„Přemýšlel jsi někdy nad tím, co je nejpřirozenější vlastností člověka?"

Namjoon seděl na své posteli, přikrývka zmuchlaná v jejím rohu, opíral se zády o stěnu, jedna noha pokrčená v koleni, druhá natažená do prostoru, visela přes okraj matrace. Yoongi k němu líně stočil zrak, v tureckém sedě, loket opřený o koleno, tvář uložená v dlani. Potáhl z cigarety, vydechl kouř – bílá clona prchala k otevřenému oknu, rozplývala se v chladném večeru.

„Pouč mě."

Namjoon neurčitě trhl ramenem, byl to jakýsi jeho osobní tik, kterého si Yoongi během jejich společného bydlení všiml. Neodpověděl ihned, cigareta vklouzla mezi plné rty, pruh bílého dýmu se u okna propletl s dalším.

„Váhám," promluvil nakonec. „Idiot by asi řekl, že je to láska, protože je to čistě lidská vlastnost. Přátelství, potřeba pomáhat jiným. Směšné, nemyslíš? Pesimista by nejspíš řekl, že nejpřirozenější lidskou vlastností je ubližovat, lidé přece ubližují pořád, zabíjejí, válčí, pomlouvají..."

Yoongi ho pozoroval dlouhé vteřiny mlčení, kdy Namjoon jen tiše kouřil, pohled podivně nepřítomný, ztracený v myšlenkách. Zda hledal ve své roztěkané mysli vhodná slova nebo jen zapomněl mluvit nahlas, tím si Yoongi nebyl jistý. Oklepal popel do skleněného popelníku vedle pravého boku, bezděky si pohrávaje s poloprázdnou krabičkou cigaret v dlani.

„A ty?" zeptal se nakonec do sdíleného ticha.

Z Namjoona vyšel neurčitý zvuk, připomínal uchechtnutí. „Co bys řekl?"

Yoongi vdechl nikotin, upřel na Namjoona zrak. Přemýšlivě nakrčil obočí, až se mu na čele zjevila nepatrná vráska. Odpovědět na Namjoonovu původní otázku bylo snadné – nepřemýšlel nad tím, obvykle to byl až Namjoon, kdo podsunul myšlenku, a bylo jen na Yoongim, zda ji nechá rozvinout se.

„Touha?" vydechl kouř, sledoval jeho cestu pokojem. „Závislost, možná?"

Namjoon pokýval hlavou, tak nějak spokojeně, hrdě, zdálo se. Yoongi ten výraz moc dobře znal, něco v něm vstřikovalo do jeho těla snad až absurdní potěchu.

„Zamyslet se nad podstatou všeho, z čeho myslíš, že pramení touha? Ta spirituální, ne fyzická. Touha vlastnit, mít, chtít. Stačí se rozhlédnout okolo, když jdeš po ulici, najdeš lidskou přirozenost v každém dítěti."

Yoongi naklonil hlavu na stranu, ptal se očima.

„Je to sobectví," pokrčil Namjoon rameny. „Má ho v sobě každý, už od počátku. Zkus se podívat, až budeš venku, jen tak, rozhlédni se, poslouchej. Už od dětství to tak funguje – chci tu hračku, on má, já chci taky, to je moje, nepůjčím, nedám, moje, já, já, pořád jen já. A i když tě matka učí skromnosti, když tě učí, co je správné, sama tam uvnitř pociťuje tesknou touhu po svém vlastním sobectví – protože tam pořád je, člověku vlastní, a je to jen vliv morálky, pravidla tvořená tisíciletí, která tě jako člověka pouze svazují, vytváří jakousi normu, ideální podobu člověka, podle které musíš uzpůsobit své chování. Ne, sobectví se ve skutečnosti nezbavíš, nelze se od něj oprostit. Ale nátlakem společnosti, vlivem pravidel, za své sobectví pocítíš vinu, která tě nutí potlačit sebe sama jako lidskou formu. Ale můžeš se pak ještě nazývat člověkem?"

„Hm," Yoongi propustil skrze pootevřené rty výdech. „Takže ve výsledku tedy nejsme lidmi."

Namjoon opět jenom neurčitě trhnul rameny. „Divný, co?"

Yoongi neodpověděl, zamyšleně sklopil zrak ke krabičce cigaret, vstřebávaje Namjoonova slova každým pórem kůže.

„V tom případě," promluvil po minutách ticha. „Idioti mají taky pravdu."

Tázavý pohled, Namjoon před sebe natáhl i druhou nohu, napřímil se, němě vyzval Yoongiho k dalším slovům.

„Co je sobečtější než láska?"

Namjoon vstal, vzal ze své postele popelník, vysypal obsah do koše. Yoongi vytáhl novou cigaretu, čekal. Namjoon mlčel delší dobu, líně se pohyboval po kuchyňském koutu společného pokoje, napustit vodu do konvice, připravit dva hrnky, neptal se Yoongiho, zda bude chtít taky.

„Nemyslím si, že je láska sobecká," řekl, když dávkoval cukr do bílého porcelánu. „Sobečtí jsou lidé, kteří se jí ohánějí."

Konvice byla stará, voda v ní se vařila dlouhé minuty, vyplňovala ticho hlasitým bubláním. Yoongi stihl vykouřit další cigaretu, než mu byl do dlaní vsunut hrnek bylinkového čaje. Namjoon beze slova vzal vysypat i jeho popelník, prázdný ho pak položil na stůl vedle svého, načež se posadil zpátky na postel, horký nápoj v dlaních.

„Představ si lásku jako hmotu, nekonečnou a tvárnou. Ne to slovo, ne jeho definici, jen existenci něčeho, co bylo láskou pojmenováno. Lidé ve své neschopnosti jí porozumět postupně utrhávají její kousky a modelují. Vytvářejí onu lásku, tady ohnout, tam zarovnat, hrají si s hmotou, dokud nemají výsledek vlastím potřebám nejbližší. A to je ta sobecká láska, ten výslední model, ten, který už má tvar, plný pravidel a podmínek. Takže – ne, láska není sobecká. Je pouze nepochopená."

Namjoon domluvil, jeho slova ještě dlouhé minuty rezonovala v Yoongiho uších, brněla jako prsty, v nichž svíral horký porcelán pálící do kůže. Již na jeho myšlenku nereagoval, neměl nic, čím by k ní přispěl. A tak pouze sdílel nabyté ticho, zatímco oba upíjeli čaj, ztracení ve vlastních myšlenkách, vnímajíc vzájemnou přítomnost toho druhého.

Do pokoje vletěl noční motýl.

▄▄▄

Přemýšleli jste někdy nad podstatou lidského bytí?

A co láska? 

▄▄▄

Krásný den! Všechny, kdož se dostali až na konec kapitoly, srdečně vítám u tohoto netradičního příběhu. Stejně jako mnoho dalších, i tento je roky a roky starý, oprášený a vyndaný z šuplíku opět na světlo světa. Doufám, že se vám zalíbí.