Soutěž: Velká literární k-pop soutěž [Vánoční] (shim_nicol)

Zadání: Vánoční fantasy

Datum: 15/12/2020

Umístění: 1.

Počet slov: 4474

Poznámka autorky: Další povídka, která byla tentokrát do velké soutěže (a navíc vánoční!) - takže je přirozeně mnohem delší. Hrozně mě potěšilo, jaký úspěch v soutěži získala a pořád mě to dojímá. Nebudu se tu rozepisovat, užijte si čtení a snad se vám povídka bude též líbit!

❅❅❅

❅❅❅

Tam se setkávala řeka Oriens s mořem, mísila se ledová voda do ještě ledovější, široká delta rozlévala hektolitry do slané, nekonečné plochy...

Mladíkovy prsty se na klávesnici zastavily rychleji, než jakým tempem začaly předtím psát. Vznášely se, levitovaly nad jednotlivými písmenky a ustrnuly v transu. Jako by je někdo pevně chytil a nedovoloval jim se pohnout, roztančit se a vytvářet z písmen slova, ze slov věty, z vět odstavce, z odstavců kapitoly a z kapitol pak dobrodružné příběhy. Jeho mysl byla v tom správném rozpoložení, které potřeboval ke psaní, a přeci v jeho hlavě zněl poetičtěji popis vlastních prstů, než děj příběhu.

Řeka Oriens se svým líným tempem vlévala do moře/

Kurzor blikal na obrazovce notebooku a Taehyung ho jako hypnotizován pozoroval. Frustrovala ho vlastní neschopnost, ten podivný umělecký blok, se kterým se ještě nikdy předtím nesetkal. Začínala ho frustrovat i frustrace samotná. Nevěděl, jak z toho ven, připadal si pevně svázaný do kazajky neúspěchu a dusil se. Kurzor rychle pospíchal doleva, zanechával za sebou prázdno, zastavil se kus od okraje stránky; připravený vystartovat zase na druhou stranu tak, aby za sebou zanechával slova.

Místo toho však za sebou zanechal směsici písmen, která přimáčklo mladíkovo čelo. Nadále se na bílém prostoru objevovalo pouze písmeno g, které zůstalo stisknuté. Jakmile Taehyung zvedl hlavu, kurzor opět provokativně poblikával na ploše. Blondýnovi to přivodilo nepříjemný tik v oku. Nakonec zatnul zuby a notebook zaklapl, aby se na toho malého blikajícího neřáda nemusel dál dívat.

Zvedl se ze židle a dlouze, zmoženě vydechl.

Přistoupil k širokému oknu, ze kterého měl výhled na zasněžené, zdánlivě nekonečné plochy. Utekl daleko a to jen proto, aby stále nebyl schopný pohnout se z místa. Jeho mysl se zasekla. Naivně doufal, že mu cizí a velmi odlišné prostředí třeba pomůže – proto odletěl na samotný sever Norska. Přijal tak po několika letech nabídku od svého přítele, taktéž známého spisovatele. Byl to skvělý muž. Zaměřoval se na detektivní příběhy smíchané s norskými legendami a Taehyung jeho tvorbu nesmírně obdivoval. Byla svěží, nová, originální. Pod úžasnými obálkami se vždy skvělo pouze příjmení Jørgensen a to bylo vše, co o něm bylo široké veřejnosti známo.

Taehyung k němu vzhlížel už dlouhá léta, ale setkat se s ním mohl teprve tehdy, kdy se i jeho vlastní jméno začínalo šířit po světě. Dostal se tak poprvé do New Yorku, díky žádaným rozhovorům o nově vydaném bestselleru – a potkal tam několik dalších autorů, včetně Jørgensena.

Mimo něj tam byli autoři z celého světa, a dokonce jeden, který přišel ze stejné země. Kim Namjoon byl fenomenální autor a lidé jeho tvorbu doslova zbožňovali. Taehyung k němu však choval zášť, neopodstatněnou a iracionální, ale tak silnou, že ji nebyl schopen vyhnat. Moc dobře věděl, že plynula ze závisti. Namjoon byl světový autor velkého jména, lidé ho opěvovali snad ve všech koutech světa a jeho knihy mívaly v každém knihkupectví speciálně vyznačenou sekci. Spisovatel „filozof" byl nesmírně oblíbený, čtený a čtivý autor.

