Autor: JuditKlourova
Žánr: Mystery/Thriller
Anotace:
Jediné hodiny v místnosti odpočítávají sekundy do doby, kdy přijde další ztráta jednoho nevinného života. Smrt, která zde na každého čeká se nedá jen tak obejít. Mnozí už to zkoušeli a neuspěli. Však najde se zde i chlapec, který na smrt trpělivě čeká a až přijde, ochotně jí podá ruku. Dylen Loser. Ví, že stratit už nic nemůže. Nevěří ve spásu, věří jen ve smrt. Ale i spása jednou může přijít. Jde jen o to, jestli spása smrtí, nebo propuštěním.

*

Po dlouhé době jsem se zase dostala k recenzím. Vím, že hodně skáču, ale jak jsem psala, nedodržuji pořadník, vybírám si podle tématu a délky tak, aby mi to sedělo do nějakého harmonogramu. Jelikož Ruská ruleta čeká už dlouho a v první pětici už mi zbývá jen ona, vrhla jsem se tedy na ni.

Anotace má potenciál, ale chtělo by na ní zapracovat. Upravit interpunkci, pravopis (píše se ztratit, ne stratit) a trochu si pohrát s větami, aby to nebylo takové suché. Místy mi to přijde usekané, mělo by to být plynulejší, aby to mělo spád a donutilo člověka ke čtení.
Cover se mně osobně líbí, postava v pozadí podtrhuje celkové vyznění příběhu, ovšem heslo ve spodní části mi tam příliš nesedí. Může tam být, ale chtělo by jej jinak formulovat. Ostatně dále si povíme jeden z důvodů, proč.

Tematika smrti je obecně velmi těžká. Hodně lidí s ní má osobní zkušenosti, ztratili někoho blízkého apod. Tohle je ovšem tematika násilné smrti formou „hry" a o to je to těžší. Jsou tady oběti a věznitelé. A kdo z nás ví, jak se chová oběť za takových podmínek? Ano, můžeme si to představit. K dispozici máme hodně filmů, ze kterých lze čerpat. Dá se to napsat. Otázka zůstává: jak to napsat?

Představte si, že jste byli uneseni, uvrženi do nějaké kobky a vždy v přesně stanovený čas přijde něco jako poslední soud, který rozhodne o tom, zda zemřete nebo přežijete. Vždy je to stejné, stejná šance pro všechny. Co byste cítili? Co by se vám honilo hlavou? Jak byste to všechno vnímali? To jsou základní otázky, nad kterými je třeba uvažovat, když se píše takovýto příběh. Protože pokud jde o téma únosu, násilného držení a hry se smrtí, pak takový příběh staví na tom nejzákladnějším stavebním kameni, jaký jen existuje a jaký příběh tohoto typu prostě musí vyzdvihovat – emoce. Alfa a omega všeho. Když čtete o únosu, zajímá vás vnitřní svět oběti. Její smýšlení, názory, pohnutky, které ji vedou k jednání, pokud se k něčemu odhodlá. Jak to vnímá, jak se cítí, na co myslí, na co vzpomíná apod. Když máte oběť, prostě musíte čtenáři odhalit její nitro. Určitě nebude jen tak sedět na místě a na nic nemyslet.

Emoce jsou obecně často kamenem úrazu příběhů, protože ne každému se chce drbat v psychologii postav a popisovat ji. Jenže s emocemi vaše postava dostane život, nádech reálnosti a čtenář se s ní ztotožní. A u obětí trestných činů to platí dvojnásob. Takže pokud se někdo nechce pitvat ve vnitřním světě postavy, téma únosu a hrozící smrti není zrovna dobrý námět na příběh.

