Protože můj vnitřní Alan je neumlčitelný, tu je má pomsta. Z pozice autora, mně múzou svěřené, mstím se ti postavo za to, že mne neustále pronásleduješ a hlásíš se o napsání dalších fanfikcí v nejméně vhodnou dobu.

Nemám nejmenší ponětí, odkud pochází fotografie. Možná z filmu Nobel son. Každopádně, já si ji vyložila po svém :) Myslím, že bych měla začít smolit omluvný dopis.

"Kate, nesspinkášž?" zašeptal do nočního ticha.

"Ne... nespinkám," konstatovala překvapeně. Ne, že by ji tak vyvedl z míry fakt, že nespí, jako slova, která volil a ... tón?

"Jssi sama? Můžšu si kch tobě na chvilkchu lehnout?"

Úžasem otevřela pusu, ale až po chvilce z ní vyšla nějaká odpověď: "Ty... tys pil? Alane Sidney Patriku Rickmane, ty jsi opilý," kázala po vzoru Moly Weasleyové.

"Alne Sidney Patrřicku Rickhmane...," poctivě zopakoval, snad ta jména i počítal na prstech, "jo, to jsem já," blesknul po ní úsměvem, že by ho kolemjdoucí astronom nařkl z nadměrného světelného znečištění. To bylo ovšem úplně zanedbatelné v porovnání s tím, v jaké světlomety se proměnily jeho podlité oči. Asi proto je měl na úzké škvírky. Člověk by si pod tím pohledem jinak mohl připadat jako zaměřený dvěma laserovými ukazovátky.

"Ty jsi opilý," a rozhodně se už neptala.

"Opilý? Nikholiv. Pod vlivem alkhoholu. Lhce. To asi pšžipouštím."

"Lehce..." vrátila úsměv uculenému sluníčku, rádoby ležérně opřenému o futra dveří vedoucích do hotelové ložnice. "Proč nejdeš do svého pokoje?"

"Ralph přžíšern.... pžří... hodně mocs chrrápe."

Zvedla cíp deky s pokynutím hlavy naznačila: "Tak pojď, co mám s tebou dělat. Ale budeš hodný. Gentleman. Jasné?" Alan byl víc než kolega. Byl opora, mentor a především přítel. Proto vyhověla trošku podivné žádosti.

"Rozskaz, paní plukovníková," vratce zasalutoval a padl k ní do postele.

Pak se přeci jen vydrápal po nejistých pažích. Posadil se a zahájil zdlouhavý zápas s tkaničkami svých lakýrek. Kate si podpírala hlavu a fascinovaně vyhlížela vítěze. Vsázela na tkaničky. Nikdy ho ještě neviděla opilého. Nebyl to první festival, na kterém prezentovali společné dílo, ale nikdy nebyl víc než decentně uvolněný. Jeho aktuální rozpoložení už tak vzletně nazývat nešlo.

Alan byl zkrátka ožralý. No, asi se to přihodí občas každému. Přesto, Alan Rickman a přemíra alkoholu byla z nějakého důvodu groteskně nemožná kombinace. Asi jako papež v rudých krajkovaných podvazcích. Fyzicky je to možné, ale i když to vidíte na vlastní oči, mozek tu informaci bez hlubšího zkoumání pošle rovnou do skartovačky.

Nějakým trikem, nebo zbytkem kouzla osobnosti Alan přesvědčil tkaničky, aby se rozvázaly. Boty nonšalantně skopl z nohou. Hrozivě zamručel na zapínání pásku a poklopce. Něco mezi stížností a výhrůžkou. Neohrabané prsty ohmatávaly přezku.

Kate se ho zželelo. "Ukaž," laskavě mu ruce odstrčila a rozepnula mu kalhoty sama.

Svrchu její činnost doprovodil pozdviženým obočím, ale nijak se s ní nepral. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu. S pobavením do něj šťouchla a pokochala se jeho nechápavým výrazem doprovozeným sotva slyšitelným "hmpf". Alan Rickman, momentálně podoben želvě, která se neočekávaně převrátila poprvé v životě na vršek krunýře, dávno pozbyl veškeré elegance.

Kate na moment zaváhala. "Alane, řekni mi, prosím, že máš na sobě spodní prádlo?" vyslovila své obavy.

"Prosszím, žše mážš na szobě spodní prádlo," vrátil ji otázku.

Fajn, smysl pro humor a nějaká ta logika ještě nebyly úplně umlčeny. Doufala tedy, že s ním nebudou žádné větší potíže. Chytla mu kalhoty za poutka na pásek a škubnutím naznačila, aby laskavě zvedl zadek.

Opět jí oslnil sluneční úsměv planoucí několika promilemi. "Nebchoj, samožřejmě, žše mám spodní pchrádlo. A hezkché. Dívej," povytáhl lem trenek z poklopce. "Nikhdy nevížš, kdhy se ti stane nějakhá nehoda. U lékhařže na sobě nechcešž mít kalchotky s kachničchkama." A poddal se matraci jako marioneta, když jí ustřihnou vodící nitě.

"V tom případě jsem velmi šťastná, že na sobě nemáš kalhotky s kachničkami."

Kalhoty mu stáhla. Po zvážení mu ponechala ponožky. V triku, boxerkách a ponožkách se dá s klidem spát. Za paži ho na posteli otočila a s brbláním jeho i svým zpod něj vymámila deku.

Ještě ho starostlivě přikryla a sama se uložila na mrňavý hotelový gauč.

Tupá, vzdáleně pulsující bolest hlavy ho nutila proklestit se skrz trhané obrazy alkoholem zmatených snů. Cokoliv, co mu napovídalo, že už nemá spát, lhalo jako politik při volební propagaci. Rozhodně ještě spánek potřeboval.

Už s rozlepením víček se mu světlo ostře zařízlo do mozku a rozjelo původně jen neurčité pobolívání na učiněná muka. Z nejasného důvodu byl přesvědčen, že se mu v lebce právě uvádí do pohybu parní lokomotiva. V ústech měl přischlý jazyk na patro. Mlaskl a s nechutí se zašklebil, nad stavem své ústní dutiny. Škrábavě polkl.

Jindy tak krásné rty zkřivil odporem a s prostou upřímností do ranního ticha zabručel: "Doprdele."

"Krásné doprdele i tobě," zatrylkovala zvesela už oblečená Kate. Lehkost jejích pohybů i smíchu by měla být v blízkosti člověka s kocovinou trestná. "Na stolku máš studený pomerančový džus a aspirin."

Útrpně na ni pohlédl, ještě útrpněji na orosenou skleničku a tabletku. Posadil se. Po zdlouhavém přesvědčování sebe sama prášek vsunul do pusy. Modlil se ke všem svatým, aby ho spláchl džusem dřív, než se mu začne rozpouštět na jazyku. Protože už jen představa hořko-škrobovité chuti mu zdvihala žaludek.

Podařilo se.

Nepozvracel postel, sebe ani Kate.

Odšoural se do sprchového koutu. Doufal, že v něm nalezne svoje slušné vychování a po ledové sprše poděkuje za azyl. Ještě, než pustil vodu, velmi ho pobavila myšlenka, jak se asi Ralph tvářil poté, co zjistil, kde Alan nocoval. A užíval si představy, kterak přiživí a přibarví každý drb o společné noci s Kate Winslet.