Blondýn k němu už tehdy přistupoval s rezervou i přesto, že se tomu sám snažil zabránit. Přesvědčoval se, že na něm musela být nějaká chyba, nehezká vada, která by mu jeho zášť ospravedlnila. Jenže když ho potkal, byl slušný a vlídný, dokonce tak neskutečně skromný, jak se o něm říkalo, a vstřícný ke všem okolo. Nejspíš tohle pak Taehyunga rozdráždilo ještě víc. Ten muž snad neměl jedinou chybičku.

Odfrkl si. Jeho mysl se věnovala naprosto nepodstatným věcem na rozdíl od toho, aby se v ní rozvíjel komplikovaný děj. Jeho stísněnou dušičku začínala napadat úzkost a té se musel urychleně zbavit.

Prošel obývacím pokojem a chodbou až do koupelny. Do vany nechal napouštět velmi teplou vodu a přemýšlel nad Jørgensenem. Ten muž byl skutečně jako poklad. Nabídl mu k pobytu vlastní chatu v tak nádherné lokalitě, navíc pouze půl kilometru od větší vesnice. Cítil se tedy osamělý, vhozený do nekonečných plání sněhu, ale zároveň věděl, že se poblíž nacházela společnost, kde byl vítaný.

Do dřevěné chaty, jejíž pronájem by normálně nejspíš stál jmění, ho dovedli právě místní – byli to Jørgensenovi přátelé a i Taehyunga vítali vlídně. Pomohli mu se zavazadly a vše mu ukázali, aby se v chatě vyznal. On je na oplátku ponechal na pár hodin uvnitř, byl si jistý, že měli, co vyprávět. Rozhodně se nezmýlil a mohl si poslechnout, jaké pověsti se po okolí vykládaly. Doufal, že by ho mohly inspirovat.

Tam na severu, tam, kde zima nespí,

tam lákají stíny do smrtelných pastí,

tam líbezný zpěv se žene ozvěnou,

tam věští ti černou noc probděnou.

Když hlas se žene tmavou nocí,

již nebude ti nápomoci.

Tu říkanku si Taehyung zapamatoval okamžitě. Bylo v ní něco temně tajemného, něco silného. Jakoby se zmiňovaný zlý hlas vnořil přímo do veršů a prolil je inkoustovou černí. Když mu ji řekli poprvé, na rukou mu vyskočila husí kůže. Připadal si najednou bezbranný. Mnozí by nejspíš tvrdili, že slouží pouze ke strašení malých dětí, aby se netoulaly daleko od domova a byly poslušné, ale kdyby spatřili atmosféru v okolí, poznali by. Poznali by, že to není jen směs plytkých slov.

Přesto ji bral blondýn trochu s nadsázkou. Ocitl se v jiné kultuře a jeho mysl odmítala vše jen tak s lehkostí přijmout. Měl tendenci o věcech nejdřív pochybovat.

Sundal ze sebe postupně všechny vrstvy oblečení a se spokojeným výdechem se ponořil do horké vody. Cítil se najednou klidný a jeho hlava byla prázdná, lehká jako pírko, opilá úžasným pocitem pohodlí. Nechtěl, aby ten pocit zmizel, až zoufale potřeboval vypustit vše tíživé, zbavit se toho pro schopnost zase volně psát.

Za těch pár dní, co v chatě pobýval, si zvykl na všudypřítomnou tmu. Slunce vycházelo pozdě a zacházelo brzy. Ten den už se schovalo ve čtvrt na čtyři a dávalo Taehyungovi pocit hluboké noci, přitom se blížila teprve osmá hodina večerní. Příliš mu to nevadilo, byl převážně noční tvor a právě v tu dobu ho napadalo nejvíc skvělých nápadů. Problém s orientací v čase se tak dal poměrně snadno přehlédnout.

Proležel ve vaně nějakou chvíli a na prstech se mu už začaly vytvářet varhánky, když si na tělo nanášel mýdlo. Pečlivě se pak opláchl, vytáhl špunt, a jakmile mohl, zabalil se do velké osušky. Přesto mu zuby drkotaly o sebe, vzduch se zdál mnohem chladnější.

