Tentokrát nepotřeboval žádné přísady. Vlastně si mohl většinu věcí, co potřeboval, rovnou objednat – s výjimkou té zatracené záhadné rostliny – ale on osobně chtěl tu zemi vždycky navštívit. Nezúčastněně se dloubal ve svém jídle, zatímco přemýšlel, jak bude Harry reagovat, až mu poví, že spolu pojedou do Indie. Usmál se - určitě to bude něco, co by stálo za zdokumentování.

Harry seděl u kuchyňského stolu v sídle Potterů a trpělivě čekal, až se jeho bratr a otec vrátí z famfrpálového hřiště. Žvýkal svoji snídani velice pomalu, vyčkával. Jeho matka se připravovala ve svém pokoji a Sirius s Remusem měli přijet každou chvílí.

Zelenooký čaroděj si povzdechl s pohledem upřeným na svoji hůlku. Nastal den, kdy se měl se svojí rodinou a některými Weasleyovými – Ronem a dvojčaty, možná dokonce Percym - vydat do Příčné ulice na nákupy pro jeho a Adrianův první rok v Bradavicích.

Ne, že by Harry nebyl nadšený z vyhlídky na Bradavice, to ne. Vždyť se toho dožadoval od doby, kdy mu bylo pět, a začal chápat, co to Bradavice jsou. Ale cesta do školy s sebou přinášela také mnoho dalších důsledků. Především bude muset trávit měsíce mimo hrad, který nazýval domovem – mohl se tam vrátit pouze na letní prázdniny. Po tom místě, kde vyrostl, se mu bude stýskat nejvíc.

Dalším nepříjemným faktem bylo to, že bude muset celou dobu udržovat klamné zdání sebe sama. Bylo zvláštní vědět, že je o šest palců vyšší než jeho bratr, ale nikdy to nikdo nezjistil, protože byl chráněn kouzlem působícím jako reflexní zrcadlo. Takže mohl cítit, že je vyšší, mohl cítit, že jeho ramena jsou širší, mohl cítit, že není tím vychrtlým chlapcem, který se na něho dívá ze zrcadla. Jen to nemohl vidět. Aspoň jeho oči zůstaly nezměněny, smaragdová zeleň se na něj dívala každý den, jediná pravda na vzhledu tvořeném ze lží.

Nechal svoje myšlenky toulat se v uplynulých dvou letech. Výlet do Indie byl zkrátka velkolepý. Zamiloval si tu zemi každým coulem a Severus ho dokonce vzal na prohlídku indického Ministerstva kouzel, umístěného v legendárním nezaznamenatelném a od mudlů izolovaném Black taj Mahalu. Ministerstvo obsahovalo nejslavnější knihovnu Orientu a čistý poklad pro alchymisty celého světa. Dalším favoritem mezi zeměmi byl bezesporu Egypt.

Severus byl zasažen taky, pomyslel si Harry skrz nezadržitelný smích. Mistr lektvarů se konečně uvolnil v jednání s něžným pohlavím a – když byli v zahraničí – dokonce také flirtoval, vždy k Harryho pobavení. Pod ilusionickým kouzlem byl tolik jiný – zdravější a mnohem šťastnější, stíny z jeho očí mizely, když byl pryč z pohledů veřejnosti. A změnu své osobnosti si opravdově užíval, i když nastalo několik momentů, o nichž Harry věděl, že jestli je ještě někdy v životě zmíní, zle se mu povede. Například ta malá epizodka s ženou-druidem z Irska a jejím slibem abstinence. To šlo opravdu skvěle.

Harry si tu scénu velice dobře pamatoval a málem se udusil pomerančovým džusem, když si znovu představil Severusův výraz, když vešel do jejich pokoje ráno poté.

Byl bledý jako duch a mumlal si věci jako „jak jsem to měl vědět?" nebo „jaký typ závazku v dnešní době vyžaduje abstinenci? Dokonce ani Krvavé sesterstvo to nedělá!"

Podobně tomu bylo v případě vévodovy dcery, která možná byla a možná nebyla zasnoubená.

Kdyby jen lidé mohli vidět Severusovu pravou tvář. Žili by v šoku aspoň týden.

