Soutěž: Drobné K-pop výzvy | Halloweenský speciál (souteze_a_vyzvy)

Zadání: Dům zapomenutých duší

Datum: 31/10/2024

Umístění: 1.

Počet slov: 1385

Poznámka autorky: Na to, jak náročné bylo celý tento kousek psát kvůli spisovatelskému bloku, myslím, že se nakonec přece jen poměrně podařil. Možná je to ovlivněno tématem a zvolenou atmosférou, jelikož se jedná o styl povídek, který ráda čas od času vyhledávám, každopádně se jedná o povídku, na kterou jsem pyšná. Doufám, že pokud se do čtení pustíte, povídku také oceníte a bude se vám líbit!

•••

Mezi dětmi z jeho městečka byly strašidelné historky vždy oblíbené. Vyprávěly si o prokletém dřevorubci, který svýma zakrvácenýma rukama svíral starou sekyru, zatímco se s chraplavým šepotem hnal za každou ubohou duší, která mu vstoupila do cesty. Oblíbené byly příběhy o příšerách schovávajících se na statku mezi stádem ovcí, strašlivé obličeje skryté v nevinné, huňaté vlně. Nejděsivější vyprávění se však vždy zaměřovalo na dům postavený na drobném kopci dál od poslední linie městských domků.

Nikdo kromě dětí se tam nikdy nevydal. Ani děti se neodvážily dál, než před kovanou bránu, tyčící se zdánlivě až k nebesům. Děti pak ustrašeně utíkaly pryč v okamžiku, kdy brána ve větru hrozivě zavrzala a na dvorek schovaný za ní se nezatoulala živá duše.

Tomu domu se říkalo všemožně, Yunhovi však utkvěl v hlavě jeden konkrétní název, ten, pod kterým mu dům představil starší kluk, když mu bylo sotva sedm. Dům zapomenutých duší. Tehdy to znělo tajemně, popisovalo to číhající zlo, jemuž nikdo nedokázal přiřadit jasnou podobu.

Když teď ležel na zádech v podivně zachovalé posteli, pod teplou přikrývkou, zatímco mu hlas vycházející odnikud tiše zpíval ukolébavku, musel uznat, že to byl vystihující název. Ta ubohá, zapomenutá duše s andělským hlasem držela jeho tváře v chladných dlaních, laskala ho po líčkách, hladila ho ve vlasech, jen aby mohl po dlouhém dni pokojně usnout.

Jmenoval se Seonghwa. Většinu času se pohyboval domem jako nezcela jasná silueta, Yunho však několikrát zahlédl jeho podobu, když se od převážně nehmotného těla odráželo světlo měsíce. Při prohledání domu narazil na fotografie a spoustu starých dopisů, ze kterých mu jméno snadno přiřadil. Býval to sluha rodiny, která dům vlastnila, a později se pro děti stal i chůvou, když rodina musela propouštět své zaměstnance. Yunho netušil, jak zemřel - jen z jeho smutného výrazu poznal, že ho stále sžíral žal. A že zemřel velmi mladý.

Domem se takových, jako byl on, pohybovalo víc. Učitel klavíru, kuchařův synovec, nevlastní syn, kterého rodina adoptovala. Několikrát mu zkřížili cestu, zahlédl v rychlosti jejich smutné tváře, odhadl z nekonečných spisů jejich jména. Co se jim všem stalo, mu bylo čím dál větší záhadou.

Jiné obyvatele domu ještě nepotkal. Seonghwa ho skrýval. I přes svou zvědavost věřil jeho úsudku - neměl důvod o něm pochybovat, když vůči němu sluha dosud projevoval jen nekonečnou péči. Přísným výrazem mu naznačil, že ty ostatní potkat nechtěl.

Yunho měl jistou představu. Slyšel o mladíkovi, jehož v již opuštěném domě obléhali, dokud nezemřel hlady. Slyšel o studentovi, natolik odvážném, aby jako jediný vstoupil do domu a pak se nikdynevrátil. Slyšel o muži zrazeném vlastními přáteli, který vykrvácel na plevelem prorostlém dvorku.

Seonghwa ho před nimi varoval a Yunho ho poslechl. Jak by nemohl, když mu zpíval, hladil ho, uspával ho, a dokonce se v takových chvílích od svitu měsíce občas odrazil jeho malý úsměv. Krásný a něžný, díky němuž Yunho usoudil, že musel být dětmi zbožňovaný. I on se v pokoji pro hosty cítil vítaný a milovaný. Jen škoda, že nemohl zůstat dlouho.

Přišel sem hledat přesně toho muže, jehož krev z kamenných kostek dávno spláchl déšť. Jednoho z těch, před kterými ho toužil Seonghwa ukrýt.

„Musím ho najít..." zašeptal tiše, aby nastalou atmosféru narušil co nejméně. Ruce na jeho tvářích se přesto zastavily. „Rád bych zůstal další noc. A jsem opravdu vděčný za tvoje pohoštění. Ale přišel jsem sem za jasným účelem a musím s ním už mluvit. Musím to udělat."

Seonghwa se na něj díval s vráskou mezi obočím, jeho obličej jasnější, a Yunho snadno poznal, že se ho ptal, zda si tím byl opravdu jistý. Rozhodl se už dávno. I kdyby neměl nikdy dům znovu opustit, i kdyby ho to stálo život, dávno zvážil své možnosti a dávno usoudil, že to mělo smysl. A tak přikývl.

Zvedl se a urovnal po sobě přikrývku, než opustil bezpečí pokoje.

