2986 slov 

Harry proklouzl zpátky do svého pokoje, zatímco zbytek nebelvírských studentů večeřelo ve společenské místnosti - díky pozornosti domácích skřítků, když jejich oslava byla tak přerušena. Až o něco později sestoupil po schodech dolů k ostatním – ujistil se, že o něm vědí – a povedl se mu brilantní herecký výkon, když poslouchal bratrovo vyprávění o tom, co se stalo. Nebo spíš, co si on myslí, že se stalo.

„Víš, že tě za tenhle kousek stáhne máma zaživa z kůže, že?" povytáhl Harry obočí. Adrian zbledl a Harry se zasmál. Vědomí, že jeho bratr je živý a v pořádku, i když byl tak blízko zabití trollem, konečně prosáklo do jeho srdce. Přitáhl si Adriana do objetí a znovu si slíbil, že na svého bratra, který je očividně magnetem na nehody, bude dávat pozor.

„Ale Dvanácterák se Siriusem na tebe budou nesmírně pyšní, až překonají počáteční šok. Možná ti za to i něco dají." Adrian se zasmál taky a poplácal svého bratra po zádech.

„Sejmutí dospělého trolla je síla!" prohlásil Harry potutelně.

„Díky, brácho," ušklíbl se Adrian a začal se dívat po něčem k snědku. Harry se zasmál.

„Radši byste si vy tři měli vzít něco k jídlu, musíte umírat hlady," řekl a sám následoval vlastní rady.

Musel čekat několik hodin, než všichni usnou, aby se pod rouškou neviditelného pláště mohl proplížit ven. Uvědomil si, že Severus by mohl být zraněný. Jasně, nekulhal nebo tak, když scházel po schodech, ale někdy uměl být tvrdohlavý jako gryf, zvlášť když měl projevit bolest nebo nepohodlí. Mohl vykrvácet k smrti a u toho se usmívat, jen aby nemusel ukázat slabost.

S tou myšlenkou zdvojnásobil svoji rychlost a hradního sklepení tak dosáhl v rekordním čase. Zaklepal na dveře raději silněji než obvykle a asi po čtvrtém zaklepání mu Severus otevřel – očividně se ani nesnažil usnout. Když nikde nikoho neviděl, lehce se posunul doleva a usmál se, když kolem něj Harry proklouzl a zavřel dveře.

„Co tě sem přivádí, Harry?" zeptal se, když si mladý čaroděj svlékl neviditelný plášť. „Nějaký další troll, o kterém bych měl vědět?" Harry protočil oči a posadil se do křesla.

„Přísahám, že někdy mě Adrian děsí k smrti, ale o to nejde."

„Ne?" zasmál se Severus Harryho výrazu plnému obav.

„Jsi zraněný?" zeptal se Harry s pohledem upřeným na jeho nohu.

„Jestli já jsem zraněný?" odpověděl otázkou Severus, náhle rozpačitý. Tohle nečekal.

Šel jsi zkontrolovat Chloupka, zatímco jsem se já snažil zachránit svého bratra od roztrhání na cucky, ne?" obvinil ho uštěpačně, jeho hlas však neskryl tolik obav, kolik chtěl.

„Ve skutečnosti ano."

„A Chloupek..." Harryho oči jako by ztratily jiskru, která byla nahrazena vodnatým zamlžením a jiskřičkami, doprovázenými prosebným pohledem, který byl pro chlapce tak typický. Zas ty jeho štěněčí oči, pomyslel si Severus. Ale ne.

„Chloupek tě napadl? Viděl jsem, že tvá pravá noha byla..." chlapec se odmlčel, oči prosebně vytřeštěné. Harry je se svým soucitem tak rozkošný, pomyslel si Severus. Jeho srdce se pod jeho pohledem rozněžnělo. Zajímalo ho, jestli to dělá schválně.

„Podívej, Harry, já..."