Harry měl pocit, že i z jeho pravého já by byli šokovaní, dokonce i kdyby pominul tu věc s Chlapcem, který přežil. Poslední dva roky měl stále plno práce, získal například další dvě učednické značky. První z nich byla v oboru Bílé magie – do které byla očividně započítávána léčitelská kouzla – a druhá překvapivě v oboru Krvavé magie.

Severus i Harry z toho byli poněkud zmatení, dokud s Nicholasovou pomocí nepodnikli rozsáhlý výzkum. Krvavá magie byla směsicí kouzel, zaklínadel, lektvarů a také alchymie. Harry studoval kousky a části této oblasti celé roky, a jakmile začal číst i v magických symbolech, rovnováha se vychýlila a on byl označen za učedníka. Od tohoto zjštění ve výzkumu pokračoval a zjistil tak, v čem přesně se Krvavá magie liší od těch ostatních – byly to rituály.

Harry byl tou myšlenkou naprosto fascinován. Rituál byl určitým typem zaklínadla, které nevyžadovalo hůlku a bylo mnohem zdlouhavější než obyčejné zaklínadlo. Ještě zajímavějším bylo, že rituály byly velice vzácné. Harry v knihovně pátral po jakémkoliv rituálu, který by se skrýval v kontextu a na který mohl s trochou štěstí narazit.

Jeho vytrvalost mu pomohla v nejedné situaci, naposledy při studiu alchymie.

Jedno z největších překvapení, která zažil během svých lekcí s Nicholasem, bylo zjištění, že transformace kovů – dokonce ani transformace zlata – nutně nevyžaduje Kámen mudrců.

Když ho o tomto detailu Nicholas o Vánocích informoval, Harry šel téměř do mdlob. Nicholas mu uložil úkol. Prohlásil, že by mohli pokračovat ve výuce teorie, ale jestli chce procvičovat, opravdu procvičovat alchymii, potom se mu musí podařit vyrobit alespoň smítko zlata v jeho laboratoři.

Zelenooký čaroděj si vzal tenhle úkol k srdci a každou volnou hodinu trávil ve své laboratoři, dokud – o tři měsíce později – vytvořil ne smítko, jak bylo požadováno, ale prut z precisního kovu, dva palce široký a čtyři palce dlouhý.

Nicholas z toho byl u vytržení a gratuloval mu, zatímco Severus tuhle událost oslavil improvizovaným víkendovým výletem do Itálie.

Harrymu bylo od konce července jedenáct let, když ho Severus vzal ke Gringottovým založit si vlastní účet. První zlatý prut pak byl v trezoru brzy následován různými výsledky Harryho alchymistických studií a také galeony, které si vydělal prodejem těchto produktů, samozřejmě přes Nicholase. Zisk z prvního prutu, který prodal – a z mnoha dalších, které následovaly – šel přímo na účet pro vlkodlaky neschopné koupit si vlkodlačí lektvar, který byl Remusem založen před pěti lety. Za to ho Severus objal tak těsně, že ho málem udusil.

Ve výzkumu vlkodlačího lektvaru se Severusovi podažilo dosáhnout úžasného pokroku. Jeho tvrdá práce se konečně začala vyplácet a on byl už jen krůček od dokončení lektvaru. Nicméně byla to ta záhadná rostlina, která v sobě skrývala klíč, tím si byl Severus jistý. Ne, že by ho to odradilo od vylepšování zbytku lektvaru, a to byl fakt, který ho téměř dovedl k úspěchu.

V těchto dnech však byl optimističtější. Nicholas mu pomáhal, jak jenom mohl, a stejně tak Perenella se svými rozsáhlými znalostmi bylinkářství. Ale i tihle dva byli pobouřeni tajemstvím, kterým ta prostá bylina byla. Oba se shodli na tom, že její název je spíš jejím popisem než vědeckým zařazením, a to bylo všechno, co pro tuto chvíli mohli říct. Existovalo nepřeberné množství rostlin, které se pod tímto popisem mohly skrývat.

Harry byl připraven na další výlet vzpomínkami, když jeho máma vstoupila do kuchyně. Přistoupila k němu a políbila ho na čelo.

