Ráno se dívka probudila velmi časně. Hned jí zmizel úsměv z tváře, když si vzpoměla na včerejší večer.
Jedním mrknutím zahnala smutné vzpomínky a nechala se od služek obléknout a učesat.

Jako každé ráno zavítala do stájí, pohladit svého hnědáka.
„Strýčku Jaime?” otázala se neznámé osoby, jenž právě opouštěl stáje sedíc na Riannině koni.
„Stůj. To není tvůj kůň.” zakřičela za ním. Muž však dál pokračoval v jízdě.
V hlavě přemýšlela, jak se má rozhodnout: sledovat neznámého muže, který je možná její strýc a vrhat se tak do jistého nebezpečí; nebo zůstat ve stájích a dělat, že si ničeho nevšimla. Pevně skousla spodní ret a vyhoupla se na svého koně.
„Jeď!” zašeptala mu do ucha a vyrazila za mužem, aby zachránila Bouři.
V duchu doufala, že bude do ooledne zpět a nikdo si ničeho nevšimne.

Bouře, jak se Riannin kůň jmenoval, a jeho neznámý jezdec kličkovali úzkými ulicemi Králova přístaviště.
Kristhyne neznámého následovala a stále pobízela Bleska rychleji a rychleji.
Jezdec vyjel ulicí ven z města a mířil směrem k tmavému lesu poblíž.
„Stůj, prosím.” volala za ním dívka, jejíž kůň už byl vyčerpaný z jízdy „Stůj!”

Bouře jakoby se napovel zastavila a nehnuťe stála, dokud se Kristhyne nepřiblížila. Muž z kobyly seskočil a odhalil svou dosud zakrytou tvář.
„Omlouvám se, ale dostal jsem rozkazy od Yary.” sklonil mírně hlavu „Nutně jsem tě potřeboval dostat z Králova přístaviště.”
Kristhyne taktéž ze svého koně seskočila a nedůvěřivě si muže prohlédla.
Byl to vysoký muž s hustým plnovousem a popelavými vlasy, které sem tam prorůstaly stříbrné šediny.
Oblečen byl v tmavěhnědé kůži a za opaskem měl přivázanou ostrou železnou dýku a rukojetí se znakem rodu Greyjojů.
„Promiňte?” zeptala se nechápavě dívka a o krok ucouvla „ Asi nejsem ta, kterou hledáte.”
„Odpovídáte popisu, takže jste. Ty jedna malá služko, jsi hezčí a líp oblečená, než jsem čekal.” usmál se zle muž a vytáhl zpoza zad plátěný pytel „Půjdete dobrovolně?”
Kristhyne se zhrozila, avšak zachovala si dál nepřístupnou tvář: „Ne.”
Muž se zašklebil a přiblížil se k blondýnce. Kristhyne neváhala a hbitě se před pytlem skrčila. Sebrala ze země kus větve a s vynaložením veškeré své síly jím přetáhla muže přes tvář.
„Au. To bolelo. Jen počkej, ty jedna malá mrcho.” sykl a uchytil pevněji v dlani dýku.

Lady z rodů Tyrellů neváhala ani chvíli. Pustila klacek a rozeběhla se ke koním. Vtom jí něco tvrdě udeřilo do hlavy a ona dopadla na pichlavé jehličí.
„A mám tě.” uslyšela ještě jakoby z dálky, než se jí před očima zamlžilo a zůstala tam po lese jenom černočerná tma.

Kristhyne zprudka otevřela své oči. Nevěděla kde je, co se stalo, ani kdo je ten zarostlý muž řídící koně jejího matky.
Po chvíli tápání a rozpomínání si, zjistila, že se opírá o jeho záda. Rychle se odtáhla. Víc však nestihla, jelikož měla ruce svázané pevným provazem a do pusy jí byl vražen roubík.
„Ale ale, kdo se nám to vzpamatoval?” uslyšela jakoby z dálky smích doprovázený nepříjemným chrochtáním.
Kristhyne unaveně vzdychla. Cítila kolem sebe obrovský chlad, avšak ruce měla celé zpocené.
Rozmlženým pohledem zachytila postavu muže sedícím před ní.
„Bouře.” zašeptala dívka kobylce do ucha.
Svět kolem Kristhyne se pomalu ale jistě rozmázal. Stromy, keře, lesy, louky - jedna velká zelená skvrna.
Muž - nejspíše jeden  ze železných nijak nedbal na dívčino pohodlí a dál projížděl hrbolatou cestou vedoucí k Železným ostrovům.

---

„Kristhyne?”
Chodbou se ozýval prosebný křik. Byl to křik Rianny Lannister, jež se tak snažila najít svou od rána nezvěstnou dceru. Lady Lannister zprudka otevřela dveře od pracovny královny matky Cersei Lannister.
„Kde mám dceru?” zeptala se nedočkavě a práskla za sebou dveřmi.
„Prosím?” otázala se nezaujatě  královna matka.
„Moje dcera je od rána nezvěstná. Nebyla na snídani, obědu a ani večeři. Noc tu za chvíli bude i v Rudé baště a já se bojím, jestli se jí něco nestalo.”
„Určitě je někde se Sansou.” odbyla jí Cersei a upila z poháru rudého vína.
Rianna pevně semknula ruce pěst snažíc nenadávat na svou sestřenici: „Sansa je přece dávno ve své komnatě.” namítla rozlobená matka a založila si ruce v bok.

Cersei poprvé zvedla hlavu a zamyšleně se zamračila na svou sestřenici. Přece jen měla královná ráda svou vzdálenou neteř Kristhyne. Bylo vidět, že jí zpráva o její zmizelé sestřenici rozrušila. „Pověřím pár strážných, aby jí vyšli hledat.” rozhodla královna matka „A teď už jdi.”

---

Byla to tmavá noc plná hrůz s nebem posetým hvězdami. V tu noc se Kristhyne, dědička malého hrádku poblíž Vysoké zahrady, nacházela v podzemí Železných ostrovů. Neznámý muž jí vedl neznámo kam a ona netušila proč. Necítila nohy a celá se potila i třásla zimou.
„Nejspíše jsem nemocná.” zachraptěla, když se jí podlomily nohy. Muž jí však opět hrubě zvedl: „Nesmysl!”

Díky podzemí Železných ostrovů se mohli vybraní obyvatelé dostávat nepozorovaně dovnitř pevnosti a nebo ven. Kristhyne se unaveně brodila ve vodě, která jí studila její už ledové nohy. Netušila, jestli je již ráno, či je čas oběda.
Po asi hodině unávného pochodu po spletitých chodbách se dívka s mužem dostali ke kamenným schodům vedoucí k hlavní místnosti pevnosti.