniny přišly brzy a s jejich začátkem se s nimi loučila Hermiona. Při svém odchodu něco pošeptala Adrianovi s Ronem, ale Harry byl příliš daleko, než aby jí rozuměl. Ne, že by netušil, o co jde. Povzdechl si. Tak moc si přál, aby ho bratr zapojil do toho, co mají v plánu. Pak si ale uvědomil, že je to od něj poněkud domýšlivé, když si představí, co všechno před svým bratrem skrývá on.

I když ho tohle trápilo, našel důvody k radosti. Včera v noci – když všichni usnuli a on se skryl pod neviditelným pláštěm - se mu konečně podařilo kompletně se přeměnit ve vlka. Usmál se.

O půlnoci se vyplížil ze společenské místnosti, přímo pod nosem poněkud překvapené Buclaté dámy. Severus otevřel dveře po prvním zaklepání, a poté, co ze sebe odstranili krycí kouzla, pustili se do akce.

Po procvičení proměn jednotlivých částí těla se Severus rozhodl, že můžou přistoupit k úplně přeměně.

„Pamatuj si, že musíš myslet na to, jak to má dopadnout, představuj si vlka," připomněl mu profesor a Harry přikývl. Zavřel oči a soustředil se. V mysli před sebou držel obrázek černého vlka, kterým se chtěl stát, a přinutil svoje tělo, aby se začalo měnit.

Jako první si uvědomoval brnění z narůstající kožešiny všude po těle, potom přišlo tlačení a tahání, jak se jeho tělo formovalo do žádané podoby.

Když cítil, že už se nic dále nemění, otevřel oči. Svět okolo vypadal jinak. Barvy vybledly a on před sebou slyšel kroky čtyř nohou. Před ním stál druhý vlk, který se na něj díval z druhé strany místnosti pohledem plným očekávání. Skoro po něm skočil, než si uvědomil, že to musí být Severus. Vyštěkl, to bylo vlčím ekvivalentem pro smích.

Harry se k Severusovi přiblížil a packou do něj šťouchl, což mu Mistr lektvarů ve své vlčí podobě oplatil tak, až se Harry svalil na záda. Vycenil zuby a ukázal vlčí úsměv.

Všiml si, že Severus je jako vlk vyšší než on, přisoudil to ale jejich věkovému rozdílu. S nadšeným smíchem-štěkotem vyskočil na všechny čtyři nohy a běhal po místnosti, zatímco zjevně pobavený Severus vrtěl hlavou.

Profesor se po chvíli přeměnil zpátky a Harry ho následoval. Vyžadovalo to soustředění, ale netrvalo dlouho a Harry byl zase zpátky ve svém normálním těle, s širokým úsměvem.

„To bylo krutý!" vykřikl a Severus se zasmál.

„Musím jenom souhlasit," přikývl.

„Teď zkusme, jestli se dokážeme proměnit rychleji, musí to být naše druhá přirozenost."

Trénovali ještě hodinu, než byli spokojeni s pokrokem, kterého tu noc dosáhli. Harry prakticky skákal radostí – byl z něj zvěromág! Oficiálně a bezesporu! Důkazem bylo – jak čekal – znamení u jeho značky. Pocítil už známé teplo, které znamenalo jediné – jeho znak se mění. A opravdu. Přímo nad linií, která ho označila jako Hadí jazyk, v jedné z horizontálních čar, které tvořily jeho znak, se objevily dvě runy, které dokázal přeložit. Zvěromág.

Severusovu kancelář opouštěl s širokým úsměvem, v podpaží knihu, kterou mu Severus přinesl z domu. Našel ji před pár dny a napadlo ho, že by se na ni chlapec rád podíval. Nesla název EormenláfDéordrýa, neboli v překladu Dědictví zvěromágů. Byla napsána runami a Mistr lektvarů chtěl, aby ji Harry zkusil přeložit. U toho strávil Harry většinu noci.

