4404 slov 

Harry seděl v loďce společně se svým bratrem a Ronem. Následovali zbytek studentů, před nimiž se v dálce tyčil majestátní hrad. Harryho ovládaly dvě protichůdné emoce – na jedné straně obrovské nadšení, na té druhé hrozný strach. Opakoval si stále dokola a dokola, že se není čeho bát, moc se mu to ale nedařilo. Aby se svým strachem bojoval, upřeně zíral na hrad před sebou a snažil se pravidelně dýchat. Což nebyl snadný úkol.

První ročníky byly přivítány profesorkou McGonagallovou, která vypadala přísně jako vždy, moudrýma očima sledovala vyděšené studentíky před sebou.

Zavedla je do malé místnosti dole v hale. Existuje někdo, kdo z tohohle není unešený? pomyslel si Harry, když se zadíval vzhůru na klenuté stropy. Bradavicím se nemohlo nic vyrovnat!

Profesorka jim vysvětlila, co jsou to koleje a dala jim instrukce k zařazovacímu ceremoniálu. Potom odešla a nechala je čekat s tím, aby si upravili oblečení a snažili se vypadat chytře. Její oči se zastavily na Ronově ušmudlaném nose a Nevillově plášti. Ten si začal nervózně upravovat svůj plášť po tom, co celou cestu pátral po Trevorovi klidně i na kolenou, zatímco Ron si pekelným tempem třel nos.

Harry sám se snažil sebou nešít a odolával nutkání narovnávat svoje vlasy. Vzpomněl si totiž, že jsou stejně skryty kouzlem, takže by to nemělo žádný efekt. Jeho neposlušným vlasům by stejně nepomohlo vůbec nic. Ale když se na vás Minerva McGonagallová podívala svým typickým pohledem, nemohli jste si pomoct a snažili jste se najít něco, co byste na svém vzhledu mohli upravit.

Profesorka se vrátila a postavila je do řady, aby dvojitými dveřmi mohli vstoupit do Velké síně. Tam byli – u čtyř kolejních stolů – usazeni všichni bradavičtí studenti, ozáření světlem tisíce hořících svíček. Obloha na kouzelném stropě byla perfektním obrazem té skutečné a Harry se snažil – i když věděl, že se jedná kouzlo – rozeznat jednotlivá souhvězdí. Důvěrně známá činnost aspoň trochu utišila jeho neklid.

Na vzdáleném konci místnosti zelenooký čaroděj rozeznal černě oděnou postavu Severuse Snapea, který se na něj jemně usmál. Cokoliv se stane, nebudu na to sám, ne když je tu Severus, pomyslel si Harry.

Spolu s ostatními studenty kráčel kupředu a jeho obavy se pomalu vytrácely.

Profesorka McGonagallová přinesla starý, ošoupaný klobouk a položila ho na stoličku. Moudrý klobouk, rozeznal ho Harry z vyprávění Severuse a Jamese.

Navzdory úzkosti, která ho svírala před zahajovacím ceremoniálem, si Harry tento moment užíval.

Pak se těsně nad okrajem klobouku objevila ústa a klobouk začal zpívat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti –
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta –
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle –
ti ničeho se neštítí,
by došli svého cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!

Když všichni klobouku tleskali, Harry si všiml, že profesorka McGonagallová se znovu postavila před ně, tentokrát i se svitkem pergamenu, který se ukázal být seznamem studentů prvních ročníků, které profesorka začala vyvolávat podle abecedy.

Mezitím mladý čaroděj přemýšlel o Moudrém klobouku. Pokud byla pravda, že dokáže vidět všechno, co se skrývá ve vaší mysli, nehrozilo nebezpečí, že vyzradí Harryho tajemství? Poté, co tuto záležitosti probírali, Severus poukázal na to, že kouzlo, které umožňuje klobouku pracovat, ho současně nutí uchovávat tajemství. Co klobouk vidí v hlavách studentů, bylo součástí školních tajemství. Stejné kouzlo, které mu umožňovalo nebýt jen obyčejným kloboukem, ho zároveň zavazovalo k mlčenlivosti o tom, co uvidí.

