Když slunce začalo zapadat, ještě jednou opustili hotel – tak nenápadně, jak to bylo možné – a s koňmi přejeli řeku, aby se porozhlédli po okolí. Severus vytáhl polorozpadlou mapu – pergamen byl více než čtyři sta let starý, takže přesnost nebyla jeho silnou stránkou – a vydali se na jih, podél řeky. Byla to první z mnoha dlouhých nocí, které je čekají, uvědomil si Severus, když se na obzoru vynořila Večernice. Pátraní po květině zvané Eloḯsa právě začíná.

Šest nocí, pomyslel si Severus mrzutě. Uběhlo přesně šest nocí od chvíle, kdy začali hledat květinu, pomalu se dostávali blíž a blíž. Nedalo se říct, že by byl přímo netrpělivý, to ne, mohl by pokračovat noc co noc celé měsíce, kdyby to záleželo na něm. Dokonce ani Harry si přes svůj mladý věk nestěžoval na noci trávené v horském sedle, kdy nemohl spát v měkké posteli v Kasbahu, plně rozuměl, proč bylo nalezení té květiny tak důležité.

Byl to čas, který hrál proti nim, působící, že jejich hledání bylo víc a víc naléhavé. Eloḯsa, květina, po které pátrali, kvetla pouze v posledním letním měsíci, a jen tehdy, když na obloze svítil měsíc. Severus si uvědomoval, že mají šanci ji najít jen během několika hodin každou noc. Zbývalo jim pouze dvacet nocí, než pouštní květina pohřbí sama sebe pod pískem na další rok.

Jeli přímo ke kamenným útesům na západě, nechávajíc řeku daleko za sebou – už museli být tak blízko. Jestliže jsou tyhle útesy zobrazené na mapě, potom by květina měla být někde mezi nimi. Nebylo to zas až tak daleko od města, ve kterém bydleli, kdyby znali cestu, stálo by je to nejvýš tři hodiny cesty se tam dostat. Jenže tohle byla poušť – když neznáš cestu, nemůžeš jet jen tak naslepo, ať už kouzelník nebo ne.

Každou noc tedy zavládla stejná rutina – jízda s přestávkami každých patnáct minut, během kterých prozkoumali okolí a porovnali ho s mapou, zaznamenali svůj pokrok a před svítáním se vrátili do hotelu. První noc zažili šok – Severus cestoval hodně díky své zálibě v lektvarech, ale tyhle cesty ho nikdy nezavedly do pouště, natož do noční pouště. Věděl, že v noci teploty klesají, neočekával však až tak drastický rozdíl. Poučeni z této první noci, vybavili se silnými plášti, kterými se od té doby každou noc chránili. Harry žertoval, že vypadají jak pouštní bandité. Severus se zasmál, jak blízko byl zelenooký chlapec pravdě. Nebylo zrovna legální pátrat po rostlině Eloḯsa, protože se jednalo o chráněný druh květiny. Naštěstí se okvětní lístky nedaly použít v syrovém stavu, ale musely projít procesem zpracování, být přeměněny na olej a ten už pak ze země dostanou snadno.

Harry se nečekaně ušklíbl na plánek a cosi se mu zablýsklo v očích, světlo, kterému Severus stručně říkal Třpyt. Měl tušení, že to byl pohled, který se bude do Harryho očí vracet i v budoucnu. Chlapec se poté jednoduše zeptal, jestli vůbec existuje nějaký druh celní kontroly, když kouzelníci opouštějí zemi.

Samozřejmě, že je, odpověděl letvarový Mistr. Když letíš na koštěti nebo použiješ legální přenášedlo, musíš doložit naprosto všechno.

Harry protočil oči a obrátil svoji pozornost zpět k mapě s rozhodnutím, že vlkodlačí lektvar stojí za několik porušených zákonů.

„Seve," otočil se na Mistra lektvarů s úsměvem.

Oba už získali lehké opálení, což k Severusovu pobavení ocenilo hned několik dívek v hotelu. Už to bylo několik let, co si naposledy užíval něčí pozornosti, a bylo to vůbec poprvé, co se mu dostávalo pozornosti výhradně od žen. Ze začátku si z něj Harry utahoval, dokud jeho samotného nepopadla dívka jeho věku za ruku a nepředstavila ho rodičům jako svého přítele. Vyděšený chlapec byl zachráněný Severusem a k jeho pobavení po celý den trucoval.