„Nesnaž se zatloukat, jestli jsi zraněný, ano, tati?" Severus s úsměvem přikývl.

„Mohl jsem být zraněný. Ten zpropadený pes málem dostal moji nohu, ale vypadá to, že naše lekce šermu zapůsobily blahodárně na moje reflexy." Aby zdůraznil svoje slova, ukázal pravou nohu, která byla kvůli skrývacímu kouzlu hubená a bledá, ale jinak zcela bez úhony.

„Uhnul jsem v poslední vteřině, ale podařilo se mu rozdrápat moje kalhoty, které rád oželím, když mi to zachrání krk."

„Takže ti neublížil?" ujistil se Harry a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ne," potvrdil Severus a dostalo se mu za to nadšeného objetí.

„A mimoto, že jsi byl málem rozdrápán Cerberem, jaká byla tvoje noc?" zeptal se Harry, jehož zvědavost se teď vrátila zpátky.

„Máš na mysli, jestli jsem našel důkaz, že se někdo snaží získat Kámen?" odhadl Severus a posadil se naproti chlapci.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi našel důkaz, že se Quirrell snaží získat Kámen, ale dobře." Profesorovy oči se rozšířily překvapením, ale potom se zasmál.

„Takže nejsem jediný, koho zarazilo, jak snadno se dostal troll – zdůrazňuji troll – do školy, navíc právě v okamžiku, kdy byli všichni pohromadě, aby slavili?" zeptal se Severus střízlivě.

„Myslíš, že nikdo jiný si toho nevšiml?" zeptal se zmatený Harry. „Ale trollové jsou... blbí! A Quirrell je učitel Obrany proti černé magii a jen tak zmizí, když celá škola utíká do svých kolejí," ventiloval chlapec rozčilení a rychle rázoval sem a tam po místnosti.

„A my víme – jak jsi říkal – že Voldemort hledá pomoc uvnitř hradu, aby se dostal ke Kameni," vydechl poslední závěr a vyčerpaně se svalil na židli, jako by uběhl několik mil. Jeho mysl běžela na plné obrátky, i dech se mu zrychloval. Byl blízko čiré paniky a Mistr lektvarů vyskočil na nohy, aby mu pomohl.

„Harry, uklidni se, prosím," řekl a mávnutím hůlky z kuchyně přivolal dva šálky horké čokolády, jeden z nich postavil před ustaraného chlapce.

„Díky, Seve," zamumlal Harry a snažil se polknout malý doušek horkého nápoje.

„Trochu o tom popřemýšlej, Harry. Zbytek studentů neví o tom, že je Kámen mudrců ve škole. Ani učitelé neznají důvod, proč je tady. Já to vím jen díky Nicholasovi, a protože jsem donutil Albuse, aby mi to řekl," ušklíbl se a Harry se nad tou myšlenkou zahihňal.

„A i kdyby věděli, že Voldemort ten Kámen chce, myslíš, že by je napadlo, že jeho spojencem je zrovna Quirrell? Ubreptaný Quirrell, který se bojí vlastního stínu?" zeptal se Severus, Harry zíral na svůj šálek.

„Hádám, že ne," zvedl pohled a zabodl ho do Severusových očí. „Ale co profesor Brumbál? Ani ten by to u něj nečekal?" Severus přikývl a protočil oči.

„Brumbál má ve zvyku lidem důvěřovat. Což je někdy víc nebezpečné než užitečné, ale on je v této své víře zcela neotřesitelný." Pohledem sjel na Harryho, který zvažoval poslední informaci.

„Zkusím to s ním probrat, ale myslím, že bude dost tvrdohlavý."

„Asi ano," uznal Harry a třpyt v jeho očích pohasl.

„Ale pro dnešek už dost," prohlásil Severus a usmál se nad zmateným pohledem, který mu chlapec věnoval.

„Cože?"

