Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Ukážu ti svět

Datum: 20/09/2021

Umístění: -

Počet slov: 746

Poznámka autorky: Neměla jsem tu z doby, kdy jsem povídku napsala, žádnou poznámku, a tak teď vůbec nevím, co sem napsat. Snad jen to, že je to dílko, které se mi stále moc líbí a rozhodně jedno z těch, se kterými jsem spokojená. Takže přeji příjemné počtení!

•••

Letní večer provázel tichý šum moře a větru. Na ostrovech panoval klid, tak moc odlišný od nočního klidu měst. Byl mnohem stálejší, rušilo ho jen máloco. Někdy drolení drobných kamínků ze skal, jindy různá zvířata a jejich dovádění.

S tím klidem dokázal dokonale splynout. Jeho kroky byly lehké, jak kráčel po jedné z travnatých plošin téměř u vrcholku skály. Rozhlížel se kolem, vdechoval mořský vzduch a spokojeně se usmíval, kdykoliv mu vítr počechral vlasy.

Uprostřed té travnaté plošiny rostly zvonky. Už se na ně přišel podívat několikrát, ale vždy z nich měl stejný pocit. Jako kdyby tam patřily, přestože působily tak nepatřičně. Byla jich spousta na jednom místě, nikde jinde je neviděl. Navíc působily, jako by se jim výjimečně dařilo. Cítil z nich silnou energii, velice silnou, a to ho přivedlo k jediné myšlence - ve skále byla pohřbená žijící bytost s nesmírným potenciálem.

A když přiložil dlaň k zemi, uprostřed houfu květin, slyšel jeho tiché volání.

Smiloval se nad ním, nad tou tichou žádostí - svou mocí rozevřel skálu, aby ho našel, aby vyhledal zdroj síly. Nad ostrovy již panovala noc, když jeho ruka nahmatala oranžový kámen. Byl jemný na povrch a jen ten dotek jím prohnal jakousi podivnou vlnu síly. Byl to on, uvězněný v kameni.

Bytosti žijící v zemi, ve skalách, pod mořem, byly vesměs stejné. Jeden si nikdy nemohl být jistý jejich pohnutky. Většinou se nedožadovaly změn a s vlastním osudem se jim žilo dostatečně dobře. Tenhle tvor byl tedy jiný, jelikož toužil. Přál si vidět světlo, vnímat svět na povrchu, žít jinak, než mu bylo předurčeno.

Rozhodl se mu to dopřát. Splnit jeho sny a přání, která byla po staletí nevyslyšena. Z té energie stvořil bytost lidské podoby. Dával si záležet na své práci, na každé části těla, zatímco k němu promlouval. Byly to sliby i varování. Opustíme ostrovy a ukážu ti města na pevnině... dovedu tě mezi lidi, abys věděl, jaké to je, být člověkem... ale pokud se někdy obrátíš proti lidem a proti mně, vrátím tě tam, odkud jsi přišel... pohřbím tě zpět pod skálu, možná pod moře, jen abys nikomu neublížil... a zajistím, abys tam zůstal...

Jeho práce trvala několik dnů, během kterých téměř nespal. Nedopřál si odpočinku, pracoval vytrvale, dokud nebyl téměř se vším hotov. Bytost... tedy muž, stojící před ním, působil užasle. Slyšel zvuky jinak, než dříve, citlivé prsty prohmatávaly látku pokrývající jeho tělo, při každém nádechu cítil slabou vůni moře. Jen jeho oči byly zavřené. A zrak byl tím, co si přál vlastnit ze všeho nejvíc.

Společně se vrátili na místo, ze kterého ho vyzvedl. Stáli na okraji skály, zvonky se houpaly ve větru, když začal promlouvat jeho osvoboditel. „Odteď se ti bude říkat Soobin. Budeš mě doprovázet při mých cestách," nesl se jeho hlas větrem. Pak se k němu otočil a přiložil palce na zavřená oční víčka. Jakmile se odtáhl, mohl Soobin oči konečně otevřít.

Nebyl si jistý, na co se dívat dřív. Jestli na výhled přímo před sebou, nebo na mladíka, který stál ještě blíž. A tak se střídavě díval na obojí, užaslý z tolika barev kolem sebe, z tolika vjemů, které zažíval poprvé v životě. Díval se na jeho úsměv, zatímco se z něj poprvé dral zvuk. Zvuk, který se ze všeho nejvíc podobal smíchu. A tak se smáli spolu.

„Teď pojď... ukážu ti svět."

•

Bylo to už dávno a ta vzpomínka bolela stále stejně. Seděl na okraji skály, nohy se mu pohupovaly vysoko nad zemí. Jeho oblečení bylo promočené, lepilo se mu ke kůži, nad ostrovy panovala bouře. Místo bylo plné zvuků prudkého deště, provázené hromy.

Dlouze si povzdechl. Hlavu jemně pootočil k místu, kde i v ten den rostly zvonky. Květiny, kterým se před tisíciletími dařilo, byly nyní slabé a kapky vody je snadno lámaly.

„Je mi líto, že jsem tě sem musel vrátit, příteli," zamumlal do nočního, bouřlivého večera. „Je to už tolik let a lituji toho stále..."

Déšť zesílil.

„Snad jednou nastane den, kdy bouře odejde... místo ní začnou kvést tvé zvonky a bude se jim dařit stejně jako tenkrát..." pokračoval. „Do té doby ale klidně plakej, můj příteli... smutek je silná emoce, já vím. Neboj se plakat dál, když ti to uleví..."

S dalším povzdechem se zvedl, věnoval poslední pohled zlámaným květinám a vydal se pryč. „Snad jednou nastane den, kdy tě osvobodím znovu... a společně se projdeme městem... líbilo by se ti, určitě. Pak bych ti ukázal nynější svět..."

Zanechal za sebou bouři i květiny, kroky neslyšné, jako kdysi. Do města se musel i tentokrát vydat sám.