O vánočním ránu byl hrubě probuzen svým bratrem, který očividně nemohl ani dospat, až otevřou svoje dárky. Harry se smál dovádění svého bratra a ani se mu nesnažil vysvětlit, že má za sebou pouhých pět hodin spánku. Pořád pracoval na své knize, psal si poznámky, jak se jí prokousával stále hlouběji. Ukázalo se, že se jedná o opravdu zajímavé čtení, obzvlášť v místech, která pojednávala o tom, jak je transformace ovlivněna vzhledem čaroděje, stejně jako jeho osobnost ovlivňovala podobu zvířete. Zjevně se některé vlastnosti přelévaly z jedné formy do druhé, Harry je však u sebe stále ještě nedokázal pojmenovat.

Teď však musel čelit hromádce dárků v nohách své postele a silně netrpělivému bratrovi, který mu skákal po posteli a snažil se ho probudit.

„No tak, Harry," vykřikoval nadšeně, „máme tu dárky!"

„I tobě veselé Vánoce, Adriane," zasmál se Harry. Jeho bratr jen pokrčil rameny.

„Veselé Vánoce, Harry," pronesl Ron mezi zívnutím. Zjevně byl probuzen stejným způsobem jako zelenooký čaroděj.

„Jasně, jasně, veselé Vánoce všem. Můžeme už otevřít dárky?" zvolal Adrian podrážděně, s pohledem upřeným na hromádku na své posteli.

Harry s Ronem se mu smáli, ale už nic nenamítali - teď, když už byli vzhůru, taky zatoužili si svoje dárky rozbalit. Harry věděl, že později bude muset navštívit Severusovu kancelář, aby dostal dárek i od něj a Flamelových, ale i dárky ležící před ním vypadaly slibně.

Pustil se do rozbalování a našel ručně dělanou flétnu od Hagrida a nový, jasně zelený svetr od paní Weasleyové – tyhle teplé ručně dělané svetry miloval.

Od Siriuse dostal knihu kouzel využitelných pro nejlepší vtípky a od Remuse roční předplatné týdeníku Snadné přeměňování, u něhož byl přiložen lístek, že nemusí rozumět všemu, o čem bude číst, ale mohl by to pochopit aspoň z poloviny, jestli je jeho potenciál takový, jak tvrdila Minerva. Remus neměl ani tušení, že chlapec si tento časopis chtěl předplatit už dávno, ale nevěděl, jak ho propašovat přes svoje rodiče. V duchu si poznamenal, že musí Remusovi osobně poděkovat.

Od rodičů dostal nové vybavení pro famfrpál, které zahrnovalo i soupravu pro úpravu jeho nového koštěte. Harry se usmál. Rodiče byli v Paříži – jak ho informovali v dopise – a zřejmě si to užívali plnými doušky. Vzal si kousek čokoládového fondánu, který byl přiložený ke svetru od paní Weasleyové, když do pokoje vtrhli Fred a George, aby je vytáhli na rodinnou procházku, jak tomu říkali.

Harry se přistihl, že se stále jenom usmívá – vydatně k tomu přispěl i Brumbál, který měl místo klobouku na hlavě prapodivnou květinovou ozdobu. Harry si všiml nepatrných náznaků, že i Severus má co dělat, aby potlačil smích.

Hodinu před zákazem vycházení svižně kráčel směrem k Severusově kanceláři. Bratrovi řekl, že si ve sklepení zapomněl učebnici lektvarů a musí si pro ni dojít. Jen Ron nedokázal pochopit, proč pro všechno na světě chce jít Harry o Vánocích dobrovolně do sklepení, tomu ale Harry připomněl tři stopy dlouhou esej na téma Osm hlavních přísad pro vaření lektvarů, kterou měli napsat. Ron zbledl a zamračeně Harryho propustil ze společenské místnosti.

