Moji dva oblíbenci po natáčení Lásky nebeské. Píše se rok 2003 a Alan už oživil postavu Severuse Snapea, a to dvakrát. 

Alan Rickman byl dle všech kolegů velmi přátelský, ale také tvrdohlavý. Jakmile se upnul na nějakou vizi, nehodlal se jí pustit. Na jeho popud byl předělán kostým Severuse Snapea na až kazatelsky upnutý kabátec sahající od krku po kolena. Dokonce i rukávy zakrývaly téměř klouby prstů. A jako odraz Snapeovy uzavřenosti, kostým se pyšnil zdánlivě nekonečnou řadou knoflíčků. Těch bylo několik i na již zmíněných rukávech a dokonce i na nohavicích.

Musela to být skutečně "slast" zapínat se do Snapeova brnění. Nemůžu se zbavit pocitu, že nápad vzešel z Obediaha Slopa, reverenda v The Barchester Chronicles a například vázanka z Christophera Brandona, nebo Anthona Mesmera. 

V neposlední řadě mě inspirovala Alanova odpověď jedné novinářce na dotaz, co by rád dělal, kdyby nebyl herec. Pravil, že by dělal v cateringu, protože rád jí. Nejspíš si dělal legraci, ale dobře mu tak. Neb cokoliv řeknete, může být použito proti vám. A v médiích to platí především.

"Vzadu je občerstvení," pošeptal mu nápadně Colin.

"Ale... to zní zajímavě. Trochu mne děsí, že do mě tak vidíš," uculil se Alan nazpět.

"Nevidím do tebe. Spíš slyším. To, jak ti kručí v břiše bude dozajista patrné i na fotografiích."

"Znáš to, jdu rovnou z divadla. Půl dne nejím a potom večer trpí moje sličná figura," ospravedlňoval před kolegou zvuky, za které by se nestydělo víko hrobky vrchního monstra z béčkovém hororu.

„Ty si kontroluješ figuru?" divil se s úsměvem Colin.

„Nikoliv, příteli, na to už existují speciálně proškolení lidé. Kteří se ujali oné bohulibé činnosti, krotit můj apetit, přeměřovat mě a nadávat, pokud se nadměrně nadechuji. Ta otravná a oprávněně otrávená bytost se zove kostymérka. A rozčiluje se, když se pokouším napěchovat do kabátce tělo Alana Rickmana, připouštím trochu zmlsaného pána v letech, a prezentovat se coby ani ne čtyřicetiletý asketicky štíhlý profesor. Samozřejmě mi kostymérka nezapomene přehazovat, že co jsem si vymyslel to mám. A protože má pravdu, zadržuji nadávky i dech, aby mi neuletěly knoflíčky. Věř mi, že uhrát Severuse Snapea je někdy nadlidské," dokončil líčení svých potíží a zálibně si prohlížel tác s kanapkami.

Colin se jako obvykle s  Alanem královsky bavil. „Odpusť, ale nevěřím, že ti činí problém něco uhrát. Tobě bych uvěřil i malou mořskou vílu. Ariel by získala elegantní švih v ocasní ploutvi a jiskru v oku. Nějaký ten faldík v oblasti pasu by zůstal nepovšimnut."

„Tak malá mořská víla? Aspoň bych neměl obavy ze sestřelení kamery knoflíkem," usmíval se a bez ohledu na budoucí hořekování kostýmní výtvarnice, dal si ještě jedno kolečko u prostřeného pultu.