„Řekl jsem, že toho už stačí. Nikdo se dnes v noci nedostal ke Kameni blíž než já, nikdo nebyl zraněn a ty jsi zvládl dostat trolla na kolena jednoduchou kletbou," vysvětlil Severus.

„Myslím, že bychom se na ty dnešní vylomeniny měli dívat z té lepší stránky." Harry vybuchl smíchy.

„Vylomeniny, Seve?" dokázal říct v záchvatu veselí. „Jako vážně?"

„Proč ne, vážně," přikývl Mistr lektvarů a mávnutím hůlky odstranil kouzlo, které skrývalo jeho pravou podobu.

„Takhle je to lepší," uznal, když Harry následoval jeho příkladu. „A teď chci slyšet, co se dnes v noci opravdu stalo," vyzval ho Severus, a tak Harry začal vyprávět.

Potom už noc uběhla klidně, oba čarodějové dělali, co mohli, aby nepříjemné myšlenky ukryli hluboko ve své mysli.

V takové náladě přišel listopad, který s sebou přinesl obvyklý chlad a také famfrpálovou sezónu. Tím byl Harry postaven před novou výzvu – ještě nikdy nehrál v tak chladném počasí a musel se s tím tedy vypořádat. Na jednu stranu chtěl vždycky hrát skutečnou hru, a tak to měl. Wood chodil po škole a pěl na něho chvály každému, kdo byl ochotný poslouchat, čímž zvyšoval Harryho sebevědomí a také nadšení z blížícího se prvního zápasu.

Na druhou stranu ale nedostatek jeho zkušeností znamenal, že se bude muset naučit reagovat přímo ve hře, pod tlakem, který s sebou přinášela. Ten fakt v něm vzbuzoval obrovský strach.

Nedokázal rozlišit, který z těch dvou protichůdných pocitů převládá - jestli strach, nebo nadšení. Oboje se v něm mísilo a jeho dilema nutilo Severuse smát se mu.

Rodiče mu poslali dopis plný povzbuzení a připomněli mu, že si jeho první zápas rozhodně nenechají ujít. Dopis by ho však povzbudil mnohem víc, kdyby k němu nebyla přiložená světle fialová obálka – Hulák adresovaný jeho bratrovi. Ani on ani jeho bratr si nikdy nedokázali ani představit, že jejich máma umí tolik křičet. Severus, když se ho na to Harry večer ptal, se zdál být překvapený o něco méně.

V uplynulých dvou měsících nastala velká změna, která měla co dočinění s tím, jak Adrian s Ronem pečovali o Hermionu a jak na ně na oplátku reagovala ona. Vypadalo to, že od té halloweenské noci je mezi nimi určité pouto. Jsou situace, které nemohou skončit jinak, než vzájemnými sympatiemi, pomyslel si zelenooký čaroděj – vyřazení dvanáct stop vysokého trolla z boje k nim zjevně patří také. To samozřejmě znamenalo, že jim dívka pomáhá v pátrání po tom, co je skryto pod padacími dveřmi. Kdyby jen věděli. Harry se při té představě zachvěl.

Dny míjely a první zápas se rychle blížil. Harry se snažil zahnat svoji úzkost tím, že v knihovně prováděl, jak sám říkal, „zábavný výzkum". S tímto pojmem přišel, když Severusovi pomáhal s jeho výzkumy, s tvrzením, že když výzkum nespadá pod některý z projektů, je dělaný pro zábavu. Severus na druhou stranu tvrdil, že jediné, co je na pětihodinovém výzkumu mezi zaprášenými svazky zábavné, je jméno, které mu Harry dal.

Pod rouškou výzkumu chlapec hledal kouzla a čáry, které šly použít na košťata, aby létala hladce a bez poruchy. Množství kouzel, které našel – a z nichž mnoho mohl použít i v jiných oblastech svého studia – prodiskutoval také se Severusem den před zápasem.

