Uplynuli tři roky od té doby co mě zlá kopie toho idiota vzala do dimenze zlých kopií. Jeho kopie po mě chtěla jen jediné - být v ústraní a nezachraňovat svět jelikož potom mě nebude hledat Greener o co opravdu nestojím aby mne hledal. Proto jsem se přestěhovala do čínské čtvrti v San Juan kde mám pronajatý malý byt. Je to tu celkem fajn až na neustálý hluk z chodby a venku. Jsem zaměstnaná v zdejší večerce, která moc neprosperuje. Snažím se být v ústraní,tichá nijak nekonfliktní je to vcelku těžké. Chybí mi zabíjení agentů, zachraňování světa.. Teda až na vídání Greenera. Už jsou to tři roky a on se po mně vůbec neshání. Je vidět,že mu je jedno jestli umřu - což nejde - nebo jestli se přidám na stranu zla.

Lidi jsou tu milí,ale přesto za opaskem schovávám plněnabitou pistoli a ve skříni svůj nový oblek - sama jsem si ho vylepšila je lehčí, výkonnější a líp se v něm bojuje.

Kdyby se tu náhodou i stavili agenti DWT, QUENTU či Jistëillu tak jsem si nechala udělat falešnou občanku kde se jmenuji Hass Fien.

Hass, protože to je moje druhé jméno. Fien, protože to vypadá jako Fielld.

Takže se nedivte když mi tu řeknou Hass nebo Fienová.

Seděla jsem zrovna na mé posteli a četla si svojí oblíbenou knihu Obraz Doriana Graye.
Koukla jsem na hodiny a bylo 20:00.  Jelikož jsem měla volný večer rozhodla jsem si vyjít na tradiční asijský trh. Vzala jsem si na sebe radši oblek a přes něj velký černý kabát s kapucí na knoflíky. Zapla si všechny knoflíky, vzala si svůj hnědý,  kožený  oblek hodně onošený vak do, kterého jsem si dala mobil, prsten přechodu mezi světy, který jsem si vzala od  vojáka QUENTU se, kterým jsem bojovala za svých mladých let.. které ještě nejsou u konce XD

Dala si vak na záda, vyšla z bytu a zatkla za sebou. Na chodbě bylo slyšet zase manželské hádání, ženské vzlyky.. sjela jsem výtahem do nuly a vyšla z bytovky na asijský trh plný barev. Dala si na hlavu kapuci aby mi nikdo moc neviděl do obličeje. Procházela jsem se trhem okolo stánků a vnímala všechny ty vůně z jídel od stánků.. nejvíce mě zaujal stánek s magickými věcmi.

Přistoupila jsem tedy k tomu stánků a prohlížela si bižuterii, která byla na tom dřevěném stolu.

Zaujali mě čtyři zlaté náramky. Na jednom byl přívěšek zeměkoule, na druhém osmička čili známka nekonečna, na třetím  byl kulatý  přívěšek posetý malými stříbrnými  diamantíky. Za tu dobu co žiju posmrtný život mě ještě žádné náramky neočarovali tak jako tyhle. Zeptala jsem se čínsky prodavačky zda- li si ho mohu koupit a ona kývla dala jsem jí čínské jüany, vzala si náramky  a hned je si připnula na pravé zápěstí. Potom jsem si odešla po svých. Procházela jsem si ty asijské obchůdky když v tom jsem přešla do slepé uličky. Chtěla  odtud zahrnout,ale v když jsem se otočila za mnou stáli 3 asiaté svalnaté postavy. Každý měl v ruce nůž. Evidentně mě viděli jak si kupují ty náramky, které nebyli ažtak levné..

Byla jsem v koncích a nevěděla co dělat.. v tom mi došlo,že mám pod kabátem na sobě svůj oblek.. ryce jsem si kabát sundala ze sebe a hodila jo na zem i s vakem jenom prsten si na prst nandala.    Vyndala si z kapsy na zádech elektronické obušky a byla v bojovné pozici.