Místo pyžama zvolil jen pohodlnější oblečení, ve kterém často chodíval doma. Vzpomínka na Soul, jeho domov, v něm vyvolala spoustu dalších myšlenek a musel sám nad sebou zavrtět hlavou. Opravdu přemýšlel až moc. Jenže vtíravé představy o rodině, která už nejspíš byla pohromadě v bytě jeho rodičů, ho odmítaly opouštět.

Na moment zapochyboval nad svým rozhodnutím a cítil se, jakoby se celé jeho nitro znovu sevřelo úzkostným pocitem. Byl rodinný typ, přesto upřednostnil kariéru a rozhodl se strávit vánoční svátky kilometry daleko od těch, které miloval ze všech nejvíc. Jen proto, aby nalezl ztracenou múzu. Musel se najednou zarazit a ptát se sám sebe, jestli ta volba byla správná. Jestli by inspiraci nenašel spíš se svými milými v době radosti, než sám uprostřed bělostných polí v dřevěné chatě.

Nemohl si pomoct a představovat si, jak by stromek v obývacím pokoji zdobili jeho mladší sourozenci, zatímco babička s maminkou by seděly u ohně a povídaly si. Určitě by se jim na tom místě líbilo. Skoro je slyšel nadšeně zpívat koledy.

„Deck the halls with boughs of holly..." vydralo se z něj přiškrceným hlasem. „fa la la la la, la la la la..." marně čekal na prozpěvovanou ozvěnu, která by se od rodiny ozvala, kdyby začal zpívat v jejich přítomnosti. „'Tis the season to be jolly..." pronesl do prázdna a těžce si povzdechl. Možná opravdu neměl odjíždět. Beztak mu to jeho ztracenou inspiraci nepřineslo.

Své myšlenky nakonec zahodil s tím, že beztak už nemohl nic změnit.

S posmutnělým úsměvem cvrnkl do ozdoby na malém vánočním stromku a prošel do kuchyně, aby si udělal konvici čaje. Tu si pak přinesl na stůl v obývacím pokoji a nalil do hrnku, ze kterého pil celý den, horký nápoj. Zabořil se do křesla, přetáhl si přes ramena deku a pořádně se uvelebil.

Nechal své myšlenky jen tak plynout. To občas pomáhalo k nějaké jiskře, ke vzplanutí nového nápadu, který by začal s chutí psát. Většina jeho nápadů vlastně vznikala takovým způsobem. Ty zbylé pak podnítily události v okolí, rozhovory lidí na ulici, nebo docela obyčejné situace, pro každého všední. Cesty z práce, jízda hromadnou dopravou a mnoho dalšího.

Pousmál se. Zničehonic se mu rty zkroutily do úsměvu a musel zavřít oči, aby z jeho nitra odplula i poslední špetka úzkosti. Byl v perfektním rozpoložení ke psaní, ale nedokázal přimět ani vlastní tělo se zvednout, natož přinutit myšlenky přetvořit se do smysluplných vět. Lítaly mu v hlavě sem tam jako zběsilé, jen byly bohužel neuchopitelné.

Napil se, sledoval plamen v krbu, který se zmenšoval, když mu ubývalo dřeva, na kterém by se krmil. Taehyung už ho nechal pomalu vyhasínat, jako pokaždé na noc. Vyhříval pouze několik místností, ve zbylých bylo zabudované topení. Nemusel se tedy bát, že by se vzbudil a rozdělával oheň s tím, že by jinak umrznul.

Už dopíjel čaj, když plamen připomínal spíše plamínek, chabě se zmítal ze strany na stranu ve svém zoufalém tanečku a snažil se pohltit zbytek dřeva, který se v jeho dosahu nacházel. Moc ho nezbývalo. A jak slábl, Taehyungovy oči se únavou přivíraly, než jeho hlava klesla na opěradlo křesla a jeho dech se zklidnil. Ponořil se do hlubokého spánku, prázdný hrnek se v jeho klíně překlopil, když přestal jeho ouško svírat v prstech.

Noc byla stejně černá, jako v jiné dny. Parádila se bohatou oblohou posypanou nesčetnými hvězdami a vzácným výhledem na mléčnou dráhu. Vábila k pohledu, přestože byla hlubší, než obvykle.

Každý tvor se schoval a spal, schovalo se i slunce samotné. Co však nadále kráčelo nepatrnými, lehkými kroky tmavou nocí, to byla zima. Jako půvabná baletka tančila po zasněžených pláních, stromy i skla obydlí pomalovala mrazivými obrázky. Byla nádherná, přestože nezbedná.