Dávali si šálek horké čokolády v Sevově kanceláři, jak bylo zvykem, a Harry nevydržel mlčet o tom, co mu vrtalo v hlavě.

„Seve?"

„Ano, Harry?" Mistr lektvarů se snažil potlačit úsměv. Vždycky, když Harry takhle začal rozhovor, bylo to známkou, že umírá touhou mu něco říct.

„Nedávno jsem dělal určitý výzkum," začal chlapec.

„To mě nepřekvapuje, ale pokračuj." Oba se na sebe zazubili.

„Protože se blíží zápas, napadlo mě, že na svoje koště použiju nějaká kouzla, a tak jsem pátral v knihovně. Víš, abych zaměstnal svoje myšlenky a nemyslel na ten zápas," přiznal chlapec a Severus ho pozorně poslouchal.

„Pokračuj," vyzval ho a Harry po hlubokém nádechu pokračoval.

„A přemýšlel jsem nad něčím, co mi řekl Nicholas. Že když budu trénovat svoji kreativitu, pomůže mi to pokročit na poli alchymie," zvedl chlapec pohled ke svému učiteli.

„Myslíš, že bych mohl, já nevím, vyladit jedno z našich starých košťat, až se vrátíme domů?" Severus povytáhl obočí. Tohle bylo ono?

„Samozřejmě tak, aby mě to neomezovalo v ostatním studiu," dodal Harry spěšně, když si špatně vyložil Severusův výraz.

„Budu na tom pracovat ve svém volném čase, slibuju. A..."

„Harry, zastav," zarazil ho Severus s úsměvem. „Samozřejmě, že můžeš. Na takovou věc se nemusíš ptát."

„Opravdu?" vydechl Harry a jeho oči se rozzářily.

„Ano, opravdu," ujistil ho Severus. „Máš přece famfrpál rád, ne?"

„Jasně, že mám!" odpověděl chlapec, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„A taky tě baví drobné výzkumy jednotlivých předmětů," konstatoval Severus a Harry přikývl. „Pak chci, abys to udělal, Harry. Proč si myslíš, že bych nesouhlasil?"

„Myslel jsem, že kvůli Voldemortovi a všemu bych měl víc trénovat a neztrácet čas..."

„Životem?" skočil mu Severus do řeči. „Harry, u Merlina, studuješ tak nesmírně tvrdě," zdůraznil Mistr lektvarů.

„Musím, Seve. Ne, že bych učení neměl rád. Ale kdybych nepokračoval, nemusel bych tohle přežít." Severusovo srdce se sevřelo.

„Harry, podívej se na mě," vyzval ho tiše a Harry svůj pohled zvedl k tváři staršího kouzelníka. „Ano, musíš se učit a ano, pomůže ti to přežít. Ale řekni mi, k čemu je dobré přežít, když si ten život nemůžeš trochu užít?" Harryho oči se rozšířily, jak se snažil přijít na vhodnou odpověď.

„No, já... já..."

„Přečteš si víc o těchto kouzlech a v létě začneš pracovat na těch košťatech, na které ve sklepě padá prach," řekl rozhodně Severus. „Dokonce ti můžu i pomoct, když budeš chtít." Byl odměněn jedním z Harryho typických medvědích objetí – vyložil si to jako souhlas.

Druhý den ráno měl Harry žaludek jako na vodě a pokleslý až někde hluboko u kolen. Jeho srdce bušilo, jako by uběhl maraton, a bzučelo mu v uších. Možná by neměl hrát. Připadal si, jako by patřil na ošetřovnu, a ne na hřiště. Přesto si přikázal spolykat aspoň několik soust ze snídaně, která musela být velice chutná, soudě podle Ronova apetitu. Společně se svým týmem opustil Velkou síň dřív, než ostatní studenti dosnídali. Než opustil místnost, zachytil Severusův pohled plný povzbuzení, pohled tak krátký, že si ho nikdo nemohl všimnout.