„Nemůžu uvěřit, že moji chlapci jdou do Bradavic," řekla a zadívala se do Harryho zamlžených očí.

„Radši tomu věř, mami," usmál se.

„Nemůžu uvěřit, žes už dostal svoji první hůlku a já jsem u toho nebyla," dodala po krátké odmlce.

To bylo bolavé místo mezi ním a jeho rodinou, ale zároveň geniální Severusův plán. Harry musel nějak ospravedlnit, že už hůlku kupovat nepotřebuje, a tak se Severus rozhodl, že nejlepším řešením bude odhalit kousek pravdy. Harry přiznal, že Severus mu ji koupil k narozeninám, opatrně ale vynechal, ke kterým. Rozhodli se také, že částečná pravda bude na místě i co se jádra hůlky týče – koneckonců jádro z péra ptáka fénixe bylo dostatečně blízko pravdy.

„Mami," protestoval Harry, „můžeš mi místo toho koupit sovu a budeme si kvit, ano?" Lily se na svého syna jenom usmála a objala ho.

„Já jen prostě nemůžu uvěřit, že už jsi tak vyrostl." Kdybys jen věděla, pomyslel si Harry.

„Neobejmeš i mě?" zeptal se James, který právě vešel do dveří, s Adrianem v závěsu. Vzápětí ho jeho žena objala a po něm i Adriana.

„Mami," protestovalo starší z dvojčat, což na Harryho tváři vyvolalo úšklebek. Přestože měli zcela odlišný charakter a nebyli si ani zdaleka tak podobní jako Weasleyova dvojčata, něco společného přece jenom měli. Bylo hezké cítit aspoň nějaké spojení s bratrem.

„Ahoj, Harry," pozdravil ho James a pocuchal mu vlasy.

„Ahoj, Dvanácteráku," oplatil mu pozdravení Harry.

Vždy tak Jamese oslovoval. A vypadalo to, že se to Jamesovi líbí, byl pevně svázán se svou pobertskou přezdívkou.

„Připravený na svůj výlet po obchodech Příčné ulice?" zeptal se a sedl si ke stolu s pohledem upřeným na palačinky. Adrian ho následoval a gestem velice podobným svému otci si upravil brýle.

„To jsem od doby, kdy mi bylo pět," usmál se Harry. James jeho úsměv upřeně pozoroval a jako už mnohokrát se snažil přijít na to, co přesně mu připomíná. Když však nepřišel na nic povědomého, pokrčil rameny a dál se věnoval svým palačinkám.

„Máš recht," potvrdil Adrian s mrknutím. „Viděli jste přece naši reakci, kdy jsme poprvé vstoupili do hradu. Neměli byste být překvapení."

„Je zkrátka zvláštní představa, že vás nebudu vídat doma," dodala Lily a dolila Adrianovi pomerančový džus. Nejsem tu zase tak často, okomentoval Harry v duchu, když se zakousl do palačinky.

„Nemůžu se Bradavic dočkat!" nadšeně vyhrkl Adrian, „vsadím se, že nebelvírská společenská místnost bude prostě fantastická! A život na hradě..." A jsme u toho, pomyslel si Harry. Ne u života na hradě, ten znal a užíval si každý jeho moment. Ale jeho rodiče věřili, že půjde do Nebelvíru, stejně jako celá Potterova rodina před ním. Ale pro něj to nebyla taková samozřejmost.

Prvně ze všeho, byl vychován Sevem – Zmijozelem a převzal od něj víc než jednu vlastnost. A také byl ovlivněný Nicholasem, který zase patřil do Havraspáru. Harry si byl jistý, že v jedné z těchto kolejí skončí. Ne, že by si o sobě myslel, že není dost věrný pro Mrzimor, ale byl až moc lstivý pro tak férovou a přímou kolej.