Chodbami procházeli pomalu, opatrně. Duchova chladná ruka objímala tu jeho v náznaku sevření, které téměř dokázal pocítit. Stačilo si jen představit, jak by s ním propletl prsty a zakryl dlaň i svou druhou rukou, aby ji zahřál. Než stačil svůj zoufalý proud myšlenek rozvést dál, musel urychleně zastavit, jelikož Seonghwa se otočil a naléhavě se ho snažil přimět couvat.

Z místnosti kousek od nich zazněla hlasitá rána a následně maniakální smích. Víc k rozhodnutí spěchat pryč nepotřeboval.

Sídlo bylo obrovské. Najít cestičky, kterými se ostatním duchům mohli vyhnout, by mohlo být relativně snadné. Sotva na to však pomyslel, volnou ruku mu objal chlad, nemotorný a zbrklý, až mu seslal mráz po zádech. Zastavil, aby se po viníkovi otočil, a jako kdyby se ho Seonghwa skutečně držel, zarazil se společně s ním.

Dívaly se na něj velké, milé oči. Cizí duch jako by ho zatahal za ruku a Yunho se vzpamatoval, pečlivě vnímal němý pohyb jeho rtů. Tam ne, tudy ne, naznačoval, přestože z něj nevyšel jediný zvuk. Prosebně se podíval na Seonghwu a ten, když konečně porozuměl, upevnil stisk na Yunhově dlani, jeho dotek mrazivější. Yunho se jimi nechal poslušně vést jinou cestou, skrz místnosti plné prachu a přes tmavé, krátké chodby.

Nebyl si jistý, co si z jejich pohledů vyložit. Nedokázal je zachytit v jejich plné míře, odražené od několika paprsků prosvítajících skrz okna. Stále ten nekonečný žal a v něm zamíchaný soucit, emoce natolik syrová, až se mu zavrtala hluboko do hrudi, připravená zaklíčit a pěstovat novou bezmoc.

Zastavili před další chodbou a cizí duch se na něj otočil. Pohnul se, jako by si stoupal na špičky, než se do půlky Yunhova těla zakousl mráz. Až na poslední chvíli si uvědomil, že se jednalo o nešikovné objetí. Čeká tam, rozpoznal z žalostného výdechu u svého ucha. Čeká jen na tebe.

Pak se vytratil, bez jediné stopy, jako když během rána opadne mlha. Seonghwa se za ním díval smutnýma očima, než Yunhovi pokynul, aby pokračovali, tentokrát klidným tempem až k zavřeným dveřím. Sluhu jako by u nich začínala sžírat nervozita, přesto se ho držel, nepřipravený vydat ho osudu jen tak.

„Musím," promluvil k němu měkce Yunho. „Promiň."

Seonghwa pokýval hlavou, pokusil se o malý úsměv, mlčky se otočil. Své němé přesvědčování vzdal. Vydal se pryč. Kolem jeho nohou se lehce zvířil prach, než zase pomalu usedl a chodba působila stejně prázdná, jako předtím. Prázdnější, bez jeho přítomnosti. Hrudník se mu na malou chvíli sevřel úzkostí, než pomyslel na svůj cíl a nabral hluboký nádech do plic.

Přes látku kalhot nahmatal v kapse předmět, který byl pro tuto chvíli zásadní, a oddechl si, jakmile ho pocítil po prsty. Teprve potom sevřel kliku a otevřel dveře.

Místnost byla tichá, stejně zaprášená, jako všechny ostatní. Yunho si snažil nalhávat, že se nijak nelišila od zbytku místa, že ani přízrak, který v ní sídlil, nemohl být tak výjimečný - přesto mu duši svírala smyčka strachu. U okna stála postava, výrazně odlišná od duchů, které potkal. Žádné odrazy ve svitu měsíce. Přízrak měl fyzické tělo.

„Zdravím," kuňkl rozpačitě. „Přišel jsem za tebou."

Nevšímal si ho. Zůstal stát čelem k oknu, jako by z něj vyhlížel ven, přestože ve tmě nemohl nic vidět. Nebo možná mohl. Yunho si nebyl jistý. Promnul si zpocené ruce, udělal váhavý krok blíž. „Prosím... můžeš mě vyslechnout?"

Nedočkal se reakce. Polkl, schoval ruce do kapes, sevřel v dlani drobný válečkovitý předmět, který si přinesl. Pak jen smířeným, tichým hlasem zamumlal: „Přišel jsem tě požádat o pomstu."

Přízrak se pomalu otočil. Zpod jeho kabátu trčelo několik rukojetí různorodých zbraní, přičemž dlouhou pušku svíral v lidsky vyhlížejících dlaních. Jediné, co na něm nebylo lidské, byly ohnivé oči; a Yunho se bál jen si představit, co se skrývalo pod šátkem, který mu zakrýval zbytek obličeje.

Několika kroky mezi nimi uzavřel většinu vzdálenosti, chytil pušku do jedné ruky, zatímco druhou natáhl k němu. Yunho do ní opatrně, se strachem zavadit o jeho kůži, vložil připravenou kulku. Přízrak ji lehce sevřel v dlani, než vybral správnou zbraň a náboj do ní vložil. Pak se na něj s očekáváním podíval.

„Cílem je démon, který posedl Choi Soobina."

Třeba si to jen představoval, ale jako kdyby žhnoucí oči zazářily nadšením, hladem, jako kdyby se neznámá ústa pod šátkem roztáhla do úsměvu. Jedno věděl jistě. Přízrak na jeho žádost přistoupil s odhodláním za každou cenu pomstu úspěšně vykonat.

Stačilo jen čekat. Prozatím mu mohl být nadále domovem Dům zapomenutých duší. Jeho tiché, prašné místnosti, jeho zhrzení a smutnící obyvatelé, ubohé bytosti, které jen potkal nešťastný osud.

Možná k nim nakonec patřil víc, než si myslel.