,,Tak co, hoši? Vy budete bojovat s jednou holkou? Není to trochu  blbý?" Začala jsem na ně mluvit anglicky, oni ale vůbec  nerozuměli tomu co melu.

Rozběhla jsem se proti tomu asi  hlavnímu a začala mu dávat pěstí do obličeje. On mi chtěl taky vrazit,ale já stihla uhnout.  Využila jsem své chvíle a kopla ho do břicha on spadl s bolestmi na zem. Teď zbývali ti dva. Toho jednoho jsem střelila pistolí do břicha. Další byl tvrdý oříšek.

On si vzal do ruky můj vak, který jsem předtím odhodila na zem.  Já radši si nepomohla telekinezí co kdyby někdo řekl,že mám superschopnosti? Hned by mě zavřeli.

Utekl s tím batohem a já za ním běžela. Proběhl silnicí a já taky až na to,že predemnou zastavilo auto a troubilo, jeho řidič na křičel všemožné  nadávky na mojí osobu já ho ignorovala a běžela za tím chlapem. Najednou začal šplhat na panelák po žebříku já už nechtěla šplhat za ním tak jsem pomocí telekineze zalevizovala za ním.

On jenom vytřeštil oči a jelikož jsme už byli docela vysoko trochu se mi udělala závrať.. pod námi byly auta a řeka.. po mojí pravici byl starý asi 60 metrů vysoký komín, který jen tak tak stál.

Muž odhadl,že můj batoh je pro mě cenný tak ho hodil směrem ke komínu. Já ryce skočila na komín, který se se mnou začal naklánět na stranu. Chytila jsem rychle batoh a dala si ho na záda, pomocí prstenů vykouzlila imaginární přechod od komínu na protější budovu.

Rychle jsem vyběhla na ten přechod a skočila na střechu té budovy. Spadla jsem na záda což docela dost bolelo.

Ležela jsem na střeše toho paneláku a z očí mi tekly slzy z toho smutku a žalu co jsem všechno už protrpěla.  Neposlušné prameny vlasů mi lechtali v obličeji,ale já je nechala být. 

Potom jsem uslyšela ten známý,ale zároveň nenáviděný hlas.. Greener

,,Nečekal jsem,že se zahrabat někam do San Juanu a budeš žít svým způsobem normální život." Promluvil do prázdného ticha svým tónem 'Já to říkal' .

Hned jak sem ho uslyšela jsem si sedla na lýtka a ruce měla položené podél stehen... koukala jsem na město.. samý ruch, troubení aut, křicení lidí.. typický San Juan.

Slzy mi tekly proudem po tvářích a já si je utřela do rukávu obleku.

Nevěděla jsem co mu říct. Došly mi jakékoliv urážky, poznámky.. prostě drzost si dala neplacenou dovolenou evidentně...

Seděla jsem mlčky na zemi...

,,Lexy... já.. já.. chápu,že se mnou nemluvíš... ale.." začal svůj proslov  Greener.

Otočila jsem se jeho směrem abych na něj viděla. Vypadal úplně stejně jako před třemi lety.

Zvedla jsem se a šla k němu. Zastavila jsem se a on začal mluvit.

,,Máme problémy s-" začal mluvit ale já ho přerušila.

,,My máme problémy? Ono nějaké my vůbec někdy bylo? Myslela jsem,že parťáci si říkají všechno,ale ty jsi mi všechno evidentně neříkal!" Začala jsem hned. On posmutněl přitom když jsem mu připomněla ten incident.

,,Nemohl jsem ti říct či to bylo, protože to musí vědět jen členi hlavních ochránců časové linie. I kdyby se to týkalo třeba tebe nemohl bych to říct. Porušil bych pravidla." Řekl. Já byla na něj i přesto dost naštvaná.

,,Emm.. jaké problémy to jsou?" Zeptala se váhavě a potiše.

,,Jistëill pátrá po krystalech nekonečna. Svět který znáš je už minulostí. Všichni lidé se stali lovci krystalů vesmíru." Řekl a já se začala rozhodovat co řeknu.