A místy, kterými procházela, se ozvěnou rozléhal i přesladký zpěv.

Uvnitř obývacího pokoje šlo slyšet pouze tikání hodin a narážení slabého větru do oken. Jinak byla chata klidná, ponořená do tmy, teplota uvnitř postupně klesala. Taehyungova tvář vypadala naprosto klidně, nekrčil obočí kvůli zlým snům, jen poklidně spal ve svém křesle.

Když se však ručička hodin pohnula a přeskočila na vyobrazení římské jedničky, projel jím nezvyklý chlad. Doslova se zařezal do těla a pronikl do morku kostí, zdánlivě se šířil po všech nervech a vehnal zimu do celého těla. Ruce se mu z polospánku zachvěly, načež pomalu otevřel oči a nechápavě se rozhlédl kolem. Překlopený hrnek odložil na stolek před sebou a rozhlížel se po místnosti, jako kdyby v ní měl najít něco nového... něco nepatřičného a cizího.

Jeho smysly, ještě otupené ze spánku, však zachytily vetřelce teprve o minutu později. Byla to táhlá melodie, která se proháněla po sněhovém moři a našla si skulinky, kterými pronikla až do chaty. A Taehyung sám sebe přistihl, že mu zvědavost nedala, kráčel ke dveřím, napínal uši, aby mu jediný tón neunikl.

Připadal si omámený, sebral z věšáku zateplené kalhoty a kabát, vše na sebe navlékl a zašněroval boty. Narazil si na hlavu čepici, schoval ruce do rukavic, popadl šálu a bez dalších myšlenek vylezl ven. Chladný vzduch ho praštil do tváře a on se jen co nejvíc zachumlal do šály. Melodie byla hlasitější, hrála si s ním a škádlila ho, tančila po kopcích sněhu. Nedokázal nic jiného, než ji hltat a následovat.

... tam lákají stíny do smrtelných pastí...

Proplulo mu myslí, ale nedokázal myšlenku zachytit ani se jí víc zabývat. Kráčel závějemi, nohy se mu bořily po kolena, ale to mu nebránilo jít dál. Zdálo se mu, že ho vítr postrkoval kupředu, jen tak něžně, aby nezpomalil. Z nebe začínaly padat sněhové vločky a i přesto, že muselo být několik stupňů pod nulou, necítil zimu tak, jak by nejspíš bylo normální. Vlastně by dokonce řekl, že mu bylo příjemně. Hlas usazený v hlavě proháněl jeho nitrem plamínky a donutil ho zapomenout na to, jak moc se celé jeho tělo chvělo.

Netušil, jak dlouho už šel. Zdálo se mu to jako pět minut, ale mohla to být klidně hodina, možná dvě. Už se dávno vzdálil od dřevěné chaty i blízké vesnice, byl sám někde v neznámu a bloudil sněhem. Přesto cítil, jako by cestu perfektně znal, hlas ho vedl, ozýval se mu kolem hlavy.

Kolem něj se pomalu začínal odehrávat balet, padající sníh se proháněl do tónů neznámé melodie, pod reflektory hvězd. Vloček však přibývalo a s tím přicházela jen a jen větší tma, když nebe pomalu zahalily mohutné, tmavé mraky.

Předchozí ladné baletky se změnily na agresivní tanečnice, jejichž kroky těžce dopadaly do sněhu s každým výpadem proti jeho tělu. Tahle mu zatahala za šálu a tamta se pokoušela vnořit pod tlustý kabát. Jiná ho hladila po tváři a dýchala mu zblízka na obličej. To byla ta chvíle, kdy mráz doplul i do zateplené mysli. Najednou pocítil, jak silně se ve skutečnosti celé jeho tělo chvělo, jak slabé měl nohy a jak ruce schovával v kapsách kabátu, aby mu prsty kompletně neumrzly.

A společně s mrazem, který na severu zpravidla neusínal, doplulo do jeho mysli i zoufalství. Kam se rozhlédl, tam byla mlha, vytvořená hustým závojem sněhových vloček. Netušil, jakou cestou se vydat zpět do chaty, neměl nejmenší ponětí, proč se do zimy tak neuvážlivě vydal uprostřed černé noci. Najednou mu říkanky místních dávaly perfektní smysl a musel sám sebe proklínat, že si vůbec dovolil jen malinko pochybovat.

