Soutěž: Velká literární k-pop soutěž [Vánoční 2022] (souteze_a_vyzvy)

Zadání: Vánoční detektivka

Datum: 18/12/2022

Umístění: -

Počet slov: 10268

Poznámka autorky: Tohle je velmi dlouhý kousek, ke kterému mám ještě mnoho co říct a mnoho co doplnit. Bohužel jsem to textu zaslanému do soutěže už nestihla dát. I tak doufám, že v takovéto podobě se bude líbit a každý, kdo ho přečte, si čtení užije. V budoucnu snad povídku upravím, dám jí vše, co jsem si přála, aby měla - pak bude pravděpodobně ještě jednou tak dlouhá. Ve finále je to ale koncept, na který jsem hrdá a který se mi nesmírně líbí, ačkoliv zpracováním jsem sama ze sebe... víc, než jen lehce zklamaná.

Povídka, tak jako můj předchozí kousek do vánoční soutěže, vznikla ve spolupráci s berrivie a navazuje přímo na její legendu (najdete buď v soutěžní knize, nebo na profilu Ivie v kolekci Rivalry).

-❄-

Místnost byla chladná a nesl se v ní podivný zápach smíchaný s pachem dezinfekce. Rád by tvrdil, že už si na to dávno zvykl, ale cesty na pitevnu byly stále stejně nepříjemné, jako když se sem musel vydat ve své kariéře poprvé. Hned po vstupu dovnitř si ho kriticky změřily tmavé oči černovlasého muže, který mu na pozdrav pouze kývl, než se začal přehrabovat v nástrojích vyskládaných na tácu u umyvadla.

Neobtěžoval se ho tedy rušit zdravením a jen se zahleděl na tělo, zatím zcela zakryté plachtou. Ticho rušené občasným cinknutím ho trápilo jen trochu, ačkoliv bylo téměř dusivé. Takovou náladu s sebou zkrátka Yoongiho přítomnost přinesla, ať už se nacházeli na pitevně, nebo kdekoliv jinde. Naštěstí mu trvalo pouze nepatrnou chvíli, než tu mrazivou atmosféru dokázal narušit.

A tak do ticha promluvil: „Co je špatně?"

Yoongi ho nikdy nevolal na pitevnu s takovou urgencí, jako tentokrát. Jeho pozvánky většinou obsahovaly zjištěná fakta a poznámku, že by se měl přijít podívat, pokud by se chtěl dozvědět víc. Tentokrát to bylo jiné. Žádná fakta nedostal, dokonce ani typické doporučení návštěvy, vzkaz obsahoval jedinou zprávu, formovanou jako jasný rozkaz: Po dvanácté přijď na pitevnu. Nic víc.

Patolog si dramaticky povzdechl, natáhl si rukavice a přišel k tělu. „Nejspíš úplně všechno," zkonstatoval. Chytil plachtu a odkryl tělo až pod hrudník, načež netrpělivě poklepal nohou. Prsty poukázal na podivné ranky na hrudi, šrámy na nadloktí a nakonec na hlubokou ránu pod krkem, která zjevně zapříčinila smrt.

„Vypadá to jednoduše, že jo? Nějaký rány, pak mu někdo podřízl krk, hotovo," zavrčel Yoongi otráveně a mladý detektiv by se nejspíš přikrčil strachy, kdyby na takové nálady nebyl zvyklý. I tak se mu druhý muž zdál podivně napružený. „Jenže nic z toho nesedí."

„Nesedí?" povytáhl obočí.

„Pro začátek, hodně štěstí s tímhle případem, Namjoone," řekl trochu kousavě, ale jako kdyby mu do hlasu nechtěně pronikla špetka starostí. „Pojď blíž a poslouchej. Dívej se, vnímej, prostě to vstřebej nejlíp, jak můžeš. Nedává to smysl ani mně."

Namjoon udělal přesně to, přešel až k tělu a zadíval se na mladinkou tvář pohledného muže, kterého potkal velmi nepříznivý osud.

„Našli ho dneska ráno, už na místě byla doba smrti odhadnutá na předchozí večer. Tu domněnku jsem potvrdil po důkladném prozkoumání těla a stále trvám na tom, že smrt nastala dvaadvacátého večer," vykládal a Namjoon si záhy všiml toho nepatrného tiku v oku. „Jenže. Všechny ty rány jsou starší."

Zamračil se. „Starší?"

„Nekoukej se na mě, jako bych byl idiot, Namjoone, já sám vím moc dobře, jak to zní," zavrčel, než si frustrovaně povzdechl. „Vím jistě, že ta rána na krku zapříčinila smrt. Ten kluk byl naprosto zdravý, v perfektní kondici, neměl žádné problémy, neselhalo mu srdce, všechno mu v těle fungovalo skvěle. Musel vykrvácet z té rány, logicky už jenom proto, kolik krve se kolem něj nacházelo..."

Detektiv cítil v jeho hlase nejistotu, jako kdyby zapochyboval o svých dovednostech. „Jenže ty rány se jeví, jako kdyby byly minimálně měsíc staré," zamumlal černovlásek a prsty v rukavici se dotkl oblasti poraněného krku. „Navíc nedokážu přijít na to, čím byla rána způsobená."

„Je dost široká," zamumlal Namjoon, „takže to nemohl být nůž."

„Postřeh. Je dokonce moc široká i na meč a další řezné zbraně. Působí to spíš jako dráp, ale žádné tak velké zvíře tu nežije a nevím o zvířeti, které by někoho zabilo jedinou ranou na krku. Navíc jsem uvnitř našel úlomky, které svým složením odpovídají spíš lidským nehtům, než drápům..."

Zamračil se. „Nehtům?"

„Jo. A nebylo to jen v tý ráně na krku, ale i v těch ostatních."

Rozlehlo se mezi nimi opět to dusivé ticho, ale tentokrát od něj detektiv nemohl pomoct. Yoongi si dlouze povzdechl a narovnal se v zádech.

„Způsob je ale hodně podobný tomu, co jsme viděli u Hongjoonga a Soobina. Nemůžu vyloučit, že spolu ty případy souvisí, ačkoliv jsou okolnosti dost... podivné," pokýval hlavou. Namjoon cítil, že víc informací už se nejspíš nedozví, tudíž se pomalu začal sbírat k odchodu. Yoongi ho ale zastavil.

„Ještě jedna věc..." opatrně zvedl mladíkovu paži a poukázal na ranky, které se na ní nacházely. Svou volnou rukou naznačil, jako kdyby ho v těch místech chtěl chytit. „Kdybych měl prsty tak o dva články delší, odpovídalo by to úchopu lidské ruky. Pokud by taková ruka měla drápy, mohlo by to při sevření způsobit podobné rány, jako má on. Přímo tahle podlitina je po velmi silném stisku. Někdo ho nejspíš držel, dost pevně," vysvětlil a paži opatrně položil. „Jenže to velikostí samozřejmě neodpovídá. Takže s tou informací dělej, co jen chceš."

Namjoon vděčně kývl. Yoongi byl jediný, komu svěřil jednu ze svých domněnek – že pachatel má pomocníka, a ten pomocník by možná nemusel být zcela člověkem. Znělo to hloupě, až naivně, ale odjakživa se učil zvážit všechny možnosti, ač byly jakkoliv nepravděpodobné.

„Díky moc," vydechl a převzal si hustě popsaný papír, který mu černovlásek podával. Očima prolétl zapsané poznámky, které mu Yoongi právě sdělil, a nakonec ukotvil zrak na informacích identifikujících oběť.

Jméno a příjmení: Taehyung Kim

Datum narození: 30. 12. 995

Datum úmrtí: 21:00-22:00, 22. 12. 1018

Datum nálezu: 5:54, 23. 12. 1018

❄❄❄

Yoongi udělal dobře, když mu s případem popřál hodně štěstí. Nikdo jiný se totiž nehodlal angažovat a Namjoon nedokázal najít ani někoho, kdo by byl ochotný mu trochu vypomoct. Jeho jediný kolega opustil vyšetřování případu již po nálezu druhého mrtvého a oznámil mu, že se nehodlá vrátit ani v situaci, kdy by se objevily nové důkazy.

Byl na to sám, s malinkou sbírkou informací a důkazy, které ho vedly převážně do slepých uliček. Zbraň, kterou byli zavražděni Hongjoong a Soobin, neodpovídala žádné, kterou by vlastnil kdokoliv z podezřelých. Po výslechu navíc měla většina z nich solidní alibi, které si Namjoon prověřil. Věděl tedy jen, že pachatel musel pocházet z jedné ze dvou okolních vesnic. Obyvatelé nosívali jednotný typ obuvi, která byla nejvhodnější do lesa a na pole – a otisk podrážky takových bot byl nalezen i v okolí obětí. Podle velikosti otisků se nejspíš jednalo o číslo bot 42-43, což ale nebylo v žádném případě neobvyklé. Mohl z něj tedy jen usoudit, že se pravděpodobně jednalo o muže.

Nebyl si jistý dalším postupem. A nebyl si jistý ani sám sebou a svými schopnostmi. Tahle honička ho přiměla silně pochybovat a poprvé ho přemohl pocit, že by to nemusel zvládnout.

Protáhl se a znovu pohledem zhodnotil slabounký štos papírů, který mu ležel na stole. Ze všeho nejdřív by se měl vydat do terénu a prozkoumat místo nejnovějšího činu. A to ideálně co nejdříve.

V další hodině si tedy zařídil odvoz, poprosil fotografa, aby jel s ním a ani ne po dvou hodinách se nacházel v lese, jen kousek od poměrně frekventované cesty. Podíval se na jednu z fotografií z rána. Chlapec ležel na zemi v podivné pozici, skoro jako by byl jen panenka, kterou někdo po hraní zahodil. Opatrně obešel ono místo, porovnával ho s fotografií a přemýšlel, zda bylo něčím zvláštní. Poprosil fotografa ještě o několik snímků, než se vydal zkoumat blízké okolí.

