5243 slov 

Druhý týden školního roku začal stejně dobře jako ten první, i počáteční úzkost naštěstí pominula. Harry radostně objevil, že všechna jeho studia mu umožňují vypracovat domácí úkoly v rekordním čase a získat tak volný čas navíc, který mohl trávit v knihovně. Tam, zatímco předstíral čtení materiálů pro první ročníky, pokračoval ve svých osobních studiích. V noci se soustředil na svou podobu zvěromága a snažil se dosáhnout pokroku ve své proměně. Jeho cílem na září bylo dokázat změnit svoje předloktí ve zvířecí tlapu. Možná i začít pracovat na zbytku rukou.

Četl zrovna knihu o útočných kouzlech – zamaskovanou jako učebnici formulí – a dělal si poznámky o kouzle, které vás mělo zastavit během pádu z koštěte, když jeho bratr vstoupil do knihovny. Harry si udělal v myšlenkách poznámku, že si o tomhle kouzle chce přečíst víc a obrátil svoji pozornost na něj. Když Adrian dobrovolně vstoupil do knihovny, nebylo to dobré znamení.

„Nevěřím tomu," vyhrklo hnědooké dvojče.

„Nevěříš přesně čemu?" nechytal se Harry.

„Našim lekcím létání!"

„Co je s nimi?" zeptal se a jeho zvědavost narostla. Na tyhle hodiny se taky nesmírně těšil.

„Budou spojené se Zmijozelem," vysvětlil Adrian a Harry úlevně přikývl.

„Myslel jsem, že byly zrušeny, podle toho, jak vyvádíš," obvinil ho s úsměvem.

„Je to Zmijozel, Harry!" zdůraznil Adrian, „co víc bys chtěl. Malfoy naši první hodinu naprosto zničí."

Harry se zamyslel. Malfoy byl opravdu neskutečně otravný, když každému, kdo byl ochotný poslouchat – vlastně i těm, kdo ochotní nebyli – vykládal, jak nadaný je ve famfrpálu.

„Prostě si ho nevšímej, Adriane, a bude to v pohodě." I když se mu v mysli vytvářely děsivé obrázky Draca Malfoye na koštěti, nikdy by se o ně se svým bratrem nepodělil.

„Určitě udělá něco, aby tu hodinu zkazil, Harry," stěžoval si Adrian, „jsem si jistý." Harry taky věřil, že je to klidně možné, ale rozhodl se být optimistou.

„Pojďme si tu hodinu zkrátka užít a uvidíme, co se stane." Posbíral svoje knihy a spolu se svým bratrem opustili knihovnu, pod pátravým pohledem madame Pinceové.

Příští ráno dostal Neville od své babičky Pamatováčka. Opravdu vzácný předmět, pomyslel si Harry, i když pochyboval o jeho užitečnosti. K čemu je dobré vědět, že jste něco zapomněli, když nevíte co? Vypadalo to, že i Malfoye předmět zaujal. Vytrhl ho Nevillovi z rukou, ale vzápětí byl nucen ho vrátit, když se objevila profesorka McGonagallová.

Řeč se pak vrátila zpět k famfrpálovým strategiím a poslednímu letnímu finále ve famfrpálovém poháru, které bylo pořádáno v Peru.

Harry se skrytě usmál. Spolu se Severusem opustili zemi v obvyklém přestrojení a nevynechali jediný zápas turnaje. Adrian nesmírně toužil tam být, stejně tak Ron, ale nebylo to možné. Nemohli jen tak zůstat několik měsíců v Peru. Harry se Severusem tam zůstávat nemuseli – i když tam přesto nějaký čas strávili a cestovali po památkách. Když si jeden umí vytvořit přenášedlo – i když nelegální – může pak snadno cestovat sem a tam, jak jen se mu zachce. Vítězem světového poháru se stalo Španělsko a bylo oznámeno, že příští ročník bude pořádán v Británii.

Tři chlapci rychle dosnídali a vydali se na hřiště, kde už na ně čekala madame Hoochová – žena s krátkými šedými vlasy a živýma žlutýma očima, tak trochu jestřábíma.

Spustila úvodní proslov o tom, jak by měli držet svoje košťata a o základech létání, a Harry se zabavil přemýšlením o tom, jestli by se příští rok mohl hlásit na místo chytače v nebelvírském famfrpálovém družstvu. Všeobecně se vědělo, že studenti nižších ročníků obvykle nejsou do týmu vybráni, ale Harry věřil, že jeho šance jsou poměrně vysoké. Mimo to – nebelvírský tým dobrého chytače zoufale potřeboval od doby, kdy Ronův bratr Charlie opustil školu.

Madam Hoochová dala signál a Harry přiměl svoje koště k pohybu.

„Vzhůru!" Starý model koštěte – Kometa 360 patřící podle Harryho názoru leda tak do muzea– mu vlétl přímo do nastavené ruky. Bylo však jedním z mála košťat, která to udělala. Harry si vzpomněl na svou první hodinu jezdectví, kdy mu Severus vysvětloval, že kůň dokáže vycítit strach svého jezdce. Můžou košťata cítit to samé?