„Ano, Harry?" odvětil Severus, jen jejich hlasy narušovaly okolní ticho, když nepočítali vítr, který se proháněl nad pískovými dunami.

„Možná jsem se měl zeptat dřív, ale proč je ta květina tak jedinečná?" zeptal se Harry. „Vím, že má stabilizovat vlkodlačí lektvar a zabránit vedlejším účinkům, ale proč právě tahle květina? A co je Eloḯsa vlastně za jméno? Není místní, to je jisté."

„Je to část smutného příběhu, nevím, jestli bys ho chtěl slyšet," varoval Severus chlapce.

„Máš na dnešní noc lepší plány?" zeptal se Harry a přiblížil se se svým koněm k tomu Severusovu, aby nemusel mluvit tak hlasitě. Když jste si zvykli na ticho pouště, každý zvuk byl příliš hlasitý.

„Drzoune," zamumlal Severus a všiml si, že tohle oslovení používá při jejich výletu stále častěji. Bylo hezké vidět Harryho chovat se jako mladý chlapec, kterým byl, pro jednou bez břemena stínu svého bratra a ustavičných tajemství. Samozřejmě, všechna tahle trápení se chlapec snažil skrývat, ale byly dny, kdy se odrážela v jeho očích.

„Budeš mi raději vyprávět ten příběh dnes nebo si hrát na Šeherezádu a vyprávět ho až zítra?" mrkal na něj stále Harry.

„Povyprávím ti ho, když mi připomeneš, proč jsem ti někdy dal do ruky vůbec nějakou literaturu."

„Protože, cituji tě, dobré všeobecné vzdělání je vždy lepší, než bezduché školení," vtipkoval chlapec.

„A měl jsem pravdu," přikývl Severus a Harry se zasmál. „Tedy příběh květiny..."

„Ve čtrnáctém století poslal německý Ministr kouzel výzkumný tým do země, nynějšího Maroka. Jejich úkolem bylo najít pomoc pro kouzelnickou válku, která vypukla ve střední Evropě. A pomocí nemyslím posílení nebo nové formy magie, to ne. Hlavní příčinou problémů té doby byl jed, který byl nově vytvořen pro bitevní pole a uměl hromadně zabíjet. Byl rozpouštěn ve vodě a v jídle a zabíjel nečekaně. Výzkumná skupina byla poslána pro malou rostlinku, která byla místními známa díky svým magickým schopnostem."

„Eloḯsa?" odhadl Harry.

„Přesně tak," potvrdil Severus. „Tehdy ještě jméno neměla. To získala až po dvanáctileté dceři vedoucího té výpravy. Její matka byla otrávena dříve v tom samém roce a její otec, známý jako nadaný a statečný čaroděj, se dobrovolně přihlásil jako velitel expedice. Svou jedinou vzal s sebou, neměl už žádné jiné žijící příbuzné, kteří by se o ni mohli postarat. Žili v poušti víc jak měsíc a pamatuj si, město, ve kterém žijeme my, bylo stále opuštěné."

„Takže co se stalo?"

„Říká se, že jedné noci se šla Eloḯsa projít, když její pozornost upoutala světle modrá záře, která vycházela za hromadou kamení. Přišla blíže a k jejímu překvapení světlo vycházelo ze skupinky malých zvonkovitých květin, které vypadaly, jako by odrážely světlo měsíce. Protože se chtěla se svým objevem pochlubit, běžela zpátky do tábora, kde její otec stále spal. Nicméně našla několik z jeho mužů, kteří – vyčerpaní dlouhým čekáním – skočili po příležitosti najít vzácnou květinu a umožnit jim tak návrat ke svým rodinám. Čeho si však nikdo z nich nevšiml, byl měsíc."

„Měsíc?" zeptal se Harry, zcela zabraný do příběhu.

„Ano, měsíc. Eloḯsa kvete jen pod měsíčním světlem, Harry. Samozřejmě to nikdo ze skupiny nevěděl, natož malá, dvanáctiletá dívka. Přirozeně tedy nevěnovali pozornost měsíčnímu cyklu, který byl nastavený pro tu noc." Harry očima visel na Severusových rtech.