Následoval stopy vedoucí mezi stromy. Stopy bot, které nosil ve vedlejších vesnicích každý. Ty nijak nevynikající dvaačtyřicítky. Šel podle nich a nespokojeně se mračil nad zamazanou stopou vedle nich. Takže měl společníka, a zjevně bylo mnohem důležitější zahladit jeho stopy, než svoje vlastní. Ani tak chytrý pachatel jako tenhle nedokázal zahladit stopy bez chyby. A tak se kousek od potoka, kde byla zem plná bahna, vedle dvaačtyřicítek objevila také stopa kopyt, pokračující vedle stopy boty ještě další tři metry, než obě cestičky mizely v potoce.

Zavolal na fotografa a poprosil ho o fotografie celé této cesty. Něco na těch otiscích kopyt bylo zvláštní. Naštěstí věděl, kdo by mu s takovou záležitostí mohl pomoct.

❄❄❄

„Joonie, už jsem ti říkal několikrát, že bych byl rád, kdybys za mnou nechodil kvůli práci," povzdechl si hnědovlásek a oprášil si ruce do kalhot, načež se opřel o stěnu stáje. „Mám dost svojí práce, víš? Když mě navštíví kamarád, nerad bych řešil ještě jeho práci."

Namjoon si povzdechl a kývl. „Já vím, hyung. Ale tentokrát je to z tvojí strany vážně maličkost a nevím, na koho jiného se obrátit," vysvětlil a pevněji stiskl obálku plnou fotografií, které pro něj fotograf pořídil u potoka. „Prosím, jen tuhle malinkou laskavost. Rád ti za to nějak pomůžu kolem oslav nového roku. Nebo jakkoliv jinak si řekneš."

Seokjin si promnul čelo a vzal do ruky hrubý kartáč. Otočil se zpět ke koni, kterého předtím uvázal, aby ho mohl řádně vyčistit. „Proč na takovou malinkou laskavost vůbec potřebuješ právě mě?" ptal se. Namjoon věděl, že tohle byl způsob, kterým vyzvídal. Neměl však důvod před ním něco tajit.

„Nikdo není zrovna ochotný mi s tím případem pomáhat. Kdybych to vzdal i já, nejspíš by ho s radostí založili do nevyřešených případů a omyli si nad tím ruce. A to já nechci, už jenom kvůli těm, co zemřeli," odpověděl. „Včera totiž... umřel další."

To už staršího muže zaujalo, otočil k němu na malou chvíli hlavu. „Jo? Kdo?"

„Kim Taehyung," odpověděl a všiml si, jak se jeho kamarád okamžitě zarazil. „Totožnost potvrdili ráno jeho rodiče."

Seokjin ještě několika pohyby očistil hnědákovi hřbet a pak svěsil ruce k tělu. „Taehyung, hm... to by vysvětlovalo, proč se dneska nezastavil. A proč jeho rodiče odjeli do města," zkonstatoval zamyšleně. „Fajn, dobře, ukaž mi, s čím potřebuješ pomoct. Nic ale neslibuju."

Namjoon si oddechl, vytáhl fotografie z obálky a ukázal na nich zřetelné stopy, které vedly podél potoka. Tichým hlasem začal vysvětlovat: „Nejsem si jistý, jaké je to zvíře, a navíc mi na nich něco nesedí... proto jsem chtěl, aby ses na ně podíval ty."

„Hm... jasně, že na nich něco nesedí. Zvířata mají čtyři nohy, mělo by těch stop být víc. Navíc vypadají jako jelení, ale jelen takhle velký otisky nemá,"odpověděl jednoduše a Namjoon si toho v tu chvíli také všiml. „Takhle to vypadá, jako kdyby si člověk navlíkl kostým a promenádoval se po lese v kopytech. To je docela bizarní představa, ne?" rozesmál se hlasitě Seokjin a kůň vedle něj nespokojeně zafrkal.

„Jo, uh, to je..." zareagoval zamyšleně detektiv a fotky zase schoval. V hlavě mu nepříjemně bzučelo, jak se myšlenky předháněly o to, která zůstane v popředí mysli. „Děkuju mockrát, hyung. Až mě budeš potřebovat, zavolej. Slibuju, že se stavím."

„Jasný, jasný," uchechtl se hnědovlásek a vrátil se k hřebelcování koně. „Ozvu se. Hodně štěstí s případem, Joonie."

Vydal se zpět k autu, které mu vypůjčilo oddělení, a sedl za volant. Nedokázal se zbavit pocitu, že Seokjina napadlo ještě něco, jen mu to nechtěl říct. Prozradil mu to ten přemýšlivý výraz schovaný za výrazným smíchem.

Odložil obálku na sedadlo spolujezdce a vydal se zpět do městečka, přímo do své kanceláře. Musel projít veškeré podezřelé – tedy všechny muže z okolních vesnic a ženy s velkými chodidly – a vytvořit si plán, jakým způsobem by je mohl vyslechnout. Čekaly ho velmi náročné dny.

❄❄❄

Roli prince, který hledá svou Popelku, vzal naprosto vážně. Ostatně neměl jiný způsob, jakým s případem začít. Obě vesnice měly nízké osídlení a nebyl velký problém veškeré obyvatele obejít a se špetkou trapnosti se jich vyptat na velikost bot. Velikosti si ověřil kontrolou čísel na botách v botnících, zeptal se jen na pár otázek, aby je případně vyřadil ze seznamu podezřelých, a pak pokračoval dál. Snažil se přitom nemyslet na trapnost celé situace.

„Policajti teď zkoumaj lidem boty?" posmíval se mu hnědovlasý myslivec, když zrovna prohlížel ty typické pracovní boty s označením 44. Jeho kolega, podivný muž s výraznýma očima, se pobaveně ušklíbal, ale jakékoliv poznámky si nechal pro sebe. Namjoon mu věnoval jen krátký pohled, očima sklouzl na přívěsek na jeho krku. Zub na šňůrce. Tak obyčejné a typické, že se nad tím ani nepozastavil.

Na poznámku myslivce nereagoval. Neměl náladu vysvětlovat, že on byl detektiv, nikoliv policista – lidi, jako byl on, to beztak nezajímalo, chtěli jen provokovat. Neměl náladu vysvětlovat ani to, že se jednalo o důležitou součást případu; nechtěl riskovat, že by se vyptával na detaily, které samozřejmě nemohl vyzradit.

Jen tedy položil botu, zapsal si číslo a s dlouhým výdechem si sám pro sebe pokýval hlavou. „Děkuji, pánové. Rád bych ještě věděl, co jste dělali dvaadvacátého," kývl a změřil si je oba pohledem.

„Stahovali srnce. Až do večera," odpověděl mu hnědovlasý muž bez zaváhání a založil si ruce na hrudi. „Jestli chcete důkaz, máme to naporcovaný v mrazáku i s datama," zazubil se a poukázal na dveře kousek od nich. „Jsme přece vzorný. Každý maso musí být popsaný."

Namjoon věděl, že se mu vysmíval. Mluvil s ním jako s hlupákem. Nijak na to ale nereagoval a nehodlal se snížit k tomu, aby mu takový přístup dětinsky oplácel. „To rád slyším," zabručel tišeji a připsal si poznámku do papírů. „Pak už nemám žádné otázky. Děkuji za váš čas, pánové. Na shledanou."

„Nashle," zavrkal muž, ke slovu přidal ještě laškovné zamávání, čemuž se jeho kolega jen pobaveně ušklíbl. Namjoon na to provokativní gesto nereagoval, ačkoliv v mysli otráveně protočil očima.

Vydal se pryč. Ignoroval pohledy zabodávající se mu do zad, a jakmile se ocitl zpět na mrazivém vzduchu, zhluboka se nadechl. Sevřel v ruce třístránkový seznam plný jmen a velikostí. Konečně měl hotovo. Místo úlevy, kterou očekával, mu však hrudník svírala úzkost.

„... to jsi byl za tou čůzou, cos svedl, ne?" dolehl k němu hlas, a tak se na chvíli zaposlouchal. „Vim, že má manžela, tos říkal. Že to máš zapotřebí, kamaráde... byla aspoň dobrá? Ts, doufám, že sis to pořádně užil, když už jsi mě tu nechal samotnýho."

Namjoon zpozorněl. Samotného...?

„Jasně, že byla," přišla odpověď, „a nestěžuj si. Beztak dělám dost práce za tebe. Aspoň tuhle maličkost bys pro mě mohl zkousnout, když už mám po dlouhý době ženskou."

„Zoufalče."

Muž se hlasitě zasmál. „Ty máš co kecat..."

V tu chvíli se Namjoon raději vydal pryč. Zamračený sedl za volant auta, tupě se zadíval do seznamu a přemýšlel. Nakonec do poznámky dopsal jediné slovo: lži. Jeden z myslivců byl sám a druhý údajně s nějakou ženou. Ani jeden neměl pořádný důkaz, že se nacházel v budově a pracoval. Nebyli ale jediní, kteří mu v něčem mlžili. Bylo až znepokojující, kolik lidí mu nechtělo prozradit, kde se skutečně nacházeli.

Nakonec odložil seznam na sedadlo spolujezdce, nastartoval auto a vyjel zpět ke stanici. Tam se vždy mohl zamýšlet až do pozdních hodin. Věděl, že ho čekají noci stejně dlouhé a náročné, jako byly jeho dny.

❄❄❄

„Jsi si jistý, že v tomhle chceš pokračovat, Namjoone?"

Otázka jeho nadřízeného mu zněla v hlavě už několik hodin. Byl si jistý, že v případu pokračovat chtěl, a to mu také okamžitě řekl – a také tím uzavřel jakoukoliv možnou následující debatu, když za sebou zavřel dveře kanceláře a vydal se ven.