Když hlas se žene černou nocí, již nebude ti nápomoci...

Z úst mu unikl vzlyk, následovaný obláčkem páry. Slzy mu zamrzaly už na řasách, a tak se je pokoušel urychleně zahnat. Držel sám sebe kolem těla, objímal se a bezmocně se rozhlížel, přestože v okolí nebyl jediný záchytný bod.

Uvědomil si, že tajemný hlas utichl, nechal ho bloudit tmou samotného, zradil ho. A když se kolem něj začínaly objevovat stíny, byl naprosto přesvědčený, že neměl šanci se vůbec dožít rána.

... tam lákají stíny do smrtelných pastí...

Hrála si s ním už i vlastní mysl, předsouvala mu vzpomínky na tajemnou říkanku a ukazovala mu důvod, proč se mu už v začátku jevila tak skutečně.

Stín před ním se zdál neforemný, přestože vytvářel jakýsi podivně jasný obrys. Možná už ho dostihly halucinace z toho ukrutného strachu, možná to bylo všechno opravdové a možná to celé byl jen sen. Co však věděl, bylo, že ať už prožíval jakoukoliv možnost, musel utéct. Musel se o útěk alespoň pokusit.

Prudce se otočil, jeho nohy se zdály nesmírně těžké, sníh ho brzdil stejně jako vítr, který šel najednou proti němu. Hnal mu do obličeje štípající vločky, kvůli kterým mu slzely oči a omrzaly řasy, až i ony samotné byly úplně bílé a zhoršovaly jeho vidění. Připadal si tak bezmocný, něco takového se muselo odehrávat v jeho snu, nebylo možné, aby to byla realita. Kdyby se hodně snažil, určitě by se vzbudil rozlámaný v křesle se zaschlými kapičkami čaje v klíně, stěžoval by si na bolavý krk a raději by se přesunul do postele.

Ale i když se tolik snažil probudit, noční můra pokračovala dál. Už tušil, že se jen přesvědčil o možnosti zlého snu. Tohle muselo být pravdivé. Všechny ty podněty vnímal až příliš reálně na to, aby se jednalo pouze o sen.

Jako kdyby procitl, nahnal mrazivý vzduch do plic, ve kterých ho ihned bolestivě zařezalo. Směr větru se obrátil se zvukem vichřice, a aniž by se otáčel, věděl, že ho ten podivný stín následuje jako svou kořist. Stín toho stínu se objevil před ním, to něco mu muselo být přímo v patách. Netrvalo dlouho, kdy vedle sebe inkoustově černého tvora zahlédl. Jeho oči zářily rudofialově z výšky možná pěti metrů.

Mohutné tlapy vedle něj dopadaly do sněhu jako ta nejlehčí ptačí pírka. Nevydaly jediný zvuk, neozvalo se zapraskání sněhu, tak jako pod každým krokem Taehyunga. Popíralo to jakýkoliv fyzikální zákon, to zvíře by se mělo bořit hluboko do sněhu, ale nezanechalo v něm ani otisk. Pohybovalo se s podivnou grácií a lehkostí, jako by nevážilo vůbec nic.

... tam lákají stíny do smrtelných pastí...

Ozvalo se mu znovu myslí, načež zoufale zanaříkal. Tvor mu byl dávno po boku, běžel s ním jeho tempem a provrtával ho očima. Taehyung už to v žádném případě nemohl zvládnout. Ani adrenalin se nedokázal vlévat do žil, když ho pohltil strach tak silný, že by si ho jindy ani nepředstavil. Takový strach snad nemohl obyčejný smrtelník nikdy pocítit.

Jeho nohy se zastavily, rukama zbrzdil svůj pád do sněhu a od úst se mu s heknutím vznesl slabý obláček páry. Už byl natolik promrzlý, že nevěřil v žádné teplo, které by se mu v těle ještě mohlo udržet.

Ztěžka spadl na bok a i přes svůj vlastní strach zvedl oči ke zvířeti, které se nad ním sklánělo. Obě tlapy byly položené vedle jeho těla, jejich obrys se kroutil jako kouř, zdály se nehmotné a neuchopitelné. Tvor na něj shora cenil zuby, z huby mu padaly inkoustové obláčky, rozplývající se ještě předtím, než stačily dopadnout.