Severus prohlásil – když bylo tohle téma hovoru nadhozeno před pár týdny – že si je jistý, že Harry půjde do Nebelvíru, čímž chlapce šokoval, až oněměl. Mistr lektvarů byl neoblomný v přesvědčení, že Harry patří do koleje lva, přestože měl charakteristiky všech čtyř kolejí, klobouk se podívá do jeho srdce. Harry se však bránil tím, že kdyby klobouk posuzoval studenty na základě toho, co leží v jejich srdci, Severus by také skončil v Nebelvíru. Odměnou za tuto poznámku mu bylo objetí a pocuchání vlasů. Harry si povzdechl, musel si zkrátka počkat.

„Připravení, kluci?" ozval se z haly zvučný hlas Siriuse Blacka.

„Myslíš, že tě slyšeli, Siriusi? Možná bys měl zařvat trochu víc," ozval se pobavený a podstatně tišší hlas Remuse Lupina.

„Trochu nadšení, Náměsíčníku!" stěžoval si zvěromág, „je to jejich první výprava za bradavickými nákupy!" Do kuchyně vešli právě v okamžiku, kdy rodina Potterova vybuchla smíchy.

„Ach, kluci," povzdechla si Lily, „s vámi dvěma můžeme vždycky počítat, když se chceme dobře zasmát."

„Samozřejmě," potvrdil Sirius bezostyšně a svalil se na židli vedle Harryho.

„Jak to jde, hošani?" zeptal se a jeho šedé oči se smály.

„Myslím, že tím chce říct dobré ráno," objasňoval Remus.

„Došlo nám to, Náměsíčníku," řekl James a utřel si uslzené oči. „A ano, jsme připraveni vyrazit, pokud vy dva nemáte ještě nějaký plán, jak nás udusit snídaní."

„Eh, dneska už máme dost," odfrkl si Sirius.

A tak – když James a Adrian dojedli svoje palačinky – se přemístili na Příčnou ulici. Dnešní ráno vypadá celkem slibně, pomyslel si Harry. Vše šlo dobře, až na několik nemístných Siriusových a Jamesových poznámek na Severusovu adresu, když byla zmíněna Harryho hůlka.

„Ujistil ses, že funguje?" zeptal se James posměšně.

„Ještě nemůžu používat kouzla," procedil Harry mezi zuby. Nenáviděl, když jeho táta a Sirius Severuse ponižovali. „Ale pan Ollivander řekl, že mi sedí perfektně."

„Jen řeči, hošane," namítl Sirius. Přísný Lilyin pohled jim zabránil říct ještě něco víc.

Nakupování proběhlo hladce, když pomineme pohledy okolí na Adriana, a Harry byl unešen ze svých vlastních bradavických učebnic. Ve svých soukromých studiích mohl už pomalu začít látku pátého ročníku, ale být ve škole bylo zkrátka tak... nové. Uvědomil si, že se září nemůže dočkat.

Poslední obchod, který toho dne navštívili – po zírání na Nimbus 2000 za výlohou po celých deset minut – byl Kouzelný zvěřinec.

O hodinu a půl později už se Harry i Adrian pyšnili vlastními sovami. Ta Adrianova byla veliká a hnědá, pojmenovaná Apollo, a Harryho byla sněhově bílá. Zelenooký chlapec si sovu okamžitě zamiloval a pojmenoval ji Hedvika, po vikingské čarodějné královně, která dovedla svůj lid ke slávě za doby, kdy byl Merlin v nejlepších letech.

U Děravého kotle potkali Weasleyovi – Arthura, Molly, Rona, dvojčata a Percyho, a chlapci zavedli řeč opět na famrpál. Mluvili o týmech, kterým fandí a o šancích Kudleyských Kanonýrů vyhrát letošní ligu. Harry se jen usmíval a přizvukoval – chlapci o tom neměli ani tušení, ale on i Severus nadšeně fandili bulharským Vratsa supům a často chodili na jejich zápasy – dokonce i když kvůli tomu museli cestovat za hranice. Vlastenecky pak fandili také Holyheadským harpyjím - od doby, kdy hráli v úplně prvním famrpálovém utkání, kterého se oba čarodějové zúčastnili společně. Tenkrát bylo Harrymu sedm a lístek na toto utkání koupil Severusovi jako dárek.

Další týden utekl jako voda a najednou byl poslední srpnový den. Harry se Severusem seděli na hradní terase a pozorovali jezero – stejně jako každé léto.

