V zapadlé uličce kousek od Obrtlé stál malý krámek. Pansy si vysvlékla z rukou rukavičky, teprve poté vstoupila. Dveře narazily do zvonku, ozvalo se melodické cink, aby majitel krámku věděl, že přišla zákaznice. Z vedlejší místnosti přišel Snape. ,,Ale, ale," pravil naprosto lhostejným tónem. ,,Vítejte, slečno Parkinsonová."
Nebyla už slečna Parkinsonová, byla paní Dolohovová, přesto ho neopravila. ,,Dobrý den, pane profesore," pozdravila.
,,Co byste si přála?"
,,Potřebovala bych," sklopila zrak, ,,něco na bolest."
,,Bolest?" zopakoval po ní Snape. ,,Bolest čeho?"
,,Všeho," odvětila Pansy a zadívala se mu do očí, aby ho ujistila, že to myslí vážně.
Snape na ni dlouho hleděl bez odpovědi, pak se mírně zamračil. ,,Když vám dám lektvar, dodržíte jeho dávkování?"
Pansy bez rozmyslu přikývla.
,,Ne, slečno. Vážně se zamyslete nad otázkou, kterou vám pokládám," pravil Snape přísně. ,,Není to jen nějaký lektvar na občasný smutek. Je to silné a opojné a ve velkém množství i zničující."
Pansyin tep se zrychlil, nikdy jí nic neznělo lákavěji.
,,Já vás prosím," zašeptala Pansy a poprvé v životě jí bylo jedno, že se musí doprošovat a jak zoufale to nejspíš zní.
,,Neodpověděla jste mi na otázku," připomněl jí Snape.
,,Nechci vám totiž lhát," odpověděla prostě Pansy. Tohle Snapeovi překvapivě stačilo. Na chvíli zmizel ve vedlejší místnosti. Pansy slyšela cinkání flakonků, znělo to jako naděje.
,,Tohle je na všechno. A tohle na ty modřiny." Pansy sklopila zrak, styděla se za to, že její bývalý profesor věděl o tom, že ji její manžel bije. ,,Apeluji na váš zdravý úsudek. Dodržujte dávkování a nepijte alkohol."
,,Co jsem vám dlužná?" zeptala se Pansy místo odpovědi a začala šmátrat v kabelce.
,,Myslíte, že něco potřebuji, slečno Parkinsonová?" otázal se Snape. Vzhlédla k němu a Snape pozvedl ruce v gestu, aby se podívala kolem. ,,Tohle všechno je mé. To vše jsem získal... jen tak... Domníváte se, že potřebuji další zbytečné peníze?"
Pansy naprosto chápala. Rozuměla jeho slovům. Ona sama se cítila až provinile za svůj majetek, který získala jen díky okolnostem, rodičům a Antoninovi. Přihlížejícím se mohlo zdát, že žije svou pohádku, ale skutečnost byla naprosto odlišná.
,,Děkuji vám, pane profesore. A kdybyste někdy chtěl přijít..."
,,Nechme si tato laciná gesta a prázdná pozvání, slečno Parkinsonová," skočil jí do řeči Snape. Pansy nemohla přiznat, že by skutečně nějakou návštěvu uvítala, proto jen přikývla.

Pansy si lektvar šetřila. Navíc se snažila vyhnout alkoholu. Celý den nervózně klepala nohou. Nebudu pít, nebudu pít, nebudu pít... Byla rozhodnutá to zvládnout. V nejhorším případě si vezme lektvar, ale rozhodně ho nezapije alkoholem. Byla odhodlaná. Byla silná. A měla svou hrdost.
,,Upekla jsem vám koláč," pravila pyšně služebná.
,,Děkuji, Alino," řekla Pansy.
Do jídelny vešel Antonin a změřil si celou místnost pohledem. ,,Pane, dáte si jídlo?"
,,Já už večeřela, ale ještě mám koláč. Budu tu s tebou," nabídla Pansy.
Antonin k ní přišel a chytil ji za zápěstí. Pansy se kousla do vnitřní strany tváře, aby nevyjekla bolestí. Donutil ji, aby si stoupla. ,,Nemám hlad," pravil jen a vydal se pryč. Táhl za sebou Pansy, která musela popoběhnout, aby s ním udržela krok. V poslední vteřině zahlédla netknutý koláč a Alinin soucitný pohled. Dotáhl Pansy do své ložnice. Rozepnul si poklopec, chytil ji za vlasy a jediným prudkým pohybem ji dostal na kolena.

Celá uplakaná se zamkla u sebe v ložnici, roztřesenou rukou otevřela první lektvar, aby si namazala ránu na tváři. Pak se kolem sebe rozhlédla, začínala být paranoidní, otevřela  šuplík nočního stolku a vytáhla lektvar a placatku vodky. Obojího si lokla mnohem víc, než by měla. Chvíli se nic nedělo a Pansy začala panikařit. Bála se, že jí nic nepomůže. Budu se muset zabít, pomyslela si. Ale pak... Její krev sládla, její dech zažadonil po životě, jejími vnitřnostmi začalo putovat příjemné teplo. Najednou jí to všechno bylo jedno. A tato lhostejnost byla nejnádhernější, nejvíc osvobozující pocit na světě.