Ano. Pokračovat chtěl. Ale nebyl si jistý, jestli tohle pokračování vůbec někam vedlo. Byl na všechno sám a extrémně nekooperativní vesničané mu ani trochu nepomáhali. Roztřídil seznam, vydal se vyzpovídat podezřelé, které si vyznačil... a ani jeden z nich mu příliš nepomohl. Jako kdyby je smrt tří mladíků vlastně ani nezajímala. Nechtěli se tím zabývat, přáli si to přehlédnout, jako by se to ve skutečnosti ani nestalo. Odbíjeli ho neurčitými odpověďmi, opakovali „nevím" a „nejsem si jistý", a Namjoon odcházel z jejich domů čím dál více frustrovaný.

Korunu tomuto tyátru nasadila matka poslední oběti. Myslel si, že paní Kim by mu mohla pomoc. Doufal, že by si přála zjistit, co se s jejím vlastním synem stalo. Nakonec mu však návštěva u smutnící rodiny přinesla jen další pořádnou dávku frustrace.

Paní Kim ho velmi neochotně pozvala dál. Byl si jistý, že obyčejně byla dobrá hostitelka, ale najednou jako by zapomněla na vše, co jí jinak bylo přirozené. Nechala ho v tichosti si prohlédnout rodinou fotografii, zatímco mlčky postávala v rámu dveří vedoucích zřejmě do kuchyně. Teprve po několika minutách se vzpamatovala, přiškrceným hlasem mu nabídla čaj a zmizela v kuchyni.

Zprvu si myslel, že jen stále smutnila. Postupně v něm ale začínal převládat pocit, že její rozpoložení zapříčinila jeho přítomnost. Byla z něj rozhozená a nervózní, působila, jako kdyby se chtěla schovat do toho nejvzdálenějšího kouta a ani s ním nepromluvit. Očividně by si přála ho ze svého domu vyhodit, ale zarytý takt jí v tom bránil. I tak z ní šla tato touha cítit.

Namjoon se rozhodl to ignorovat.

Koutkem oka zaznamenal pohyb a jen na chvíli se střetl pohledem s malou holčičkou. Rychle však zmizela a mohl slyšet jen její špitající hlas, jako kdyby k někomu mluvila, přestože konkrétním slovům nerozuměl. „Ale já ho chci pozdravit!" ozval se druhý hlas, který však děvčátko umlčelo syknutím a horečným šeptáním. Nemohl se tím zabývat dlouho, jelikož paní Kim se vrátila i s šálkem čaje, který mu prakticky vrazila do ruky. Neposadila se a nevyzvala k sednutí ani jeho.

„Rád bych věděl jen-"

„Nic nevím," přerušila ho žena trochu roztřeseným hlasem a rychle uhnula pohledem. Uvědomila si svou pohotovou odpověď a odkašlala si. „Chci říct, že nemám ponětí, proč vůbec šel do lesa. Ví- věděl-" její hlas zakolísal, „věděl moc dobře, že tam chodit nemá."

Namjoon si nebyl jistý, jak na to reagovat. „Ovšem," odpověděl zdráhavě.

Chvíli mezi nimi bylo ticho.

„Rád bych se ještě zeptal na pár věcí," řekl nakonec.

„Myslím si, že vám nedokážu odpovědět na většinu z nich," řekla trochu útočně a on si musel připomínat, že to jistě nebylo osobní. Jen truchlila. Truchlila nad smrtí sotva dospělého syna, kterého jí někdo krutě vzal. Nemohl ji za něco takového soudit.

„Zkusme to," pokusil se něžněji a věnoval jí malý úsměv. Zaslechl znovu šuškající hlasy v chodbě, ale nevěnoval jim příliš pozornosti. „Nemluvil o někom cizím? Neměl nějaká podezření, nebo cokoliv takového? Pomohla by mi jakákoliv maličkost."

Žena se na něj podívala a zhluboka se nadechla. „Obávám se, že ne, pane."

„Jste si jistá?"

Jen na malou chvíli se mezi jejím obočím objevila zamračená vráska, než svůj obličej uvolnila a zjevně se pokoušela uklidnit. „O nikom cizím nemluvil. Choval se stejně, jako vždycky. Neříkal mi, že někam plánuje jít."

Namjoon se nad strohostí jejích odpovědí zamračil. „Dobrá. Myslíte, že by o něčem mohl vědět třeba váš manžel? Opravdu bych-"

„Můj manžel tu není. A do večera nebude," skočila mu znovu do řeči a mladý detektiv se musel uklidňovat, aby nezačal reagovat podrážděně.

„Bude tu zítra? Potřeboval bych se zeptat i jeho. Myslíte, že by to bylo možné?"

Paní Kim se na malou chvíli kousla do rtu, než se zamračila a v jakémsi obranném gestu si založila ruce na hrudi. „Ne. Nemyslím si, že by to bylo možné," řekla nakonec a vzala si od něj již prázdný hrnek čaje. Jako kdyby se před ním snažila utéct, schovala se do kuchyně, aby hrnek umyla v dřezu.

Nehodlal se za ní vydat, jen zůstal bezbranně stát. Tohle bylo neuvěřitelné... a neuvěřitelně frustrující.

„Pane!" ozval se maličký hlas z chodby. Když se otočil, zíraly na něj velké oči a klouček, kterému mohlo být maximálně devět let, mu rukou naznačoval, aby za ním přišel. A tak tiše našlapoval, než se zastavil kousek od něj a v očekávání se na něj zadíval. „Může za to určitě On. Nikdo jiný by Taehyungiemu neublížil," šeptal.

„On?" zeptal se nechápavě.

„On!" kýval chlapec hlavou. V jeho očích se něco ustrašeně zalesklo a chvíli přemýšlel, než se odvážil pokračovat. Ještě předtím se plaše rozhlédl po chodbě. „Modrý pohled pak prozáří noc a střetneš-li oči jeho, nevolej o pomoc. Pozdě je pro tebe!"

Hned jak to dořekl, škubl sebou a rychle se schoval. Namjoonovi ihned došlo – podle absence zvuku tekoucí vody –, že se do obývacího pokoje vracela paní Kim. Zřejmě neměla v plánu nechat ho s jejími ostatními dětmi mluvit a zakázala jim vůbec se objevit v jeho blízkosti.

Zadíval se tedy na jednu z fotografií, která byla jeho místu nejblíže, a snažil se přitom působit co nejvíc přirozeně. Paní Kim si odkašlala a nervózně si otřela dlaně o sebe, odmítala mu věnovat další pohled. Namjoon si čím dál víc připadal jako vetřelec. Nebo minimálně nevítaný návštěvník. Musel krátkou chvíli sbírat odhodlání promluvit.

„Děkuji mnohokrát za váš čas, paní Kim. Opravdu nevíte, proč by tam váš syn chodil? Jistě v tom něco muselo být, pokud říkáte, že se podobných akcí nedopouštěl a-"

„Netuším," přerušila ho a tentokrát její hlas obsahoval špetku zloby. Obličej měla stažený do nepřívětivé grimasy a bylo mu jasné, že takový tón použila záměrně. To uvědomění ho z neznámého důvodu neuvěřitelně namíchlo. Náhle přetékající frustrace vytvořila stěnu oddělující ho od racionálního myšlení a v reakci věnoval ženě před sebou stejně ošklivý výraz.

Svá následující slova vyhrkl bez rozmyšlení, procedil je skrze zuby a přidal do tónu tolik jedu, kolik jen byl schopný: „To vás opravdu nezajímá, co se vašemu vlastnímu synovi stalo?"

Paní Kim zatnula čelist a on poznal, že byl nejvyšší čas odejít. „Vzala si ho Zima," řekla nesmlouvavě. Tu větu už slyšel. Několikrát. Dokonce i z jejích úst vyšla potřetí.

„Co to má vůbec znamenat?!" sykl.

„Myslím, že byste měl odejít z mého domu, pane Kime," řekla nesmlouvavě. A Namjoon se bez námitek otočil na patě, aby z toho chladného domu co nejrychleji odešel. Dřív, než by jeho iracionální myšlenky vybublaly na povrch a on ucedil slova, která by si ve stavu čisté mysli nikdy nedovolil říct. Urychleně si nazul boty, zahlédl opět děvčátko, které vybíhalo po schodech do horního patra domu, ale nevěnoval dítěti pozornost. Paní Kim ho samozřejmě nepřišla vyprovodit, ale věděl, že pozorně poslouchala, jestli je na odchodu.

Vylezl ven a zavřel za sebou dveře. Cestou k autu zahlédl na zahradě muže, který si do kýble skládal dřevo. Zjevně pan Kim. Odtrhl pohled, aby se z další lži nerozčílil ještě víc a jen na chvíli se zastavil u svého auta. Několikrát se zhluboka nadechl. Plánoval nasednout dovnitř, ale zarazil se, když za sebou slyšel kroky.

Spěchal k němu ten drobný chlapec, na nohou měl nasazené otcovy boty a málem se v nich po cestě přerazil. Jelikož si nevzal ani kabát, hlasitě mu drkotaly zuby o sebe, ale hnal se k němu s naléhavostí. Namjoon k němu udělal pár kroků a počkal, než začal mluvit.

„Taehyungie by nikdy do lesa jen tak nešel!" začal chlapec. „Nechtějí ti to říct, ale oni si taky myslí, že za to může On. Je to jediný zlý, co by to mohlo udělat! Ale oni se bojí a nechtějí, aby udělal něco i jim. Chápeš?"

Namjoon nechápal. Ale i tak kývl, aby chlapce vybídl k pokračování. „Určitě něco věděl. A taky si všiml, že je tenhle rok mnohem větší zima. I já si toho všiml! Ale říkal mi, že o tom radši nemám mluvit, protože to nechce nikdo slyšet," povídal. „Určitě to ale byl On! Vážně! Vy dospělý nám nikdy nevěříte, ale teď mám vážně pravdu."