Trpělivě čekal, až madam Hoochová odpočítá start.

Neville čekání očividně nevydržel a odrazil se o něco dříve, než měl. Jeho koště vystřelilo zcela nekontrolovaně vzhůru.

Harry sebou vcítěně trhl, když Neville plnou rychlostí narazil do země. Zlomené zápěstí, vyřkla ortel madam Hoochová a odváděla Nevilla na ošetřovnu, přičemž nezapomněla všem pohrozit vyloučením každého, kdo by se pokusil vzlétnout bez jejího dozoru.

Draco si samozřejmě z jejího varování nic nedělal.

„Viděli jste, jak se ten tlusťoch tvářil?"

„Drž hubu, Malfoyi!" vykřikl Adrian, jehož temperament byl okamžitě nažhaven. Jeho reakce nebyla zrovna předzvěstí klidného a tichého řešení situace, pomyslel si Harry sarkasticky a v duchu Malfoye proklel za provokování svého bratra.

„Jo, drž hubu, Malfoyi!" přidala se Parvati okamžitě na Adrianovu stranu.

„Svatý Potter a podívejme – Neville má holku!" posmívala se Pansy Parkinsonová – zmijozelská studentka, jejíž tvář Harrymu připomínala jednoho z nejoblíbenějších buldoků tety Marge.

„Nevěděla jsem, že máš slabost pro velká, tlustá, ubrečená mimina, Parvati."

„Dívejte," upozornil Malfoy a zvedl z trávy něco lesklého. Ale ne! „To je ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho babka!"

„Nešahej na to!" zasyčel Adrian a udělal krok vpřed, připravený udeřit. Seamus s Ronem ho stáhli zpátky. Teď už jejich spor sledoval každý.

„Zkus mě přinutit!" ušklíbl se Draco. Harryho se začínal zmocňovat vztek, a to nejen pro to, že Draco způsobuje Nevillovi potíže. Ten chlapec měl i tak dost problémů s přizpůsobením se a zapadnutím do skupiny. Nepotřeboval, aby se něco dělo ještě i za jeho zády. Zvlášť ne, když je zraněný.

„Dej mi to, Malfoyi," vyzval ho klidně, k jeho překvapení však velitelsky. Malfoy se znova ušklíbl.

„Myslím, že to nechám někde, kde to může Longbottom snadno najít, co třeba na stromě?" S těmi slovy a Pamatováčkem v ruce nasedl na koště. Lítá dost dobře, musel uznat Harry, jak Draco postupně nabíral výšku.

„Vrať to!" zaječel Adrian a snažil se také nasednout na svoje koště, Hermiona ho však zastavila s výhružkou vyloučení.

„Pojď si pro něj, Pottere," dráždil ho Malfoy a Adrian udělal další krok, když se Harry rozhodl, vyřídí to sám. Koneckonců, Draco neřekl, ke kterému Potterovi mluví. Neměl právo Nevilla trápit jen proto, že ho považoval za méněcenného. Vůbec žádné právo.

„Harry!" zavolal na něj Adrian ze země, zamrzlý uprostřed kroku nad odvahou svého bratra. Zelenooký čaroděj si uvědomil, že ho jeho bratr nikdy neviděl létat. Rychle vystřelil do výše a ostrou otočkou se ocitl tváří v tvář ohromenému Malfoyovi, zatímco jeho spolužáci zalapali po dechu.

„Dej mi to," vyzval ho znovu klidně, „nebo tě z toho koštěte shodím."

„Opravdu?" snažil se Malfoy udržet svoji masku, ale jeho hlas nezněl už ani zdaleka tak sebejistě. Harry se ušklíbl a začal kroužit kolem Malfoye v takové blízkosti, že ten se musel vyděšeně přitisknout blíž ke svému koštěti.

„Opravdu," odpověděl Harry stále klidně a opět se zastavil k Malfoyovi čelem. Tvář zmijozelského studenta nabrala popelavý nádech. „Už jsi zapomněl, co se stalo ve vlaku, Malfoyi?"

„Chyť si to, když to dokážeš!" brebtl Draco a vší silou mrštil Pamatováčkem do dáli. Harryho trénované oči sledovaly jak ve zpomaleném filmu, jak stoupá výš a výš a poté padá k zemi. Přitiskl se blíž ke svému koštěti a jako šipka vyrazil kupředu. Několik palců nad zemí ho bez větší námahy chytil a letěl zpět ke svým jásajícím spolužákům.

Sotva sesedl z koštěte, kde na něj jeho bratr i spolužáci obdivně zírali, když to uslyšel.

„Harry Pottere!" nezaměnitelný hlas Minervy McGonagallové zvučel v náhlém tichu.

Přes protesty bratra i spolužáků se Harry nechal vést do hradu za doprovodu profesorčina mumlání.

„Jaks to mohl udělat? Mohl ses zabít!"

Profesorka ho překvapivě vedla k učebně kouzelných formulí.

„Promiňte, paní profesorko, ale tohle není cesta do vaší kanceláře. Kam to jdeme?" zeptal se, když zvědavost přehlušila jeho strach. Nebál se ani tak vyloučení, jako toho, že zradí slib, který dal Severusovi – že ze sebe dostane to nejlepší, co v něm je.

