Nicolas

,,Promiňte, kdo jste?" zeptal se muž obývající tu zatuchlou díru, ve které dříve žila Ashley.

,,Jsem Nicolas a tohle je Will. Chceme se jenom zeptat, jestli jste v bytě nenašel nějaké pozůstatky po bývalé nájemnici. Jsem její přítel a tady s jejím bratrem bychom vám byli velmi vděční, kdybyste nám vyšel vstříc. Je to naléhavé."

Stařík si nás ještě chvíli měřil a pak pomalu ustoupil z cesty, abychom mohli vejít.

,,Vzpomínám si, jak se tu vaše přítelkyně stavěla pro balík," nadhodil váhavě mým směrem a já mu věnoval přátelský úsměv. Byl jsem přesvědčený, že mi nevěří ani nos mezi očima a že mi raději ustoupil z cesty, protože jsem ho děsil.

,,Bydleli jsme v hezčím," vydechl Will a já pohlédl na jeho záda. Nechápal jsem, proč něco takového říká. Kdyby tak zbaběle neutekl, nemuseli jsme nic z toho dělat. 

Jenže taky bys pravděpodobně nezískal Ashley, proběhlo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zaplašil. Nemohl jsem se uklidňovat faktem, že je Ashley má, protože ta přede mnou momentálně zdrhala tak rychle, div se za ní neprášilo.

,,Máte sklep?" zeptal se Will.

,,Ano, to mám, ale nepoužívám ho. Vše potřebné mám tady."

,,Máte od něj klíč?" vložil jsem se do toho a shledal, že už se nesnaží zakrývat onu nedůvěřivost.

,,Poslyšte, o co vám jde?" 

,,Já-"

,,Má sestra chce, abychom jí prokázali laskavost a našli dlouho hledané fotky. Leží teď v nemocnici a jen na tom zle. Myslíme, že by...," povzdechl si a zavrtěl hlavou. ,,Já o tom nemůžu mluvit. Buď nám pučte na pět minut klíč od sklepa, nebo nás požádejte, abychom odešli. Už se potřebujeme hnout z místa!"

Zůstal jsem na Willa koukat. Nikdy jsem ho neviděl takhle vybuchnout.

,,Proč je vaše sestra v nemocnici?"

Will na něj pohlédl se značnou netrpělivostí a pak si odfrkl. ,,Protože je všechno špatně, pane." 

S tím vyšel na chodbu a já slyšel, jak se snaží zhluboka dýchat. 

,,Prosím, půjčte nám ten klíč. Přísahám, že teď nemám sílu dělat špatné věci. Žádná krádež se konat nebude," řekl jsem a pozoroval ho, jak se o berly dobelhal až k nočnímu stolku, a když jsem zahlédl v jeho žilnaté ruce klíč, vyšel jsem mu naproti. Děkuji vám, jen se tam podíváme."

,,Nevím, jak moc tohle zabere... I kdybychom nějakou fotku našli," řekl Will, když jsem vyšel na chodbu.

,,Já taky ne. Ale nesnesu pomyšlení na to, že by Ashley zapomněla úplně vše, co bylo součástí jejího života," řekl jsem a počkal, až se na mě podívá. ,,Na nás zapomenout nemůže." 

**

,,Nechala tu po sobě leda tak harampádí."

,,Musí tu něco být..."

,,Nicolasi, co si od toho slibuješ? Hledáme tu nějakou blbou fotku místo toho, abychom byli u Ashley a snažili si získat zpátky její důvěru."

,,Pokud vím, tak Ashley vůči tobě žádnou důvěru neměla ještě předtím, než se stalo, co se stalo," vyjelo ze mě a hned mi došlo, že to bylo přes čáru. Will mi to potvrdil, když hlasitě polkl a zadíval se na zaprášený rámeček, ve kterém nebyla žádná fotka.

,,Nic tu není," řekl a odhodil jeden z mnoha dalších kousků zbytečností na zem. Poslouchal jsem, jak se jeho kroky vzdalují, a protočil jsem oči nad sebou samotným. Potřeboval jsem s Willem držet za jeden provaz a přitom jsem mu pořád podrážel nohy. 

Sehnul jsem se pro rámeček a shledal, že se při tom pádu z druhé strany otevřel. Jenže tam nic nebylo. Ztráceli jsme tu čas.

Vyběhl jsem schody, vrátil staříkovi jeho klíče a dřív, než měl šanci se na cokoliv zeptat, jsem už mířil k hlavním dveřím v naději, že tam odchytím Willa a omluvím se mu. Jenže když jsem se dostal na chladný večerní vzduch, po Willovi nebylo ani stopy. Rozhodl jsem se ho nechat být a vydal se za Ashley do nemocnice, pevně odhodlán přesvědčit ji, aby si ke mně našla důvěru.

**

,,Je čím dál víc nesvá. Nechce s nikým mluvit. Ty příznaky jsou normální," ujistil mě její ošetřující lékař, se kterým jsem se vídal každý den už téměř tři měsíce. Řekl, že Ashley můžou propustit, ale ať si dobře rozmyslím, jestli chci nést takové břemeno. I on moc dobře věděl, že Ashley zatím nikomu nevěří.

