Yoongi se snažil vysušit si vlasy dřív, než bude muset odejít z pokoje. Seminář mu začínal za necelé dvě hodiny, vyjít by měl brzy, potřeboval ještě zajít do knihovny a vrátit půjčenou literaturu. Taky neměl dopsanou seminární práci – musel to dodělat dnes, aby ji mohl vytisknout a přinést ji docentce na zítřejší seminář. Chyběla mu poslední podkapitola a závěr. Psal sice rád, ale tohle nebyl zrovna jeho šálek čaje, takže když o hodinu později balil notebook do tašky, nebyl ani zdaleka u konce.

Že bude pršet, pochopil, jakmile vyšel před budovu – vůně deště ho udeřila do nosu a tvář ovanul vlhký vzduch. Zapnul si koženou bundu a vyrazil k parku, přičemž se snažil ve spěchu rozmotat sluchátka. Čím víc se snažil, tím horší to bylo. S frustrovaným zavrčením zpomalil pohyby prstů, začal černý chuchvalec rozplétat opatrněji. Na obličej dopadla kapka, chodník pod nohama posetý drobnými tmavými tečkami. Začínalo pršet.

„...moře v mušli a nechce mi ji půjčit."

Yoongi dětský hlas doprovázený vzlyky přešel v ignoraci, příliš zabraný do své práce. Konečně se mu povedlo uvolnit levé sluchátko.

„Taky mám mušli, víš?"

Zbystřil smysly, vzhlédl. Namjoona zahlédl takřka okamžitě, stál kousek před ním u dřevěné lavičky, na které sedělo dítě, obličej zmáčený krokodýlími slzami. Pozvedl obočí, stoje uprostřed chodníku pozoroval dvojici, sluchátka v dlaních nedůležitá.

Namjoon vytáhl dlaň z kapsy, natáhl ji před dítě, rozevřel. Chlapeček upřel zrak do prázdné dlaně, zamračil se, bradička se zachvěla. „Žádnou nemáš."

„Mám. Je to neviditelná mušle."

Yoongiho obočí vyletělo ještě výš. Koukal na Namjoona se směsicí pobavení a jakýchsi obav z toho, o co se jeho spolubydlící snaží. Na okamžik ho svedla myšlenka, zda si Namjoon něco nevzal.

„Nevěřím ti!"

Namjoon se usmál, v jeho výrazu něco něžného, zvedl ruku k chlapečkově tváři. „Tak poslouchej."

Dlaň zformovanou do mističky přiložil dítěti k uchu, a chlapec vzápětí vytřeštil oči, pootevřel ústa v ohromeném nádechu. Tělíčko napjaté jak struna nevědě, zda vyskočit na nohy a začít poskakovat okolo, nebo zůstat sedět na místě a fascinovaně poslouchat šum moře z neviditelného pokladu.

„Fakt ji máš! Ty ji fakt máš!"

„Chceš ji?"

Yoongi zaujatě pozoroval rozhovor jeho spolubydlícího s neznámým dítětem, dokud se chlapec s nadšením a dlaněmi před sebou nerozběhl pryč. Až poté se rozhodl na sebe upozornit tichým odkašláním. Namjoon k němu stočil tvář, rty pořád zvlněné v něžném úsměvu. Pokud ho Yoongiho přítomnost překvapila, nedal to nikterak najevo. Yoongi vykročil jeho směrem.

„Takhle lhát malým dětem..." zašklebil se na něj.

Tentokrát to nyl Namjoon, kdo zvedl obočí, načež se i jeho rty stočily do něčeho úšklebku podobného. Počkal, než k němu Yoongi došel, poté se zařadil po jeho boku a přidal se k němu.

„Cokoli, co si tvá mysl dokáže představit, je možné," promluvil po několika vteřinách ticha. „Jednoduchá filozofie, třetí přednáška tohoto semestru."

„Aplikuješ ji v praxi?" zeptal se, oči opět upřené ke sluchátkům.

Slyšel vedle sebe tiché uchechtnutí.

„Jenom mi bylo líto brečícího dítěte."

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Trochu odlišnější kapitolka s lehce roztomilejším a méně filosofickým nádechem, i tak v ní však trochu té filosofie je. :3