„Půjčit si Wooda," odpověděla se prostě. Harry nechápal, ale pak zalapal po dechu, když mu v okamžiku, kdy profesorka zaklepala na dveře, všechno došlo. Wood byl kapitánem nebelvírského famfrpálového týmu!

A skutečně – statný a značně překvapený student pátého ročníku vyšel ze třídy a profesorka je oba zavedla do prázdné třídy, ze které předtím bez okolků vyhodila Protivu.

„Pottere, tohle je Oliver Wood. Woode, našla jsem vám chytače!" Harrymu poklesla brada, jak ohromeně zíral na profesorku. Oliverův výraz byl dost podobný tomu jeho, ale brzo se rozzářil, když mu profesorka vysvětlila, co se stalo.

„Už jsi někdy hrál famfrpál, Pottere?" zeptal se Oliver a díval se na Harryho tak nadšeně, jako by Vánoce přišly o čtvrt roku dřív.

„Přes léto jsem trochu létal, ale nikdy jsem nehrál skutečnou hru." To byla skoro pravda – ve dvou skutečná hra moc hrát ani nejde.

„Je na chytače i dobře stavěný," dodal Oliver se slzami v očích. Harry potlačil úšklebek. Na chytače stavěný nebyl – ve skutečnosti byl vyšší, než bylo u chlapců jeho věku obvyklé. Ne, že by to ale mohli vidět. To však nemohlo vadit. Byl ve vrcholné fyzické kondici a byl mrštný. Věděl, že si povede skvěle.

Poté, co Harry slíbil, že bude opravdu tvrdě trénovat, bylo rychle rozhodnuto, že se chytačem nebelvírského famfrpálového týmu opravdu stane. Profesorka se usmála. Ujistila Harryho, že jeho otec bude nadšený, až se to dozví. Harry si matně vzpomínal, jak Dvanácterák zmínil, že se Siriusem se v prvním ročníku několik měsíců marně snažili dostat do famfrpálového týmu.

Do Velké síně přišel s širokým úsměvem na tváři – tohle bude zábava!

„To si děláš srandu!" zastavil se Ron v půlce pohybu, zatímco Adrianovo překvapení bylo vidět v jeho doširoka otevřených očích.

„Ne," s úsměvem zavrtěl Harry hlavou a naplnil si talíř vším, na co dosáhl.

„Chytač?" zeptal se Adrian zastřeným hlasem. Starší dvojče mělo předpoklady být dobrým střelcem, ale později. Zatím byl pořád v prvním ročníku.

„Ano," potvrdil znovu Harry s pusou plnou ledvinkového nákypu.

„Ale prváci nikdy... musíš být nejmladším hráčem aspoň za..." snažil se Ron zamyslet.

„Celé století," polkl Harry, „nebo tak mi to alespoň řekl Wood."

„No teda," vydechli chlapci současně.

„Já vím," usmál se šťastně Harry a jeho pohled se stočil k profesorskému stolu, kde se McGonagallová bavila se Severusem.

Oči Mistra lektvarů se rozšířily, jak se setkal s Harryho pohledem, jeho emoce byly skryty za kamennou maskou. Nikdo ve Velké síni nemohl tušit, že uvnitř tančí vítězný tanec! Harry se usmál a obrátil svoji pozornost zpět k bratrovi a jeho kamarádovi.

„Začínám trénovat příští týden," informoval Harry. „Ale nikomu to neříkejte. Wood to chce udržet jako tajemství." V tom okamžiku mu přišli pogratulovat Fred s Georgem, kteří taky byli členy famfrpálového týmu, toliko k utajení.

„Ale napíšeme o tom mámě a tátovi, ne?" zeptal se Adrian s rozzářenýma očima.

„Samozřejmě," usmál se Harry. „Dovedeš si představit Siriusův výraz, že?" Adrian se rozesmál a Harry se k němu přidal.

Zelenooký čaroděj zrovna požádal Leeho Jordana, aby mu podal šťouchané brambory, když si všiml uspokojeného úšklebku na Dracově tváři, který byl adresovaný jeho bratrovi. Divné, pomyslel si. Těkal pohledem mezi blonďákem a svým dvojčetem. Něco mu uniklo? V přemýšlení ho vyrušil Seamus, který chtěl vědět, jestli je v pořádku a jak se mu podařilo docílit toho, že ho nevyloučili. V tom okamžiku zachytil vražedný pohled Hermiony Grangerové, zabodnutý do Adriana a Rona, a došlo mu, že mu opravdu něco uniká.

Pokusil se zjistit, co se děje, ale už měli nejvyšší čas vyrazit na odpolední hodinu formulí. Po cestě se Adrian s Ronem bavili striktně jen o famrfpálu.

Hodina sama o sobě byla zábavná – začali zkoušet prostá kouzla, která Harry uměl od svých sedmi let, takže mohl jednoduše získat další body pro svoji kolej. Na konci hodiny na něj profesor Kratiknot spiklenecky mrkl a Harry si tak byl jistý, že jediný, kdo nešíří novinky o jeho pozici v nebelvírském týmu, je on sám. Při tom všem si Harry nevšímal pohledů mířených k jeho bratrovi.