Já bohužel zdejším postavám nevěřila. Všechno se to dělo hrozně rychle a v podstatě jsem nenahlédla do jádra postav. Bez řečí jsme se hned na začátku přesunuli na ono jeviště a začala první hra, která sice skončila smrtí, ale mě ani nenapadlo, že bych měla oběť litovat. Čistě proto, že ono se to prostě stalo a šlo se dál. Smrt je, trochu drsně řečeno, úžasným způsobem, jak ze čtenáře vyždímat emoce. Stačí i malý odstavec. Když holku uštkne had a je konec, je to jen prázdná věta, která v nikom nic nevyvolá. A hlavně ta smrt není okamžitá. Jed nejdříve postupuje, paralyzuje, možná dusí a poté účinkuje. Má to zkrátka nějaký postup, není to hned. A to je ten skvělý moment pro emoce. Nemusí toho být mnoho, třeba jen pár vět, ale shrnout ten proces umírání, to je to, co vyvolává emoce. Někdo v hledišti mohl něco nadšeně vykřiknout, někdo se mohl třeba i posmívat. Zbylé děti skučely, Dylan vedle umírající sebou mohl zoufale zmítat, mohl na všechny něco řvát, prostě cokoliv. Nějaký výbuch, který by čtenáře přiměl něco cítit. Oběť přestává ovládat tělo, dusí se, hlavně na něco v poslední minutě myslí – a konec. Při čtení věty: uštklo mě to a umřela jsem, je konec ještě dříve, než se vůbec stačí začít.

Podobné to bylo s celkovou atmosférou. Pro mě osobně to byl jen strohý, nic neříkající popis čehokoliv. Hned na začátku máme nadšený dav, který strhává vášeň ze zvrácené zábavy. Kde byl pískot, nadšený jekot, posměšky, popohánění? A uvaděč? Byl to jen pán s mikrofonem, víc o něm nevím. Nevěřila jsem mu ani slovo. Uvaděč má zásadní funkci, zvláště při takovém „představení" - rozvášnit publikum. Dát jim přesně to, co chtějí. Dobře mířenými poznámkami v nich podněcovat chtíč, burcovat je, vtahovat je do dění. To tento pán nedělal, ani kdyby měl megafon napojený na budovu radnice.

Zpočátku jsem očekávala, že když to jsou deníkové zápisky a jde tam o Dylana, taky o něj půjde. Proto mě náhlý přeskok k zápiskům jiných postav poměrně překvapil a vlastně se mi ani moc nelíbil. Ano, i skrze ostatní postavy se dá Dylana poznávat, ale musí to být nutně přes jejich pohledy z jejich zápisků? To si tam každý píše svůj pomyslný deník? Stačilo by zůstat u Dylana a skrze něj poznávat ostatní postavy, ať už pomocí jeho myšlenek nebo zejména dialogů. No a když se přidaly i zápisy dozorce, to už jsem měla guláš jako od maminky. A s onou...neidentifikovatelnou paní jsem byla v háji už úplně.

Logické souvislosti mi taky nepřišly dvakrát logické. Zejména u dokonalého provizorního okna v podobě prkna přiraženého dodávkou jsem se musela culit jako blbeček. To bych od dozorce opravdu nečekala. Stejně jako „tiché" rozbíjení okna. To se vážně nedá rozbít tiše a už vůbec se pro vysvětlení nepíše věta: tedy ne, že by se jako rozbilo tiše, určitě to někoho vzbudilo. Ne, prosím, opravdu ne. A být dozorcem podobného zařízení, určitě bych svým svěřencům nenechávala ani ten pitomý foťák. To je risk. Povede se někomu utéct a bude mít u sebe foťák, na kterém bude zdokumentované všechno, co ty děti zažívaly. Ne, jakoukoliv techniku svým obětem nechá jen ten největší pablb.

Co se pravopisu týče, nikdy jej nechci hodnotit jako plnohodnotnou složku recenze. Začínám si připadat vážně blbě. Jsem hnidopich, to ano, ale snažím se krotit, aby to nebylo jen o pravopisu. Ten je důležitý, aby se příběh dobře četl, to si snad povíme upřímně, ne? A tady by to chtělo hodně popracovat. Nejen na pravopise, ale také na užití slov v nehodících se spojeních.

------------------

Občas ztrácím vědomí o tom – Když už, tak spíše ztrácí povědomí o okolním dění. Ztratit vědomí znamená omdlít.

Lidé na jevišti si vsází o to – Sází se o to. Lidé si vsadí, ale mezi sebou se sází.

Najednou zavládla tichost – Zavládlo ticho.

