„Četl jsem povídku."

Yoongi vzhlédl od hromádky triček, které skládal do komínku, aby je mohl uložit do šatníku. Obočí pozvednuté, koutek rtů nadzvednutý v úšklebku. „Povídku."

„Povídku," přikývl Namjoon.

„Něco do semináře?" zeptal se, komínek oblečení putoval do poličky.

„Vlastně mi to poslal spolužák, že by se mi to mohlo líbit," promluvil Namjoon.

„Evidentně uspěl," zašklebil se Yoongi, když si všiml krabičky cigaret, kterou Namjoon zamyšleně otáčel v prstech.

Yoongi uložil zbytek oblečení, zavřel skříň a zamířil ke své posteli. Natáhl se ke stolu pro popelník a zapalovač. Vlastní cigarety se povalovaly na posteli vedle sepraných džínů. Přehodil přes boky chlupatou deku a pohledem vyzval Namjoona k mluvě.

„Měla zajímavou myšlenku," promluvil mladší, poklepávaje ukazováčkem po cigaretě.

Cvakal zapalovačem, aniž by si připálil, rudý plamínek mizel a zase se objevoval. Yoongi se do toho obrazu zahloubil, zatímco mu cigaretový kouř stoupal od rtů.

„Každý člověk na této planetě, žena, muž, dítě – na tom nezáleží. Všichni jsou ve skutečnosti jedna a tatáž osoba. Miliardy reinkarnací jednoho jediného bytí. Napadlo by tě něco takového? Že každý život, který kdo prožil nebo teprve prožije, jsi ty?"

Yoongi na Namjoona zůstal hledět, veškeré ironické odpovědi prvního okamžiku se rozplynuly na rtech. Naklonil hlavu na stranu, zpracovával onu myšlenku.

„Takže podle té povídky... Já jsem ty a ty jsi já?" řekl nakonec, a kdovíproč, ta představa se zhmotnila do téměř nepatrného mrazíku na zádech; jako by mu někdo ledovým dechem polechtal krk.

Namjoon se pousmál: „Nepředstavitelné, hm?"

Starší chlapec přemýšlivě nakrčil obočí, oklepal cigaretu do popelníku. Odtrhnul pohled od svého spolubydlícího, zadíval se z okna. Padal sníh a podél rámů skla se dělala námraza. Za okny miliardy lidí, sobě navzájem cizích. A byli jedním. Namjoon měl pravdu, zajímavá myšlenka. Zvrácená, když se nad tím jeden zamyslel. Ale zajímavá.

„Takže," otočil se zpět na Namjoona. „Když někoho zabiješ, zabiješ sám sebe. Když ubližuješ, miluješ, okrádáš, cokoli – vše to činíš na sobě samém?"

„Ano. Ano, tak nějak," přikývl Namjoon. „Reinkarnuješ se pořád a dokola, umřeš a tvá existence se objeví jinde, v budoucnosti, v minulosti, na tom nezáleží..."

Yoongi zamrkal: „Ach, bože. Jsem Hitler."

Namjoon se rozesmál. Tiše, takovým tím smíchem, který rezonuje v uších z vnitřní strany lebky. Příjemný smích. Yoongi opřel hlavu o stěnu za sebou, vlastní rty zvednuté do pobaveného úsměvu. "A jsi i ty miliony, které jsi zavraždil."

"Bezva," zašklebil se Yoongi.

„Čím starší reinkarnací jsi, tím více si začneš uvědomovat svou minulost, své předešlé životy. Až když prozřeš a pochopíš, až poté se staneš plnohodnotným člověkem. Až poté se doopravdy narodíš."

„Hm," udělal jen Yoongi, na okamžik zavřel oči. „V takovém případě – kdyby byla ta myšlenka skutečná, co myslíš, mohla by být schizofrenie důkazem? Více osobností v jednom – vzpomínka na předešlé životy? Počátek onoho prozření?"

Když stočil zrak na Namjoona, mladší kluk se na něj opět díval tím pohledem, v němž Yoongi vždycky viděl něco vzdáleně připomínající hrdost a jakési potěšení. Musel se ušklíbnout. Občas si v jeho očích přišel jako domácí mazlíček učící se novým kouskům. Na druhou stranu musel přiznat, že tohle – tyto společné rozhovory ho nějakým způsobem naplňovaly. Přemýšlet o světě Namjoonovým pohledem, bylo... bylo.

A i když věděl, že jeho teorie absolutně nedává smysl a došlo mu to záhy poté, co to vyslovil, necítil se trapně ani poníženě a necítil se v Namjoonových očích nijak hloupě. Vážně jako mazlíček, co dostane kostičku, když zavrtí ocasem, ušklíbl se ještě víc. Vydechl kouř, věnoval Namjoonovi pohled a velmi pomalu teatrálním hlasem utrousil: „Haf."

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Krásný den, mí drazí spoluwattpaďané. 

Další kapitola této filosoficko-psychologické radosti je na světě. Myslím, že mi právě došly všechny předepsané kapitoly, nicméně mám v zásobě plno nových témat, kterým bych se chtěla začít věnovat. Po zkouškovém se na to vrhnu. :3