Přešel jsem ke dveřím jejího pokoje a dvakrát tiše zaťukal. Hned nato se ozvalo váhavé ,,ano?", které znělo spíš vystrašeně než naštvaně. S hlubokým nádechem jsem vstoupil. Seděla na posteli, na sobě stále měla tu samou nemocniční košili, a zuřivě listovala v časopise, aniž by se třeba jen na vteřinku zdržela na jediné stránce. Když vzhlédla, její obavy vystřídala ta naštvanost, o které doktor mluvil.

,,Co ty tady zase chceš?" řekla a vstala z postele. ,,Jako by nestačilo, že už tak je toho dost. Ještě se do toho budeš plést ty!"

,,Ashley, chci ti jenom pomoct. A chci tě zpět," zašeptal jsem zoufale a jí to na chvíli zastavilo v rázování po pokoji. Celá vykolejená se mi zadívala do tváře a pak se ujistila, že má ode mě dostatečný odstup.

,,Jak zpět?" zeptala se a svým nervozním přešlapováním na místě mi dávala najevo, jak moc mi nevěří. 

K čertu s tím, proběhlo mi hlavou a rychlým krokem jsem se vydal k ní. S vyjeknutím došla až k topení a když zjistila, že nemá jak utéct, v očích se jí objevila taková hrůza, že mě zastavila v pokušení dotknout se jí.

,,Nechci, abys mi ublížil," zašeptala a na líci jí dopadla slza. Byla tak zranitelná, že jsem z toho málem zešílel. 

,,Ashley, já bych ti nikdy neublížil. Musíš mi věřit." 

,,Proč bych ti měla věřit?" zašeptala a do očí se jí nahrnuly další slzy, společně s těmi mými.

,,Protože tě miluju. A to je jen jeden z mnoha důvodů, proč bych ti nikdy nedokázal ublížit," řekl jsem a s vlastními slzami na tvářích jsem opatrně setřel ty její. Při mém doteku ucukla, ale nesnažila se mi vyloženě bránit. Jen hleděla do mých lesklých očí a pak si skousla ret, když soustředěně vztáhla prsty k mému obličeji. Nemohl jsem uvěřit, že se mě hodlá dobrovolně dotknout.

Špičkami prstů zachytila mé slzy a já měl pocit, jako by se mě dotklo novorozeně. Byla tak nevinná a zranitelná... A právě teď udělala velký krok kupředu, protože se mě dotkla.

,,Jak dlouho mě znáš?"

,,Pár měsíců," řekl jsem popravdě, protože jsem jí už za žádnou cenu nehodlal lhát.

,,Doktor mi řekl, že ode dneška můžu jít domů," nadechla se a navázala oční kontakt. ,,Ty víš, kde je doma?"

,,Doma už není, Ashley. Ale zařídil jsem nám dočasné bydlení v hotelu. Všechno ti to vysvětlím, ale musíš mi dát šanci a jít se mnou." 

,,Já tu ale nemám ani žádné oblečení. A vždycky, když si tu vyvětrám, tak umírám zimou," řekla a následně se ještě víc natiskla na topení, když spočinula pohledem na někom za mnou. Otočil jsem se a shledal, že na prahu stojí Will s několika kusy oblečení v rukou.

,,Oblečení tu pro tebe máme," řekl, a když se Ashley nadechla k mluvení, zarazil ji zvednutým prstem. ,,Na nic se teď neptej. My ti s Nicolasem všechno v klidu povíme, ale nechceme to s tebou řešit tady."

Ashley se podívala zpět na mě a pak hned zase na Willa. ,,A ty jsi...?"

,,Bratr. Jsem tvůj bratr," s úsměvem pokrčil rameny a bylo na něm vidět, jak statečně zakrývá šok z toho, že ho vlastní sestra nepoznává. ,,Jestli mi to nevěříš, podívej se do zrcadla a uvidíš tu podobu mezi námi."

Se stále pootevřenou pusou zavrtěla hlavou. ,,Já se do... já..."

,,Ty ses neviděla?" zeptal jsem se nevěřícně a přemýšlel, jestli vůbec tuší, jak nádherná vlastně je.

,,Pojď sem!" zavolal Will, když zmizel v její umývárně a Ashley sebou při tom zvýšení hlasu škubla.

,,Jen pojď," promluvil jsem k ní klidněji a pobídl ji, aby šla přede mnou. Po krátkém váhání mě poslechla a docupitala do bledě modré koupelny. Hned nato jsem slyšel Willa, jak říká: ,,Vidíš? Jsme jako dvojčata." 

Pak ke mně dolehl jeho smích a já měl dojem, že jsem uslyšel i ten Ashleyin, což mě přinutilo se do koupelny přímo rozběhnout. Zastavil jsem se až před zrcadlem, kde jsme byli v odrazu všichni tři a pečlivě jsme sledovali, jak Ashley reaguje. Po dlouhém tichu a zkoumání sebe samotné si povzdechla a otočila se zády k zrcadlu, aby se mohla podívat na nás. ,,Já vím, že nemám v podstatě co ztratit, ale vážně vám můžu věřit?"

,,Teď už ano," řekl Will.

Ashley jeho slova na chvíli vyvedla z míry, ale pak si od něj vzala oblečení a odebrala se zpátky k posteli.

Vyměnil jsem si s ním pohled plný naděje a začal po celé věčnosti zase doufat.