Protože ale klobouk nebyl jediný, u koho se bál, že se mu dostane do mysli, provedl rychlou kontolu svých nitrobranných štítů. Severus ho varoval, že ředitel je mistr ve čtení myslí, a raději ho přes léto naučil nějaké základy.

Samozřejmě ještě ani zdaleka nedosahoval úrovně nitrobrany Mistra lektvarů, ale pracoval na své schopnosti ukládat myšlenky jednotlivě a zaštítit svoji mysl, když se do ní pokusí někdo vniknout, aspoň na tak dlouho, aby měl čas utéct nebo zavolat pomoc.

„Grangerová, Hermiona!" zvolala profesorka přeměňování a čarodějka s nepoddajnými vlasy, kterou potkali ve vlaku, vystoupila vzhůru a nasadila si klobouk na hlavu. Harry si všiml, že Adrian s Ronem si vyměnili znechucený pohled, když byla zařazena do Nebelvíru. Ron dokonce zasténal nevolí. Neville byl zařazen také do Nebelvíru, Draco Malfoy naopak do Zmijozelu – jaké překvapení, pomyslel si skepticky Harry. Bodl v něm nepatrný osten žárlivosti, že je v koleji, ve které byl i Severus, ale pak...

„Potter, Adrian!"vyvolala profesorka a celou Velkou síní se roznesl šepot.

„Řekla Potter?" zeptal se jeden.

„Ten Adrian Potter?" ujišťoval se druhý.

„Taky jsem to slyšel," potvrdil třetí.

Harry jen protočil oči v sloup. Upřímně, jeho bratr nesnášel pozornost, a on chtěl, aby se v Bradavicích cítil příjemně. Už jen proto, že po nich toužili a snili o nich snad odjakživa.

Mezitím si Adrian s rozhodným pohledem posadil klobouk na hlavu.

Nemuseli čekat dlouho. Klobouk zvolal „Nebelvír!" po několika vteřinách. Harry tleskal živěji než kdokoliv jiný v místnosti a stůl na levé straně síně propukl v hlasitý jásot.

„Máme Adriana! Máme Adriana!"

„Potter, Harry!" zvolala profesorka McGonagallová s úsměvem. Harry vystoupil ke stoličce s hlavou vztyčenou. Naposledy se podíval na Severuse, který ho povzbudil přikývnutím.

Vyvolání jeho jména nevyvolalo v síni takový neklid, ale on byl za to rád. Klobouk mu přepadl přes oči a Velká síň mu tak zmizela z očí.

„Tak, druhé Potterovo dvojče," zašeptal mu hlas do ucha. „Umíš nitrobranu. Docela působivé u někoho tvého věku. A teď se podívejme... u Merlina!" vyhrkl.

„Ty, mladý Harry, skrýváš víc tajemství, než všichni studenti, které jsem kdy zařazoval, dohromady. A to, co skrýváš je... ohromující!"

„Nikomu to neřeknete, že ne?" stáhl se Harry do sebe.

„I kdybych chtěl, tak nemůžu. Vidím, jak chráníš svého bratra, Harry, a to je obdivuhodné." Moudrý klobouk se odmlčel. „Ale kam tě dáme? Jsi víc než chytrý a vzdělaný, takže do Havraspáru by ses hodil. Mazaný jsi také dost, když skrýváš tolik tajemství, takže ani Zmijozel by nebyl mimo mísu. A věrnost, společně s odvahou a rytířstvím také, ano. Ale co bude nejlepší?"

„Ani jedno nepřevažuje?" zajímal se chlapec, zabraný do rozhovoru. Koneckonců, koho by nezajímalo, co o něm říká kouzelný předmět, který po staletí nahlíží do lidských myslí?

„Všechno v tvé mysli převažuje, můj drahý," vysvětlil mu klobouk. „Co na to mám říct?" rozmýšlel se.

„Tohle je alchymie? Chlapče, ty znáš alchymii! Ať už se dostaneš do kterékoliv koleje, doporučuji ti zapojit se do mimoškolních aktivit, které škola nabízí." Zelenooký čaroděj v mysli přikývl a tvář mu roztáhl úsměv. Nebylo to tak zlé, jak se bál.

Jak klobouk stále procházel jednotlivé možnosti a mumlal si pro sebe o Harryho vlastnostech – nerespektování pravidel bylo tou poslední – vzpomněl si Harry na Severusova slova.