Taehyung měl v jednu chvíli oči otevřené dokořán, v druhou jeho hlava bezmocně padla do sněhu a se zatřepotáním víček se skrylo to okno do duše naplněné strachem.

Se ztrátou jeho vědomí se okolní svět znovu proměnil na divadlo s nevinnými, tančícími baletkami.

Jeho nevědomý stav provázely ještě hrůznější představy, než které prožíval. Utíkal v nich, přitom se ale nevzdálil ani o krok, jako kdyby se pohyboval na běhacím pásu. Nemohl uniknout několikametrovým tvorům za svými zády, nemohl uniknout sněhové vánici ani mrazivým rukám, které se po něm ze sněhových závějí sápaly.

Ucítil na své tváři vlhko, teplý dotek. Téměř ho zaměnil s vlastními slzami, jenže najednou zmizel a nahradil ho dotek lidský. Musel být lidský. Byl si naprosto jistý, že jeho tvář v daný moment ležela na hřejivé dlani a po lícní kosti mu přejíždělo bříško palce. Intuitivně se do cizí ruky přitulil a v ten moment k jeho uším vzdáleně dolehl zvonivý smích.

Prudce otevřel oči a setkal se s pohledem těch nejmodřejších očí, jaké kdy viděl. Až na chvíli dokonce zapomněl, proč se tak náhle vzbudil, zíral nad sebe a žasl nad tmavě modrýma očima, které připomínaly barvu hlubokého, severského moře. Z toho stavu se vytrhl teprve ve chvíli, kdy díky přivření očí osoby nad ním poznal, že se dotyčný usmíval.

Náhle na něj prudce zaútočily zbylé smysly, které se zničehonic probudily. Slyšel praskání dřeva, musel být blízko ohně. To by také vysvětlovalo vlny tepla, které sem tam zasáhly jeho stále promrzlé tělo. Cítil čistý severský vzduch smíchaný s trochou kouře od ohně a matně k němu doléhala neznámá vůně. Ta vycházela z kožichu, který přes sebe měl přehozený, jak o pouhých pár sekund později zjistil.

Urychleně se vzdálil od člověka před sebou a odcouval, dokud nenarazil na studenou stěnu. Dýchal, jako kdyby právě doběhl maraton, a srdce se mu nejspíš snažilo probít do hrudníku díru. Zabalil se těsněji do huňatého kožichu, přesto se nadále chvěl. Sám si nebyl jistý, jestli zimou, nebo strachem.

Ze stejného místa na něj hleděly tmavomodré tůňky. Tentokrát ale dva páry, jelikož po mladíkově boku stál statný vlk. Jazyk mu visel z huby ven, jak se snažil ochladit a zíral na Taehyunga jako malé, nevybouřené štěně, které od něj očekávalo hru. Nebyl si jistý, jak se ohledně toho celého cítit. Došlo mu však, že mladíka by nejspíš za použití pouhé fyzické síly rozhodně přemohl a nejspíš pro něj nebyl nebezpečným.

Trochu se uklidnil a opětoval mu zkoumavý pohled. Měl asijské rysy a znaky, tedy samozřejmě kromě barvy očí. Vypadal, jako by ho zima kolem nijak neovlivnila, přestože kožešina, kterou na sobě měl, ho nemohla sama o sobě tolik hřát. Hladil zrovna vlka po hlavě, když se blondýnek rozhodl posunout blíž, zpátky k němu.

„Můžeš blíž..." špitl mladík před ním měkkým, laskavým hlasem a Taehyung překvapeně zamrkal. Rozuměl mu, věděl přesně, co říkal, ale nedokázal rozeznat, jakou řečí s ním mluvil. Možná to byla korejština, možná angličtina, nebo nějaký jiný jazyk. Žádnému jinému by ale nejspíš nerozuměl, tak jak by mohl porozumět těm dvěma zřetelným slovům.

„Ty mi... rozumíš?" dostal ze sebe a šoupal se pomaličku zpátky. Hlavně blíž k ohni, od kterého šlo tak příjemné teplo.

Hnědovlasý mladík se usmál. „Rozumím všem."

Tak jednoduchá odpověď vyvolala jen víc a víc otázek, ale mladý spisovatel byl až příliš vyčerpaný na to, aby se ptal dál. Ve skrytu duše to chtěl chápat, jen se nezvládl přimět k dalším otázkám, a tak se musel uspokojit s naprosto nejasným vysvětlením, které ho naopak zmátlo.