Mladík pokýval hlavou. „Dobře. Budu na to pamatovat, děkuju. Teď běž zpátky, než nastydneš," vyzval ho měkce a chlapec s kývnutím odběhl zpět. Nohy zvedal komicky vysoko, aby ve velkých botách nezakopl. Jakmile zmizel za dveřmi, Namjoon nasedl do auta a složil hlavu do dlaní.

Proč nikdo nechtěl vědět, co se stalo těm třem chlapcům, které potkala náhlá a krutá smrt? Proč všichni tolik lhali? Proč to nikoho nezajímalo? Proč... proč? Proč?!

Chtělo se mu křičet.

... a kdo byl On?

❄❄❄

Odpoledne se ocitl opět u Seokjina. Seděli spolu na balíku sena a bez přemýšlení nad tím, jaký to je hazard, spolu kouřili cigarety.

Namjoon normálně nekouřil. Věděl, že Seokjin také ne. Když spolu však takhle mlčky seděli, každý se svými myšlenkami, přišla chvíle jako stvořená na ochutnávku toho odporného zvyku, který jinak detektiv pokrytecky odsuzoval. Teď mu to přišlo vhod. Sevřel tu nechutnou věc v prstech, potáhl a s dlouhým výdechem vypustil kouř.

„Takže..." začal Seokjin opatrným hlasem. I přesto vypadal s cigaretou v ruce nonšalantně, skoro jako kdyby byl nad věcí. Přehodil jednu nohu přes druhou, cigaretu vložil mezi nadýchané rty a potáhl. Namjoon ve svém vyčerpaném stavu mysli přemýšlel nad věcmi, které by si jinak ani nedovolil zvážit. Přemýšlel nad tím, jak byl ten muž před ním nádherný, jak moc mu ta cigareta slušela, jak-

Promnul si čelo, mentálně se propleskl a vydechl kouř.

„Takže?" zopakoval v otázce, jeho hlas trochu chraptivý.

Starší mladík si povzdechl, jako kdyby přesně tuhle reakci očekával, ale i tak ho nesmírně otrávila. „Něco tě trápí. Takže mluv," řekl jen.

„Jak jsi to poznal?" pokusil se Namjoon oddálit nutnost skutečně mluvit o tom prokletém případu, který zužoval celé jeho bytí.

Seokjin protočil očima a v téměř dramatickém gestu opět přiložil cigaretu ke svým rtům, než rukou, ve které ji držel, máchnul ve vzduchu. „Hm, nebylo to těžký. Možná díky tomu, že normálně nekouříš," pokrčil rameny.

„To ty taky ne," opáčil Namjoon. „Taky tě něco trápí?"

„Trápí mě spousta věcí, Namjoone, ale to je teď jedno. Prostě mluv. Nebo jsi přišel jenom proto, abys mi tu vykouřil půlku cigaret a celou dobu mlčel?" Ačkoliv ta slova zněla drsně, Jin stále mluvil s podtónem laskavosti. Znal ho. Věděl, že se jen svým vlastním způsobem staral.

„Dobře," kývl nakonec a vydechl, jako kdyby utrpěl porážku, „mám... dost věcí, co mě trápí, ale potřeboval bych něco vědět naprosto nutně."

„A to je?"

Namjoon si ho prohlédl, než se opřel o balík sena za jejich zády a promnul si volnou rukou obličej. „Komu tu lidi říkají On? Myslel jsem, že je to nějaký konkrétní člověk, ale nechápu, proč by kolem toho byly takový tajnosti. Přemýšlím nad tím už pár hodin," přiznal.

Hnědovlásek se zamyšleně zadíval před sebe, někam do prostoru jedné ze stájí, kde odpočívaly dvě huňaté ovce. V prstech promnul cigaretu, trochu nervózně z ní potáhl a Namjoon poznal, že i on měl z něčeho obavy. Značnou chvíli váhal, zda vůbec promluvit, ale nakonec se odhodlal.

„Je to... stvůra. Takový monstrum, který je typický pro naší legendu. Jsi z města, tak o tom asi moc nevíš, ale tady to zná každý. Při oslavách zimy si musíš dát pozor, abys ho nezahlédl... a pokud ho uvidíš, je to pro tebe problém," vysvětlil neurčitě. „Má mít parohy, jeden z nich teda ulomený. Taky má kopyta, je vyšší než člověk, ale stavbu těla má podobnou. A zářivě modrý oči. Ale to se jenom říká. Nikdo, kdo žije, ho nemohl vidět pořádně."

Připadalo mu nesmírně zajímavé, jakým způsobem o této stvůře druhý muž mluvil. Neznělo to jako povídačka, kterou se straší děti. I ze Seokjinových úst vyplynula existence takového stvoření jako fakt, čirý fakt. Ani nezapochyboval. Jeho slova se každopádně shodovala s tím, co mu řekl ten chlapec, Taehyungův bratr. Modrý pohled pak prozáří noc a střetneš-li oči jeho, nevolej o pomoc. Pozdě je pro tebe!

Než se však stačil vůbec nadechnout k další otázce, Seokjin se odvážil tiše pokračovat.

„Předtím jsem to nechtěl říkat, ale přemýšlel jsem nad tím a... ty stopy, co jsi mi ukazoval. Odpovídaly by tomu," přiznal a sáhl pro skleněný popelník, ve kterém udusil slabounký žár cigarety.

Namjoon ho následoval a zamyšleně se mračil. Tohle by potvrzovalo jeho šílené domněnky. Že pachatel má pomocníka... a ten pomocník by možná nemusel být zcela člověkem.

Hnědovlásek seskočil z balíku a vydal se k policím, ve kterých měl uklizené veškeré nářadí. „Původně jsem ti to nechtěl dávat, ale..." zamumlal a vytáhl zápisník, naplněný vytrhanými papíry a záložkami. „Tohle tu Taehyung nechal den předtím, než jste ho našli. Řekl bych, že je to jeho deník. Ale nekoukal jsem dovnitř."

Podal mu drobnou knížečku a opřel se o balík. Sledoval, jak Namjoon ten zápisník – deník – otevřel a ihned nalistoval poslední popsané stránky. Jen na chvíli zaváhal nad tím, že plánoval číst něco tak osobního, jako byl deník. Jeho oči začaly kmitat po stránce a četly úhledné, ačkoliv uspěchané písmo.

„Píše tu o světluškách...?" zamumlal nechápavě a ušklíbl se. „Nebyl trochu, uh... na hlavu?"

Seokjin si ho změřil trochu káravým pohledem a detektiv v něm zahlédl i známku ublížení. Ne však ublížení na úkor urážky Taehyunga, ale jako kdyby urazil jeho samotného. Nebyl si však jistý, čím konkrétně ho mohl pobouřit. „Ne. V zimě tu bývaj světlušky," řekl vážným tónem.

Mladík nakrčil obočí a chvíli si svého přítele prohlížel, jako kdyby vyčkával moment, kdy se rozesměje a prohlásí, že šlo jen o vtip. Sekundy ubíhaly a on s překvapením zjistil, že to hnědovlásek myslel naprosto vážně.

„... v zimě?"

Seokjin kývl a zadíval se někam ven, skrz okénko stáje. „Ano. Pár dní před oslavami se trochu oteplí a okraje lesů se pak hemží světluškama. Všichni z vesnic to chodí pozorovat, je to kouzelný," pousmál se. „Postupně vymizí. Říká se, že odletí za teplem, co produkuje magie. A taková magie patří samozřejmě magickýmu stvoření... takže příšeře z legendy."

Otočil se zpět na detektiva a pobaveně se ušklíbl, když ho viděl s vlastním notýskem a tužkou v ruce. Ten si každé jeho slovo pečlivě poznamenal. Neměl určitou stopu, ani způsob, jakým jednotlivé informace pospojovat, ale zavládl v něm pocit, že tohle bylo důležité. Seokjin si znovu sedl vedle něj.

„Víš, kdybys řekl, klidně bych ti to nadiktoval," poškádlil ho a oprášil si seno z kalhot. Zadíval se na balení cigaret a jen ho odsunul stranou společně s popelníkem. „Předpokládám, že ti to nějak pomohlo?"

„Ještě nevím," přiznal Namjoon a notes zase schoval, opatrně zavřel Taehyungův deník a pohladil měkkou kůži hřbetu prsty. „Ale mohlo by to být důležité. Hyung, nevíš ještě o něčem, co by mi mohlo pomoct? Nebo... uh, neznáš někoho, kdo by třeba něco vědět mohl? Něco víc, než já, ty, nebo kdokoliv z vesničanů. Většina z nich se mnou stejně moc nechce mluvit..."

„Hm..." zamyslel se hnědovlásek a nejdřív k němu váhavě koukl. Namjoon si toho všiml a ihned poznal, že hodlal odpovědět záporně. A že chtěl lhát.

„Hyung," řekl trochu ostřeji, než plánoval, „nelži mi i ty. Prosím."

Seokjin překvapeně zamrkal, než dlouze vydechl a promnul si čelo. Vypadal, jako kdyby řešil nějaké vnitřní dilema. „Promiň, já jen... nejsem si úplně jistý, jestli je dobrý nápad tě za ní posílat. Tomu, co říká, nerozumím pořádně ani já, a nejsem si úplně jistý, jestli ti to k něčemu bude."

„V tuhle chvíli se mi hodí prakticky cokoliv, takže..."

„Fajn, jo, dobře, tak..." prohrábl si vlasy a kousl se do rtu. Ruce pak spustil do klína a v nervózním gestu si začal mnout prsty. „Když pojedeš odtud jako k městu, po pravici budeš mít menší cestu. Dovede tě až k domku, kde bydlí, no... uh, nazval bych jí věštkyně- nekoukej tak na mě, Namjoone!" napomenul ho zamračeně, než pokračoval. „Mohla by ti možná poradit. Ale nic nezaručuju."

Namjoon kývl a zapnul si bundu, do které ještě zastrčil deník. Seskočil z balíku a pousmál se na hnědovláska, který si ho prohlížel.

