Soutěž: Drobné K-pop výzvy (souteze_a_vyzvy*)

Zadání: Jedno vanilkové latté, prosím.

Datum: 20/03/2022

Umístění: 1. (sdílené)

Počet slov: 500

Poznámka autorky: První povídka napsaná do této sbírky v tomto roce! Dlouho jsem nic nevydala a jsem ráda, že opět mohu přispět malou ukázkou své aktivity (přestože si nejsem jistá, zda to tu vůbec někdo čte, abych musela nějak dokazovat aktivitu :D). Snad se bude toto spíše oddechové čtení zamlouvat.

*jedná se o stejné k-pop výzvy, pouze byl přejmenován profil, na kterém jsou pořádány :)

•••

Přestože se dny již začínaly oteplovat, mráz stále zalézal pod oblečení, jako kdyby chtěl potrestat kohokoliv, kdo zanechal svůj kabát doma a vyměnil ho za lehčí oděv. Jungkook patřil mezi ty, kteří doufali, že polední slunce nepřestane příjemně hřát, a tak na sebe při cestě na přednášku hodil pouze džínovou bundu.

Slunce se ale schovalo již před hodinou a každý sebemenší poryv větru mu připomínal chybu, kterou udělal, když nechal svůj náhradní svetr doma. Přetáhl si rukávy mikiny přes dlaně a na chvíli je zastrčil do podpaží, aby zamrzlé ruce trochu ohřál.

Náhlá zima mu přidala jen další důvod k tomu, aby se i ten den stavil při cestě domů pro kávu a alespoň na pár momentů zůstal hovět v teplíčku, než ho měla čekat cesta zpět. A tak jeho kroky zamířily ke kavárně, kterou navštěvoval nejčastěji.

Měl pocit, že ho zahřál už jen zvuk zvonečku nad dveřmi jako indikátor přicházejícího ohřátí. V mozku sám sebe rádoby vtipně přirovnal k Pavlovovým psům.

Tu kávu už opravdu potřeboval. Akutně.

„Co to bude?" optal se ho barista poté, co se pozdravili.

Jungkook mu věnoval drobný úsměv a při pohledu na nabídku se poměrně dlouze zamyslel, jako ostatně pokaždé. Zvažoval své možnosti, na co měl chuť, jestli sladší nebo hořké, zda chtěl přidat něco navíc, jak velkou kávu by si přál. Ovšem, vypadla z něj slova opakující jeho typickou objednávku: „Jedno vanilkové latté, prosím."

Mladík si to poznamenal, než se na něj opět podíval: „Jméno?"

Přísahal by, že ty dokonale nadýchané rty zformovaly šibalský úšklebek. Zmizel ale tak rychle, až si nebyl jistý, co ve skutečnosti viděl. Každopádně se na muže před sebou trochu útrpně zadíval a zamumlal své jméno.

„Prosím? Nerozuměl jsem."

„Jungkook," zopakoval důrazněji, pečlivě vyslovil jednotlivé hlásky, aby je barista na kelímek napsal správně. Nedělal si ovšem naděje.

Přešel pak ke straně pultu, kde probíhal výdej. Olízl si rty, jako by byl netrpělivý. Více než brzké vydání jeho objednávky ho však trápilo, co bude na kelímku nakonec napsáno.

Junkuk? Jonguk? Žoncuk? Jungcuck? Trpěl jen při vzpomínce na zkomolení svého jména. Dříve nad tím mávl rukou a omluvil muže za pultem tím, že mu špatně rozuměl a nejspíš se i přes zjevný původ nenaučil svůj rodný jazyk. S každou další příhodou se to však jevilo méně jako náhoda a více jako záměr.

A mladík před něj vzápětí s širokým úsměvem a leskem v očích položil kelímek, na kterém se skvělo velké a tučné: JUNGCOCK.

To byla poslední kapka. Chvíli jen zíral, párkrát naprázdno otevřel ústa, a jakmile se konečně nadechl k tomu, aby si to s ním jasně vyříkal, barista se tiše rozesmál. Na jeho nechápavý pohled reagoval pouze hravým mrknutím, než mu přišoupl ke kelímku proužek papíru.

Když mi na sebe dáš číslo, možná se konečně naučím psát tvé jméno správně. – Seokjin

Jungkookovy tváře zalila červeň, avšak při jediném pohledu na muže před sebou začal lovit propisku v kapse a druhou stranu papírku popsal svým číslem, ke kterému vzápětí dodal jméno. Když papírek šoupl zpět, Seokjin mu věnoval spokojený úsměv.