„Tohle místo mi bude chybět," zašeptal Harry, „bude mi chybět být sám sebou."

„Pořád budeš sám sebou, Harry, i v Bradavicích," odporoval Mistr lektvarů smutně.

„Víš, co myslím, Seve." Chlapec se upřeně díval na svoje ruce, jako by se bál, že mu budou chybět také. Ano, pomyslel si Severus, vím přesně, co myslíš. „A hádám, že se budu muset držet při zemi, abych zapadl do průměru..."

„A dost!" zastavil ho Severus, za což obdržel zmatený chlapcův pohled. „Do průměru?" procedil mezi zuby nevěřícně, „proč si to myslíš?"

„Ale já přece budu muset skrývat svoje schopnosti a..."

„Tak samozřejmě, že nemůžeš hned používat zaklínadla, která se učí v pátém ročníku nebo ve velkém vyrábět kvalitní kovy ve sklepení, ale průměr? Co tě přimělo si to myslet?" snažil se vypátrat příčinu Severus.

„Takže ty říkáš..."

„Říkám, že budu zuřit, jestli nechceš skončit jako premiant prvního ročníku jen proto, že toho můžeš docílit se zavřenýma očima," pronesl Severus klidně.

„Tati?" začal Harry s úsměvem.

„Ano, Harry?" zopakoval Severus Harryho tón. Harry ho objal.

„Mám tě rád."

„Já vím," přikývl se staženým hrdlem. „Taky tě mám rád, dítě."

Ještě chvíli tak zůstali sedět, než Severus opět promluvil.

„Tak, máš všechno sbaleno?"

„Ano, myslím, že ano," odpověděl chlapec.

„Umístil jsi skrývací kouzlo na svoje mimoškolní knihy?" Shodli se, že Harry by si měl s sebou do Bradavic vzít nějaké knihy navíc, aby mohl pokračovat ve svých studiích.

„Ano, a zamykací a odvracecí kouzla jsem umístil i na svůj kufr."

„Svůj alchymický deník máš taky?"

„Ano, a když ho někdo otevře – za předpokladu, že se mu nějak podaří otevřít můj kufr – najde ho prázdný."

Harry tuto pečeť vytvořil, když mu Nicholas vysvětlil, jak tato část alchymie pracuje – na základě něčeho, co jiná odvětví magie postrádají – představivosti.

Alchymista chtěl, aby Harry zkusil vytvořit něco kreativního jako cvičení, a Harry navrhl lektvary. To mu ale Nicholas musel připomenout, že s lektvarem může rozvíjet svoji kreativitu jen do chvíle, než vybuchne – a tak Harrymu místo toho navrhl obyčejné vaření. Od té doby byl Harry v jednom kuse oblepený moukou. Severus mu pomáhal – jak s vařením, tak se špiněním moukou.

„Když už mluvíme o alchymii, nezdá se ti v posledním měsíci Nicholas trochu nervózní? Nebo se mi to jen zdá?" zeptal se Harry starostlivě. Severus si povzdechl.

„Něčím se trápí, Harry, to je tak všechno, co ti můžu říct. Dal jsem mu své slovo, že důvod pro to udržím v tajnosti." Harry začal protestovat.

„On sám mi neřekl nic, přišel jsem na to z jiného zdroje. A Nicholas chtěl, abych ti to neříkal, takže si nemusíš dělat starosti."

„Nevědomost mi nebude dělat starosti?" nebyl spokojený Harry, „co jiného by mělo?" Harry byl zmatený. Severus se tlumeně zasmál.

„Věřím, že to nějak vyřešíme, svým vlastním způsobem. Tak, abych já dodržel svoje slovo a ty abys mohl zmírnit svoje starosti," dodal Mistr lektvarů.

„Ale..."

„Ale nic, dítě. Líp uděláš, když si budeš užívat zábavu v Bradavicích, a to je příkaz!" zatvářil se přísně Severus.

„Dobře," souhlasil se smíchem Harry. „Seve?"

„Ano?"

„Opravdu ti nebude vadit, když skončím v Nebelvíru?" Otázka byla pronesena lehce, ale chlapcovy oči prozrazovaly, jak hluboké jeho obavy jsou.