On i Ron šli toho dne brzo spát, poté, co si celý večer tiše špitali. Harry je následoval, když dokončil svoje mimoškolní studia. Posadil se na postel, pevně kolem sebe zatáhl závěsy a snažil se pracovat na své transformaci, když uslyšel Ronovo šeptání.

„Je půl jedenácté, měli bychom jít." Cože? Jít kam?

„Jsem připravený!" zašeptal Adrian v odpověď. Připravený na co?

„Neměli bychom říct taky tvýmu bráchovi?" zeptal se Ron a Harry slyšel, že se připravují opustit místnost.

„Ne," odpověděl Adrian. „Je skvělý student, ale nemá trénink na duelový souboj jako já. Nechci ho dostat do potíží." Zněl opravdově a to Harryho vyděsilo nejvíc. O co jde?

Oba chlapci se vytratili a Harry okamžitě vyskočil na nohy a opět za sebou zatáhl závěsy, jako by byl stále v posteli – opatrnosti není nikdy dost. Mohl za nimi jít hned, ale uvědomil si něco zásadního – neslyšel zvuk otevíraného kufru. Znamenalo to... ano, potvrdil si, když otevřel bratrův kufr a našel v něm neviditelný plášť. Zatraceně! Když už Adrian musel opouštět společenskou místnost uprostřed noci, nemohl si ten plášť vzít prostě s sebou? Koneckonců, právě kvůli tomu ho měli.

Harry si přehodil plášť přes ramena a celý se pod něj schoval – v žádném případě teď nemohl Adriana opustit. Zrovna plánoval, jak svému bratrovi vynadá, když uslyšel šeptání zpod schodů. Byla to Hermiona, která očividně nadávala oběma chlapcům. Znělo to, jako by věděla, o co jim jde. Takže Hermiona to mohla vědět, ale on ne? To zabolelo.

„Proč se nestaráš sama o sebe?" zasyčel na ni Adrian, když opustili společenskou místnost s Harrym v závěsu.

Hermiona je varovala, že jejich koleji určitě ztratí body, které pracně vyhrála u profesorky McGonagallové a proto by se měli okamžitě vrátit. Už však bylo pozdě, Buclatá dáma opustila svůj obraz a vydala se na večerní procházku. Ke všemu pak před jejím obrazem našli spícího Nevilla, který opět zapomněl vstupní heslo. Harry si téměř rval vlasy nad jejich příšernou smůlou, když se chlapec s kulatým obličejem rozhodl na ně pověsit – naštěstí, podle toho, co mohl Harry vidět, alespoň vypadal v pořádku, ne že by vykloubené zápěstí bylo něco, s čím by si madame Pomfreyová nedokázalla poradit.

Harry je tiše následoval a z jejich konverzace se snažil přijít na to, co dělají. Mělo to něco společného s Malfoyem a Síní slávy, kam právě mířili. Harry zalapal po dechu. Jeho bratr se třemi spolužáky hodlali v síni zůstat a počkat na Malfoye. A co Filch? Kolem téhle místnosti chodí přinejmenším každou hodinu. Přemýšlel, jak je zastavit, když Hermiona opět promluvila.

„Měli bychom jít," řekla důrazně, „každou chvíli se tady může objevit Filch."

„Jsme tu kvůli souboji, Hermiono!" prohlásil Adrian, „nemůžeme jen tak odejít. Je to záležitost cti!" Harry protočil oči v sloup. Jako by Malfoy někdy dodržel slovo.

„Jo," podpořil ho Ron, „i rodinné cti. Adrian nemůže odstoupit od takové výzvy." Hermiona na oba chlapce vrhla rozzuřený pohled, zatímco Neville pozoroval Adriana s neskrývaným obdivem. Jaké výzvy?

Nezletilý čaroděj nemůže přijmout ani navrhnout formální čarodějný souboj bez souhlasu rodičů. To by měl Adrian jistě vědět. Teď už si byl Harry jistý, že se Draco neukáže a jeho obavy se potvrdily, když zaslechl Filchův hlas, jak před místností mluví k paní Norrisové. Pět párů očí se široce rozevřelo a ve čtyřech z nich se objevil horečný spěch. Adrian je rychle nahnal do tajné chodby za tapisérií, která vedla přímo před učebnu kouzelných formulí.

Rychlý úsudek, chválil Harry v duchu bratra aspoň za to. Mohl by ho používat častěji...