Rychle se převlékl do dresu v barvách své koleje – zlaté a červené, a přisunul se blíže ke svému týmu. Wood přednášel svůj proslov, s veselými vstupy Weasleyových dvojčat, kteří ho slyšeli očividně až příliš často.

Až zvuk kroků vytrhl Harryho ze zasnění a celý tým se připravil vylétnout ven. Přistoupili k madam Hoochové, která k nim měla proslov o férové hře, očividně mezi těmito dvěma kolejemi nedocházelo ke konfliktům uprostřed zápasů nijak vzácně. Během své řeči se převážně dívala na kapitána zmijozelského týmu – Marcuse Flinta, jehož podoba tak trochu připomínala trolla.

Harry se zhluboka nadechl. Je načase začít trochu žít, rozhodl se, když nasedal na svoje koště. Madam Hoochová dala signál a hra začala.

Jeho obavy se zdály absolutně zbytečné, když vylétl do vzduchu. Veškerý strach byl pryč. Rychle se rozhlížel okolo sebe a hledal zlatavý záblesk Zlatonky – polovinu své pozornosti však upíral ke hře. Při pátrání po zlatonce jeho pohled padl na plakát, který pro něj vyrobil jeho bratr se spolužáky. Stálo na něm „Potter za prezidenta!" Harry se široce usmál.

Zachytil také znamení od dlouhovlasé zrzavé ženy.

Jeho matka stála bokem od ostatních rodin hráčů, hned vedle učitelů. Rychle se vrátil ke hře, když Nebelvír poprvé skóroval.

Znovu pohledem přejel celé hřiště, po Zlatonce nebylo ale ani stopy. Ve svém hledání pokračoval, i když mu cestu zkřížil Potlouk poslaný odražečem zmijozelského týmu. Jeho náhlý propad vzduchem všechny překvapil, vysloužil si však nadšený potlesk.

„Pěkně, Harry," pochválil ho Fred nebo George a poslal Potlouk směrem k Flintovi. Harry se zasmál a vrátil se k pátrání. Jediný záblesk, který viděl, způsobily hodinky na zápěstí jednoho z dvojčat.

A pak ji uviděl! Poměrně klidně se třepotala u jedné ze zmijozelských brankových tyčí. Harry si pomyslel, že nebýt všeho tréninku na hřišti doma, určitě by mu to uniklo. Hřiště na Severusově hradě mělo velikost profesionálních hřišť a Harry na něm často až do soumraku pátral po Zlatonce. Bradavické bylo asi tříčtvrteční a hledat na něm Zlatonku za denního světla bylo vlastně poměrně snadné.

Koutkem oka zahlédl Alici Spinnetovou – jednu z nebelvírských střelců, jak se blíží ke zmijozelským brankám s Camrálem v ruce. To vypadalo slibně.

Aniž by nad tím moc přemýšlel, namířil si to stejným směrem jako ona a jako šipka vlétl mezi její pronásledovatele, kteří se rozprchli do všech stran. Alice tak měla volnou cestu a získala dalších deset bodů pro Nebelvír.

Pro Harryho však ještě nebylo hotovo. Sestoupil ještě o něco níž směrem ke Zlatonce, provedl salto vzad a stabilizoval svoje koště. Bezstarostně stál na koštěti, které letělo těsně nad zemí, pravou rukou se natahoval kupředu a prsty sevřel kolem Zlatonky.

Ozvalo se zapískání a v jediném okamžiku ho obklopil celý tým, zatímco stadion vybuchl radostí.

Zmijozelský kapitán vraždil pohledem, ale oči ředitele zmijozelské koleje odrážely pýchu.

„Vyhráli jsme!" křičel Oliver Wood znova a znova, zatímco Lee oznamoval skóre 170:0 – dost hlasitě na to, aby byl slyšet přes jásající dav.