„Buď opatrný," řekl měkce a v tom tónu byla cítit starost, „neměl bys jí dávat nic osobního a nic ze sebe. Dávej pozor na věci, který ti nabídne, a hlídej si slova. Taky, uhm, mluví někdy dost... metaforicky. Většinou i ty nejjednodušší slova mají velkou váhu."

Zaujatě se na něj zadíval. Jin se trochu začervenal a trhl pohledem stranou. „A taky dávej pozor na cestu, v těch botách se na tý ledovce akorát zabiješ," zabručel.

Detektiv se pobaveně rozesmál. Jeho rady si však vzal k srdci. Nemohl vědět, co ho čekalo, když plánoval navštívit věštkyni. „Děkuju, hyung."

Mladík ho s cukajícími koutky odmávl, jako by se ho snažil popohnat. A tak s dalším tichým smíchem opustil stáje a zamířil k autu. Nasedl dovnitř, Taehyungův deník odložil na sedadlo spolujezdce a rovnou vyjel, aby našel cestu, která ho měla dovést k domu věštkyně.

Během té krátké cesty přemýšlel. Uvažoval nad seznamem podezřelých a nad myslivci, kteří vyčnívali mezi ostatními, jelikož ani jeden z nich neměl pořádné alibi. V mysli viděl ten výsměšný úšklebek muže s číslem bot 44 a nemohl se zbavit vtíravého pocitu, že na něm něco bylo špatně. Nechtěl soudit, aniž by ho pořádně znal, ale působil jako křivák. Ten večer byl sám – sám údajně stahoval zvěřinu. Nebyl si jistý, jak moc mu to mohl věřit. Jediným důkazem bylo naporcované maso v mrazácích.

Nelíbilo se mu na něm nic. Nepříjemně mu zatikalo v oku, když si vzpomněl na způsob, jakým hovořil o ženách – konkrétně o ženě, se kterou se údajně sešel jeho společník. Ten se zubem na šňůrce a líným, pobaveným úšklebkem.

Všiml si cesty, zastavil u okraje silnice vedoucí k městu, vystoupil z auta a zamkl ho. Zadíval se na výšlap, který ho čekal. Seokjin měl pravdu, že na takovou záležitost neměl zrovna vhodnou obuv. Ale měl na spěch a nemohl si dovolit pátrání protahovat jen kvůli tomu, aby si dojel pro vhodné vybavení.

Dával pozor na cestu, aby se zbytečně nevyválel v čerstvě napadaném prašanu, a postupoval po těžce rozpoznatelné cestě dál. Mnohem dříve, než by očekával, se před ním objevila střecha domku, ke kterému si pospíšil. Kolem se nacházelo několik světlušek, které jako by bloudily bez jasného cíle.

Dlaně mu mrzly, ačkoliv je zastrčil hluboko do kapes, a ošil se pokaždé, když se mu na nohu přilepila navlhlá nohavice. Cestou stihl nechtěně vytvořit sněhového anděla, a tak se před dveřmi oprašoval od sněhu.

Zrovna zvedal ruku, aby zaklepal, když se dveře samy otevřely. Na jejich druhé straně stála žena téměř o hlavu a půl nižší. Zpod bílých řas na něj hleděly modrošedé, mrazivé oči a dlouhé prsty odhrnuly z obličeje bílý pramen vlasů, tak elegantně, jako kdyby stála před malířem, který se ji snažil zachytit v celé kráse. Beze slov a s malým úsměvem na rtech ho pokynem ruky pozvala dál. A tak vešel.

Namjoon si odkašlal. „Moc se omlouvám, že jdu bez ohlášení, ovšem-"

Žena zvedla ruku, aby ho zastavila. „V pořádku. Byl jsi očekáván," řekla jen a zamířila ke staře vypadající kuchyňské lince. Pohybovala se jako tanečnice, téměř plula po podlaze a každý její pohyb byl plynulý a ladný. Přes rameno se na něj ohlédla, věnovala mu úsměv. „Posaď se, udělám čaj."

Bez námitek ji poslechl, zatímco se rozhlížel po skromném obydlí, ve kterém ho uvítala. Na druhé straně místnosti se nacházela postel a kousek od ní stůl plný lahviček a rostlinek. Spousta uvázaných, usušených trsů visela i nad stolem a postelí. Z místnosti vedly dvoje dveře, vchodové a ještě jedny, kterými se člověk nejspíš dostal do koupelny.

Na stole před ním přistál malý šálek sypaného čaje a to ho vrátilo z přemýšlení do současnosti. Žena se naproti němu posadila a sledovala ho přes několik čerstvých větviček jedle, které se na stole nacházely ve váze společně s usušenými bobulkami něčeho, co vypadalo jako jeřabiny. Snažil se vzpamatovat, ale cítil se trochu jako očarovaný. Jako kdyby se momentem, kdy vstoupil do domu, ocitl plně v moci někoho jiného.

„Mám... pár věcí, na které bych se rád zeptal," přistihl se říkat a skepticky si prohlédl čaj, ze kterého zatím neupíjel.

Žena se sama ze svého šálku napila a věnovala mu zaujatý pohled. Cítil, jako kdyby mu přejel mráz po zádech. „Oh, to já přeci vím," odpověděla jednoduše. „A toužíš znát odpovědi, tak jako každý. Obávám se však, že ti nemohu říct nic konkrétního. Jen malé, malinkaté nápovědy. Máš i o ně zájem?"

Namjoon jen lehce usrkl čaje, ve kterém poznal obyčejnou bezovou příchuť. Trochu uvolněnější se pokusil o úsměv. „Ano, mám," kývl a čekal, co dalšího mu ta elegantní dáma poví.

V prvních chvílích se dočkal jen úsměvu a musel si připomínat, že by neměl být netrpělivý. Neříct nic, co by prozradilo, jak nejistě se v danou chvíli cítil. Zářivě modré oči si ho prohlížely s pobavením a jako by jí v těch tůňkách tančily drobné hvězdičky... nebo poletovaly světlušky.

„Dobrá," řekla něžným hlasem, který ho pohladil a pomyslně zahřál. „Dopijme nejdřív čaj, ano? Já si připravím celou svou mysl jen pro tebe a ty se mezitím uvolníš a zahřeješ."

Kývl. Nebyl si jistý, co jiného dělat. A tak pomalu pil čaj, teplá tekutina prohřála jeho tělo a ohřátý keramický hrnek zbavil mrazu i jeho dlaně. Žena si ho občas zaujatě prohlížela, jindy se zadívala z okna, za kterým znovu padal sníh. Jejím očím nemohla uniknout jediná vločka.

„Mhm. Jsi připravený?" pousmála se na něj a natáhla ruce na stůl. Když kývl a ona pohledem upozornila na své dlaně, opatrně do nich vložil ty své. Potlačil potřebu ucuknout před trochu chladným dotekem; jako kdyby její ruce hrneček čaje vůbec neohřál.

Jeho dlaně se ocitly v jemném sevření a žena před ním zavřela oči. Pozvedla bradu, na jejím obličeji se objevil soustředěný výraz.

„Oh, jsi na dobré cestě..." začala tiše mluvit. „Ale nedáváš si pozor, něco ti uniká... tvá frustrace a zmatení ti zahaluje mysl, dítě. Nevzpomínáš na své staré zásady? Když jsi přísahal, že osobní city nezasáhnou do případů, které řešíš, neovlivní tvůj postup a nezmatou tvůj úsudek..."

Nechápavě nakrčil obočí, cítil, jako kdyby se mu sevřelo hrdlo.

„Avšak, jsi jen člověk, takové chyby jsou ti vlastní, stejně jako každému jinému," odmlčela se a následně se místností rozlehl její tichý smích. „Oh, ale jak jsi blízko, můj drahý, jen trochu postrčit bys potřeboval! Možná bys potřeboval slyšet... zrůdy nejsou vždy zrůdné... a naopak lidé se snadno stávají zrůdami."

Než se stačil zamyslet nad tou otázkou, pokračovala: „Není to jasná cesta, ta, kterou se vydáváš. Obezřetnosti bys měl mít nadbytek a možná ani tehdy ti jí nebude dosti. Ale věz, dítě, hvězdy ti vždy ukážou, kudy jít... hvězdy jsou ochotné a upřímné, a necháš-li se jimi vést, ukážou ti pravdu, kterou hledáš."

Se spokojeným zamručením otevřela oči a pustila jeho ruce. Najednou energická – přesto stále stejně elegantní – sebrala ze stolu oba prázdné šálky a roztančeným krokem je šla vložit do dřezu. „Ach! Jak krásné vidiny! A jak nesmírným způsobem by se mohly pokazit... oh, drahý, buď prosím opatrný."

Netušil, co si z jejích slov vzít. Díval se na její záda, na ty sněhově bílé prameny, které jí splývaly přes ramena. Ladnými pohyby umyla a uklidila oba hrnky a následně se na něj otočila, aby se do něj její modré oči mohly zabodnout znovu. „Obávám se však, že se budeme muset rozloučit. Nemáš mnoho času nazbyt... neměl bys jím plýtvat tlacháním se starou ženskou."

„Já-" pokusil se promluvit, ale nakonec zase jen zavřel ústa a mlčky se zvedl. Jemně se uklonil, ignoroval její zachichotání a s mozkem ještě těžším, než byl doposud, se vydal pryč z domu. Než dovřel dveře, tiše poděkoval a žena mu jen hravě zamávala.

Jeho předchozí stopy už lehce skryl čerstvě napadený sníh.

Vydal se po stejné cestě zpět k autu a nebýt ještě trošky světla, které vyzařovalo zapadající slunce, málem by přehlédl postavy kráčející po okraji silnice. Muži s puškami přehozenými přes rameno, ve kterých okamžitě poznal myslivce.

„Huh?" jeden z mužů si ho všiml. „Cos tam dělal?"

