Od prvního setkání s Natalii Ivanovnou uběhlo už několik dlouhých let. A jak šel čas, připomínali vám to pouhé odchylky v jejím chování. Například, že už nějaký čas téměř postrádala svůj rodný akcent, ačkoliv jsem jí párkrát zaslechla prohodit několik slov v jejím rodném jazyce, ale bylo to většinou ve chvílích, kdy si myslela, že jí nikdo neposlouchá. Jenomže, když jste se pohyboval po královském dvoře, vždycky vás někdo poslouchal. Její chování k nám - dvorním dámám - se také začínalo lišit, někdo by řekl, že si začínala zvykat. Ale jako každý člověk i ona měla své oblíbenkyně. A k mé smůle a snaze nevyčnívat jsem tohle místo obsadila já.

Nikdy jsem netušila proč, jelikož se mnou sotva prohodila pár vět a to jen v případě, když to bylo nutné.

A tak jsem tu teď prkeně seděla, na kraji zámeckého jezírka v nejzašším rohu zahrad a čekala, až si Natalie dočte svou knihu, nebo alespoň dokud jí to nepřestane bavit.

Vzala jsem mezi prsty drobný kamínek, který za pár chvil širokým obloukem protnul tichou vodu.

Od zrzavé dívky se ozvalo tiché uchechtnutí. „Nudíš se snad, Prudence?"

Její hlas mě vyvedl z míry a až v téhle chvíli mi došlo, že svůj akcent nikdy úplně neztratila, jen se ho před celým královským dvorem snažila skrýt, jak nejlépe uměla.

„Jistěže ne, paní." Odpovím tiše věnujíc jí rychlý pohled.

Opět se tiše zasměje. „Musíš mi odkývat úplně všechno, viď?"

Zmateně se po ní podívám a přijdu si malinko dotčeně. Ona se tu snad vysmívá mému postavení? Nevybrala jsem si ho dobrovolně.

„Neurážím tě." Vyčte po několika minutách z mého obličeje. „A omlouvám se, jestli se tě to dotklo."

„Nic se neděje, má paní." Odkývu opět monotóně a obrátím svůj pohled k vodě, která za tu chvíli stihla vrátit do svého klidného stavu.

Natalie si malinko povzdechne a nakonec se posadí o něco blíž ke mně, pryč z deky, kterou měla pod sebou, aby si neušpinila svoje šaty, nad čímž malinko vytřeštím oči, protože to byli opravdu krásné šaty.

Ale ona nad tím jen mávne rukou. Samozřejmě. Dostane jiné šaty, krásnější než byli tyhle.

Zopakuje mé předešlé úkony a vezme do ruky také kamínek, načež ho obloukem hodí do vody. „Chci toho hodně, abys udělala to samé jako ten kamínek?" Zeptá se na podivnou otázku.

Zmateně se po ní podívám. „Abych... Abych jako šla ke dnu?"

Svojí odpovědí si vysloužím upřímný smích, při kterém zlehka zakloní hlavu dozadu a nakonec si musí zakrýt rukama pusu, aby utišila škytavé pochechtávání.

Pousměji si, protože je to poprvé, co jsem jí zaslechla se smát takhle nahlas. Nikdy se takhle v ničí jiné přítomnosti nesmála.

„Ne, ty hloupá." Uchechtáva se ještě. „Chci abys malinko rozbouřila tu vodu."

„A-asi nerozumím, paní." Vrtím pomateně hlavou, ale v koutkách mi cuká úsměv.

„Přesně tohle, prosím, žádná paní. Chci si povídát. Nechci klábosit jen o šatech. Chci konverzovat jako normální člověk." V jejích očích se jeví čiré zoufalství, touha po normálním lidském kontaktu. Možná je také přece jen unavující, když s vámi každý jedná v rukavičkách.

„Mary-Anne je skvělá společnice. O-ona dokáže mluvit hodiny, občas mi přijde jakoby mezi slovy ani nedýchala." Dostanu ze sebe překvapeně, zaskočená jejím požadavkem.

Na tváři se jí objeví úsměv: „Nechci si povídat s Mary-Anne. Vidím, že toho máš na srdci víc než všechny tam v zahradě. Máš něco... jiného. Proto tu se mnou teď sedíš ty a ne jedna z nich."

„Děkuji, paní, t-to je opravd-..." Přes pusu se mi objeví její ruka.