Neville se rozběhl do naprosté temnoty, kde zakopl o Rona, a oba se s hlasitým třeskotem svalili do brnění, čímž na sebe upoutali pozornost Protivy. Aby byly věci ještě horší, Ron se rozhodl vzít si strašidlo na mušku přesně v okamžiku, kdy si Adrian pomyslel, že by je mohl nechat na pokoji. V panice nad Protivovým voláním „Studenti venku z postelí! Studenti venku z postelí v chodbě formulí!" se zběsile rozběhli pryč. Dneska v noci to s během nějak přeháníme, pomyslel si zelenooký čaroděj sarkasticky. Zrovna si pomyslel, že si v Bradavicích nedopřává dostatečného fyzického tréninku, když si uvědomil, kde to vlastně jsou. Ale ne! zaskučel Harry, když doběhli k zamčeným dveřím, které Hermiona bez problémů zdolala. Harrymu klesla brada, když je následoval dovnitř. Jedinou překážkou, která chránila zakázanou chodbu, bylo zamykací kouzlo? Zaslechl ještě Protivův hlas, jak mluví k Filchovi, když se jeho pozornost obrátila k mnohem zajímavější záležitosti.

Jen tam stál a zíral na obrovského tříhlavého psa, který strážil chodbu. Takže ne jediná ochrana – dobré vědět. Čtyři studenti teď také zírali na Cerbera – jestli si Harry pojmenování psa pamatoval správně – a rychle se otočili k odchodu. Zelenooký čaroděj si ještě stihl všimnout padacích dveří, na kterých pes stál. Neměl však čas postávat a přemýšlet nad tím, takže rychle následoval svého bratra, který prchal z místnosti pryč. Jeho nejlepší nápad toho večera.

Vrátili se rovnou do společenské místnosti a zamířili do postele. Tedy poté, co jim Hermiona řekla o padacích dveřích a znovu jim připomněla, jak snadno mohli být vyloučeni. Měla by si ujasnit priority, pomyslel si Harry sarkasticky, když vyběhl schody, aby nemusel poslouchat její proslov. Rychle vrátil plášť do Adrianova kufru a lehl si do postele. Adrian s Ronem se o strážném psu bavili dlouho do noci, zatímco Harry se snažil celou záhadu rozluštit sám.

Takže ten pes něco hlídal. Harry musel uznat, že Cerberus je ideálním stvořením pro hlídání něčeho cenného. V myšlenkách se vrátil k pokusu o krádež u Gringottových, na kterou už málem zapomněl. Teď, když se k tomu dni mohl vrátit beze strachu, že se na něj Severus bude zlobit, si ale dokázal uvědomit, jak se Hagrid snažil mlžit.

Adrian ten den viděl Hagrida, jak od Gringottových odchází, a zeptal se ho, co tam dělal. A Hagrid jednoduše změnil téma a začal mluvit o něčem jiném – něčem nezávadném jako je počasí. Harry měl problém si tu událost vybavit, tenkrát jí nevěnoval pozornost.

Každý, kdo Hagrida znal, věděl, že je opravdu mizerný lhář. Jeho reakce byla naprosto průhledná – něco skrýval. A to něco určitě hlídá Cerberus.

Co ale mohlo být tak důležité, že by to muselo být ukryto v Bradavicích? Dobře, hrad byl nejbezpečnější budovou v zemi. Nicholas jednou říkal... Nicholas! Harryho oči se rozšířily šokem, když si uvědomil neklid svého učitele přes léto a Severusova tajemná slova o tom, že na příčinu toho přijde sám. Když k tomu přidáme fakt, že Severus slíbil někomu jinému než Nicholasovi, že zachová mlčenlivost, a také to, že alchymistovým nejlepším přítelem je Brumbál... cokoliv je stráženo v Bradavicích, musí to být Nicholasovo. A je jen jeden předmět natolik cenný, že ho Nicholas nedokáže schovat na vlastním hradě. Harry neklidně polkl.

Musí si co nejdřív promluvit se Severusem, uvědomil si, než se pokusil aspoň na chvíli usnout. Pouhá představa, že je ve škole Kámen mudrců ho však držela vzhůru, nemluvě o úvahách, proč je něco takového nezbytné. Tu noc Harry nespal a za úsvitu vylezl z postele s ohromnou bolestí hlavy.

Zelenooký čaroděj neměl šanci se Severusem promluvit, dokud nebude čas snídaně. Pokoušel se o minulé noci promluvit se svým bratrem, ale Adrian byl zabrán do živého rozhovoru s Ronem. Když k nim Harry přišel, naráz zmlkli, ale Harrymu se podařilo zachytit slovo „padací dveře". Vzdal naději, že by mu o své výpravě třeba řekli a rychle se vydal do Velké síně se slovy, že před bylinkářstvím chce ještě poslat dopis rodičům o jeho dosazení na pozici chytače. V přízemí však zatočil rovnou do sklepení.

Nemusel čekat dlouho. Po pár minutách se na chodbě objevil Severus, směřující do své kanceláře. Překvapeně zamrkal, když uviděl Harryho, ale nic neříkal, dokud společně nevešli dovnitř. Až když za sebou zavřel dveře, otočil se s úsměvem k chlapci.

„Takže, chytač v prvním ročníku?" zazubil se.

„Jo," oplatil mu úsměv Harry. „Měl jsi vidět profesorku McGonagallovou, když Woodovi oznamovala, že našla nového chytače. Jenom zářila."

„A také byla neuvěřitelně samolibá, když mi oznámila, že v tomto školním roce skončí famfrpálový pohár na jejím stole," souhlasil Severus a oči se mu rozšířily, jak mu teprve došly širší souvislosti.