Zaklepal na dveře Severusovy kanceláře, rychle vešel dovnitř, zamkl za sebou dveře a rychle se zbavil maskovacího kouzla.

„Veselé Vánoce, tati," vykřikl a rychle ho běžel obejmout.

„Veselé Vánoce i tobě, Harry," odpověděl mu, „jaké jsou tvoje první Vánoce mimo domov?

„Zvláštní," připustil okamžitě, „ale žádný den, kdy Brumbál nosí květovaný čepec, nemůže být špatný." Severus si konečně dovolil vyprsknout smíchy, jež zadržoval celý den.

„Ten muž je někdy až příliš pro moje nervy. Zkus udržet kamennou tvář, když sedíš vedle něho," postěžoval si Severus a vytáhl svoji hůlku. Jednou s ní mávl a před ním na stole se objevily dva balíčky.

„Předpokládám, že chceš svoje dárky," prohlásil s úsměvem.

„Docela rád bych, ano," souhlasil neutrálně, než s hladovýma očima vzal balíčky do rukou. Oba vypadaly, jako by v nich byly knihy, a on začal rozbalovat tu, co vypadala menší.

Ukázalo se, že to je dárek od Nicholase a Perenelly. Opravdu šlo o knihu, knihu z alchymistovy osobní sbírky – podle dopisu, který k ní byl přiložen. Nesla název RubedoPP1. Harry zůstal stát jako přimrazený, než Severus prolomil ticho.

„Předpokládám, že to není to, co jsi čekal, že?" zeptal se Mistr lektvarů zaraženě.

„Co jsem čekal? To je... je to..." začal Harry nesouvisle koktat.

„Celými větami, prosím," zasmál se Severus a Harry se hluboce nadechl, aby se sebral.

„Takhle kniha je posledním krokem k vytvoření Kamene mudrců," zašeptal. „Je to poslední část Magnum OpusPP2, tajemství všech tajemství v alchymii."

Teď se Severus díval na knihu stejně ohromeně jako Harry.

„Chápeš, co to je? Nicholas to musel napsat sám!" dodal Harry, jak s úctou obracel jednotlivé stránky ručně psané knihy. Tohle bylo ono. Poslední krok k tomu, aby se stal plnohodnotným alchymistou.

„Chceš mi říct, že ti Nicholas poslal návod, jak vytvořit Kámen mudrců?" zeptal se Severus nevěřícně.

„Ne, návod ne," vysvětloval Harry a něžně se dotýkal knihy, jako by se bál, že zmizí. „Text popisuje, jak proces probíhá, a také výsledek, který z něj má vzejít. Každý alchymista musí najít cestu, jak toho dosáhnout, ale... je to jako by mě Nicholas považoval za hodného to zkusit a dosáhnout takové úrovně. Tohle je... tohle je obrovské, Severusi," vysvětloval Harry vážně. Severus mu položil ruce na ramena, rozuměl, co pro něj tento okamžik musí znamenat.

„Vedl sis skvěle, dítě," pochválil ho prostě a Harry se usmál, než vzápětí zbledl a začal panikařit.

„Ale... je příliš brzy!" vykřikl náhle, „jak můžu být připravený?"

„Harry, dýchej! Řekl jsi to sám – nejsou tam návody. Může trvat roky, než se na takovou úroveň dostaneš." Zdálo se, že Severusova logika chlapce přece jen uklidnila.

„Promiň," omluvil se s hořícími tvářemi. „Já jen... ten dárek mě překvapil."

„Všiml jsem si," usmál se Mistr lektvarů.

Harry opatrně položil knihu na Severusův stůl a začal rozbalovat druhý dárek. První věc, které si všiml, byl stříbrný prsten s runami vytesanými po obvodu. Severus mu vysvětlil, že je začarovaný nestopovatelným kouzlem.

„Dokud ho budeš nosit," vysvětloval profesor, „neobjeví tě žádné kouzelnické zařízení. Ani Ministerstvo neodhalí tvoji stopu, pokud užiješ pár drobných kouzel v mudlovské oblasti. Mám za to, že je to jednodušší, než to kouzlo obnovovat každý týden."