„Pomohlo by, kdyby ses podíval do mého srdce?" zeptal se tiše. Ať už bude zařazen kamkoliv, stane se Kloboukářem – tak byli v Bradavicích označováni studenti, jejichž zařazení do koleje klobouku trvalo déle než pět minut.

„Ty bys mě nechal, mladíku?" zeptal se klobouk vážně.

„Mám hodně co skrývat, ale ne ve svém srdci," odpověděl chlapec přesvědčeně, v tom okamžiku se cítil ohromně statečně. Klobouk se zasmál.

„Vidím jen vnitřek tvé hlavy, ale i kdybych se mohl podívat až do tvého srdce, věřím, že to není zapotřebí. Vyžaduje to obrovskou dávku odvahy – možná tu vůbec ze všeho největší – umožnit někomu přístup k srdci. A protože to tvá mysl dovolila, tvoje srdce najde domov v..."

„NEBELVÍR!" zakřičel klobouk poslední slovo, Harry se usmál a stejně tak Severus. Užíval si být na tomhle místě v tomhle okamžiku.

„Skvěle, brácho," poplácal Adrian svého mladšího bratra po rameni. Zelenooký čaroděj se na něj usmál. Všechno šlo skvěle – i s Ronem, taktéž zařazeným do Nebelvíru – a konečně může začít jeho život v Bradavicích.

Ani si neuvědomil, jak moc je hladový, dokud zařazování neskončilo, a po Brumbálově uvítacím proslovu se stoly nezaplnily jídlem. Na talíř si naložil hromadu jídla a házel ho do sebe, jak kdyby nejedl týden. Na závěr si ještě jako zákusek dal sirupový košíček a čokoládové suflé.

Veselá atmosféra byla poněkud zchlazena po Brumbálově varování, že by studenti neměli vstupovat do pravého křídla ve třetím patře, pokud nechtějí zemřít bolestivou smrtí. Velkou síní se ozývalo šeptání ze stovek úst a Harry se usmíval, když si představoval různé scénáře. Jediným důvodem, proč Brumbál studentům neumožnil přístup do části hradu, bylo to, že v té části hradu muselo být něco ukryto a hlídáno – koneckonců, Bradavice byly nejbezpečnějším místem v zemi, dokonce bezpečnějším než Gringottova banka.

Ale co mohlo být tak moc nutné ukrýt, že to dokonce ohrožovalo studenty? Co mohlo být tak důležitého?

Jeho zamlžený mozek si sotva všiml, že mu něco uniká, spojení, které by měl vidět, ale byl příliš unavený, než aby nad tím dál přemýšlel.

Bezmyšlenkovitě následoval Percyho – který se stal prefektem, na což byl zjevně nesmírně pyšný – do nebelvírské věže. Ani si nepotřeboval pamatovat cestu. I když doma nestrávil příliš mnoho času, historky, které tam slyšel, vykreslovaly téměř perfektně cestu, jak se dostat do společenské místnosti koleje lva.

Harry se usmál, když uviděl slavný obraz Buclaté dámy, doklopýtal dovnitř a rovnou si to namířil do své postele. Pokusil se vyčistit si svoji mysl, zatímco si čistil zuby, ale zvládl jen nejjednodušší úkol, který nitrobrana vyžadovala, když měl chuť posadit se a spát rovnou na podlaze koupelny.

Další ráno Harry s Adrianem obdrželi dopisy s gratulacemi od svých rodičů a kmotrů k zařazení do Nebelvíru.

„Jak to zjistili tak brzo?" zajímal se Adrian hlasitě. Harry si byl jistý, že se Dvanácterák nebo Tichošlápek zeptali Brumbála hned po ceremoniálu.

Zelenooký čaroděj také obdržel nepodepsanou zprávu, napsanou pečlivým písmem, které by rozeznal kdekoliv.

„ Gratuluji. P. S. Říkal jsem ti to."

Harry věnoval Mistru lektvarů usměvavý pohled a rychle vzkaz schoval, než si ho někdo stačil všimnout.