„Budeš muset zpátky domů, tady zůstat nemůžeš... jen se tu chvíli ohřej," promluvil znovu mladík, plné rty se držely zkroucené v milém úsměvu, zatímco hladil zvíře vedle sebe po husté srsti.

Taehyung se tolik chtěl zeptat na spoustu dalších věcí, ale jeho ustrašená dušička se klepala a odmítala mu povolit jakékoliv další dotazy. A tak opět seděl před mladíkem, oheň ho hřál a modré oči si ho prohlížely se zájmem, který ještě nikdy nezažil. Nedokázal tomu porozumět, nezdálo se mu, že by byl něčím obzvlášť zajímavý.

Seděli v tichosti, možná několik desítek minut. Vlk se svalil na bok a konečně přestal nahánět chladný vzduch do těla, když ho osvěžila studená zem. Blondýn si prohlížel své okolí, rozpoznal, že se nacházeli v nějaké menší jeskyni, ale nevypadala příliš zabydleně. Rozhodně to nemohlo být místo, kde by někdo dlouhodobě pobýval.

„Už musí pryč," ozval se hrubší hlas, který málem Taehyungovi přivodil srdeční zástavu. Když se ohlédl, zíraly na něj stejně tak hluboce modré oči, ale z tváře velmi snědého muže. Kdyby ho Taehyung potkal kdekoliv jinde, nejspíš by si prvně pomyslel, že to musel být Afričan. Tmavomodré studánky na jeho tváři zvláštním způsobem vynikaly a vypadaly naprosto kouzelně.

„Já vím. Vyprovodím ho," ozval se první mladík a spisovatel v jeho hlase cítil úsměv. Muž pouze kývl a ztratil se do tmy zasněžené noci. „Pojď. Musíš odejít," vyzval ho hnědovlásek a zvedl se na nohy. V tu chvíli si Taehyung všiml, že jeho chodidla byla odhalená, neměl schované nohy v botách a vypadal, že ho to vůbec netrápilo.

Před ním se objevila nastavená ruka a on se jí váhavě chytil. Následoval ho ven, zabalený do svého teplého oblečení i kožešiny. „N-není ti zima...?" zeptal se, když hnědovlásek vkročil do sněhu bos a ani se nezachvěl. Působil tak přirozeně.

„Není," odpověděl jednoduše a usmál se.

Vedl ho daleko od jeskyně, v patách jim byl veliký vlk a provázel je chladný vítr, který si pohrával s lehkými sněhovými vločkami. Taehyung se na malou chvíli cítil bezpečně a věřil, že by se mohl vrátit domů. Vyšli na zasněžený kopec, ze kterého by bylo jistě ve dne vidět mnohé. Široko daleko se ale rozprostírala jen tma a sníh.

„Když půjdeš rovně, vrátíš se zpátky tam, odkud jsi přišel," usmál se mladík, ale jeho úsměv v tu chvíli bylo to poslední, co blonďáčka zajímalo. Už na něj totiž nezíraly modré studánky, nýbrž rudofialové oči, svítící do noci. A stejnou barvu spatřil v očích vlka vedle nich. Oba však vypadali naprosto klidně a jeho panika odcházela tak rychle, jako přišla.

„Já... já neumřu?"

Mladík nechápavě nakrčil obočí. „Proč bys měl umírat?"

„Protože... všichni ostatní umřeli... ne?"

Rudofialová barva se na chvíli skryla za dlouhé řasy. „Ano... umřeli. Jejich srdce už dávno nebilo a jejich těla vychladla, když se k nim vlci dostali," vysvětlil smutným, upřímným hlasem a Taehyung pochopil. Ať už byl kýmkoliv, čímkoliv, on ani ostatní jeho druhu neměli nejmenší touhu zabíjet nevinné v okolí. Trochu se zastyděl za svou vizi krvelačných bestií a chladných zabijáků.

Mladík ho něžně šťouchl do zad, aby mu naznačil, že by se měl vydat na cestu. „Počkej..." vydechl Taehyung. „Jak se jmenuješ...?"

„Dozvíš se," přišla mu odpověď, jasná a nejasná zároveň.

„Dozvím?"