Harry se usmál, navlékl si prsten na palec pravé ruky a skryl ho kouzlem.

Pak se přesunul k hlavní části dárku. Byla to další kniha, nazvaná...

„To kecáš!" vykřikl Harry, rozběhl se k Severusovi a skočil mu kolem krku. Objal ho, jak nejtěsněji mohl, Umění výroby závodních košťat stále v rukou.

„Kdes tu knihu našel?" zeptal se nadšeně.

„Možná jsem ji koupil a možná nekoupil od nakladatelství Obscurus, které možná tiskne a možná netiskne originální knihy pro výrobce košťat," řekl Severus klidně a sledoval zírajícího chlapce.

„Opravdu?" Starší čaroděj s úsměvem přikývl.

„Paráda!"

„To ano," souhlasil Severus, než vyprskl smíchy. „Ale vážně, tohle je jen první kniha z celé série. Až ji dokončíš, dám ti k přečtení i ty ostatní."

„Díky, tati!" rozjasnil se Harry.

„To nestojí za řeč. Když se budeš opravdu zajímat o studium něčeho nového, jsem ochotný ti s tím pomoct," ujistil ho.

Harry se usmál a vytáhl z kapsy malý balíček, čistě zabalený v tmavě modrém papíře se zlatou stužkou.

„Co to je?" zeptal se Severus zmateně.

„Bomba hnojůvka, jen hezky zabalená," odpověděl Harry suše. „To je tvůj vánoční dárek!"

Severusovy oči se rozšířily. Harry mu dával dárek o každých Vánocích – vlastně byl jediný, od koho dárek dostával – ale letos počítal s tím, že se školou a tím vším okolo... ne, že by mu Harry mohl dát lepší dárek, než je jeho pojmenování „tati", přesto nezabránil hřejivému pocitu, který se mu rozlil po hrudi.

„Děkuji, Harry," řekl a vzal si dárek z Harryho natažených rukou.

„Otevři to," zamumlal Harry, „není to nic extra. Neměl jsem čas nic koupit, tak jsem ho vyrobil sám, takže jestli se ti nebude líbit..."

Během jeho bojácné řeči Severus opatrně rozbalil dárek a otevřel malou krabičku, ve které našel malou skleněnou lahvičku, omotanou drátkem z černého kovu, naplněnou něčím, co vypadalo jako duhové krystalky v tmavě modré kapalině. Uzavřená byla žlutým kamenem - Heliodorem - s vytesanou pečetí.

Lahvička s olejem jako by vyzařovala slabé modré světlo a šel z ní cítit mocný proud magie.

„Je to..." začal Severus a šokovaně zíral na ampulku.

„Alchymistické kouzlo," začervenal se Harry. „Tohle konkrétně je posilovací typ, je navrženo, aby ti pomohlo s umocněním tvých kouzel," vysvětlil Harry. „Díky té pečeti je možné uchovat přebytečnou magii, která zbyde, když kouzlíš. Můžeš to využít kdykoliv chceš, stačí jen ten přebytek zachytit, než vyčaruješ další kouzlo," uzavřel chlapec s hořícími tvářemi. Severus na něj jenom zíral.

„A to jsi vyrobil sám?" zeptal se a posadil se do svého křesla se stále více užaslým pohledem.

„No, požádal jsem Nicholase, aby mi poslal přísady po sově, ale navrhl jsem pečeť a během měsíce ji dal dohromady s kouzly, která byla potřeba. Vím, že to není moc..."

„Harry," přerušil ho Severus a zadíval se mu přímo do očí. „Tohle," ukázal na kouzlo, „je velmi vzácný a velmi cenný magický předmět. A když jsi to navíc vyrobil sám..."

„Ale je to snadné pečetící kouzlo," prohlásil Harry, „každý alchymista může..."