Byl to ten myslivec se zubem na šňůrce. Namjoon si uvědomil, že by nejspíš měl zalhat. Dýchl si horký vzduch do promrzlých dlaní, než skryl ruce do kapes a pokrčil rameny. „Odskočil jsem si," zamumlal a mířil ke svému autu.

Muž si ho podezíravě prohlédl, ale tomu nevěnoval pozornost. Druhý myslivec se mu totiž tím svým liščím šklebem opět začal posmívat. „To ti neumrz?"

Zamrkal, než jen s odkašláním zavrtěl hlavou. Mávl jim na rozloučenou a zalezl do auta, ve kterém se toužil schovat a brzy snad trochu ohřát. Slyšel od nich už jen pobavený smích, ale sám věnoval pozornost deníku na sedadle spolujezdce.

„Tak co ta tvoje?" ozvalo se z zvenku.

„Ta moje?" reagoval druhý muž nechápavě.

„Nedělej! Však jsi u ní byl nedávno, ne?

„Huh? Oh- jo, to byl!" vyhrkl a svůj tón zamaskoval smíchem. Dalším slovům už Namjoon řádně nerozuměl, ale podezíravě si prohlížel jejich záda. Jak mohl zapomenout na ženu, kterou údajně svedl k tomu, aby s ním podváděla vlastního manžela...?

V tom si něčeho všiml.

Dvou malých, svítivých teček, které se pohybovaly v blízkosti jednoho z mužů. Okamžitě v nich poznal světlušky.

❄❄❄

V kanceláři na stanici se snažil ze všeho nejdřív dát dohromady veškeré informace, které získal. Podíval se na výrazně zredukovaný seznam podezřelých, kde zakroužkoval jednoho z nich – onoho myslivce, kterého potkal jen před pár hodinami. Neměl alibi, jeho bota odpovídala odhadnuté velikosti, a navíc byl pronásledovaný drobnými světluškami, které evidentně v tomto případu hrály mnohem významnější roli.

To ostatně vyplývalo i z Taehyungových zápisků. Sám Taehyung si všiml toho, že světlušek výrazně ubylo, a také si poznamenal, že se jich pár nacházelo v okolí jedle, která se tyčila uprostřed vesnice. Měla svým způsobem spirituální význam – lidé se o ni starali, byl to důkaz jejich úcty k Zimě a během zimních oslav ji vyzdobovali ručně vyrobenými ozdobami. Každá rodina měla svůj vlastní typ ozdob.

O jedli se dle starších zápisků z Taehyungova deníku staral právě myslivec, kterého nyní Namjoon podezíral. Taehyung se sám sobě na stránkách svěřoval s pocity, a podle tohoto zápisu si nemyslel, že by k tradicím vesnice měl daný myslivec blízký vztah a pochopení. Údajně dokonce pocházel z jiného okrsku, ve kterém podobné zvyky ani nechovali.

Dávalo to smysl. I přes všechno to kouzelné tajemno mu to dávalo smysl. Stačilo pouze najít důkaz, který by byl skutečně usvědčující.

Rozhodl se druhý den navštívit vesnici znovu.

❄❄❄

Zaparkoval opodál, jen aby měl na velký prostor, kde se myslivci pohybovali, dobrý výhled. Chvíli pozoroval hlavní budovu a tiše doufal, že prvním člověkem, kterého potká, nebude právě jeho hlavní podezřelý. Vystoupil z auta a zamkl za sebou, než se vydal k hlavní bráně a bez problémů vešel dovnitř. Mířil si to již známým směrem ke dveřím, za kterými se nejčastěji skrýval vedoucí zdejších myslivců.

Zaklepal a postarší muž mu dveře téměř okamžitě otevřel. Přivítal ho vřele, přestože působil, jako kdyby měl na spěch a nemohl si na něj udělat příliš času. „Moc se omlouvám, že znovu ruším. Potřeboval bych si prohlédnout šatny," řekl rovnou Namjoon, aby ho nezdržoval.

Muž s dlouhým povzdechem přikývl, podal mu klíče a ukázal na ten od šaten a na univerzální klíč od jednotlivých skříněk. Přesně to potřeboval. Úklonou poděkoval a vyběhl ven, kde se pečlivě rozhlédl, aby náhodou nikoho nevhodného nepotkal. Areál se však zdál být spíše prázdný.

Došel ke dveřím šaten a chvíli poslouchal, aby zjistil, jestli se někdo nenacházel uvnitř. Teprve po chvíli si odemkl a podle jmenovek na jednotlivých skříňkách našel tu správnou. Odemkl zámek univerzálním klíčem a rychle si prohlédl věci uvnitř. Civilní oblečení a brašna. Když ji otevřel, byla téměř prázdná a nic hodnotného v sobě neskrývala. A tak prohlížel další věci.

Kalhoty, jejichž kapsy schovávaly jen látkový kapesník, pletený svetr, na kterém nebylo nic speciálního, tlustý kabát s mnoha kapsami, které však ukrývaly buď prázdnotu, nebo náhodné předměty. V jedné se skrývala tužka, v další našel několik matek a šroubky, třetí schovávala složený kus papíru, na kterém byl seznam několika předmětů pro denní potřeby. Ostatní kapsy byly prázdné.

Cítil lehký náznak zoufalství, než ho napadlo prohlédnout také boty. Byly z podobného materiálu, jako ty typické pracovní, jen od kotníku nahoru je obalovala silnější kožešinová vrstva. Právě ve chvíli, kdy kožešinu prohmatal, si uvědomil, že byla na jedné botě mnohem tvrdší.

Povedlo se mu pod kožíškem najít otvor, a jakmile do něj sáhl, zavadil o vlažný kov a ucítil ostrou bolest. Sykl, cítil, jak mu po prostředníčku stekla kapka krve a raději si pospíšil. Už předtím, než se řízl, poznal v předmětu kapesní nožík – nebyl zcela zavřený a tak se bodl o jeho špičatý hrot.

Každý člověk nosil takový nožík v kapsách kalhot nebo kabátu, aby ho měl po ruce, když ho potřeboval. Fakt, že se schovával v mezivrstvách boty, pod tlustým kožichem, mu jen dokazoval, že se jej vlastník pokoušel ukrýt. Mohl to být důležitý důkaz.

Svůj prst rychle schoval do vlastního kapesníku, aby nikde nezanechal krev. Nožík dovřel, schoval ho do kapsy a poté urychleně zamknul skříňku. Obezřetně vylezl z šatny a šel vrátit klíče muži, který mu je propůjčil. Svou lehce zraněnou ruku schoval do kapsy.

Co nejrychleji došel k autu a vyjel zpět k městu. Srdce mu z neznámého důvodu bušilo jako o život, cévy podivně přeplněné adrenalinem. Jakmile dorazil zpět ke stanici, pospíchal za Yoongim.

„Hyung!" rozrazil dveře a vřítil se do jeho kanceláře. Černovlásek nadskočil ve své židli leknutím a loktem se praštil o hranu stolu, načež velmi nehezky zaklel. Detektiv to však ignoroval a přihnal se k němu s takovou urgencí, kterou mu za dobu jejich přátelství ještě neukázal.

Yoongi byl zjevně připravený pořádně ho pokárat za to, jak ho vyděsil, ale ten naléhavý výraz ho kupodivu zastavil. Nechápavě si Namjoona prohlížel a poté kmitl pohledem k nožíku, který mu položil na stůl. „Víš, že by ses toho neměl dotýkat!" vyhrkl rychle a vzal si rukavici, aby mohl nožík vzít do ruky.

„Hyung, to je jedno, je na něm jeho jméno, vím, komu patří. Potřebuju vědět, jestli je tohle ten nůž, kterým byl zraněný Choi Soobin. Co nejrychleji," naléhal a černovlásek očividně netušil, jak v prvních několika vteřinách reagovat. A tak detektiv před ním vyhrkl ještě zoufalé: „Prosím!"

„No- jo, jasný- jasný! Uh, dej mi tak... dvě hodiny, pak za tebou přijdu," odpověděl a mávnutím volné ruky ho poslal pryč. Pak se dal okamžitě do práce a Namjoon, už trochu klidnější, zamířil do své kanceláře.

Vytáhl volný list papíru a okamžitě začal sepisovat vše, co k případu zjistil, do srozumitelnější podoby. Všechny informace a spojitosti, doplněné o domněnky, že pachateli pomáhala stvůra z legend. Do obálky vložil fotografie z místa činu a seznam jmen vesničanů s jejich velikostmi bot. K tomu přiložil i Taehyungův deník a papír s těmi informacemi z deníku, které byly podstatné. Po horečném psaní už jen v kanceláři postával, nervózně klepal botou o zem a div si neokusoval nehty.

Zakoukal se na štos dopisů, ve kterých mu jeho známí přáli hezké zimní svátky. Pobaveně, s hořkou chutí na jazyku, se ušklíbl. Hezké svátky nezvládl jako detektiv prožít téměř žádný rok a obzvláště letos se mocné zlo probralo k životu v mnohem větší síle, než kdy předtím. Zlo nikdy nespí, jak mnozí říkali.

Yoongi se u jeho kanceláře objevil jen pár minut potom, co odbyl jeho vyžadovaný časový interval. Nesl mu v pytlíčku uschovaný nůž a papír, který držel v ruce. „Prokázáno, že tenhle nůž zranil Choi Soobina," řekl prostě a položil mu obě položky na stůl. Detektiv by přísahal, že mu věnoval náznak úsměvu. „Je to velký?"

Namjoon kývl. „Je. Mám pachatele," prohlásil sebejistě. „Jen z něj vydoluju přiznání," dodal.

Černovlásek pokýval hlavou a zaujatě si ho prohlížel. Správně vytušil, že mu chtěl mladík ještě něco říct, a tak čekal, než sebral odvahu ke svým dalším slovům.

„Hyung... všechno jsem sepsal a mám to tu na stole. Jestli najdu ještě nějaké důkazy, budou v mém autě," sdělil mu s malým úsměvem, ale tím druhého muže neošálil.

