Nestávalo se často, aby se spolu vraceli z univerzity. Jejich rozvrhy byly zcela odlišné a nebylo dne, kdy by se shodovaly. Rektorské volno jim však oběma ukončilo vyučování ve stejný čas, a tak se při odchodu náhodou potkali. Yoongi kráčel mlčky po boku vyššího kluka, Namjoon také mlčel. Vlastně se ani nepozdravili, jedinou interakcí mezi nimi bylo lehké kývnutí hlavy. 

Mladší chlapec vypadal zamyšleně, zřejmě ho opět uchopila myšlenka, kterou mohl rozvíjet. Namjoon uměl mlčet klidně hodiny – Yoongi si nikdy nestěžoval, nebyl zrovna společenským typem. Mnohokrát se přistihl při pozorování druhého mladíka s myšlenkou na to, co se asi Namjoonovi honí hlavou. Zda jsou jeho myšlenky chaosem, jaký mohl vidět na jeho ploše, nebo naopak – zda jsou utříděné, klidné a vyrovnané.

„Napadlo tě někdy, jak se asi cítí pták, který trpí závratěmi?"

Yoongi byl zvyklý na různé dotazy, mnohdy na hranici naprosté nesmyslnosti, takže obsah slov, kterými k němu Namjoon promluvil, ho až tak nepřekvapil. Přesto nezabránil zvednutému obočí a lehkému úšklebku na rtech.

„To pro něj musí být opravdu blbý stav," odpověděl jen a snad podvědomě zvedl hlavu k obloze.

Vítr si pohrával s listy v korunách stromů – park šuměl životem, a přesto byl přívětivě tichý. Příliš brzká hodina na to, aby se v něm proháněly děti a setkávaly zamilované páry či matky, které společně venčily nově pořízená miminka.

„Představ si," promluvil opět Namjoon, „že je tvá existence pevně dána, tu a teď jsi, sem patříš, takhle máš žít. Ale nemůžeš, protože něco v tobě je až příliš v rozporu s účelem tvého bytí, a každý pokus překonat to končí jen dalším pádem."

Jako pták se závratěmi, pochopil Yoongi. Závrať pramení ze strachu z výšky, jenže přesně tam je místo, kam pták patří. Podíval se na druhého kluka, poznání kdesi vzadu u páteře zalomcovalo jednotlivými obratli. Čeho se bál Namjoon? Taková myšlenka nepřicházela v úvahu, přestože Yoongi musel uznat její pravděpodobnost. Proč by Namjoon nemohl mít strach?

Možná ho ta skutečnost zarazila proto, že Namjoon nebyl obyčejným člověkem, rozhodně ne v jeho očích. Příliš inteligentní, příliš jiný. Nejspíš proto mu Yoongi podvědomě upíral lidské vlastnosti. Udělal si v hlavě poznámku, že by to měl změnit. Namjoon byl člověk. 

„Pak takový život ztrácí smysl, nemyslíš?"

Nepříjemný pocit v zátylku, mrazivý a zároveň horký. Yoongi se neklidně ošil, stiskl dlaň kolem předmětu v kapse, papírová krabička zapraskala. Palcem přejel po hladkém povrchu, vytáhl ji na světlo. Nabídl Namjoonovi cigaretu.

Namjoon odmítl. 

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

O něco kratší kapitolka. Pamatuju si přesně přednášku z filosofie, kdy nám vyučující položil právě tuto otázku. Přišla mi moc fajn, tak jsem ještě ten den sepsala tuto kratičkou kapitolku, a přestože není tak dlouhá, rozhodla jsem se, že to příběhu taky jednoduše patří. :3