Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Nakresli mi hrocha

Datum: 14/08/2020

Umístění: -

Počet slov: 495

Poznámka autorky: Tento kousek je (asi viditelně) napsaný ve spěchu, ačkoliv jsem se do něj snažila vložit tolik péče, kolik jsem si v tak krátkém čase mohla dovolit. Navíc je povídka inspirovaná vlastní zkušeností s drobnými odlišnostmi. Jsem ráda, že jsem toho mohla využít. Navíc jsem zužitkovala zbytečnou vědomost o tom, kolik přibližně váží bouřkové mraky.

•••

Jimin s nadšeným výrazem projížděl chladnými ulicemi Soulu, nad kterým se hromadily tmavé mraky. Přestože počasí působilo bídně, blondýnkovi to náladu nezkazilo. Konečně sehnal práci, která vypadala slibně.

Už trochu věděl, co a jak, takže zajel do uzounké uličky vedle nízké budovy a slezl z kola, které přidělal řetězem k tyči. Hned vedle se nacházel vchod pro zaměstnance, a tak se zanedlouho převlékal v šatně do bílé košile a černých kalhot. Nazul si boty, zamkl přidělenou skříňku a spěchal do útrob kavárny.

Jeho příchod uvítala část psí smečky, a tak musel každému členovi věnovat alespoň jedno pohlazení. Na tváři mu stále hrál úsměv.

„Ty jsi Jimin?" ozvalo se za ním a on se otočil. Prohlížel si o málo vyššího mladíka s medovými vlasy, který se na něj mile usmíval. „Jsem Taehyung. Minule ti tu většinu věcí ukázali, že?"

„Více méně. Když něco nebudu vědět, okamžitě se tě zeptám," ujistil ho blondýn a vděčně přijal zástěru a magnetickou jmenovku, kterou mu druhý zaměstnanec podával.

Nad dveřmi zachrastila rolnička a všichni psi se okamžitě hnali ke dveřím, aby přivítali nově příchozího. Taehyung se na pravidelného zákazníka pousmál a sledoval, jak si sedal na oblíbené místo u okna, kde na stolku ležela cedulka s nápisem rezervace.

„Dojdeš ho pozdravit a zeptat se, jestli chce to, co obvykle, prosím?" promluvil k Jiminovi Taehyung. „A jen abys věděl... má AS."

„Á... es?" zamračil se Jimin nechápavě.

„Aspergerův syndrom. Porucha autistického spektra," vysvětlil šeptem, který snadno zanikl ve zvucích psů. Následně se otočil a pokračoval v rozdělané práci.

Jimin se tedy nervózně vydal k zákazníkovi. „Dobrý den," usmál se na něj.

„A-ahoj," vykoktal mladík, ihned se ale zahleděl z okna. „Dneska je zataženo. A venku to voní po ozónu, bude bouřka," zabrblal a pohrával si s prsty. „Jeden takový cumulonimbus váží až tři tisíce tun," ukázal prstem na bouřkové mraky a jen krátce spojil s Jiminem pohled.

Ten vůbec netušil, jak na to reagovat, a tak jen udiveně pokýval hlavou. Pak ze sebe zvládl dostat pár slov, přičemž usoudil, že bude lepší mu tykat: „Dáš si to, co obvykle?"

„Prosím! A můžeš mi přinést papír a fixy? Chci si překreslit trasy metra," trochu křečovitě se usmál a Jimin mu úsměv oplatil. Otočil se na patě, připravený vydat se zpět za Taehyungem, ale mladík ho zarazil. „A! Prosím, nakreslíš mi hrocha?"

Číšník omámeně pokýval hlavou a konečně došel k pultu.

„Tae, chce to, co obvykle. A... máš tu papír a fixy?" špitl.

Druhý mladík jako by na to skoro čekal, vytáhl zmíněné věci a položil je na pult. „Ještě něco?" pousmál se.

„No... prý mu mám... nakreslit hrocha," zamumlal a ohlédl se na chlapce, který věnoval svou pozornost chlupáčům u svých nohou.

Tae se tiše zasmál. „Sbírá obrázky hrochů," vysvětlil Jiminovi. „Tak do toho," mrkl na něj a šel připravit objednávku.

A tak blondýn vzal fixu do ruky... a nakreslil hrocha. Když pak obrázek předal mladíkovi i s čistým papírem a fixy, věděl, že si to nadšení bude pamatovat do konce života.