Šeptání o jeho bratrovi je obklopovalo celý den. Adrian byl rudý jako pivoňka a Harry k tomu přistupoval poměrně lhostejně, chtěl jenom, aby už začalo vyučování.

Stejně jako chtěl pomoct svému bratrovi, chtěl také něčeho dosáhnout sám za sebe a pro sebe. Toužil po uznání za svoje úsilí, chtěl, aby na něj byl Severus pyšný.

První hodinou školního roku bylo Bylinkářství a první ročník se tak poprvé podíval do skleníků, kde se je profesorka Prýtová snažila naučit, jak od sebe rozeznat houby a byliny.

Harry, který díky skleníkům Flamelova a Severusova hradu měl znalosti na poli bylinkářství už poměrně bohaté, neměl problém rozeznat je všechny a přidat také něco k jejich účinkům – ne tak moc, aby to bylo nápadné, ale dost na to, aby od překvapené profesorky získal patnáct bodů pro Nebelvír.

Adrian mu pogratuloval a Hermiona se ho snažila zahnat do rohu dalšími otázkami o informacích, které jí mohl poskytnout. Harry se jí ale mrštně vyhnul a pokračoval na další hodinu.

Zcela zklamaný byl hodinou Dějin čar a kouzel s profesorem Binnsem – duchem, kterému bylo srdečně jedno, jestli mu studenti věnují pozornost či dokonce mají o jeho předmět zájem. Harry se opravdu snažil psát si poznámky, ale brzo došel k závěru, že je to zcela zbytečná činnost. Severus ho již naučil vše, co šlo – nebo přinejmenším vše, co vědět potřeboval – o skřetích válkách, u čehož se nenudil ani z poloviny tak, jak teď.

Dalším zklamáním byla hodina Obrany proti černé magii. Harry se těšil na souboje, chtěl vědět, jak a jestli by v nich uspěl. Proti Severusovi se mu nepodařilo vyhrát ještě ani jednou. Celá třída však jen natahovala česnekový odér profesora Quirrella, který vypadal vyděšeně ze svého vlastního předmětu.

Až v kouzelných formulích se dočkal zábavy. Nezačali se zatím snažit o vlastní kouzla, ale profesor Kratiknot spadl ze židle – nebo spíš z knih na židli, na kterých stál - když vyvolal Adrianovo jméno. Harry se snažil svůj smích ukrýt za knihou, zatímco Adrian dostával krvavě rudou barvu.

Astronomie byla hračka a profesorka Sinistrová byla naprosto unešená Harryho znalostmi jejího předmětu. Jeho spolužáci pak byli stejně tak potěšeni body, které tím získal nebelvírské koleji.

Hermiona nechápala, proč nebyl zařazen do Havraspáru. Harry jen pokrčil rameny, a tak se na něj jen pousmála a obrátila svoji pozornost k nalezení správné cesty na kolej.

První hodina Přeměňování byla opravdu zajímavou zkušeností. Profesorka McGonagallová rychle ujasnila, že ve své třídě nestrpí žádné nesmysly. Po úvodním proslovu jim přímo před očima přeměnila svůj stůl v prase a zpátky, čímž celou třídu – včetně Harryho, který nesmírně rád přeměňování pozoroval – připravila o dech.

Potom jim zadala úkol – přeměnit sirku v jehlu. Harry několik minut předstíral, že si pročítá teorii, zatímco jeho spolužáci se snažili použít požadované zaklínadlo – většinou neúspěšně, jen Adrianovi se podařila zašpičatit. Potom Harry sebevědomě mávl hůlkou a jeho sirka se proměnila v perfektní jehlu. Profesorka McGonagallová se zastavila u jeho lavice, vzala jehlu do ruky, ukázala ji celé třídě a potom se na něj vřele usmála.

„Výborně, pane Pottere,"pochválila ho a její chytré oči ho pozorovaly skrz brýle. „Už jste to kouzlo zkoušel někdy dříve?" Pravdou bylo, že přesně takové kouzlo ještě nepoužil. Severus ho základy učil na proměnách oblázků v knoflíky, než přešli na složitější zaklínání.

„Ne, paní profesorko, ale četl jsem teorii. S tátou jsme prošli nějaké knihy," přiznal zelenooký čaroděj při myšlence na Severusovu rozsáhlou hradní knihovnu.

