„Máš štěstí, že tě neučí Canfield," promluvil Yoongi frustrovaně.

S tichým zavrčením zavřel dokument s poznámkami z dnešního semináře světové literatury. Větší stračky ještě neslyšel. Záviděl Namjoonovi profesora Shelbyho – letošní ročníky jednooborových studijních programů byly přiděleny Canfieldovi, neschopnému hovadu, které získalo titul bůhví za co.

Yoongi padl do postele, zahleděl se do stropu. Měl by si zajít do studovny a pořídit si doporučená skripta. Canfieldova představa o tom, co je důležité, je poněkud odlišná tomu, co bude potřebovat u zkoušek, které bude dělat u Shelbyho – samozřejmě za předpokladu, že napíše test u Canfielda. Přetočil se na bok, upřel zrak na Namjoonův profil. Druhý chlapec si ho nevšímal, nejspíš ani neslyšel jeho frustrovanou poznámku. Konec tužky sevřený mezi rty, soustředěně kmital očima po textu ve svém notebooku. Učil se, nejspíš. Yoongi si tiše povzdechl, podepřel si hlavu dlaní a zůstal se dívat. Namjoon byl ve své podstatě velmi tichý společník. Obvykle studoval nebo si četl. Občas dokonce psal – Yoongi věděl o černém sešitu v jeho šuplíku, a několikrát ho napadlo nahlédnout. Nikdy to neudělal, už jen proto, že ho před ním Namjoon nikdy neskrýval.

Mobil na posteli tiše zavibroval. Yoongi se posadil, opřel se o studenou stěnu a odemkl obrazovku. Slabá baterie. Otráveně protočil očima a hodil mobil zpět na postel, příliš líný na to, aby se zvedl a došel k nabíječce.

„Můžeš použít mé zápisky."

Starší chlapec zmatně vzhlédl. Namjoon pořád ve své nehybnosti, tužka mezi rty se nejspíš nehnula ani o píď. Trvalo několik vteřin, než se k němu Namjoon otočil – pomalu, jako by se probouzel.

„Světová literatura – vezmi si, co potřebuješ," kývl hlavou ke svému notebooku, načež se zvedl, za doprovodu hlasitého zakřupání protáhl tělo a zmizel za dveřmi koupelny.

Yoongi neváhal, vyhrabat se z postele najednou nebyl žádný problém. U Namjoonovy postele se na okamžik zarazil – uvědomil si, že v ní nikdy neseděl, a nebyl si jistý, jestli – pokrčil rameny a kecnul do měkké matrace. Byl to zvláštní pocit sedět na této straně pokoje. Podíval se ke své posteli a napadlo ho, jak jej asi vnímá Namjoon. Snažil se představit si sebe sama na své posteli, jak tam sedí opřený o stěnu při společných rozhovorech, s cigaretou mezi prsty.

Z koupelny se ozval šum vody. Yoongi střelil pohledem ke dveřím, jako by dělal něco zakázaného, načež se sám nad sebou ušklíbl, zanechal debilních myšlenek a sklonil se k notebooku. Namjoonova plocha pro něj byla překvapením – neuspořádané soubory přes polovinu obrazovky absolutně neodpovídaly tomu, co si o něm doteď myslel. Trvalo mu, než našel mezi jednotlivými složkami tu s názvem „světová literatura".

Namjoonovy zápisky Yoongiho překvapily podruhé. Na rozdíl od chaotické plochy notebooku byl obsah jednotlivých dokumentů přehledný a souvislý. V porovnání s jeho vlastními poznámkami, které činily z každé přednášky pár klíčových slov a sprosté poznámky na účet vyučujícího, z těch Namjoonových by se s přehledem dala vytisknout plnohodnotná učebnice. Vděčně si stáhl celou složku na flash disk.

Když se Namjoon vrátil z koupelny, byl už Yoongi uložený ve své posteli a zaujatě pročítal zápis z dnešního dne. Kdyby to bylo na něm, chodil by na přednášky s Namjoonem, bohužel se mu kryly s vlastním rozvrhem.