„A kolik alchymistů existuje? Těch aktivních myslím," zeptal se Severus vážně. „A kolik z nich by se o takové kouzlo podělilo?" Harry vypadal zmateně, nic takového ho nikdy ani nenapadlo. Kolik je vlastně alchymistů?

„Můžu tě ujistit, že jen velmi málo," řekl Severus, jako by četl v jeho mysli.

„A žádný z nich nedosahuje Nicholasovy úrovně. Věř mi, když řeknu, že tohle kouzlo je...výjimečné, Harry." Chlapec se začervenal ještě krvavěji.

„Díky," zamumlal neslyšně, když si ho Severus přitáhl blíž a objal ho. „Už jsem ti řekl, že jsi génius?" Oba dva se rozesmáli.

Až příliš brzy musel Harry odejít, protože nastal zákaz vycházení. Obě knihy schoval do své tašky a rozloučil se Severusem, který stále zíral na alchymistické kouzlo. Bez meškání zamířil do nebelvírské věže a rovnou do své postele – tak rychle, jak jen mohl. Zatáhl za sebou závěsy a vytáhl dárek od Nicholase.

Nebyl si jistý, jak dlouho četl – musely to být hodiny – ale jeho pozornost náhle upoutal zvuk otvíraného a zavíraného kufru, který narušoval jinak zcela tichou místnost. Nenápadně vykoukl zpoza svých závěsů a jen na kratičký okamžik uviděl svého bratra, než zmizel pod neviditelným pláštěm – až doteď to byl tak krásný den...

Zadržel povzdech a rychle si stoupl, aby následoval svého bratra. Když procházel společenskou místností, rychle na něj seslal stopovací kouzlo. Musí být extra opatrný a doufat, že se Adrian nedostane do oblasti, kterou dnes v noci hlídá Severus. Co tohle zase znamenalo? Okolí knihovny? U skřetího zlata! Mohl jeho bratr opravdu mířit... no to přece ne! Adrian skutečně mířil do knihovny.

Ukryto ve stínech, sledovalo mladší z Potterových dvojčat svého bratra skrz školu a čekalo venku, zatímco Adrian vstoupil do knihovny – nebylo nutné sledovat ho až tam. Neměl plášť a navíc měl celkem jasnou představu o tom, kam jeho bratr míří. A pokud se nemýlí, bude muset čekat jen malou chvíli, než...

Očekávaný pronikavý jekot roztříštil ticho noci na milion malých kousků. Možná by Adrian mohl jednou poslechnout Hermioniny rady a přečíst si Historii bradavické školy čar a kouzel. Každý, kdo si je přečetl, věděl, že knihy v oddělení s omezeným přístupem začnou ječet, jako by je na nože brali pokaždé, když se je pokusí přečíst student bez povolení.

Ten nikdy nezklame, pomyslel si Harry, když se z tajné chodby vynořil Filch a běžel rovnou do knihovny, s paní Norrisovou v zádech. Harry si do paměti uložil, kde se tajná chodba objevila.

Díky stopovacímu kouzlu, kterým začaroval svého bratra, snadno poznal, že proběhl přímo pod Filchovýma napřaženýma rukama a rozběhl se do východního křídla, pryč od velkého schodiště. Něco mu říkalo, že jeho bratr je naprosto ztracený.

Harry počkal, až Filch opustí knihovnu, a vydal se stejnou skrytou chodbou, kterou sem přišel při sledování svého bratra. Když doběhl k východu z chodby, uslyšel dvoje kroky. Jedny musely patřit Filchovi a druhé...

„Oddělení s omezeným přístupem? Tak to nemůžou být daleko, chytíme je," rozléhal se chodbou nezaměnitelný chladný hlas Severuse. Když oba muži prošli kolem dveří, za kterými byl schovaný, znovu se pustil po stopách svého bratra. Ukázalo se, že Adrian se skrývá o dvoje dveře dále, než se skrýval on. A nezdálo se, že by se chystal odejít. Co může dělat v prázdné učebně?