„A?"

„Dívka je zavedla k místu, kde květiny viděla, ale bez měsíčního světla se květina ukryla zpátky do písku. V návalu vzteku vytáhl jeden z mužů svoji hůlku a namířil ji na dívku – zbytek mužů přiskočilo, aby ji zachránili, ale paprsek kletby ji stejně zasáhl. Její otec, kterého probudil křik, doběhl na místo jen chvíli po tom, co ji kletba zasáhla," Severus pokrčil rameny a pokračoval. „Jak už sis asi domyslel, měsíc brzy vyšel znovu a květina se opět objevila."

„Takže ji vzali zpátky do Evropy?"

„Ano, vzali. Ukázalo se, že květina sama o sobě žádné léčivé účinky nemá. To, co udělali, však pomohlo stabilizovat efekty lektvaru, do kterého ji přidali. Jedna kapka oleje vyrobeného z této květiny prodlužuje efekt o opravdu dlouhou dobu, kterou nikdy nikdo skutečně nezměřil.

No, pointou příběhu je, že se květina ukázala být zcela zbytečnou pro uzdravující lektvar, který potřebovali. Protijed byl později vytvořen jinak a květina jednoduše zapadla do historie jako Eloḯsa. Nikdo neví, co se stalo s dívčiným otcem. Květina se stala mýtem, dokud na ni před třemi stoletími náhodou nenarazil francouzský botanika. Kategorizoval ji a přinesl malý vzorek. Mapa, kterou následujeme, pochází od něho, " vysvětlil Severus.

„Ale když jsou schopnosti té rostliny tak mocné," zeptal se Harry zmateně, „Proč není používána ve více lektvarech? Bylo by to slavné."

„Promysli to, Harry," pousmál se Severus a chlapec svraštil obočí. Po chvíli to vypadalo, že učinil závěr.

„Protože nikdo vlastně nechce, aby byl lektvar stálý, mají zapůsobit a rozpustit se," prohlásil, a Severus přikývl s jistou dávkou pýchy.

„Kdybychom byli ve škole, dal bych ti za to padesát bodů, Harry," ujistil chlapce. „Je to něco, v čem spousta čarodějů selhává v pochopení lektvarů – jsou velmi nebezpečné, když zůstávají v těle déle, než je zapotřebí. Hodně ingrediencí je od přírody jedovatých, a ty, které nejsou, také nemají trvat věčně. Vem si například Kostirost – jelikož trvá, než zapůsobí, jeho ingredience nejsou jedovaté. Ale dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby nepřestal účinkovat?"

„Pacientovy kosti by stále rostly?" udělal Harry grimasu a pevněji uchopil otěže.

„Přesně tak. Lektvar by pořád musel něco dělat, a kdyby už nebyly žádné kosti k obnovení, pracoval by na těch úplných. To je vlastně problém při předávkování tohoto lektvaru," dodal Severus.

„No ale co vlkodlačí lektvar? U něj taky nechceme, aby trval stále?" zeptal se Harry.

„A chceme snad?" odpověděl Severus také otázkou, chtěl, aby na to Harry přišel sám.

„Chápu," přikývl chlapec po několika minutách přemýšlení. „Chceme, aby byly stálé účinky, které má při úplňku. Ale vlkodlačí lektvar obsahuje jedovaté ingredience, takže nemůže být aktivní celou dobu."

„Opět body pro kteroukoliv kolej, do které budeš vybrán," řekl Severus s úsměvem. „Kdybych chtěl složku, která by udržela efekt lektvaru navždy, mohl bych ten efekt vytvořit doma v laboratoři a celá tahle výprava by ztratila smysl. Existuje i jiný důvod, kromě schopnosti zachovat lektvar, který dělá květinu tak speciální," Mistr lektvarů trpělivě počkal, než se Harry chytne. Chlapec nezklamal.

„Je to reakce, kterou má pod měsícem. Když najdeš způsob, jak v lektvaru reprodukovat původní reakci květiny na měsíc, pak bude vlkodlačí lektvar účinkovat jen tehdy, když je vlkodlak ovlivněn měsícem, takže trvale zachován zůstane jen požadovaný efekt," učinil Harry závěr. „To je brilantní!"