„Ano," přikývla a usmála se. „James měl na přeměňování vždycky talent."

Poté, co udělila Nebelvíru pět bodů, opět pokračovala v chůzi po třídě kolem jednotlivých lavic. Harry se usmál na Adriana, který mu toto gesto oplatil zdviženým palcem jako pochvalou za další získané body.

Do konce hodiny už se pouze Adrianovi podařilo přeměnu úspěšně dokončit, Hermiona uspěla jen z poloviny.

Než se Harry stačil vůbec rozkoukat, přišel pátek – den, kdy měli první hodinu lektvarů společně se zmijozelskými studenty, ale to Harryho netrápilo. Horší bylo, že konečně pozná Severusovu bradavickou tvář, o které si nebyl jistý, že ji bude mít rád.

Mistr lektvarů ho varoval, že jeho maska se ani zdaleka nepodobá tomu, jak ho zná on. Zelenooký čaroděj byl na to připravený, přesto se ale cítil poměrně sklíčeně. Přál by si, aby Severus mohl učit takový, jaký skutečně byl, chtěl, aby ho tak viděli i ostatní studenti.

Nepřítomně kráčel do sklepení a sotva vnímal poznámky, které Ron i Adrian pronášeli na Severusovu adresu, nebo Adrianovo oznámení, že jsou odpoledne všichni tři zváni k Hagridovi.

Sotva se posadili – Harry do jedné lavice s Adrianem, zatímco si Ron sedl do lavice přes uličku s Nevillem – Severus vtrhl dovnitř a jeho černý kabát za ním divoce zavlál. Najednou Harry perfektně chápal, proč se ho studenti bojí, a ušklíbl se dřív, než se stačil zarazit. Jaké překvapení ho tady ještě v tyto dny čeká!

Severus jim vysvětlil, co přesně budou dělat, aby se jim podařilo uvařit zadané lektvary a zdůraznil jejich důležitost. Jeho hlas byl přímý a odměřený, chybělo mu teplo, na které byl Harry zvyklý. Jednoduše si však držel pozornost úplně každého. Harry se znovu usmál, když zazněly poznámky o „pařezech" – některé věci se nikdy nezmění.

Pak Severus vyvolával jména jednotlivých studentů a – stejně jako Kratiknot – se zastavil u jména Adrianova. Nenásledovala ale žádná komická reakce, jen Adriana obdařil pronikavým pohledem. Ten se pod ním neklidně zavrtěl, než profesor dál pokračoval k Harrymu a dalším studentům.

Zelenooký čaroděj věděl, co přijde dál. Severus se ho ptal, jak daleko je Adrian ve studiu lektvarů, a tak se Harry svého bratra zeptal. Starší z dvojčat se zasmálo a prostě konstatovalo, že James nepovažuje lektvary za nutnou součást jeho tréninku. Zaměřovali se na formule jednotlivých kouzel, maximálně se Adrian podíval do učebnic pro první ročník. Severus zesinal, když to slyšel. Vypadalo to, že James nechal jejich vzájemnou nevraživost proniknout i do studia svého syna. Co by se stalo, kdyby se Adrian dostal pod útok prostřednictvím lektvaru? Co kdyby si potřeboval vyrobit uzdravující lektvar? Nebo dokonce protijed?

A tak se rozhodl přesně zjistit, jaké znalosti Adrian na poli letvarů má. Harry protestoval s myšlenkou na to, jaké problémy by to Severusovi mohlo způsobit, ale ten jen s úsměvem pokrčil rameny. Připomněl mu, jaká reakce se od něj čekala.

Poté, co vyvolal jméno každého studenta, otočil se Mistr lektvarů k hnědookému dvojčeti a vyvolal ho.

„Pan Adrian Potter," začal, „co bych získal, kdybych přidal prášek kořene Asphodel do výluhu z pelyňku?" Adrian vypadal ztraceně, pohledem zabloudil k Ronovi, který vypadal právě tak zmateně. Hermionina ruka vystřelila do vzduchu, Draco se svými kumpány se chechtali a Harry potlačil povzdech. Tohle byla základní vědomost studenta prvního ročníku a pro někoho s Adrianovým tréninkem by to mělo být jednoduché. Bylo zřejmé, že se jeho bratr s tímto předmětem vůbec nezatěžoval.