Ať už je to cokoliv, trvalo mu to už přinejmenším půl hodiny, pomyslel si Harry po dalším čekání.

V dálce se ozvalo řinčení brnění – Harry to přisuzoval Protivovi – a vypadalo to, že právě to připomnělo Adrianovi, že by se měl dát znovu do pohybu. Téměř neslyšně opustil učebnu a vydal se cestou, kterou sem přišel. Harry ho mohl dále sledovat, ale nedokázal přemoct svoji vyburcovanou zvědavost – co v té místnosti může být?

Rychle vkročil do dveří, které Adrian nechal pootevřené a rozhlédl se kolem sebe. První pohled značil obyčejnou, prázdnou učebnu – nic překvapivého. Lavice a židličky naskládané podél zdí, jejich stíny se jasně rýsovaly v pozadí.

Uprostřed místnosti však stál předmět, který upoutal jeho pozornost. Bylo to kouzelné zrcadlo, vysoké skoro až ke stropu, zasazené do zlatého rámu ozdobeného ornamenty. Na jeho vrcholu stál nápis: Erised stra ehruoytubecafruoyt on wohsi.

Co je to za jazyk? Zcela jistě nešlo o starou angličtinu... Harry na nápis zíral několik vteřin, než mu to došlo. Koneckonců, tohle bylo zrcadlo. Když nápis přečetl pozpátku, dostal: I show not your face but yourheart's desirePP3. To sice dávalo smysl, ale ve skutečnosti přinášelo mnohem víc otázek než odpovědí. Stále přemýšlel nad významem těchto slov, když se konečně do zrcadla podíval.

Při tom pohledu zalapal po dechu. Jeho odraz ho ukazoval takového, jakým skutečně byl bez krycích kouzel. Copak je zapomněl vykouzlit? Samozřejmě, že ne. Pamatoval si to celkem jasně. Při druhém pohledu do zrcadla si uvědomil, že v jeho odrazu nestojí sám. Otočil se, ale místnost zela prázdnotou.

Přesto ale za ním v odrazu stál Severus, s rukou položenou na jeho levém rameni. Ale nebyl to Severus, jakého každý znal a jakého se každý bál. Byl to Sev, jak ho znal Harry, byl sám sebou. A vedle něj stála Harryho rodina. Všichni se usmívali, v očích neměli ani náznak strachu, který by je kdy svíral. Sirius a Dvanácterák se na Seva nedívali se znechucením a Remus vypadal zdravěji než kdy dřív.

Harry se na odraz usmál. Bylo by to tak skvělé, kdyby... náhle se zamračil a zavrtěl hlavou. Cože to říkal ten nápis? Neukazuji tvoji tvář... takže tohle je největší touha mého srdce? Být volný a přijatý takový, jaký jsem? Jedním prstem se zrcadla dotkl. Potom si povzdechl a k falešným příslibům se otočil zády. Jestli chce, aby se jeho přání někdy stalo pravdou, nepomůže tomu, když tady bude stát a ztrácet čas sněním. Musí jednat.

Zavřel za sebou dveře a s hlavou vzpřímenou kráčel pryč. Nenáviděl to zrcadlo.

Když jeho bratr a Ron příští noc zmizeli, neměl nejmenší chuť je následovat.

Poznámky překladatele:

PP1 Rubedo = latinské slovo znamenající „zčervenání." Tímto pojmem označovali alchymisté čtvrtou a poslední fázi svého vrcholného díla. Zlato i Kámen mudrců byly spojeny s červenou barvou a „Rubedo" označovalo, že se jim těchto vrcholů alchymistických snah podařilo dosáhnout.

PP2 Magnum opus = hlavní, vrcholné dílo 

PP3 český překlad: Neukazuji tvoji tvář, ale touhu tvého srdce.