Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Datum: 28/08/2021

Umístění: -

Počet slov: 703

Poznámka autorky: Námět upíra a banshee mi prostě ležel v hlavě už moc dlouho, takže jsem ho při tak příhodném zadání jednoduše musela využít. Tak snad se líbí!

•••

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám svých bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Málem zapomněl, jaké to je, když hladověl k smrti. Jak bolestivé bylo trpět, když věděl, že nemohl zemřít. Kolem se mísily pachy, některé lákavější než jiné, ale on musel každému z nich odolat, přestože mu už dlouho bylo na omdlení. Stále si ale připomínal, že to mělo cenu, že to nedělal zbytečně. Musel to vydržet.

Když konečně dorazil ke dveřím bytového domu, nesmírně se mu ulevilo. Zavřel za sebou a tělem se mu rozprostíral pocit, jako kdyby sám sebe, to monstrum, uvrhl do klece, ve které nikoho nemohl ohrozit. Bylo to svým způsobem naprosto osvobozující – ať už to znělo jakkoliv paradoxně.

Brzy se ocitl uvnitř bytu a okamžitě mířil do ložnice, která mu sloužila jako místo plné komfortu a uklidnění. Dokázal v ní přebývat hodiny a bojovat s hladem, dokázal v ní ten hlad do jisté míry ignorovat. Jenže v ložnici ho ještě předtím čekal káravý pohled.

„Jungkooku!" roznesl se místností ostrý hlas. A on měl co dělat, aby se nepřikrčil jako vyděšené zvíře. „Poslal jsem tě, aby ses najedl! Proč jsi to neudělal?!"

Chvíli se na sebe dívali, mezi nimi prostor pokoje. Pak se Jungkook pohnul, zmoženě se posadil na prostornou postel a dlouze vydechl. „Já vím... ale nemohl jsem... při představě, že... že budeš zase trpět, já prostě nemohl-"

„Ale já trpím pořád!" přerušil ho mladík, jehož bílé vlasy v šeru téměř zářily. Do jeho hlasu tentokrát silně pronikla starost smíšená se zoufalstvím. „Že někoho zabiješ, aby ses konečně nakrmil, na tom už přece nic nezmění... jedna smrt navíc mě nezlomí. Říkal jsem ti to už tolikrát..."

„Jimine..." špitl mladík a zvedl se. Dvěma kroky se dostal až k němu, prohlížel si jeho tvář, temné kruhy pod očima a zarudlé bělmo. „Už jsi nespal tři dny... a já nechci, aby to takhle pokračovalo jenom proto, že někoho..."

Bělovlasý mladík ho s našpulenými rty odstrčil, zabalil se víc do svého přehozu a otočil se k němu zády. Vyhlížel z okna, někam do neurčita. „Bolí mě, když trpíš se mnou... bolí to mnohem víc, než když někdo další umírá. Prosím, prosím, až příště půjdeš ven, už to konečně udělej..." mumlal. Ohlédl se přes rameno a v Jungkookovi jako by se něco zlomilo, když spatřil jeho výraz. „Slib mi to..."

Nezbylo mu nic jiného, než přikývnout. Jimin byl přesvědčivý a v téhle situaci rozhodně nebyli poprvé. Dobře věděl, že by mu nezvládl vzdorovat déle. „Slibuju..." vydechl posmutněle, načež si ho alespoň přitáhl blíž. Jejich osud se mu zdál tak krutý. Svést dohromady upíra s vílou smrti...

Když hladověl, Jimin nemusel slyšet další výkřik umírajícího, nemusel truchlit jeho smrtí a nemusel křičet bolestí společně s ním. Ale hlad Jungkooka dováděl k šílenství a sám dobře věděl, že nesměl zajít tak daleko, aby z něj zešílel docela. Jakmile se však odhodlal zabít a konečně hlad ukojit, Jimin musel opět naslouchat smrti. Už tolikrát přemýšlel, jak se z té situace dostat, jak ji obejít a obelstít. Nic však nefungovalo.

„Dnes je tak ticho..." vytrhl ho Jimin z myšlenek větou, která mu vyčarovala úsměv na tváři. Pro banshee nebylo nic lepšího, než chvíle ticha. Jemně ho chytil kolem pasu a dovedl k posteli.

Úsměv mu na rtech zůstal, když se bělovlásek zavrtal do peřin, až byly vidět jen ty veliké oči a zářivé vlasy, které jako kdyby žily vlastním životem, jak se pohupovaly v bezvětří. „Mám ti něco přečíst?" navrhl a bez vyčkání odpovědi došel ke knihovně, ze které vytáhl jejich oblíbenou knihu. Zahnal myšlenku, že všechny ty staré knihy jim byly při pokusech o řešení k ničemu a dovedly je jen do slepé uličky. Teď bylo načase věnovat se jen Jiminovi a zajistit mu blažený spánek.

A tak si přilehl, tiše předčítal a sledoval, jak se mu postupně zavíraly oči. Číst přestal až dlouhé minuty potom, co si byl jistý, že opravdu usnul. Pak teprve se přisunul tak opatrně, aby ho nevzbudil, a objal ho kolem pasu. Cítil na svém krku každý jeho poklidný výdech, což mu přineslo onen vysněný, blažený klid. Mohl tak opět úspěšně ignorovat neutichající hlad a usnout vedle něj.