„Přemýšlel jsi někdy nad tím, že vše, co se okolo tebe děje, že svět, jak ho znáš, je ve skutečnosti pouhý odraz reality? Jen jakýsi její stín?"

Yoongi zvedl pohled od rozečtené knihy, podíval se po ležícím chlapci. Namjoon zíral do stropu, oči po něm těkaly, jako by to bylo plátno promítající příběh vesmíru.

„Mýtus o jeskyni je mi znám, ano," odpověděl.

„Lidé nemusejí být ani přikovaní řetězy ke zdi, stejně se neohlédnou, nepodívají se, nevidí. Následují slepě to, čemu se neučili věřit, ale ani je nenapadne, že by to mohlo být jinak. Že by svět mohl být ve skutečnosti jiný než to, co jim je denně předhazováno. Jen se na to podívej, všude, kam se hneš – všude se ti snaží tvarovat svět tak, jak chtějí, abys ho vnímal, a přitom z tebe dělají pouhého otroka. A jakmile prohlédneš skrz, jakmile se oprostíš od společenských konvencí..."

Namjoon se odmlčel, vymrštil se do sedu. Yoongi zaklapl knihu již před pár vteřinami v očekávání – mladší kluk nezklamal, a tak si Yoongi nechal připálit cigaretu. Poté, již v jejich obvyklém rituálu, Namjoon seděl opřený o stěnu, takový, jakého si ho Yoongi bude pamatovat navždy, i pak, o desítky let později, když už mysl nebude schopna vybavit si jeho tvář – i pak si bude pamatovat tento pohled, silueta postavy ze vzdálené vzpomínky, jak sedí tam naproti u zdi, i pak si stářím umírající mysl bude pamatovat pocit domova.

„Nejdřív se smějí. Potom začnou být nervózní..."

Okamžik mu trvalo, než navázal na předešlou myšlenku, příliš ztracen v tom pohledu. Zamrkal, mysl příliš rychle vytržena ze zamyšlení. Platón. Podobenství o jeskyni. Ano, jistěže.

„A nakonec tě popraví."

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Ach, ty přednášky z filosofie a všechna ta inspirace. Docela mi to chybí.