„Samozřejmě, že nebude," ujistil ho opětovně Severus. „Chci, aby sis užil kteroukouliv kolej, pro kterou budeš vybrán. To je vlastně taky příkaz. Na mou vlčí čest!" odkázal se Severus na svou podobu zvěromága.

Oba dva si vzali lektvar, aby tuto formu zjistili, den po Harryho narozeninách. Mistr lektvarů byl šokovaný, když podoba jich obou byla podoba vlka – celkem blízko toho být psem, pomyslel si – ale nakonec dospěl k závěru, že se to dalo čekat, se vším tím výzkumem vlkodlačího lektvaru.

Harry se jen usmál, když si připomněl, že podoba zvěromága vypovídá o jeho charakteru a díky Severusovi oba propukli v hurónský smích, když navrhl, aby se ponořili do hloubky svého já, zaklonili hlavy a vyli na měsíc. Byla to opravdu zajímavá představa.

Harry přísahal, že na své přeměně bude pracovat každou noc a o vánočních prázdninách – když k tomu nebude jiná příležitost - ukáže Severusovi, jak pokročil.

„A teď k důležitější záležitosti," řekl rádoby vážně Severus a postavil se. „Požádal jsem Minnie, aby udělala ten čokoládový dort..."

„Hurá!" vykřikl Harry a rozběhl se nejkratší cestou do kuchyně, smějícího se Severuse nechal za sebou.

Druhý den ráno Harryho neprobudila máma, jak očekával, ale táta, který ho i s Adrianem zavolal do obývacího pokoje a dal jim poslední dárek před odjezdem do Bradavic.

„Je to..." začal Adrian a s úctou sáhl na stříbrnou látku.

„Tvůj neviditelný plášť?" dořekl Harry užaslým hlasem. Každá dobrá historka, kterou jim otec vyprávěl, začínala tímhle pláštěm, nebo ho alespoň v nějaké chvíli zahrnovala.

„Ano, chci, abyste ho měli vy dva. Dal bych vám i mapu, ale Filch nám ji zabavil v posledním ročníku a nám se nikdy nepodařilo dostat ji zpátky," vysvětlil, očividně stále nesmířený s takovou ztrátou.

„Ten plášť je úžasný, tati," řekl Adrian a Harry přikývl.

„Jen si tím nepřivoďte moc problémů nebo mě vaše máma zabije." Chlapci se zasmáli, ale souhlasili a plášť byl brzy pečlivě uschovaný v Adrianově kufru.

Potom si zabalili ještě zbytek osobních věcí, nebo spíš Adrian, zatímco Harry nakrmil Hedviku a dal ji do její klece s příslibem, že ji nechá do Bradavic letět, jakmile nastoupí do vlaku.

Cesta na nádraží byla nesmírně zábavná s autem, které bylo magicky zvětšeno, takže se dovnitř vlezli všichni Potterovi, Ron, který zaspal, Sirius, Náměsíčník, tři kufry a dvě soví klece. Sirius se cestou snažil přesvědčit tři čerstvé studenty, že letos bude mít rozřazování na starosti troll. Ron mu skoro uvěřil, protože mu Fred s Georgem říkali něco podobného, i když mu Adrian mnohokrát vyprávěl o Moudrém klobouku.

Na nádraží King's Cross přijeli současně s Weasleyovými – což bylo spíše štěstí než brilantní plán – a jakmile se dostali na nástupiště 9 ¾, začalo loučení. Červenému vlaku zbývalo deset minut do odjezdu, když si Harry všiml, že Weasleyovi s sebou mají i nejmladšího člena rodiny – Ginny. Rudovlasá dívka byla blázen do Adriana, když byli mladší, což s roky zmizelo, a Harry si uvědomil, že s ní rád tráví čas. Byla chytrá, i když docela stydlivá. Zamával na ni, když vstupovali do vlaku, a ona se na něj usmála, než se opět zeptala své mámy, kdy bude moct jet do Bradavic i ona.

