Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Návrat domů

Datum: 24/11/2020

Umístění: -

Počet slov: 490

Poznámka autorky: Chtěla jsem přijít s něčím lehčím, něžnějším, jednodušším. Doufám tedy, že se to trochu povedlo. Necítím se momentálně příliš ve formě, tak doufám, že se to na textu tolik neodrazilo a bude se hezky číst. Já si jdu znovu poslechnout Life Goes On.

•••

Taehyung zmoženě vydechl, když s malým kufříkem kráčel halou letiště. Chtělo se mu spát, byl až děsivě unavený a jeho nohy kráčely spíše ze zvyku. Přesto ho vědomí, že už brzy měl dorazit domů, drželo plně vzhůru. Prošel kolem několika stále otevřených obchodů a poměrně zaujatě sledoval věci ve výlohách duty-free.

Oči se mu zavíraly, už když společně s taxikářem nakládal svůj kufřík do auta. Když potom konečně vyjeli, dokázal se pouhých pět minut dívat z okna, než mu čelo měkce ťuklo o okénko a on se ponořil do lehkého spánku. Každou chvíli ho nějaký hlasitější zvuk vzbudil; pokaždé tedy zkontroloval čas a řidiče, než usnul znovu. A to se opakovalo do té doby, než dorazil do své cílové destinace.

Protřel si oči a zívl. Vystoupil z taxíku ještě zmoženější, než se cítil předtím. Ale přemohl se a převzal si kufr, načež řidiči taxi služby zaplatil. Vytáhl si madlo a s drnčením plastových koleček se rozešel směrem domů. Měl pocit, že by mohl každou chvíli usnout i ve stoje. Vidina teplých peřin ho na jednu stranu motivovala, na druhou uspávala.

Z kapsy vytáhl v zamyšlení malinký balíček s dárkem, který domů nesl. Usmál se a musel nad sebou zavrtět hlavou. Byl teprve listopad a on už měl dárek k Vánocům pro většinu svých blízkých. Nemohl si pomoct, většinou nalézal dary úplnou náhodou, spíš jako by si našly ony jeho. Vidět štěstí ostatních činilo šťastným i Taehyunga.

Schoval dáreček zpět a rozhlédl se po ulicích Soulu, které byly v tu hodinu prázdnější a o něco klidnější. Noční město se mu líbilo, hlavně svým tajemstvím a tím, že ho tak nevídal často. Takhle se zdálo, jako by tam bylo pro něj a pro nikoho jiného, svítilo mu na cestu a dávalo na něj pozor.

Usmíval se, oči se mu únavou přivíraly, ale už to měl domů jen kousíček. Zalovil v přední kapse kufru pro klíče, které tam na letišti schoval a raději už dopředu si chytil do ruky čip od zámku. Brzy se před ním objevila velmi známá budova a on jen pár chvilek na to s úsměvem procházel vchodovými dveřmi.

Chodba byla tmavá a tichá, každý krok v ní zněl jako zadunění. Opatrně vzal kufr do rukou. Schody vyšlapal v co největší tichosti, a to přestože o ně klepaly nevysoké podpatky společenských bot.

Dalšími dveřmi se pak dostal do stejně tichého bytu. Teprve uvnitř si však skutečně uvědomil, jaká mu do té doby byla zima. I přes náhlé oteplení se zatřásl zimou a začal ze sebe sundávat kabát, svetr i boty.

Sebral energii už jen na to, aby přisunul kufr ke stěně. Pak už pomalým krokem mířil směrem do ložnice, kde zahrabaný v polštářích a peřině ležel jeho přítel. Spal klidně a Taehyung by jeho uvolněný obličej mohl s obdivem pozorovat klidně hodiny. Místo toho však vklouzl do tepla pod přikrývkou, přitáhl si menší tělo k sobě.

Nevzbudil ho, a tak se pousmál a do ticha ložnice zašpital.

„Jsem doma, Jiminie."