„Trénuju tvoje protivníky," pronesl pak naoko zděšeně.

„A poměrně dobře," rozesmál se Harry. Rychle však vystřízlivěl, když si uvědomil, proč sem vlastně přišel.

„To ale není důvod, proč jsem tady," řekl a začal vysvětlovat, co přesně se stalo minulou noc. Severus ho obdařil napůl zmateným a napůl zděšeným pohledem. Nemohl věřit, že se Harry ocitl v jedné místnosti s tím – nenapadalo ho vhodnější slovo – psem!

„A Adrian si s sebou nevzal plášť?" zeptal se a posadil se na roh stolu, zatímco chlapec rázoval sem a tam po místnosti.

„Ne!" zdůraznil Harry. „A co si vůbec myslel, že přijal Malfoyovu výzvu k souboji? Nebylo to ani oficiální!" Severus přikývl a myslel na všechny ty přestupky, ke kterým v noci došlo. Naneštěstí ale Malfoye nemohl bez důkazů potrestat, pokud Harryho nechtěl dostat do inkriminující situace.

„Moc mě netěší, že jsi šel za nimi. Setkání s Chloupkem je něco, čeho bych tě radši ušetřil."

„Chloupkem?" zajímal se Harry nahlas. „Ten Cerberus se jmenuje Chloupek? Kdo by mohl pojmenovat Cerbera..." V tom pomyslel na Hagrida a přikývl. „To je jedno."

Mistr lektvarů se usmál.

„I těch padacích dveří sis asi všiml, že?" zeptal se Severus se zájmem.

„Stejně jako Hermiona," pokrčil v odpověď rameny.

„Nějaké nápady?" pokračoval s očekáváním ve ptaní se.

„Vlastně spíš otázka," ušklíbl se Harry.

„Tak ven s ní."

„Kdo jde po Kameni mudrců, že je Nicholas natolik vyděšený, že ho musí skrývat v Bradavicích?" Severus se zasmál nad znuděným tónem, kterým Harry otázku položil. Jako by slyšel sám sebe, když se snaží zamaskovat svoje skutečné pocity, když je neklidný.

„Trvalo ti to docela dlouho," namítl. „Myslel jsem, že ti to dojde, už když Věštec zveřejnil ten článek o pokusu o loupež." Harry přikývl.

„Byl jsem roztržitý," přiznal teatrálně.

„To si umím představit," uznal Severus. „A k tvé otázce, promysli to. Nenapadá tě nikdo, kdo by chtěl svůj život obnovit, dost zoufalý a dost schopný, aby se vloupal ke Gringottovým?" Zelenooký chlapec se zarazil v polovině pohybu a zbledl.

„Voldemort?" Severus nasupeně přikývl.

„Je to samozřejmě jenom spekulace. Brumbál mě informoval, že se stále skrývá - kdo ví kde - ale vsadil bych krk na to, že je to on." Harry zdrceně klesl na židli.

„Myslíš si, že půjde po Adrianovi?" zeptal se po dlouhé chvíli ticha. Ta představa ho děsila. Jeho bratr byl mnohem zkušenější než jeho spolužáci – s patrnou výjimkou svého bratra – ale ani zdaleka nebyl připraven čelit Smrtijedovi, natož samotnému Voldemortovi.

„Myslím si, že je to možné," řekl zamyšleně Severus. „Ale pokud po něm nezačne pátrat sám Adrian, nezaútočí, dokud nebude mít zpátky svoje tělo. Kdyby ho získal, bylo by to to nejhorší, co se může stát." Harry přikývl v porozumění. Trochu se mu ulevilo. Kámen byl velice dobře střežen.

„Myslíš si, že má nějakou šanci dostat se ke Kameni?" zeptal se chlapec, hluboko ponořen do svých myšlenek. Ta představa se prostě nedala unést.

„Jen kdyby získal pomoc zevnitř," odpověděl Severus stejným tónem.

„Pomoc zevnitř?" zajímal se chlapec, „jako od někoho z učitelů?"

„Ano."

Chvíli uvažovali nad možností, že se něco takového stane, když se Severusův pohled zastavil na hodinách. Harry měl přesně patnáct minut, aby se dostal do skleníků. Rozloučili se a rozešli se s tím, že si opět promluví v pátek v noci.

Od té chvíle letělo září jako vítr, rychle následováno říjnem. Díky hodinám, transformaci zvěromága, dodatečným studiím, tréninkům famfrpálu a obavám z Voldemorta byl Halloween dřív, než se Harry nadál.

V uplynulých dvou měsících se toho hodně stalo. Dostal zbrusu nový Nimbus 2000 a dva dlouhé dopisy s gratulacemi – jeden od rodičů a jeden od nadšeného Siriuse, a ti všichni slíbili, že určitě přijdou, aby viděli jeho první hru.

Dosáhl také průlomu ve svém studiu pečetí a už dokázal větší část svého těla přeměnit do podoby vlka. Severus si byl jistý, že do Vánoc už se mu povede úplná přeměna.

A k tomu všemu Voldemort stále nic nepodnikl.

