Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Příliš mladý

Datum: 06/09/2020

Umístění: -

Počet slov: 494

Poznámka autorky: K této povídce nějak sama nevím, co dodat. Nápad vznikl, když jsem jela domů vlakem a koukala na mraky. Na mraky, které vypadaly, jako kdyby byly namalované.

•••

„Ty mraky," vydechl mladík užasle a snažil se tak upoutat pozornost plukovníka. Zašilhal k němu očima, muž hleděl z okna vlaku ven, jenže někam na kamenitý, místy písčitý povrch, nikoliv na nebe. Zhluboka se nadechl. „Ty mraky jsou jako namalované."

Tentokrát muž zvedl oči k nadýchaným obláčkům, které líně pluly po obloze. Stejně líně chodívaly ovce po pastvinách, kdy přežvykovaly trsy zdravě zelené trávy, sem tam se ozval štěkot ovčáckého psa, když se nějaká z nich vzdálila. Jejich zašpiněná vlna byla měkká a plukovník si velice dobře pamatoval, jaké to bylo, když na ni přitlačil dlaní. Přesně tyhle vzpomínky se pokoušel zahnat do koutů své mysli.

„To jsou," odpověděl neurčitě. Ten chlapec před ním byl příliš mladý na to, aby si uvědomil nebezpečí, kterému se dobrovolně vystavili. Byl ještě čistý, neposkvrněný. A plukovník se s jedním dalším pohledem na oblohu musel zeptat na otázku, kterou mu pokládal už několikrát. „Proč jsi zůstal v armádě?" Proč ses nevrátil domů?

A chlapec mu – ostatně jako pokaždé – neodpovídal. Místo toho velkýma očima sledoval mohutné, bílé mraky a zamyšleně se rozpovídal: „Vzal bych si plátno a barvy, maloval bych je tak, aby vypadaly úplně stejně. Ale musel bych to udělat rychle, protože i když se zdá, že se hýbou pomalu, pro malíře je to pořád příliš rychlé."

Plukovník moc dobře věděl, že jeho otázky ignoroval záměrně. Vždy ho ale ty dětsky zasněné řeči dostaly natolik, že se nezvládl dál vyptávat. Jen poslouchal, jak ten snílek mluví o velkých mracích, které by maloval na plátna, dokud by mu nedošly barvy. Mluvil vždy o docela obyčejných věcech, o domech a zídkách, o záhonech před nimi, o nebi, tom denním i nočním. Někdy si posteskl, že nemohl namalovat Slunce tak zářivě, jak ve skutečnosti vypadalo. Nebo odlehlou stranu Měsíce, kterou nikdy nespatřil.

Vždy mu připomněl vlastní dětství na venkově, kdy se sám zabýval zcela obyčejnými věcmi. V očích dítěte ale působily tak neobyčejně. Ty vzpomínky miloval a nesnášel zároveň, stejně jako miloval a nesnášel řeči, které mladičký desátník tak často pronášel právě k němu. Jako kdyby mu chtěl připomenout tu špetku z téhle dětské stránky, která v něm zbyla.

Tentokrát vedle něj však nestál připravený zahltit ho hloupým povídáním. To hloupé povídání bylo zapsané na nažloutlých listech jeho deníku, který měl Seojoon otevřený v klíně. V posledním zápisu snil o těch mracích, které pozorovali z vlaku, snil o tom, jak by je maloval.

... povídal jsem o tom plukovníkovi, i když chtěl slyšet něco jiného. Myslí si určitě, že jsem příliš mladý, a proto se mě taky pořád ptá. Ale vždyť on je také příliš mladý na to, aby byl plukovníkem. Jednou mu to povím, ale ne teď. Povím mu to, až budu vědět, že to pochopí.

Skousl si ret a s bolestí v hrudi drahocenný deník zaklapl. Upravil popruhy těžkého batohu, připravený vyjít se skupinou hledat ztracené vojáky, připravený hledat jeho – už jen kvůli té pravdě, kterou chtěl znát a pochopit.

Navíc, Taehyung byl příliš mladý na to, aby zemřel.