Yoongi se zamračil, než pozvedl jedno obočí a podezíravě si ho prohlédl. „Co tím chceš říct? Ty snad čekáš, že ty důkazy nebudeš moct poslat sám? Namjoone, snad nemyslíš vážně, že počítáš s tím, že umřeš, ani si ze mě nedělej prdel-"

Namjoon se tiše rozesmál. „Ne, hyung, jenom... je to nebezpečný člověk, vždyť ti to musí být jasný. Chci si být jistý, že v každém případě mám někoho, kdo všechno ví. A na tebe se můžu spolehnout, ne?" povídal vesele, ale jeho hlas jako kdyby byl sevřený. Černovlásek z toho neměl dobrý pocit.

Detektiv mu ale nedal prostor, aby cokoliv řekl. Jen sebral ze stolu diktafon, vyšel z kanceláře se slovy, že by měl vyjet co nejdříve, aby je pachatel nepřekvapil další obětí. Chtěl něco namítnout, ale jen naprázdno otevřel ústa, než ho sledoval téměř vyběhnout ze stanice. S nepříjemným pocitem v břiše se tedy sám odebral do své kanceláře, připravený nechat se pohltit prací, která ho vždy spolehlivě odvedla od myšlenek.

❄❄❄

Namjoon znovu zamířil do vesnice. Tentokrát si potřeboval s jedním z myslivců promluvit se vší vážností. Byl připravený ignorovat výsměšný škleb a pichlavé poznámky, aby získal jistotu, že jeho závěr byl správný. Že konečně našel toho, kdo za tím vším stál. A poté by ideálně oficiálně požádal o zatykač.

Byla mu dopřána špetka štěstí, když procházel branou a muže, kterého hledal, okamžitě zahlédl. Přivolal ho k sobě a společně došli do šaten, kde se myslivec začal převlékat do civilního oblečení.

„Máte pár otázek? Co tak po mně ještě můžete chtít, co? Ponožky? Jsou stejně velký, jako boty," začal hned rýpáním a detektiv ho s klidnou tváří ignoroval. Vytáhl si zápisník a propisku, připravený poznamenat si vše, co mu muž řekne.

„Chci se zeptat na Park Hwaseoka," ujasnil a probodl ho pohledem, jako kdyby chtěl naznačit, že tentokrát neměl náladu na žádné nepovedené vtipy. „Kde byl dvaadvacátého večer?"

Muž se zarazil při skládání svých kalhot a zmateně se na něj podíval. „Na to už jste se nás ptal, ne?" pokrčil rameny a kalhoty uklidil do skříňky.

„Chci vědět, kde byl doopravdy."

Liščí škleb se na jeho tváři tentokrát neobjevil. Myslivec si navlékl kalhoty a posadil se na dřevěnou lavičku. „Nemám ponětí. Já byl sám a porcoval maso. Zvěřinu jsme stahovali už odpoledne a zůstal jsem, abych všechno dokončil," vysvětlil. „Kam šel on, to netuším. Tvrdil mi, že za tou jeho, ale..."

„Ale včera nevěděl, že nějaká jeho existuje?" dokončil za něj Namjoon a zapsal si vše do svého notesu. Muž se nepobaveně uchechtl a kývl. Zamumlal něco o tom, že je musel odposlouchávat z auta, ale tomu detektiv nevěnoval pozornost. „Mizí takhle často?"

„Nedokážu říct... totiž, vždycky byl divná povaha a někdy se prostě zdejchnul. Teď občas chodí sám do lesa, ale to je tak všechno, co vim," odpověděl a navlékal si boty s hustou kožešinou, stejné, jako měli ve vesnici všichni. Ty jeho však měly velikost 44.

Namjoon se zamyšleně zadíval právě na ty boty. Na nožík, který našel, se neptal. Přemýšlel, jak formulovat další dotazy, a tak se mezitím zeptal na detail, kterého si všiml už prvně. „Co ten zub, který nosí na krku?"

Myslivec chvíli nechápavě koukal, než se nahlas, skoro hystericky rozesmál. Držel se za břicho a pochechtával se. „Teda, heh... asi jste to nikdy neviděl zblízka, co? To neni zub," zavrtěl hlavou a ještě se místy uchechtl. „Tvrdil mi, že to dostal od někoho v jejich městě. Vypadá to jako nějaká cetka z trhů. Ale je to vrcholek parohu, pravej. Jen přebarvenej na bílo," ujasnil.

Přejel mu nepříjemný mráz po zádech. Co to sotva nedávno říkal Seokjin? Že má mít parohy, jeden z nich ulomený... Snažil se zamaskovat svůj šok a odkašlal si. Poznámku o vrcholku parohu si napsal na další stránku a několikrát ji podtrhl.

„Můžete mi to tu podepsat? Jen abych měl potvrzené, že jste mi to řekl sám, jako svědectví," požádal muže a ukázal mu na stránku. Myslivec si povzdychl, ale nakonec pod poznámky přidal svůj podpis.

Pak už ho detektiv nechal samotného a vylezl z šaten na studený vzduch.

Vzpomněl si na vlastní slova, na to, co říkal Yoongimu ještě na stanici. Zamířil ke svému autu a notýsek v něm pečlivě schoval.

„Ahh, pan detektiv!" ozval se za ním hlas, který ho vyděsil, až málem vyletěl z kůže. Mířil k němu druhý myslivec ve svém civilním oblečení, na šňůrce se mu houpal přívěsek a jeho tvář zdobil ten nepěkný škleb, který působil až pohrdavě. „Co vy tady? Zase se nudíte v kanceláři, tak jdete koukat po našich botách?"

Zavrtěl hlavou, zavřel dveře od auta a narovnal se v zádech. „Nikoliv. Pachatele už nejspíš mám, takže další vyšetřování momentálně není potřeba," prohlásil chladně a provrtal ho pohledem. Všiml si té nepatrné jiskry v jeho očích, i toho, jak se mu spodní ret lehce zachvěl. Nebyl si jistý, zda nervozitou, nebo nějakým zvrhlým nadšením.

„Ale... opravdu?"

„Rád bych si s vámi promluvil," prohlásil a snažil se znít tak sebejistě, jak jen dokázal. Neměl svolení k tomu, aby tahal z podezřelých přiznání. Neměl ani povolení ho zatknout. Měl jen diktafon v kapse a špetku odhodlání postavit se proti člověku, který zbavil života tři mladé chlapce. „Soukromě."

„To nebude problém," ušklíbl se a pokynul ke dveřím vedoucím do jedné ze společenských místností budovy. Zamířili tam společně. Uvnitř se nacházela jediná skříň, velký stůl s několika židlemi, a pár prázdných sklenic. Vzduch vyplňoval zápach alkoholu.

„Všechny zbraně zůstanou venku. A ten přívěsek taky," prohlásil ještě Namjoon a muž tedy v posměšném gestu zvedl ruce nad hlavu, než je zase svěsil a sundal pušku. Z pouzdra na pásku vytáhl dva nože a z kabátu jeden kapesní. Šňůrku s parohem sundal z krku. Vše nechal před dveřmi hned vedle schodů, než vešel dovnitř. Namjoon si všiml, že do kožešinové boty ani nesáhl.

Buď tušil, že se tam nůž již nenacházel, nebo si myslel, že ho měl pečlivě ukrytý.

„Takže? O co jde?" začal jako první mluvit Park Hwaseok a založil si ruce do kapes, opřel se o okraj stolu.

„Myslím, že víte moc dobře, o co jde," řekl jednoduše a muž se v reakci hlasitě rozesmál. Ten smích byl tak falešně afektovaný, až mu z toho bylo neskutečně zle od žaludku.

Nemáš mnoho času nazbyt... neměl bys jím plýtvat tlacháním se starou ženskou, prolétlo mu hlavou náhle a pokusil se tu myšlenku zahnat. Neměl mnoho času na vyřešení případu? Nebo neměl mnoho času, který mu v životě zbýval? Odpověď se měl nejspíš dozvědět v několika následujících minutách.

„Přirozeně," zavrněl myslivec. „Jen jsem čekal na to, kdy to přijde. Škoda, že na stanici netuší, jak neobyčejný máte talent, hm?"

Detektiv na to nic neřekl. Nebyl si jistý, jestli svou řečnickou otázku myslel sarkasticky, nebo jestli se vysmíval vedení stanice.

„Skoro mě mrzí, že tu tahle honička kočky s myší končí," dodal nakonec s úšklebkem a založil si ruce na hrudi.

Namjoon to nedokázal vystát. Tu absenci jakéhokoliv pocitu výčitek a provinění, jak klidně o tom všem muž před ním mluvil. Cítil v sobě podobný vztek plynoucí z frustrace, jako když mluvil s paní Kim. „Proč museli umřít? Jaký to mělo důvod? Byli to tři mladý kluci, který nikomu nic neudělali. Tak proč jste-"

„Ale ne, no tak, zastavte se, pane detektive," zamával rukou ve vzduchu. „Umřít nemuseli, samozřejmě. Ale byly to zvědavý štěňata, a strkali nos tam, kam by neměli. Bohužel mě přitom viděli, a tak se nedalo dělat nic jinýho," pokrčil rameny.

Jen chvíli mezi nimi panovalo dusivé ticho.

„Vy jste je ale nezabil," namítl. „Vy osobně ne."

„Oh?"

„Vím, že s vámi spolupracuje ta příšera z legendy," prohlásil a v dlani pevně sevřel diktafon, který měl schovaný v kapse, a který nahrával každé slovo, které mezi sebou řekli.

Muž se k jeho překvapení hlasitě rozesmál.

„Spolupracuje?!" vyprskl pak a znechuceně si odplivl. „Chlapče, jsi naivní... jak bych asi dokázal přimět ke spolupráci někoho, jako je on, co myslíš? Neuvažuje jako člověk, nejedná jako člověk, nedá se s ním domluvit jako s člověkem, je to přece stvůra."