Nebylo tedy překvapením, když Harry kráčel na svou první hodinu halloweenského dne s velice dobrou náladou. Vešel do učebny Kouzelných formulí, přivítal se s profesorem Kratiknotem a posadil se na svoje místo. Pro tuto hodinu byl v páru s Nevillem. Nechtěl ho nechat samotného, když se mu Adrian vyhnul a sedl si vedle Seamuse. Ron byl k oboustrannému znechucení ve dvojici s Hermionou.

„Dobré odpoledne, třído," přivítal je profesor svým charakteristickým hlasem. „Dneska začneme pracovat na levitačních kouzlech, konkrétně na kouzle Wingardium Leviosa." Třídou se rozneslo radostné šeptání. Nebylo tajemstvím, jak se na tuto hodinu všichni těšili od chvíle, kdy profesor nechal po třídě poletovat Nevillovu ropuchu Trevora.

„Teď, může mi někdo říct, proč je mistrovské zvládnutí tohoto kouzla důležité pro vaše budoucí vzdělávání?" zeptal se.

Hermionina tvář odrážela velké soustředění a Harry si byl jistý, že se snaží vzpomenout, kde byl tento důvod zmíněn v jejich učebnici – nebyl. Byl jen součástí základní teorie formulí. Harry se usmál jejímu nespokojenému výrazu a zvedl ruku.

„Pan Potter," vyzval ho s úsměvem maličký profesor.

„Není to kouzlo samotné, které musíme přivést k dokonalosti, jde o ten pohyb hůlkou," vysvětloval Harry a profesor usměvavě přikyvoval. „Na tomto pohybu je založena spousta kouzel, i těch pokročilých."

„Výborně, pane Pottere!" zatleskal Kratiknot. „Tři body pro Nebelvír! Jak pan Potter řekl, musíte věnovat mimořádnou pozornost pohybu vaší hůlky," řekl a začal vysvětlovat, co přesně mají dělat.

Harry nechal vzlétnout pero, na kterém měli s Nevillem trénovat, za což získal další pochvaly, a potom se snažil pomoct Nevillovi, když se ozval hlasitý výbuch. Seamusovi se podařilo pero, na kterém měl trénovat s Adrianem, zapálit a Adrian se snažil oheň uhasit svým kloboukem. Ve stejném okamžiku se naštvaný Ron snažil správně zakouzlit svojí hůlkou – neúspěšně. Hermiona se ho snažila opravit, čímž ho ale rozzuřila ještě víc, a tak se rozhodla mu ukázat, co dělá špatně, uspěla. Zatímco sklízela chválu za dobrou práci, Ron trucoval a Harry se vrátil ke své snaze pomoct Nevillovi.

Když hodina skončila, rychle vyskočil za svým bratrem a dohnal ho právě včas, aby slyšel Rona, který k němu mluvil o Hermioně.

„Není divu, že s ní nikdo nechce ani mluvit, je úplná noční můra!" Adrian neměl čas odpovědět, když kolem nich plačící dívka s rozježenými vlasy proběhla jako vítr.

„Myslím, že tě slyšela," okomentoval Adrian.

„Dobrá práce, brácho," dodal Harry sarkasticky.

„Co jako?" stěžoval si Ron. „Musí vědět, že s ní nikdo nekamarádí," dodal zrzek nakonec. Harry jen přikývl a jednoduše pokračoval do Velké síně. Když o situaci trochu popřemýšlel, znovu se obrátil na Rona.

„Měl bys jít za ní a omluvit se," řekl a byl za to odměněn znechuceným pohledem.

„Proč? Je taková vševědělka a je..."

„Nesnažila se ti náhodou pomoct?" zeptal se Harry s povytaženým obočím.

„I když to dělala poněkud svérázně, myslela to dobře, a ty to víš," okomentoval ještě. Ron svěsil ramena a zrudl.

„Má pravdu, kamaráde," souhlasil Adrian.

„Dobře, dobře," vzdal se nakonec Ron. „Až ji uvidím příště, tak se omluvím." Tou vyhlídkou se ovšem nezdál být nijak nadšený.

„Pamatuj si ale, že neupřímná omluva je jako druhá urážka. Uražená strana nechce omluvu, protože je ukřivděna. Chce být uzdravena, protože jí bylo ublíženo," usmál se Harry a nechal Rona a napůl pobaveného, napůl zmateného Adriana za sebou. Ach, ta radost z dobrého vzdělání... musí později poděkovat Severusovi.

Velká síň byla vyzdobena doslova magicky. Nad hlavami jim létaly tisíce živých netopýrů, což způsobilo poblikávání ohňů zapálených svíček. Harry se usmíval, když kráčel k nebelvírskému stolu.

Jeho dobrá nálada však byla utlumena – bylo toho nějak moc. Začalo to Parvatinou zprávou, že Hermiona je zavřená na dívčích záchodech ve sklepeních a pláče. Harry si všiml, že na zbytku vyučovacích hodin toho dne chyběla, doufal ale, že jen někde slaví svátek. Potěšilo ho aspoň to, že se Ron tvářil zahanbeně. Harry ho chtěl zrovna požádat, aby ji šel najít, když do Velké síně vběhl vyděšený profesor Quirrell.

