Život ji začal nudit neuvěřitelně brzo. Celé dny se jen procházela po svém domě, zahradě, chodila do svého domku, kam manžel přístup neměl. To bylo vše. Pozorovala pávy, kteří se procházeli po dokonale zastřiženém trávníku. Pozorovala labutě, které pluly po uměle vytvořeném jezírku. Jejími společníky bylo ptactvo. Jen v noci, čas od času, zahlédla netopýra či lišku. A samozřejmě s ní žila v domě Alina.

Pansy přemýšlela. Její matka říkávala: ,,Když se nudíš, je to známka toho, že by sis měla něco hezkého koupit." Byla pravda, že dlouho nebyla v Londýně. Začala se proto pravidelně přemisťovat do hlavního města a nakupovala zbytečnosti, drahé a lesklé zbytečnosti. Samozřejmě se držela jen hlavních ulic, ve kterých nebyli nehodní.

I tyto bezpečné cesty ji však brzy omrzely. Šestého října se proto vydala jiným směrem. Zamířila do postranních uliček, které byly lemovány nápisy: Pro zrádce a mudlovský šmejdy!
Pansy v kapse svého kabátu nahmatala hůlku, kdyby se ji náhodou někdo pokusil přepadnout. I když to nebylo moc pravděpodobné, na každém rohu byl dozorce. Pansy byla šokovaná, v jaké bídě ti lidé musí žít. Většina z nich před ní utekla do polorozbořených domů. Hned poznali, že patří k čistokrevným kouzelníkům. A s takovými nebylo radno si zahrávat. Pansy udeřila myšlenka jako pěst do hrudi. Pro ně byla ona tím zlem, tou špínou. V tu chvíli nenáviděla zvuk svých lodiček, nenáviděla svůj dokonalý stín, nenáviděla svůj zbytečně drahý fascinátor... Prostě a jednoduše se Pansy nesnášela! Chtěla to aspoň nějak odčinit. Měla pocit, že jestli neudělá dobrý skutek, tak umře. V tom na konci ulice uviděla muže skloněného k hromadě knih. Nevšiml si jí, nebo nemohl od knih odejít, tak či tak měla Pansy možnost se pro jednou necítit jako nejhorší mrcha na světě. Vydala se k němu. Nepozdravila, stoupla si ke knihám a hleděla na ně. Párkrát vzhlédla k prodávajícímu. Ten vousatý muž jí byl něčím povědomý. Možná svým postojem, možná pohyby. Něco na něm bylo Pansy známé. Pansy dojalo, že mu bylo hloupé jen tak žebrat a raději prodával knihy za zlomek jejich ceny. Kdo v dnešní době z mudlů a nečistých toužil po četbě? Kdo z čistokrevných nakupoval od ubožáků? Bylo jí ho líto, ale nedala to na sobě znát. Měla svou důstojnost. Přistoupila k němu a pohlédla na knihy vyrovnané do úhledných komínků.
,,Kolik za jednu?" zeptala se ho.
Muž k ní krátce vzhlédl, ale hned sklopil zrak, jakoby se bál trestu, že se vůbec odvážil na ni pohlédnout. ,,Osm srpců, slečno," odpověděl muž tak tiše, že ho Pansy sotva slyšela.
,,Paní," opravila ho automaticky, i když na tom vlastně nezáleželo. ,,Tak málo?" pokračovala a vzala do ruky jednu z knih. ,,Vždyť to není ani půl galeonu a tyhle knihy jsou vázané v dračí kůži."
,,Doba si určuje ceny, ne kvalita zboží," odpověděl a teprve nyní Pansy rozpoznala ten hlas. Ach ano, znávala ho. Přes ty vousy, špinavou tvář a zacuchané vlasy ho nepoznala. S pootevřenými ústy se podívala na Remuse Lupina. Merlin byl jejím svědkem, vypadal zuboženě. Nejsmutnější na tom bylo, že se to snažil hrdinně skrývat jako pravý nebelvírský odkojenec.
,,Pravda," odpověděla stroze. Ani náznakem nedala najevo, že ho lituje. On o to stejně nestál. ,,Máte nějaké knihy o..." v duchu pátrala, snažila se najít jakékoliv téma, ,,... o dějinách kouzelníků...?" Nejraději by se zahrabala pod zem, takhle hloupě a vágně se zeptat. Musela však zachovat kamennou tvář, nesměla ukázat nejistotu nad sebou samotnou. Remus Lupin k ní podruhé vzhlédl, tentokrát jeho pohled opětovala. Pátral v jejím pohledu a Pansy napadlo, že ji určitě pozná.
,,Myslíte tím knihy se zmínkami o nejznámějších historických kouzelnících a čarodějkách?" odtušil. Nepoznal ji, to bylo jisté. Pansy si oddechla, nechtěla, aby věděl, kdo je.
,,Ano, přesně to jsem myslela," zalhala.
Lupin začal opatrně prohrabovat knihy. Po chvilce před Pansy rozložil pět knih a zatímco na ně ukazoval prstem, vyjmenovával: ,,Merlin, Médeia, Freya, Taita, Gwydion."
Pansy chápavě přikývla a pravila: ,,Vezmu si všech pět knih."
Lupin lehce nadzvedl obočí, ale nic na to nepověděl. Pouze přikývl, vyrovnal je na sebe a začal knihy svazovat motouzem. ,,Dva a půl galeonu," pravil. Pansy ve své kabelce našla deset galeonů a podala mu je.
,,To je dobré," řekla, aby si nemyslel, že se přepočítala.
,,Děkuji," řekl tiše Lupin. Pansy na to nic neodpověděla, chytila knihy za motouz a vydala se domů.