Odmlčel se, než jeho rty opět roztáhl škleb. „Nespolupracuju s ním, našel jsem způsob, jak ho ovládnout a rozkazovat mu," řekl nakonec samolibě. „Ah, ale teď už dost mluvení, nemáme moc času..." sklonil se k noze a Namjoon poznal, že plánoval vytáhnout nožík, který tam byl dříve ukrytý.

„Hm, počkat," zarazil se a krátce se zasmál. „Jsem to ale hlupák! Vždyť jste mi ho dneska sebral, že, detektive? Bohužel jste vážně neopatrný a nechal jste mi za něj drobný dáreček. A jak se mi ten dárek hodí."

Namjoonovi přejel mráz po zádech. Nechápavě nakrčil obočí, než Park vytáhl z kapsy drobnou nádobku plnou narůžovělé tekutiny. „Víte, že i jediná kapka krve dokáže velké věci?"

Z jiné kapsy vytáhl útvar připomínající zub. V tu chvíli už detektiv věděl, že se z místnosti dost pravděpodobně neměl šanci dostat živý. Nemáš mnoho času nazbyt... takže měl přijít jeho konec.

Nestihl říct jediné další slovo. Postřehl, jak muž polil vrcholek parohu jeho zředěnou krví, než najednou stál přímo u něj a šklebil se jen pár centimetrů od jeho vlastního obličeje. Ucítil ostrou bolest uprostřed svého hrudníku a zoufale zalapal po dechu. V dlaních sevřel ramena schovaná pod tlustým kabátem, ale nedokázal ho odtáhnout.

„Snad jste si nemyslel, že jste ta kočka vy, pane detektive...?"

Zoufale zalapal po dechu a po tvářích se mu skutálely slzy. Nikdy by nehádal, že umírat mohlo být tak nesmírně bolestivé. Agónie se mu rozlézala každým nervem, rozechvěla jeho tělo, pronikla do každé části, jen aby ho pomalu sžírala zevnitř. Otevřel ústa, jako kdyby křičel, ale neslyšel nic, nevyšel z něj jediný zvuk.

Zdálo se mu, že umíral dlouho. Přestože neviděl ani neslyšel, necítil nic kromě bolesti, vnímal stále stejně, sžíraný nekonečnou bolestí.

Bolestí...

Bolest...

Až po dlouhých chvílích procitnul.

Zaslechl zafunění, skoro jako by si vedle něj odfrklo zvíře. Vnímal jemný vánek, ale nebyla mu zima jako obvykle. V hrudi mu nepříjemně tepalo a cítil, že měl uvnitř těla něco navíc. Shora na něj zíraly mrazivé, zářivě modré oči.

Viděl masku v podobě jelení lebky a viděl také parohy, z nichž jeden byl viditelně odlomený. Zíral do „tváře" zrůdy z legend, vyměňoval si s ní pohled a několik dlouhých vteřin nedokázal pochopit, co se dělo. Nedokázal si vybavit, jak se na tom místě ocitl a co se stalo.

Hrot parohu v hrudi, bolest a přesvědčení, že zemřel. To byly vzpomínky, které k němu přišly jen chvíli na to.

Těsně předtím, než se jeho nitro zaplavilo něčím, co nepatřilo jemu samotnému. Vnímal žal a hlasitý pláč, vnímal neskutečné zoufalství, ve kterém se začal zmateně topit. Ty modré oči ho propalovaly dál, tak dlouho, dokud nepochopil. Dokud nepoznal, že tyhle pocity patřily stvůře před ním, té stvůře, jejíž roh se nacházel zaražený v jeho hrudníku.

Ta němá tvář legendy na něj zírala s nekonečným smutkem v očích a on cítil, jak ho volá a jak žadoní o pomoc.

Jeho mysl náhle zahalil mlžný opar a ocitl se osamocený a slepý. V hlavě se objevila jediná myšlenka, a poznal, že nebyl jejím vlastníkem. Ten muž, ta skutečná stvůra, která si z něj udělala další zrůdnou loutku... tenhle muž mu právě byl pánem, jehož rozkazy musel poslechnout.

V srdci mu vřela frustrace a vztek, takový vztek, jaký ještě nikdy v životě necítil.

Pochopil.

... zrůdy nejsou vždy zrůdné... a naopak lidé se snadno stávají zrůdami.

❄❄❄

Zpráva ze 4. 2. 1019

Jméno a příjmení: Park Hwaseok

Datum narození: 4. 7. 979

Datum úmrtí: 2. 2. 1019

Datum nálezu: 4. 2. 1019

Tělo bylo nalezeno v brzkých ranních hodinách a na místo byla okamžitě přivolána policie. Myslivecký spolek potvrdil, že se jednalo o jednoho z jejich členů, Park Hwaseoka, který již několik dní nedorazil do práce.

Tělo nese známky pádu, který způsobil frakturu několika kostí a znemožnil zesnulému pohyb. Pád z více než sedmimetrové výšky a dopad na nerovný povrch způsobil vnitřní krvácení. Vzhledem k velmi nízké teplotě v posledních dnech lze usuzovat, že vnitřní krvácení drasticky urychlil třes těla a brzy po pádu nastala smrt. Tělo bylo nalezeno dva dny poté.

Otisky bot se shodují se stopami přítomnými na všech místech případů. Souhlasí i číslo boty, 43. Zbraň, která nalezenému muži patřila, se shoduje s řezem na těle Choi Soobina. Přívěsek, který měl muž u sebe, a který vyšetřující detektiv odhadl na vrcholek parohu, se s jeho závěrem také shoduje. V příloze zasílám soubor s veškerými důkazy o tom, že právě nalezený Park Hwaseok je zodpovědný za vraždy Choi Soobina, Kim Hongjoonga a Kim Taehyunga. Doporučuji věnovat pozornost obzvláště zachráněné nahrávce z diktafonu.

K tomuto dni je vyšetřující detektiv, Kim Namjoon, nadále nezvěstný. Vzhledem k tomu, že se blíží datum oficiálního ukončení pátrání, bych rád požádal o opětovné posunutí konečného data akce. Také žádám posily ze stanic po celém okrsku. Pro pokračování akce bude potřeba alespoň 20 dalších lidí a minimálně 10 dobrovolníků, stejně tak vybavení pro stopování a alespoň 5 pátracích psů. Mapu s plánem pátracích tras taktéž přikládám k této zprávě.

Společně s tímto hlášením chci oficiálně oznámit svou okamžitou výpověď. Během zítřejšího dne vyklidím veškeré věci, které se nachází v mé kanceláři a na pracovišti. Účastnit se budu nadále pouze pátrací akce jako dobrovolník. Mé rozhodnutí je konečné a velmi bych ocenil, kdyby se mě nikdo z nadřízených nepokoušel přesvědčit o setrvání v tomto zaměstnání.

Důvod podání výpovědi: Jsem přesvědčen, že právě nedbalost a ležérnost vedení nepřímo způsobila zmizení vyšetřujícího detektiva, Kim Namjoona, a obávám se, že v takovém prostředí nejsem schopen ani ochoten nadále pracovat.

Min Yoongi

❄❄❄

„Padající vločky provází veselí

a malé děti radostí se tetelí,

když Zima je hladí po tváři

a hvězdy jim na nebi rozzáří.

I stejnou silou opře se Zima do oken,

rachotí, křičí, motá se větrem do loken.

Modrý pohled pak prozáří noc

a střetneš-li oči jeho, nevolej o pomoc..."

Zpívající hlas hravě šeptem zakřičel: „Pozdě je pro tebe!" a poté pokračoval ve sladkém, melodickém zpěvu.

„Ulehni ku spánku hned při západu slunce,

před dveřmi nech boty a smetánky unce,

zavři oči a přeslechni tiché kroky,

horečný šepot i hravé skoky.

Pak ráno, když znovu se prosvítí kraj,

prázdný je rendlík dřív plný po okraj.

Avšak botky teď skrývají dárek milý,

darovaný jménem hodné paní Zimy..."

Elegantní dáma dozpívala, zastavila se na okraji zamrzlého jezera hluboko uprostřed lesů, kde na své odrazy zírala dvě velká, něžná stvoření. Tichými, tanečními kroky, překonala vzdálenost od nich a bosými chodidly vstoupila na povrch ledu, rozhrnula slabou vrstvu napadaného sněhu prsty a vesele se zasmála.

Zpod lebky jelena na ni zíral pár zářivě modrých očí, stejně průzračných, jako byly ty její. K těm se brzy přidal ještě jeden nebesky modrý pohled, ukrytý pod lebkou vlka.

„Ah, moji drazí..." vydechla s něhou v hlase a přešla k nim, dlaně položila na tváře schované pod maskami. Pohladila je se starostí matky a v jejích očích zatančily radostné hvězdičky. Hvězdičky, které byly odrazem poletujících světlušek.

Tvor s jelení lebkou se přitulil do doteku a hluboký hlas, který vydal, téměř připomněl předení. Zima se na něj usmívala, než pohled věnovala i druhému stvoření. Prohlížela si ten smutný pohled a téměř ji překvapila kapka, která se objevila na jejích prstech.

„Vyplakej se, dítě..." řekla měkce a znovu pohladila tvora s parohem schovaným uprostřed hrudi. „Plakej, jak jen si přeješ, můj milý... oplakej konec svého předchozího života... já cítím, jak to bolí."

Vlk bolestně zaštkal a Zima ho pozorovala něžným, soucitným pohledem. I jelen, vnímající jeho city, se díval jeho směrem. Jeho modré oči se také zatřpytily slzami.

„Život je jako zima. Pohřbí rostliny, zakryje je peřinou sněhu, ukončí jejich životy..." mluvila tiše a i krajina kolem poslouchala její slova. „Ale na jaře sníh roztaje a z půdy vyrostou nová kvítka... a stejně tak vykvete tvůj nový život."