„Nic?" přerušil Severus ticho, když viděl ztracený výraz na tváři staršího z Potterových dvojčat. Navenek se tvářil chladně, ale uvnitř běsnil. Nemohl to úplně svádět na toho chlapce, ale přesto – přinejmenším základy vědět měl. Možná kdyby se zeptal na něco z prvních kapitol učebnice...

„Tak to zkusme znovu. Kde byste hledal, kdybych vás požádal, ať najdete bezoár?" S očekáváním se podíval na Adriana. Chlapcovy oči se za brýlemi rozšířily. Harry stiskl zuby pevně k sobě, aby potlačil zasténání. To přece bylo zmíněno v druhé kapitole knihy, hned za úvodem do jedovatých lektvarů a jejich ingrediencí. Hermionina ruka se divoce třásla ve vzduchu, ale Severus ji ignoroval.

„Nevím, pane," přiznal Adrian. Ron zamračeně probodával Severuse pohledem a Draco se smál už zcela neskrývaně.

„Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?" zeptal se naposledy. Harry se naprosto zděsil bratrova nevědomého výrazu. Tohle bylo zmíněno v prvním odstavci první kapitoly, kde bylo popsáno, že některé ingredience do lektvarů mají v jednotlivých zemích různé názvy. Byla to jedenáctá stránka knihy, u Merlina!

„Nevím. Ale Hermiona ano, proč se nezeptáte jí?" prohlásil Adrian drze. Několik lidí se zasmálo.

Severusův výraz donutil Hermionu okamžitě spustit ruku dolů. Harry si domyslel, že Hermionino otravné mávání rukou ve vzduchu jen umocnilo Severusův vztek nad Adrianovou nevědomostí a drzostí studentů, kteří rušili.

„Kvůli vaší drzosti přijde Nebelvír o jeden bod, pane Pottere," prohlásil ledově Mistr lektvarů a otočil se k Harrymu.

„Pan Harry Potter," vyvolal ho a Adrianovy oči se zúžily. Podíval se na svého bratra a kývl na něj, aby mu dodal odvahu. Harry měl chuť praštit hlavou o stůl. Severus musel ukázat, že s oběma Pottery zachází stejně, což dozajista ještě rozšíří propast mezi ním a Harryho rodinou. No, přinejmenším aspoň můžu odpovědět, pomyslel si Harry.

„Myslíte, že dokážete odpovědět na otázky, které jsem položil vašemu bratrovi?"

„Ano, pane," přikývl Harry. „Asphodel s pelyňkem společně s dalšími přísadami vytvářejí tak silný uspávací nápoj, že je nazýván Doušek živé smrti. Jedná se o lektvar, který se objevuje i v milovském prostředí," odpověděl na první otázku.

„Bezoár je kámen, získávaný z kozího žaludku. Je protijedem na většinu lektvarů s výjimkou těch, které obsahují dračí krev. Ta je naštěstí složkou jen malého množství lektvarů, kvůli svým čistícím vlastnostem, které jsou v rozporu s většinou ingrediencí smrtících lektvarů," vysvětlil se vzpomínkou na vše, co mu o dračí krvi vykládal Nicholas. Tyto informace byly všeobecně známy. Harry si pamatoval, že jednu z kopií Brumbálových knih na toto téma měli i ve svém sídle, takže je mohl snadno použít.

„Šalamounek a mordovník jsou jedna a tatáž rostlina, která je využívána především pro léčivé lektvary, je známá také jako oměj." To by stačilo, pomyslel si Harry.

Adrian se na něho díval s rozzářeným pohledem a Harry mu úsměv nesměle oplatil. Jeho oči zachytily Seamuse, který na něj spiklenecky mrkl, a Hermionu, která jen užasle zírala.

„No, proč si to všechno nepíšete?" zavrčel Severus a v duchu se pyšně usmál. Poznamenal si, že musí Nebelvíru udělit pět bodů, jakmile bude o samotě ve své kanceláři.