Naposledy se objali a Harry s Adrianem se dívali na svoje uslzené rodiče, jak je vlak odvážel pryč. Harry ještě viděl, jak jejich táta mámu útěšně objal okolo ramen, a pak už vlak zatočil a nástupiště zmizelo z jejich dohledu. Potterova dvojčata se usmála a posadila se do kupé, které našli s Ronem. Adrian se nezávazně bavil s Ronem o tom, co očekávají od Bradavic, zatímco Harry si četl svoji učebnici kouzel pro první ročník a cumlal čokoládové žabky. Musel se ujistit, že ve škole nebude čarovat pokročilejší kouzla, alespoň ne do Vánoc, kdy by měl být schopný vyhledat si je v knihovně, která byla zdrojem takových kouzel.

Přestavoval si, jak jiné bude Severusovo chování v Bradavicích – byl předem varován Mistrem lektvarů samotným – když v tom se dveře jejich kupé otevřely a vešel Neville Longbottom – chlapec, kterého Harry už v minulosti jednou nebo dvakrát viděl – s otázkou, jestli neviděli jeho ropuchu.

Když ho ujistili, že ne, zase odešel, jen aby se za pár minut vrátil zpátky, následován čarodějkou s rozčepýřenými vlasy, již oblečenou ve školním stejnokroji. Stalo se to v okamžiku, kdy Ron zrovna vytáhl svoji hůlku a Adrian se ho chystal naučit jednoduché levitační kouzlo.

„Vy děláte nějaká kouzla? To se podívám." Harry se zarazil nad jejím panovačným hlasem, velkými zuby a hnědýma očima, které neukazovaly ani náznak nějaké slabosti. Ron vypadal, že by se v tu chvíli nejraději vypařil.

„No... dobře," pozvedl znovu svoji hůlku a namířil na stříbrný srpec, minci, kterou používali jako cíl. Příliš těžká pro první pokus, pomyslel si Harry. Ale zase, Adrian už by měl zvládat materiály prvního ročníku.

Když se Harry dozvěděl, jak daleko Adrianova studia jsou, byla zklamaný. Přál si, aby měl jeho bratr větší náskok, než bylo tohle, ale Severus mu vysvětlil, že i tak je to pozoruhodný úspěch na chlapce jeho věku. Potom se na Harryho pyšně usmál a začal zelenookému čaroději vysvětlovat složitou teorii transformace.

„Wingardium Leviosa," pronesl Ron rozhodně, absolutně mimo správnou intonaci i pohyb hůlky.

„Jsi si jistý, že to děláš správně?" zeptala se dívka. „Já jsem zatím dělala jen pár jednodušších kouzel, ale fungovaly mi. O tomhle kouzle jsem četla taky, ale ještě jsem ho nezkoušela. Nikdo v mé rodině nekouzlí..." a pokračovala dále a dále, ale Harry si uvědomil, že přestal vnímat.

„Jsem Hermiona Grangerová, mimochodem. Kdo jste vy?" Všichni tři chlapci se na ni šokovaně podívali.

„Já jsem Ron Weasley."

„Adrian Potter."

„Harry Potter." Tomu už ale Hermiona nevěnovala pozornost, zasekla se u Adrianova jména a začala recitovat všechny knihy, ve kterých figuroval. Harry se jen usmíval a Adrian rudl.

„No, my se teď půjdeme raději podívat po Nevillově žábě. Vy tři byste se měli převléknout. Čekám, že už tam brzy musíme být." Odešla a Neville běžel za ní.

„Ať už budu v kterékoliv koleji, doufám, že to bude jiná, než ve které bude ona," zamumlal Ron a dvojčata se zasmála.

„A nedělej si starosti s tím kouzlem, Rone," uklidňoval ho Adrian, „je celkem komplikované." Pak, jako by si na něco vzpomněl, otočil se k Harrymu. „Hej, Harry."

„Ano, Adriane?" zeptal se, stále se usmívajíc nad Ronovou poznámkou.

„Slíbil jsem ti, že až budeme ve škole, budu tě učit, vzpomínáš?" hnědooké dvojče se široce usmívalo. Sakra.

„Ano, vzpomínám si," odpověděl Harry. Adrian si pamatoval slib, který mu dal už před roky. I když jeho trénink opravdu nepotřeboval, myšlenka na nějaký čas strávený spolu byla cennější než všechen trénink na světě.

