Čím víc na sever jela, tím víc byla zima. Najednou byla ráda, za teplý oděv od Greyjoyů. Vojáci měli teplé kožichy, takže jim zima také nebyla. Zkrátka všichni měli štěstí. Cesta vedla chvíli do kopce a chvíli z kopce a čím víc jeli na sever, tím víc lesů přibývalo. Avšak stromy nebyly křehké a listnaté, byly nepřívětivé a jehličnaté. I lidé kolem se měnili. Seveřané byla národ zrozený z prvních lidí, co přišli do Západozemí. Hlas měli tvrdý a hluboký. Obličeje měli zamračené a svým nepřívětivým pohled sledovali zástup rytířů v čele s pohlednou dívkou. Kristhyne se nepodobala seveřanům ani prvním lidem snad vůbec v ničem. Její dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly rovně po celých zádech a oči prohlížely všechno, jakoby si chtěly zapamatovat každý kousek Severu. Sansa, na kterou si Kristhyne tak dobře pamatovala, se vůbec nepodobala Severu. Měla jemnou tvř a nádherné zrzavé vlasy. Kdo ví, jestli jí blondýnka zrzovlásku ještě vůbec někdy uvidí.

„Kdy už budeme u Dračího kamene?” zeptala se Kristhyne a zavrtěla se na nepohodlném sedle na koni „Už jedeme snad týdny.”
„Ano, princezno Kristhyne, do dvou dnů by jsme měli dojet.” oznámila Shiyra.
„Dobře.” kývla Kristhyne.
„Jsem z blízkého setkání vás a otce šťastná i za vás, princezno Kristhyne.”
Dívka se usmála na svou lady pobočníka.
„Díky za všechnu tvou podporu, Shiyro. Nevím co bych bez tebe dělala. Navíc díky tobě jdeme pořád tím správným směrem, Shiyro.”

Den na to zastavili na vyvýšeném kopci, kde postavili tábor. Stany měly zlatočervenou barvu v barvě lannisterů, avšak prapory na sobě nesly zlatého jelena na tmavězeleném pozadí. Kristhyne bydlela v jednom z mála zelených stanů uprostřed tábora.
„Nechte vyslat jednoho muže, aby oznámil mému otci náš příchod a hlavně ať oznámí počet mého vojska.” rozhodla Kristhyne a nechala velitele vojska odejít ze stanu. Plátěné dveře od stanu zašuměly a Kristhyne si rozepla první knoflík jejího oděvu. Chvíli vyčkávala, ale vypadalo to, že se k jejímu stanu nikdo nechystá. Rozepla si tedy další knoflíky a vysvlékla se ze zpocených šatů, které na sobě měla týden, protože byly nejpohodlnější a hlavně ty nejteplejší.
Když byla umytá, vylezla z dřevěné vany a usušila se. Pod dlouhé době si na sebe opět vzala řádné šaty, které nosila spíš na dámské vyjížďky ve Vysoké Zahradě. Vysoká Zahrada, jak ta jí chyběla. Šaty byly světle zelené a byly celkem obyčejné. Dle názoru její matky se hodily spíš pro služky, ale Kristhyne k nim navázala ještě větší vztah, když v nich zachraňovala Tyriona Lannistera.
Procházení po táboře měla Kristhyne ráda, protože pak měla dokonalý přehled o tom, co se v táboře všechno děje a tak nic tak neušlo její pozornosti. Ani dnes to nevynechala a kochala se výhledem na Dračí Kámen.

O den později ji však její radost opustila, když zjistila, že její otec je již mnoho týdnů pryč. Zajížďka však nebyla nepřínosná. Díky tomu dostala další stvoku vojáků, kteří tam zůstali.
Není to moc, ale nejmíň také ne.

Druhým týdnem začalo hustě sněžit, až nebylo téměř vidět ani na krok. To ale Kristhyne nevadilo. Byli téměř u cíle. Možná, kdyby tak nesněžilo, by viděli Zimohrad, nebo by alespoň mohlo slunce pohladit jejich promrzlé tváře.

Ale Kristhyne se nevzdávala naděje a odhodlaně vedla vojáky dál a dál směrem k Zimohradu. Tam na ní určitě bude čekat její otec. Uvnitř sebe samé ji však začaly sžírat obavy, nad kterými doposud nepřemýšela. Začínaly tím, že její muži umrznou ve vánici a končili tím, že se její otec nedostane na Železný trůn.
Měla dost sžírání od obav a tak se rozjela ještě rychleji: „Už jsme téměř u cíle.”
„Vaši muži jsou vyčerpaní a koně také, princezno, tak bych nedoporučovala zrychlit.” namítla Shiyra a její plavý kůň jen stěží dohnal její bílou kobylu.
Kristhyne se zamyslela a rukou si upravila dlouhé vlasy. Poslední dobou jednala dost spontálně a to se nemělo dít. Musela najít zpět svou rovnováhu a hlavně večnou kamennou tvář.
„Dobrá tedy.” zavrčela a zahleděla se do dálky, kde se skrýval hrad „Počkat. co to tam je? Není to Zimohrad?”
Kristhyne opět pobýdla svou kobylu a vyjela směrem za obrysem. A opravdu. Před sebou se jí rozprostíral Zimohrad a okolní les.

Zimohrad byl celkem velký a jako by vyzařoval z něj Sever sám. Postaven byl z tvrdého a celkem dost tmavého kamene. Z pohledu na něj naskakovala husí kůže a nabýval respekt k Severu jako takovému.
Pod hradem všal bylo ještě něco. Z dálky to připomínalo špatně rozryté pole, nebo mrtvoly. Na jejich brnění a praporcí plál zlatý korunovaný jelen.
„Ne.” zašeptala Kristhyne a tryskem se rozjela krajem bojiště do blízkého řídkého lesa, kde leželo nejvíce mrtvol a doufala, že tam bude ležet i její otec, živý a zdravý muž a otec.
„Vydrž otče, vydrž.” svírala blondýnka těžce kobylu a kličkovala mezi stromy k muži ležícímu na zemi. Najednou byla ráda za tvrdé tréninky jízdy na koních.

Stannis Baratheon, pátý svého jména, právoplatný král Andalů a prvních lidí, právoplatný vládce Sedmi králoství a právoplatný ochránce říše. Tím vším byl Kristhynin otec. Ano, byl. Nyní ležel v kaluži své královské krve a hleděl do hlubokého prázdna. Již víc neuvidí úsměv své prvorozené dcery. Již víc nedosedne na Železný trůn a nebude vládnout Sedmi králostvím.

Do cesty malé Lannisterské a Baratheonské blondýnky Kristhyne se postavila vysoká žena se světleblonďatou kadeří: „Stůj. Tam nesmíš.”
„Ne, já tam musím.  Je to můj otec.” zazvykala nebohá dívka a sesunula se na zem rvajíc si své dlouhé blonďaté vlasy smutkem.
„Měla jsem mu pomoct. Měla jsem přijet dřív a zachránit ho ze spárů smrti.” opakovala pořád dokola jako blázen a pocítila, že jí Shiyren vytahuje ztuhlé prsty z pramínků kadeře a za chvíli poodstoupí.
„Co se děje?” otočí se zpátky na neznámou ženu.
„Nic, má lady.” odpoví žena a najednou Kristhyne chytí do sevření dva její muži.
„Jen nechceme, aby jste se rozeběhla za svým otcem, myslím, že to není hezký pohled.”
„Jsem na to celkem zvyklá.” odsekla Kristhyne.
„Mimochodem,” klekla si žena na pravé koleno a pohlédla lady do očí „Jsem Brienne z Tarthu, má lady.”