Štěstí měl osmasedmdesátiletý pacient z oddělení intenzivní péče. Doktorům se podařilo zachránit mu již potřetí život. V pořadí třetí pokus o sebevraždu však starého muže nadobro připoutal k lůžku. Po pádu z druhého patra si muž poranil míchu a...

Yoongi vztekle zaklapl laptop, krev se v něm vařila. Hlas reportérky se ze zavřeného přístroje ozýval ještě pár vteřin a vyzvedával hrdinství a duchaplnost lékařů, než se pokoj konečně ponořil do přívětivého ticha. Yoongi zuřivě hleděl na stříbrný kryt s několika škrábancemi, dech prudký. Snažil se zhluboka dýchat, uklidnit se. Rozčílení se však jen stupňovalo.

„Lékařská přísaha nehledí na následky."

Před obličejem se mu objevila krabička cigaret. Yoongi vzhlédl, rty pevně semknuté. Neměl náladu na Namjoonovy filozofické chvilky. Ale cigaretu potřeboval. Nechal si připálit, opřel se zády o oprýskanou stěnu.

„Jak tomu kurva můžou říkat štěstí? Co má ten chudák ze života? Bude tam dalších deset let ležet odkázaný na to, aby ho přebalovali jako kojence, zatímco ho budou násilím držet při životě a vykládat, jaké má štěstí, že žije?! Co je to za život?! Proč ho prostě nenechají umřít, když si očividně nic jiného nepřeje? Proboha, vždyť sotva chodil a stejně zvládl dojít k tomu zasranému oknu, aby mohl vyskočit! Vždyť to je... týrání kurva!"

Rozrušeně potáhl z cigarety, prsty se mu chvěly, na hrudi nepříjemný tlak. Chtělo se mu křičet. A brečet, ano, to taky. Pohlédl na Namjoona – druhý chlapec seděl na své posteli ve své oblíbené pozici, cigareta mezi prsty nepovšimnutá, intenzivně ho pozoroval. Yoongi se pod tím pohledem ošil, vztekle zavrčel. „Coje."

Namjoon odvrátil zrak, vyhlédl z okna, vložil cigaretu mezi plné rty. Pomalu, líně vydechl kouř, sledoval, jak se rozplývá ve vzduchu. Mlčel. Yoongi byl z jeho reakce zmatený. Namjoon měl vždycky co říct, ke všemu se vyjadřoval tím svým zasraně vševědoucím tónem. Nyní neřekl nic, koukal z okna, tiše kouřil cigaretu, zatímco Yoongiho bouřící krev se pozvolna tišila.

Trvalo několik dlouhých minut a dvě vykouřené cigarety, než se Namjoon uráčil věnovat Yoongimu něco ze své pozornosti.

„Lidé lpí na životě až s přehnanou nutností, smrt je děsí. Nedokážou pochopit, že pro někoho je to jediná cesta, že není žádná jiná, kterou by se mohl člověk dát. Vymlouvají se na sobectví, na zbabělost, na stovky důvodů, pro které by měl člověk žít. Ale všechno jsou to jejich důvody. Člověk nikdy nedokáže pochopit – nedokáže přijmout něco, co sám nikdy neprožil, co nikdy necítil. Snaží se tě přinutit vnímat svět tak, jak ho vidí sami, tvrdohlavě opakují, jak je život skvělý, kolik radostí přináší, kolik štěstí tě čeká. Nechápou. Nikdy nepochopí. Odsoudí tě, odvrhnou, začnou tě nenávidět, ani po tvé smrti nepřestanou rozhodovat o tom, jak jsi měl žít, nepřestanou vyčítat, co jsi udělal. Jak jsi mohl vědomě ublížit pozůstalým? To nevíš, jak moc tě milovali?"

„Pičoviny," zavrčel Yoongi.

V očích ho pálily slzy. Pevně semknul čelist, sklopil víčka. Zapálil si další. Uklidňovalo to. Namjoonův hlas uklidňoval. Podíval se na něj. Spolubydlící seděl na kraji postele, nohy od sebe, lokty se opíral o stehna, propaloval Yoongiho pohledem.

„Jak někdo může žít s vědomím, že takhle ubližuje člověku, který nestojí o život? Vždyť to je mnohem horší než vražda! Já to... já to nechápu. Proč se nemůže rozhodnout každý sám? Pořád dokola omílají, že život nám dal Bůh, a že o něm může rozhodovat jen on. Tak proč, kurva, o něm rozhodují oni? Proč ti nařizují žít? Proč se serou do něčeho, čemu vůbec nerozumí? Proč..." povzdechl si.

„Ne vždy je smrt jediná cesta, víš?" pousmál se Namjoon. „Někdy je taková reakce na místě. Tolik zmařených životů hloupých školaček zhrzených první láskou, tolik šikanovaných dětí – tolik lidí má jinou možnost. Jen pokud by se lidé dívali správně. Jenže lidé nedokážou pochopit a přijmout, že v některých případech už není co zahraňovat. Není jak pomoct. A přesto se snaží, slepě věří, že dělají dobrou věc, protože život je přeci dar, měli bychom si ho vážit."

Yoongi si obejmul kolena, pohled pichlavý.

„Jen málo lidí dokáže potlačit vlastní touhy, vlastní sobectví. Sebevražda není zbabělost. Vyžaduje sílu. Stejně tak vyžaduje sílu, neskutečnou sílu, přijmout takové rozhodnutí a nechat člověka odejít. Ne každý má na to žaludek. Ne každý v sobě najde tolik pochopení, tolik odvahy dát člověku sbohem. Neobhajuju nikoho z těch lékařů. Vidím to stejně, nemají právo rozhodovat o jeho životě. To, co mu provedli, je horší než smrt. Pokud chce člověk opravdu zemřít, pokud je to pro něj jediná cesta, není správné bránit mu v tom."

Pozoroval Namjoona dlouho, opravdu dlouho, cigareta mezi prsty se zmenšovala. Vstřebával každé jeho slovo, dech konečně klidný. Opřel hlavu o stěnu, vydechl kouř, sklopil oči, zašilhal k cigaretě mezi prsty, pohled se mimoděčně posunul výš, k táhlé jizvě na zápěstí. Byla světlá, takřka bílá. Stejná zdobila druhé zápěstí schované pod látkou dlouhého rukávu. Zvedl zrak k druhému chlapci. „Tak proč jsi mě zachraňoval?"

Namjoonovy rty se zvlnily v něžném pousmání. 

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Nebudu říkat, kdy jsem tuhle kapitolu psala a proč jsem ji psala. Kdo ví, ví. Kdo neví, neví.