Zbytek hodiny uběhl hladce, tedy aspoň pro zmijozelské. Harry se pohyboval mezi chutí se hlasitě rozesmát a studem za to, čím kvůli němu musí Severus procházet. Možná kdyby nebylo jeho, Mistr lektvarů by se nemusel tak strašně moc sebezapírat, pomyslel si chlapec poté, co zabránil Nevillovi, se kterým pracoval ve dvojici, aby rozpustil kotlík, se kterým pracovali. Neville mu bezhlesně poděkoval, když kolem nich prošel Severus, vypadalo to, že chlapec je z profesorovy přítomnosti vyděšen k smrti.

Mistr lektvarů tázavě zachytil Harryho výraz a ujistil se v tom, že si s chlapcem musí promluvit. Děsil se toho, co si o něm Harry po hodině bude myslet, a vypadalo to, že jeho obavy jsou oprávněné.

Odpoledne uteklo jako nic, když ho strávili nad Hagridovými dortíky, které spíš připomínaly žulové kameny, a najednou byl večer a všichni tři chlapci byli usazeni v nebelvírské společenské místnosti. Zelenooký čaroděj si s sebou jako každý večer přinesl svou knihu o pečetích – převlečenou za učebnici přeměňování pro první ročník – když jeho pohled padl na sovu. Seděla v rohu místnosti a k pravé nožce měla přivázaný dopis. Zpráva byla prostá a krátká.

„Přijď dnes v noci ke mně do kanceláře, musíme si promluvit. Vem si plášť."

Harryho zajímalo, kvůli čemu by ho Severus volal k sobě do kanceláře, jeho mysl mu okamžitě začala servírovat ty nejhorší scénáře. Zjistil Severus konečně, jak by byl jeho život jednoduchý, kdyby v něm Harry nebyl? Nervózně polkl a poté, co zprávu zničil rychlým Incendiem, pokusil se opětovně začíst do knihy. Ať už však byly pečetě zajímavé sebevíc, nedařilo se mu udržet u nich pozornost. Myšlenky mu neustále zabíhaly ke schůzce, která ho v noci čekala.

Trpělivě čekal, až celá kolej usne, naoko se i on uložil ke spánku. Zůstal vzhůru až téměř do půlnoci, pak vytáhl neviditelný plášť z kufru svého bratra a vydal se do sklepení, zmatenou Buclatou dámu nechal za sebou.

Velké schodiště prakticky seběhl, ale jak dospěl až k Severusově kanceláři, ztuhl. Chováš se jako hlupák, obvinil sám sebe, a než vstoupil dovnitř, zaklepal. Severus seděl ve svém křesle, bez zastíracího kouzla. Harry prostě následoval jeho příkladu, sundal si plášť a vstoupil dovnitř.

„Ahoj, Seve," začal Harry, jeho pohled se setkal s tím Severusovým a potom se jeho oči rozšířily překvapením – očekával rozmrzelost, možná obvinění, ale rozhodně ne obavy.

„Harry," přivítal ho a pokynul mu, aby se posadil, „přejdu rovnou k věci," vydechl Mistr lektvarů vzduch, který v sobě zadržoval. Ze všech způsobů, jakými mohl říct to, co měl na srdci, byl tenhle nejsnazší, žádné chození kolem horké kaše.

„Jistě, Seve," přikývl Harry, zmatený víc než kdy dřív.

„Vím, že jsme o tom už mluvili, ale nemůžu si pomoct, když jsem viděl, jak jsi ráno během hodiny reagoval. Harry, víš, že to není mé právé já, že ano? Je to jen maska, kterou musím nosit," vysvětloval jedním dechem. „Potřebuji, aby sis to pamatoval."

K jeho překvapení se Harry rozesmál.

„Co je?" zeptal se zmateně Mistr lektvarů, zatímco se chlapec smál víc a víc.

„To je ono?" zeptal se Harry a z očí mu vytryskly slzy, nebyl si jistý, jestli slzy smíchu nebo slzy úlevy. Nejspíš to bylo obojí.

„Co jiného?" zeptal se Severus a soustředil se na chlapce. „Co sis myslel, že řeknu?"

„Že jsi unavený z nošení masky a viníš mě z toho, že ti ničím život," odlehčil Harry a Severusovi poklesla čelist. Cože si to myslí?

„Cože?" vydechl nevěřícně, zavřel oči a začal si masírovat spánky.