„Někteří lidé jsou natolik přesvědčení o vlastní pravdě, že je pro ně nepředstavitelné akceptovat jakýkoli odlišný názor."

Vzhlédl. Namjoon stál u jeho postele, natahoval k němu dlaň s krabičkou cigaret. Yoongi váhal jen okamžik, než nabízenou cigaretu přijal. Namjoon vytáhl další – poslední – a vsunul si ji mezi rty.

„Jak bys definoval krásu?" promluvil Yoongi jako první, vydechl kouř.

Namjoon pokrčil nohy v kolenou, trhnul rameny a upřel na staršího chlapce zrak. Yoongi by přísahal, že jeho duhovky změnily barvu, že byly živější. Odolal potřebě uhnout pohledem, vydržel oční kontakt, dokud sám Namjoon nezavřel oči.

„Záleží," odpověděl neurčitě.

„Myslím, že krásné může být cokoli," začal starší. „A ne vždy to musí být definice krásy jako taková. Víš... jako třeba, hm, jako třeba ty."

Yoongi zatěkal pohledem po Namjoonově obličeji, čekal. Namjoon chvíli pozoroval svou cigaretu, otočil jí v prstech, poté znovu, pak ji trochu trhaným gestem vložil mezi rty a se zvednutým obočím upřel zrak na Yoongiho.

„Já," zopakoval po něm.

Yoongi opřel hlavu o zeď, podíval se do stropu, táhla se po něm uzoučká prasklina a omítka kolem ní se odlupovala. „Hodně slečen tě shledává... no. Ošklivým. Nejspíš chápu, proč, ale spíš mi přijde, že jsi až příliš hezký. Na kluka. A čím déle na tebe koukám, tím hezčí jsi, myslím."

Kdesi vzadu v mysli ho na okamžik napadlo, jestli nejsou jeho řeči poněkud netaktní, ale nezdálo se, že by se Namjoon chystal namítat.

„Chci tím říct, že i když nejsi typickým ideálem krásy, nevylučuje se to s tím, že krásný jsi. Záleží na úhlu pohledu. A na tom, kam se díváš a co hledáš, jak dlouho tě lidé znají, jak jsou zvyklí na, hm, tvé rysy. Jak se třeba tvá atraktivita odráží v emočním poutu, které k tobě mají..." cítil se zvláštně, když mluvil on a Namjoon jenom poslouchal.

Neuměl mluvit jako Namjoon a bylo zřejmé, že nedokázal pořádně vyjádřit myšlenky. Slova mu moc nešla, jenom plácal a odbočoval od toho, co chtěl doopravdy rozebírat. Nedokázal uchopit podstatu věci tak, jak to uměl právě Namjoon, a mnohdy nerozuměl, proč si s ním mladší tolik povídal – musel přece vidět, jak neschopný v tomto Yoongi byl. Stačil jediný pohled, aby se ujistil, že podobné myšlenky se naprosto neslučují s realitou. Namjoon mu dokázal porozumět, uměl najít v jeho slovech myšlenku, která zmateně vibrovala vzduchem. A uměl na ni odpovědět.

„Krása tedy není normativní," promluvil na něj Namjoon. „Takže tvá původní otázka by měla být nesmyslná."

Namjoon oklepal popel do popelníku, Yoongi si všiml jeho drobného úsměvu na rtech.

„Myslím si, že krása je v pravdě," řekl a napřímil se. „Pravda je krásná bez ohledu na to, jak je smutná nebo děsivá. Nemusí být vždycky růžová a veselá a nemusí vonět květinami a být plná lásky a je jedno, jak moc ublíží nebo znechutí, pořád bude krásná, protože..."

Namjoon nechal slova vyznít do ticha, uložil popelník na stůl, zavřel okno. Yoongi mlčky sledoval, jak se chlapec navlékl do kožené bundy a zamířil ke dveřím. Cestou vzal z poličky svou peněženku a nazul si tenisky, načež se otočil k posteli.

„Vrátím se pozdě."

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Mám tento příběh hodně ráda. Na to, že to v podstatě ani není příběh jako takový, spíš opravdu jen útržky myšlenek. Jsem ráda, že je tady pár lidí, kterým se to taky líbí. :3