Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Na druhé straně zrcadla

Datum: 21/07/2020

Umístění: -

Počet slov: 746

Poznámka autorky: Přiznám se, že ve mně zadání okamžitě probudilo vzpomínku na Alenku v Říši divů. Přesto jsem se raději od tohoto konceptu odtrhla a nějak dala dohromady vlastní námět. Stvoření "hlídající" (často totiž nehlídají, naopak páchají lidem neplechy) své lidské svěřence. Jungkook, který je od vlastního druhu odlišný. Yoongi, mladý a výjimečný komponista s nadějnou budoucností, kterou si málem odepřel. Takhle bych ve zkratce For the world in your eyes popsala.

•••

Jungkook svůj vlastní druh nechápal. Jako speculium pozoroval své svěřence v zrcadlech a snažil se dohlížet na jejich blahobyt. Vše poctivě hlásil a konal svou práci. Jeho druhové se však často bavili tím, že nechali v zrcadlech zobrazovat hrůzné výjevy a lidi tak děsili k smrti. Nejspíš to byl důvod, proč se spousta lidí zrcadel bála až do takové míry, že se do nich mnohdy ani nepodívali. Přitom to bylo tak hloupé.

Měl své lidské svěřence mnohem raději, než vlastní druh. Speculia byla vesměs škodolibá stvoření a on se mezi nimi cítil jako černá ovce.

Posadil se za svůj stůl a prohlédl si všechny plochy v místnosti. Na chvíli se u jedné zastavil, když v ní spatřil droboučké koťátko, jak ježí srst na hřbetě a syčí na vlastní odraz. Tiše se tomu zasmál, vždycky měl rád roztomilé a legrační reakce zvířat na vlastní podobu, kterou mohli spatřit právě v zrcadle. Kdysi mu jedno speculium vysvětlovalo, že nemají to, co lidé – schopnost sebeuvědomění.

Povzdychl si a otočil pohled zpět, přímo před sebe, na mladého muže, který se díval na něj. Jeho pohled ve skutečnosti směřoval do prázdna, to Jungkook moc dobře věděl, přesto se mu tělem prolila vlna mrazu.

Sledoval ho nejčastěji a ze všech nejraději. Měl něco svého, kouzelného, co se odráželo jen v jeho očích, protože to jinak odmítal ukázat světu. Jungkook ho „znal" příliš dlouho na to, aby si nevšiml. Min Yoongi, výjimečný komponista, který svůj vnitřní svět schovával před okolím a střežil ho lépe, než kdokoliv jiný.

Na co asi tak myslí? zeptal se sám sebe Jungkook, s úsměvem se zvedl a přistoupil blíž. Najednou se cítil, jako kdyby stál místo jeho odrazu. Jako kdyby mohl natáhnout ruku a dotknout se jeho ramene, cítit pod prsty látku černého trika a zblízka vidět jeho obličej. Nos jako knoflíček, na který by nejradši poklepal ukazováčkem; téměř panenkovské rty; bledé tváře, které sice vypadaly studeně, ale jistě byly příjemně teplé; a oči, ty oči, kterým by mohl propadat znovu a znovu, topit se v nich a v jejich malém, tajemném světě, kde vál slabý vítr, proháněl se mezi růžovými kvítky rozkvetlých třešní, na které sedaly včely a motýli, stejní motýli, kteří se speculiu na druhé straně zrcadla právě proháněli břichem a nahnali mu ruměnec do tváří.

Mohl by jen natáhnout ruku a ponořit se do jeho pohledu úplně, aby spatřil ten svět vlastníma očima, ten svět, ten krásný svět, který-

Jungkook se zarazil.

Ten svět v jeho očích... který se právě hroutil.

Jeho oči zpozorovaly lesk a s hrůzou se zaměřil na kapesní nožík v ruce mladého muže. Motýli uletěli pryč před ránou, kterou zdánlivě dostal do břicha.

Ne.

Věděl, že nemohl. Že se nesměl motat do osudu a změnit jeho dění. A přesto udělal krok vpřed, natáhl ruku a pevně ho uchopil za zápěstí ruky, ve které nůž držel. Hlavou mu prolétla jediná myšlenka.

Nesmíš přijít o život. Ještě jsi ho nepotkal.

Prudce se nadechl, jeho tělo najednou mělo váhu a cítil ho, cítil sebe, cítil všechno. Byl to ohromující pocit. Dotýkal se ho, svého oblíbeného člověka, kterého dosud mohl jen sledovat skrze lesklé plochy zrcadel.

Viděl jeho zmatení, dokonce tušil, že je připravený zakřičet, čemuž musel urychleně zabránit. „Nedělej to," vyhrkl. Jeho hlas zněl trochu jinak, až ho to samotného překvapilo. „Nedělej to. Prosím, ještě... ještě žij."

Mladý skladatel potlačoval slzy, jeho tělo se chvělo. „Proč?" špitl přiškrceným hlasem.

Jungkook na něj zíral, sledoval jeho oči, a zmohl se na jedinou odpověď. „Kim Namjoon. Musíš... ho potkat."

Zavládlo mezi nimi ticho. Pak se mladé stvoření kouslo do rtu a ze strachu udělalo krok zpět. Musel zmizet. A to urychleně. Už tak ho čekal šílený průšvih, nemohl se v cizím světě zdržovat déle.

Couval a pozoroval mladíka před sebou. Potom, co ho pustil, upadl na zem, zády se opřel o okraj postele. To divné stvoření Yoongimu mizelo před očima v zrcadle a jeho tělem otřásl nával nepříjemných pocitů. Brzy ztratil vědomí a Jungkook si oddechl. Nejspíš si bude myslet, že se mu to jen zdálo...

Ocitl se zpět ve svém domově, pocítil za sebou cizí přítomnost... po tvářích mu sklouzlo několik slz.

„Jak mě potrestáte?" špitl vystrašeně.

Zpoza něj se ozval smích. „Proč si myslíš, že bys měl být trestán?"

„Nesmíme přeci-"

„Kdyby se to nemělo stát, Jungkooku... nemohl bys zrcadlem projít."

V mladíkovi hrklo. Sledoval nevědomého muže v zrcadle a cosi v něm se sevřelo s uvědoměním, jak moc od něj byl daleko.

Když se pak otočil, spatřil na svém pracovním stole kapesní nožík.