„Neříkal jsem ti, že nemáš stát přímo nad kotlíkem, když tvůj lektvar vaří? Ty výpary ti nedělají dobře."

Harry se zasmál ještě víc.

„Příště se jim budu snažit vyhnout, Seve," slíbil chlapec.

„Ale vážně, Harry," otevřel profesor oči a přisunul se blíž k chlapci, položil mu ruce na ramena a přinutil ho zadívat se mu do očí.

„Jak si můžeš myslet, že mi ničíš život, dítě? Musím tu masku mít nejen kvůli tobě, ale abych byl připraven, kdyby se Voldemort vrátil. Je to výsledek volby, kterou jsem udělal dřív, než ses narodil, to břemeno jsem na sebe vzal sám," vysvětloval. „Chci, aby sis pamatoval, Harry, že jsi jediný důvod, proč za tou maskou pořád zůstává pravé já. Protože před tebou jsem tou maskou i byl. Byl jsem chladný a ztracený a ty jsi mě přivedl zpátky. A za to ti děkuji."

Harry se usmál a objal ho.

„Nebylo to tak zlé, tu hodinu myslím," dodal Harry, „snažil jsem se nesmát při myšlence na jejich výrazy, kdyby věděli, jaký jsi doopravdy," ušklíbl se.

„To si představuji často," přiznal Severus se smíchem.

„A tati?"

„Ano, Harry?"

„Můžeš nosit tu masku, ale nejsi sám, ano?" ujistil se, a za to se mu dostalo dalšího objetí.

„Děkuji, Harry."

Nastalo naprosté smířlivé ticho, které narušil až Harry.

„Nemůžu uvěřit, jak velké mezery má Adrian ve svém tréninku," řekl rozrušeně, jeho strach o bratrovo bezpečí byl zpět. Nechtěl si to připomínat příliš často, ale věděl – někde v hloubi si byl zcela jistý – že se jednoho dne Voldemort vrátí. Bylo těžké si to přiznat, ale zrovna tak nevyhnutelné.

A až se to stane, Adrian bude cíl. Možná primární cíl, pokud si Voldemort neuvědomí svoji chybu. To však bylo zcela možné vzhledem k faktu, že byl od svého zmizení zcela odříznutý od světa, který Adriana uctíval jako Chlapce, který přežil.

„Já vím," odpověděl Severus nasupeně. „Ale není nic, co bychom s tím teď mohli dělat, jen ho můžeme navést správným směrem, aby se zlepšil," usmál se Severus.

„Když už mluvíme o posunu, jak jde tvoje proměna zvěromága?"

Harry se také usmál.

„Neudělal jsem moc pokrok," přiznal a natáhl ruce před sebe, „ale dokážu tohle." Jeho ruka zčernala a nehty se prodloužily, takže připomínaly vlčí drápy.

„To rozhodně pokrok je," usmál se pyšně Severus.

„A ty?" zeptal se chlapec. Profesor se ušklíbl a přeměnil svoji ruku v něco, co bylo na půl cesty mezi lidskou rukou a zvířecí tlapou – jeho pokrok byl rozhodně znatelnější než ten Harryho.

„Úžasné!" vydechl Harry a Severusův úsměv se ještě rozšířil.

„Já vím," byl spokojený sám se sebou.

„Aha, myslíš si, kdovíjak jsi chytrý, co?" předstíral podráždění Harry.

„Myslím si, že jsem naprosto úžasný," odpověděl Severus vážně a vzápětí oba dva propukli v hlasitý smích.

Mluvili spolu víc jak hodinu, kdy Harry popisoval svůj první týden a Severus mu popisoval, jak je z něho celý profesorský sbor naprosto unešený.

„Opravdu?" zeptal se Harry s rozzářenýma očima.

„Samozřejmě, dítě," potvrdil Severus a pocuchal Harrymu vlasy.

„Nedělej to," bránil se Harry a snažil se vlasy zase vrátit na svoje místo.

„Zbožné přání," ušklíbl se Severus.

Bylo po třetí hodině ráno, když Harry konečně vyklouzl z kanceláře – s krycím kouzlem opět na místě a pod pláštěm svého otce, skrývajícího ho před slídivýma očima.