„Troll ve sklepeních! Myslím, že byste to měl vědět!" vykřikl, když doběhl až k Brumbálově židli a poté klesl v mrákotách na zem. Celá škola současně vyskočila na nohy, ale Harry se obrátil na Severuse. Ten byl popelavě bledý a rozzuřeně se díval na Quirrella. Chlapec se dovtípil proč, ale Quirrell? Mohl by to být on, kdo pomáhá Voldemortovi?

Ředitel uklidnil studenty a vyzval je, aby se organizovaně přemístili do svých společenských místností. Harry tak musel neochotně následovat Percyho, i když měl sto chutí vydat se do zakázané chodby – Sev se o to ale postará. V tom ho to udeřilo jako rána pěstí. Hermiona... sklepení... troll. U skřetího zlata! Otočil se na podpatku právě včas, aby viděl, jak jeho bratr s Ronem také míří do sklepení. Teď si bude muset opravdu pospíšit.

Prakticky slétl ze schodů dolů, srdce v hrudi mu divoce bušilo, hůlku držel v pohotovosti. Prudce zabočil doleva, ale vzápětí skočil zpátky za roh.

Adrian s Ronem stáli blízko dveří do dívčí umývárny a jeho krev zamrzla, když uviděl, že troll je tam taky. Hermiona byla ve vážném nebezpečí! A jeho krev zamrzla znovu, když Adrian s Ronem dveře zamkli – s Hermionou a trollem uvnitř. Otočili se k odchodu, když je Hermionin výkřik zarazil na místě. Oba chlapci se otočili, odemkli dveře a nakráčeli si to rovnou dovnitř. Harry myslel, že z nich dostane infarkt.

Ve smrtelném tempu vběhl do místnosti a rychle obhlédl situaci. K smrti vyděšená Hermiona se krčila pod umyvadlem a Ron s Harrym se na sebe snažili strhnout trollovu pozornost tím, že po něm házeli nejrůznější předměty. Z koupelny byla hromada třísek a celý prostor byl zamořený nesnesitelným pachem z obludy.

Rozhodl se rychle. Chlapci na něj přes trolla neviděli a Hermioniny oči byly pevně zavřené. Namířil na obludu hůlkou a vyslal mocné kouzlo, dost silné na to, aby si poradilo s tvorovou odolnou kůží a možná mu zlámalo pár kostí. Ve stejném okamžiku vyslal Adrian ze své hůlky slabé matoucí kouzlo.

Troll s hlasitou ránou padl na zem, v bolestech, ale stále živý. Harry se napůl skryl za dveřmi – ne, že by mu ostatní věnovali nějakou pozornost – když Ron mávl hůlkou a přinutil tak trollovu palici vznést se a s hlasitým křupnutím dopadnout zpátky na jeho hlavu. To trolla vyřídilo úplně.

Zelenooký čaroděj vydechl úlevou. Když ale vrčení a křik ustal, zaslechl hlasy a zvuk kroků v dálce. Měl jen okamžik před tím, než se objevila skupina učitelů – včetně Brumbála – a tak se ukryl za nejbližším brněním.

Jako první promluvila profesorka McGonagallová. Pustila se do obou chlapců, aby jim pořádně vynadala, v tom ale předstoupila Hermiona a všechnu vinu vzala na sebe. Body byly odečteny a přiděleny, když promluvil Brumbál.

„Vypadá to, že ten troll má zlomenou nohu, bezesporu kouzlem." Harry mohl prakticky slyšet zář, která prosvěcovala jeho hlas, ředitel byl nesmírně potěšen.

„Zlomenou?" ozvala se profesorka Sinistrová, „to ale vyžaduje obrovskou magickou sílu dostat se trollovi přes kůži!" Ticho bylo narušeno Hermioniným tichým hlasem.

„Adrian na toho trolla vyslal omračující kouzlo," řekla a až k Harrymu se doneslo několikateré zalapání po dechu.

„Nesmírně zajímavé, jestli to tak mohu říct," zasmál se Brumbál a Harry měl sto chutí přidat se k němu. Takže oni si myslí, že to Adrian vyřídil trolla? Aspoň něco se dnes v noci povedlo. V opačném případě by byl podroben spoustě vysvětlování, které si raději nechal ujít.

Tři studenti byli doprovozeni do nebelvírské věže. Kolem Harryho prošli všichni bez povšimnutí, a tak je mohl klidně následovat, ukrýval se ve stínech.

Když došli do třetího patra, narazili na Severuse Snapea – díky Merlinovi, pomyslel si Harry – který se přidal ke skupině, kde ho informovali o tom, co se stalo. Když se opět dali do pohybu, otočil se přímo Harryho směrem a s úsměvem zašeptal:

„Pěkná práce, Harry. Opravdu pěkně provedeno."

Potom se přidal ke zbytku učitelů a pyšně se usmívajícího Harryho nechal za sebou. V okamžiku, kdy se Mistr lektvarů otočil, jeho plášť za ním zavlál a odhalil jeho kalhoty – od kolene až dolů byly roztrhány na kusy.