„Děkuji, Harry," usmál se Severus v okamžiku, kdy koně dojeli k útesu. „Samozřejmě to bude vyžadovat dlouhý výzkum a pravděpodobně dlouhý seznam přísad, abychom toho efektu dosáhli, ale je to začátek."

Chvíli jeli naprosto tiše.

„Měl jsi pravdu," přiznal chlapec při pohledu na měsíc.

„Pravdu v čem?"

„Byl to smutný příběh," pousmál se.

„Varoval jsem tě," pronesl s teatrálním výrazem a Harry se mu zasmál.

„To ano, bylo to zajímavé. Zajímalo by mě..." řekl Harry a pohledem přejel po horizontu.

„Co by tě zajímalo?" ponoukl ho Severus.

„Zapomeň na to," Harryho pohled byl upřený do dálky a jeho hlas zněl jak ze sna. „Právě teď by mě zajímalo, jestli mě ten příběh tak ovlivnil nebo opravdu vidím modrou záři vycházející támhle za těmi kameny," prohlásil a ukázal prstem před sebe.

Severusova hlava sebou trhla ve směru, který ukazoval, tak rychle, až se mu zamotala. Měl pravdu, Harryho hledačský talent se znovu projevil.

„Harry?" oslovil ho Severus slavnostně.

„Ano, Seve?" Úsměv černookého profesora byl jedinou odpovědí, kterou potřeboval.

„Vzhůru ke květinám!" vykřikl Severus a pobídl svého koně, okamžitě následován smějícím se Harrym.

Do minuty dosáhli místa, kde byli odměněni pohledem, po kterém toužili už tak dlouho.

„Několik květin mezi kameny?" Harryho tvář se roztáhla v úsměvu. Před jejich očima se objevil malý útes, který se předtím skrýval za horou kamení. A v údolí se pod měsícem třpytily tisíce květin.

„Možná se příběh trochu mýlil," uznal Severus a jedním plynulým pohybem seskočil z koně, aby Harrymu pomohl udělat to samé.

Přivázali uzdy k jednomu z kamení a pustili se do akce – každý z nich držel malý srp, jehož čepel byla vyrobená z čistého stříbra. Harry uřezával květiny přesně nad dvěma velkými listy od země – jak ho naučil Severus – aby mohly opět příští rok vyrůst, a za stonky je dával do plátěného pytle, který měl přehozený přes záda. Byl to pomalý proces, přičemž každá květina obsahovala sotva znatelné množství oleje.

„Abych řekl pravdu, Seve," začal chlapec, zatímco opatrně pokračoval se sbíráním a ujišťováním se, že nepošlapal květiny, které už sesbíral, „myslel jsem si, že nám to zabere celý měsíc, než ty květiny najdeme," přiznal se s úsměvem, který byl odměnen úšklebkem Mistra lektvarů.

„Je dobré vědět, jak moc věříš mým navigačním schopnostem, Harry," okomentoval Severus naoko ublíženě.

„Ale je to pravda. Pamatuješ, jak jsme se ztratili doma v lese?" zeptal se Harry se smíchem, připomínajíc Severusovi událost z loňského května. „Kdyby koně neznali cestu zpátky, byli bychom ztracení! V kraji vlastního domova, dovedeš si to představit?"

„Zapomněl jsi, že jsi tam byl se mnou – ztracený úplně stejně," nabídl se smíchem Severus.

„A ty jsi zapomněl, že ty jsi v téhle rodině dospělý. Přece jsi nečekal, že tě sedmiletý zavede zpátky domů?" rádoby zvážněl Harry a ukázal srpem na Severuse.

„Nečekal," protočil oči Severus a pokračoval v práci. Měli by se vrátit ještě i zítra v noci a možná i pozítří, aby měli takové množství květiny, jaké budou potřebovat.

Asi o dvacet minut později něco upoutalo Severusovu pozornost. Koně najednou začali vypadat neklidně. Podíval se na oblohu a přejel pohledem okolní poušť, ale nebe bylo jasné a vítr mírný. Nikde ani náznak pouštní bouře a i kdyby – pod útesy by byli dobře chránění.