„Když jsme samy, tak jsem Natalie, dobře? A jestli nechceš skončit utopená v tomhle jezírku, tak bych to být tebou neporušovala. Rozumíme si?" Vyčkává, než jí k jejím slovům svolím lehkým ukývnutím a ona mě nakonec pustí ze svého sevření.

„Dobře..." Pokývnu ještě jednou, abych v tom ujistila i samu sebe.

„Dobře co?" Zvedá se s úsměvem na nohy, aby přešla o kousek blíž k jezírku.

„Dobře, Natalie."

„To zní hned lépe." Nakloní se malinko přes okraj, jakoby chtěla zkontrolovat zda-li je tahle část hluboká či ne. „Hmm..." Zamyslí se než šlápne do prázdna a skončí celá smáčená ve vodě a aniž bych to postřehla ve vteřině stojím na nohách u břehu.

„Proboha, ma paní, jste v pořádku?" Vyjeknu, aniž bych si to uvědomila.

Ale místo odpovědi mi je její pobavený smích, než jí dojde, jak jsem jí oslovila a tak se zarazí a pohlédne na mě s pozvednutým obočím. Malinko se zamračí a natáhne ke mně ruku. „Pomoc mi nahoru, Prudence."

„Jistě." Beru jí za ruku, ale místo toho, abych táhla já nahoru, tak ona škubne k sobě, čímž se ocitnu na pár vteřin pod vodou, kde se možná až moc nalokám vody. Netrvá to však dlouho, než mě někdo za paži vytáhne nad hladinu.

„Nemohlas mi říct, že neumíš plavat?" Utrhne se na mě maličko, když mě posadí do nedaléké mělčiny, kde mi je voda sotva do pasu.

„Nemohla jsem vědět, že mě tam strhneš!" Osočím se na ní stejným tónem a poté se po ní vyděšeně podívám, když si uvědomím, co jsem si dovolila.

Na tváři se jí však objeví široký úsměv a ona si dřepne vedle mě s takovou vervou, že na mě šloupchne, načež se mi s hlasitým smíchem pověsí kolem ramen. „Vidíš!" Vyjekne mezi smíchem. „Tamty by si tohle nedovolily, prosím, chovej se ke mně častěji jako k sobě rovné." Směje se a já chápu, že právě v téhle chvíli se tím snaží zakrýt smutek, který jí právě teď sžíral. Natalie byla snad jediný člověk, který naprosto pohrdal svým postavením a jediné po čem toužila byla přítelkyně, která se k ní bude chovala jako k sobě rovnému.

Její smích je nakažlivý a najednou jsme tam obě seděly, mokré až na kost a smály se bůh ví čemu.

Byla to více než příjemná změna, člověk si najednou nepřišel, že ja na všechno a na všechny sám. A v té chvilce mi to došlo. Natalie nakonec nebude jediná, kdo na tomhle našem kamarádství něco získá, nakonec i já tady budu mít člověka, na kterého se budu moci obrátit. A po tolika letech, kde jsem na všechno byla sama po smrti otce, jsem tohle pouto přijala s otevřenou náručí.

„Je mi zima." Ozvalo se po chvilce od Natalie, když jsme z ničeho nic stále seděly na mělkém břehu v naprosté tichosti a po smíchu nebyli ani památky.

S teží se vyškrábu ven z vody na břeh, abych doběhla pro deku, kterou předtím měla pod sebou. Poté jí pomáhám z vody ven a přes ramena jí ovazuji onu deku. „Děkuju, Prudence." Koukne na mě.

„Není zač, Nat." Oplatím jí úsměv a ona nad svou zdrobnělinou ještě více pookřeje.

„Ne, opravdu." Bere mě za ruce. „Děkuju za tohle." Mykne k jezírku a pak mezi nás dvě.

Nervózně se ošiju a tak aby to nebylo nezdvořilé zlehka vytáhnu své dlaně z jejího sevření. „Ale co řekneme... tam?" Snažím se malinko zamluvit tuhle situaci, která ačkoliv byla příjemná, tak mě jen znervózňovala.

„Nejspíš řeknu, že jsem zakopla a tys mě zachránila." Pokrčí rameny a přitáhne si deku o něco víc k tělu a já se chystám posbírat její věci, abychom vyrazily zpět. „A příště tě naučím plavat." Drkne do mě bokem, když se vracíme vydáváme zpátky ke dvoru.