„Přísahám. Na tlapku," pousmál se.

Další a další otázky se mu hrnuly na jazyk, netušil, kterou vyslovit první. „A-a co... co ten hlas?"

„Co by... zpívej s ním, nauč ho nějakou novou melodii," špitl hnědovlásek. A když Taehyung váhal, jen se naklonil k jeho uchu a vydechl na něj horký vzduch. Od úst mu ale nevyšel ani náznak obláčku páry. „Zpívej," pobídl ho znovu.

Blondýn se roztřeseně nadechl.

„Oh, holy night...the stars are brightly shining..." zkusil váhavě a ohlédl se za sebe. Hnědovlasý mladík couval, souhlasně kýval hlavou. Vlk vedle něj zazíval a ploužil se sněhem, unaveně se loudal.

„Long lay the world in sin and error, pining... 'Til He appeared and the soul felt it's Word..."

Zima kolem něj krotce pobíhala, rozproudila další baletní vystoupení plné něhy a ladných pohybů, které jen pobízely k cestě. A Taehyung šel dál, prozpěvoval všechny koledy, na které si vzpomněl, a když náhodou zapomněl text, vyplnil ho broukáním, aby melodii doplnil. Hlas zimy, který se měl rozeznít nad sněhovými poli, se jedinkrát neozval.

❅

Probudil se ve své posteli, z okna viděl, jak Slunce pomalu vycházelo. Nechápavě zamrkal, a přestože se cítil rozlámaný, zvedl se a vykoukl ven. Štědrý den ho přivítal paprsky odrážejícími se od bělostné přikrývky.

Nakrčil obočí a vydal se chodbou do obývacího pokoje. Rozdělal v krbu oheň, aby se nezateplené místnosti co nejdříve zahřály. Na stolku ležel zaklapnutý notebook a prázdná konvice s hrnkem. Deka, ve které byl zabalený, byla shozená na zemi.

Jeho oči putovaly po místnosti, dokud se nezastavily u úhledně složeného kusu kožešiny pod malým vánočním stromkem. Nemohl to být sen. Ta šílená příhoda se musela skutečně stát, strávil několik hodin venku v severské zimě a vrátil se zpět zdravý, i když možná s náběhem na pořádné nachlazení.

Přešel ke stromku a snížil se do dřepu, prsty zabořil do měkkého kožichu, který dříve musel patřit divokému zvířeti. Ležel mu pod stromkem jako jediný vánoční dárek toho roku a byl si jistý, že byl ze všech nejupřímnější.

„Děkuju, Jimine..." špitl a sám sebe překvapil neznámým jménem. Nebyl si úplně jistý, zda se skutečně jednalo o mladíkovo jméno, ale tolik k němu sedělo, že ho bez váhání přijal. Chtěl o něm přemýšlet jako o Jiminovi, chtěl si s tím jménem spojit hnědovlasého mladého muže s dokonale modrýma očima.

Prudce se zvedl na nohy, až málem zavrávoral, prakticky skočil do křesla a otevřel notebook. Jeho prsty se brzy rozběhly po klávesnici, zanechal na předtím prázdné, bílé ploše říkanku, kterou vyprávěli místní. Jeho prsty však ťukaly dál do vyobrazených písmenek a dovolil si zanechat i říkanku vlastní.

Tam na severu, tam, kde zima a mráz nespí,

tam krotká stvoření náhodou vše zděsí.

Tam ozývá se líbivý zpěv,

jako zimy tajemný zjev,

ten hlas tiše tančívá balet po vánku

a všechny vlky ukolébá ku spánku.

Tam kde přísaha se skládá na tlapku,

tam poprvé jsem zaslechl vlčí ukolébavku.

Díval se na text jako omámený a s širokým úsměvem se rozepsal dál. Jeho mysl rozvíjela dobrodružný příběh vycházející z vlastní zkušenosti, přičemž nedokázal přestat myslet na Jimina, který ho s tak laskavým úsměvem pomohl dovést zpět do dřevěné chaty.

Cítil se najednou lehký, lehčí než peříčko, jako kdyby ve sněhu neměl zanechat jedinou stopu. Jako kdyby mohl tancovat ten nejkrásnější balet a pohrávat si se zimním vánkem. Když se pak Štědrý den blížil ke konci, zdálo se mu, jako by zvenčí zaslechl melodii své oblíbené koledy.