Přírodní ochrana a dostupnost ochranných kouzel, to bylo vše, co teď potřebovali. Nicméně koně byli pořád nepokojní a snažili se vymanit ze svého uvázání. Harry se otočil k nejbližšímu koni, který právě hlasitě zaržál a odložil srp i s pytlem.

„Klid, chlapče," klidnil koně a jemně ho hladil. „Seve, máš nějaký nápad, čeho by se mohli bát?" Koně se nedokázali uklidnit, ať se snažili sebevíc.

„Ne... a počasí vypadá... Harry, za tebou!" zavolal Severus a srdce se mu v hrudi zastavilo. Na kemni za Harrym ležel veliký had připravený na chlapce zaútočit. Severus zůstal jako zkamenělý. Sebemenší pohyb mohl hada vydráždit a nikdo nedokáže kouzlit hůlkou rychleji, než se pohybuje útočící had.

Had měl upřený pohled na Harryho, který mu oplácel rovněž soustředěným pohledem. Byl to velice dlouhý had hnědé barvy a – jako většina hadů v Africe – zjevně jedovatý. Harry se neodvažoval ani zamrkat. Vypadalo to, že se had rozhodl a zatáhl svoji hlavu o něco zpátky, připravený udeřit.

„Drž se dál od mých vajec!" Harryho oči se rozšířily, když syčivý hlas uslyšel. Ten had na něj právě promluvil? Aniž by od hada spustil oči, jeho rty se pohnuly. Co mohl ztratit?

„Ahoj?" promluvil zkusmo. Had v rychlém pohybu ukázal svoje jedové zuby.

„Mluvíš mou řečí, člověče?" zeptal se had. Harry – napůl zvažujíc, že už byl uštknutý a teď trpí vedlejšími efekty hadího jedu – si byl nějak jistý, že had je samice.

„Vypadá to tak," odpověděl a strach, se kterým hada pozoroval, se mísil s čirou hrůzou.

„Proč potom ohrožuješ moje vejce?" zeptal se had a sklonil hlavu zase o kousek níž.

„Neohrožuji," hájil se Harry. „Můj otec a já jsme tu pouze kvůli květinám. Neuvědomili jsme si, že jsme blízko hnízda."

„Takže tobě nejde o moje vejce?" náhle had vypadal o něco méně znepokojeně.

„Přísahám, že tvoje vejce neohrozíme," konstatoval Harry pevně. „Když mi ukážeš, kde tvoje hnízdo je, slibuji, že se k němu ani nepřiblížíme."

„Je támhle, za těmi kameny," zasyčel had a ukázal na hromadu kamení za květinami.

„Jsme tu jen kvůli květinám, nepřiblížíme se k němu," zopakoval Harry.

„Vypadá to, že to myslíš upřímně, člověče. A vypadáš už dost starý. Když mi slíbíš, že se budeš držet od mého hnízda dál, smíš tu zůstat," souhlasil had.

„Možná se ještě vrátíme během několika příštích nocí," varoval ji Harry, „květiny rostou pouze pod měsíčním světlem."

„Já vím, mladý člověče," souhlasil had, „zůstaň dál od mého hnízda a můžeš si sebrat tolik květin, kolik jen chceš."

„Slibuju."

„Dobře tedy," uzavřel had, a prostě jen tak otočil hlavu a odplazil se pryč.

Harry s úlevou vydechl a obrátil se na Severuse. Aniž by o tom věděl, Mistr lektvarů nebyl schopen z něj spustit oči od chvíle, kdy si chlapec začal povídat s hadem.

Po nějaké chvíli šok opadl, a když se ujistil, že had opravdu nezaútočí, jeho mysl začala pracovat rychleji než cválající jednorožec, aby vytvořila jednotlivé souvislosti.

Harry mluvil s hadem, syčel a přikyvoval, přesně rozuměl, o čem had mluvil. Harry mluvil hadím jazykem. Harry byl hadí jazyk.

„Seve?" oslovil ho zelenooký chlapec bojácně. „Já jsem právě mluvil s hadem?" Jen nepatrný úsměv se objevil na Severusově tváři.

„Opravdu jsi to udělal, že?" ujistil se a úsměv se mu rozšířil. „Myslím, že opravdu udělal."