„Chceš to kouzlo zkusit?" zeptal se Adrian, „opravím tě, když něco pokazíš." Harry se usmál a vytáhl hůlku. Měl sto chutí začarovat kouzlo špatně, ale pak si vzpomněl na Severusovu výzvu, aby byl nejlepší v ročníku. Raději by s tím měl začít brzy.

„Wingardium Leviosa," pronesl a mince se okamžitě zvedla ze země a létala vzduchem sem a tam, jak ji Harry vedl svojí hůlkou. Ronovi poklesla čelist a Adrian několikrát prudce zamrkal.

„To bylo skvělé, Harry! Opravdu skvělé!" usmíval se pyšně.

„Četl jsem naše nové knihy," vysvětloval zelenooký čaroděj, když si minci nechal klesnout do dlaně a dal ji svému bratru.

„Máma bude ráda, že aspoň jeden z nás je po ní," smál se Adrian a Harry s Ronem ho následovali.

Pořád se ještě smáli, když se dveře opět otevřely a dovnitř vstoupil Draco Malfoy. Mezi Malfoyovými a Potterovými odjakživa vládla vzájemná nevraživost, ale Harry se nad to snažil povznést, když se poprvé setkal s nejmladším z nich. Blonďák mu naneštěstí neprojevil stejnou zdvořilost.

„Potterova dvojčata a Weasley," ušklíbl se na svoje dva kumpány. Ti byli mnohem větší než on, vysocí byli asi jako Harry bez krycího kouzla.

„Stále nedokážete rozeznat dobrou sortu kouzelníků od špatné, jak vidím," ušklíbl se s pohledem upřeným na Rona.

„Myslím, že to zvládneme, díky," odvětil Harry klidně, a tím pro něj bylo po diskusi, opět vzal do rukou svoji učebnici a pokračoval ve čtení. Nebo minimálně aspoň předstíral, že čte, čekal, až tři chlapci odejdou.

V tom okamžiku Draco mrkl na oba hromotluky a ti shrábli zbývající čokoládové žabky. Harry povzdechl a vytáhl svoji hůlku. Vykouzlil dvě jednoduchá, ale efektivní zaklínadla svazující nohy. Ani jeden z chlapců to neustál a oba skončili na zemi.

„To bylo skvělý, kámo," zvolal Ron a Adrian pochvalně zabručel. Harry se zadíval na osamělého Malfoye a klidně promluvil.

„Odvolám tu kletbu, když je sbalíš a odejdete, Malfoyi." Blonďák na něj zíral s rozšířenýma očima, zatímco dva chlapci na podlaze čekali na jeho rozhodnutí. „Slyšel jsi mě?"

„Ano," odsekl.

„Tak dobře." Švihl hůlkou, Crabbe s Goylem se rychle zvedli a vybelhali se z kupé ven. „A ocením, když v budoucnu nebudeš urážet moje přátele, Malfoyi," dodal ještě Harry. Dracovy oči se zuřivě zúžily, už ale nic neřekl a odešel.

„Ty jsi ty svoje knížky četl opravdu dobře, že?" usmál se Adrian.

„Ano," pokrčil rameny v odpověď.

„To bylo úžasný," opakoval Ron, když se znovu posadili na svoje místa.

Pak už si zvládli vyměnit jen několik slov, než se do jejich kupé vrátila Hermiona, aby je informovala, že v Bradavicích budou každým okamžikem.

Chlapci ji poslali pryč, aby se mohli převléct do svých černých hábitů, a to už se nad nimi ozval hlas, který je upozornil, že svoje kufry mají nechat ve vlaku a připravit se na vystoupení.

Kouzlo, usmál se Harry. Severus ho začal učit, jak poznat stopu, kterou kouzla zanechávají, ale stihl ho naučit jen základy, než začal školní rok.

Harry se zhluboka nadechl a udělal několik posledních kroků, které ho dělily od nástupiště.

„Prváci! Prváci ke mně!" ozval se z dálky Hagridův hlas.

Tak jsme tady, pomyslel si Harry a vydal se za mohutným hlasem obra.