Později v nebelvírské společenské místnosti přijímal Harry gratulace od svých rodičů, usmívajícího se Remuse a šokovaného Siriuse.

„Co to k čertu bylo!" zakřičel zvěromág s důrazem na každé jednotlivé slovo. „nevěděl jsem, že umíš hrát tak dobře."

„A co to salto vzad na konci?" dodal James pyšně. „Známka génia, to ti povím."

„No, já vždycky říkala, že je spíše po mě..." řekla Lily, čímž rozesmála každého, kromě Jamese.

„Kde je Adrian?" zeptal se Harry po chvíli nezávazného hovoru.

„Mluvil s Hagridem, společně s Ronem a tou brunetkou," odpověděl Sirius a zamrkal na něj. „Adrian si našel holku?"

„Jsou jen kamarádi, co vím," odpověděl Harry a zachránil tak bratra před Siriusovým nemilosrdným pošťuchováním.

Zanedlouho k nim přistoupila široce se usmívající Weasleyova dvojčata.

„Tady jsi, Harry skvělá hra, kámo!" zakřičel jeden z nich, nejspíš George.

„Jen jsme tě přišli varovat..."

„...že Oliver tě vychvaluje před každým, kdo je ochotný poslouchat..."

„...takže když tudy půjde, radši uteč..."

„...než ti vyzná svou nehynoucí lásku!" S takovou oba odešli a nechali za sebou omráčeného Harryho s jeho smějící se rodinou.

„No, to bylo zajímavé," podotkl Harry v okamžiku, kdy se k nim přidala profesorka McGonagallová.

„Dobrý den, paní profesorko," přivítal ji a ona mu pozdrav oplatila pousmáním.

„Pane Pottere," začala, „ráda vidím, že se moje volba přijmout vás do týmu vyplatila." Potom se obrátila také k jeho rodině.

„Moc ráda vás všechny vidím."

„Zdravíme i tebe, Minnie," pozdravil Sirius a Harry se snažil nevybuchnout smíchy, když se ozvalo Minervino kousavé: „Siriusi."

Potom svou pozornost obrátila zpět k Harrymu.

„Doufám, že vám všechen ten trénink nezabránil dokončit vaši esej do Přeměňování?" zeptala se a Harry se usmál, což jeho rodinu šokovalo. Nikdo se neusmíval pod Minerviným upřeným pohledem. Harry se také divil. Obvykle měl nutkání ji důstojně pozdravit, ale nadšení z vítězství v něm probublávalo na povrch.

„Dokončil jsem ji včera v noci, paní profesorko. Věděl jsem, že dneska na to nebude čas." Minerva se usmála jeho odpovědi a přikývla.

„Mladý Harry je první ve svém ročníku, víte?" informovala ostatní. Chlapec zčervenal, když ho jeho máma pyšně objala.

„To jsi nám neřekl, Harry!" stěžovala si a počechrala vlasy svého mladšího syna.

„Dost se učím," pokrčil Harry rameny.

„První v ročníku?" vydechl Sirius s falešným zděšením a James přikývl.

„Když se o něj dál nebudeme starat, bude z něho prefekt. Dělám si srandu, Lil," dodal, když si všiml pohledu své ženy.

„Gratuluji, Harry," řekl Lupin, nevyvedený z míry chováním svých přátel. „A neposlouchej, co říká. Tvůj táta je na tebe velmi pyšný." Pokračoval v kárání Jamese a Harryho mysl zalétla k Severusovi. Doufal, že skutečně pyšný je.

„Skvělá hra, brácho," ozval se brzy Adrianův hlas ode dveří. Brzy se rozproudila zábava, jen Harry si všiml nenápadných pohledů, které si mezi sebou vyměňovali Adrian, Ron a Hermiona, ale neměl čas nad tím přemýšlet.

Brzy se jeho rodina loučila. Bratr s přáteli se mezitím ztratil Merlin-ví-kam a on se vydal je najít.