Usiloval jsem o sebevraždě – Přemýšlel jsem o sebevraždě. Usilovat může o přežití, sebevraždu chceš. Kdyby Dylan chtěl, mohl by se zabít, jak je mi libo. Však rozbil okno! Stačilo vzít střep a pohrát si se žílami. Smrt byla všude kolem, mohl toho využít.

Následovně jsme uviděl – Následně jsem uviděl a i tak to není dobré spojení. Je to moc strojené.

Spíral se – Když někdo někoho táhne, oběť se vzpírá.

Zazněl kong – Gong. Pokud jim tam tedy neřval King Kong.

Muž s mikrofonem znovu zvedl mikrofon – Opakování slov je velkým problémem příběhu. Muž s mikrofonem se dá označovat i jinak. Třeba mnou zmíněný uvaděč. Popřípadě moderátor.

Tím jejich dohadu ukončil – Ukončuje se hádka. Popřípadě tím ukončil jejich dohadování.

Zbudilo to – Vzbudilo.

Dostal do bezvědomí – Do bezvědomí se nedostává, do bezvědomí se upadá.

Ty však mi neslyšíme – Mi je přivlastňovací zájmeno od já. Koupil mi to. Pokud jde ale o početnou skupinu dětí, je to my. My to neslyšíme.

Nepříjemným aspektem bylo již zmíněné opakování slov. Byl to velmi rušivý element. Ať už v popisech nebo v řeči postav. Zvláště právě řeč dětí byla příliš strojená na to, aby bylo uvěřitelné, že promlouvá dítě. Dvanáctiletý Ben řekl v jedné větě snad čtyřikrát zde, což na jeho věk a situaci znělo moc škrobeně, snad až suverénně. Já bych ve dvanácti seděla na zemi jako hromádka neštěstí a brečela bych, stěží bych byla schopná souvislé řeči, natož pak tak „vznešeně působící". Těm dětem jsem zkrátka nevěřila, že to jsou děti. U postav je nutno myslet na jejich věk, na jejich vyzrálost a toto přizpůsobit jejich mluvě a chování. A pokud jde o řeč, zaměřila bych se také na správné psaní přímé řeči. Na mnoha místech se všechno kombinovalo nebo ani nedodržovalo.

U tohoto příběhu bych se ale více zaměřila na celkové ladění, jak už jsem zmiňovala výše. Když to má být mystery thriller, člověk by se měl v tom nejlepším případě bát, v tom lepším by mu měl přebíhat mráz po zádech. Občas mám dojem, že si lidé myslí, že děs se na čtenáře přenese tím, když se napíše: viděl přes díru v její hlavě mozek. Jako jo, ta věta je odporná, ale zanechá ve mně minimální dojem. Řeknu si fuj a tím to končí. Navozování nepříjemného pocitu, strachu a tajemna nestojí na tom, aby se čtenáři na rovinu řeklo, jak nechutně vypadá mrtvola. Jde o ten proces. O to postupné navozování strachu. Když se vám v příběhu oběsí postava, se čtenářem nic neudělá věta: led pod ní roztál a ona se oběsila. Jsem trochu zvrácená, to ano, ale ten správný efekt vyvolá dobře vystižený proces umírání. Smrt jako taková není děsivá. Smrt je smrt. Umírání, to už je horší. Provaz se člověku zařezává do kůže na krku, efekt je umocněn pomalým postupem. Člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama, snaží se stavět na špičky, bojuje o každou minutu bytí navíc. Snaží se té smrti uniknout, i když ví, že to nejde. Jenže pud sebezáchovy je silný. Člověk sebou zmítá, když ještě může, možná se snaží nadskakovat, aby v té vteřině nasál do plic vzduch, který mu pomůže vydržet ještě o něco déle. A jakmile už není žádná pomoc možná, člověku dojde, že ono už je to tady. A panikaří. To zoufalství, že v příští chvíli už tady nebude, nedokáže hýbat končetinami, nebude vnímat okolí a definitivně se ztratí, to je děsivé. A způsobuje paniku. K tomu všemu je tady ještě obecenstvo. Opětovně přichází na přetřes nevhodné poznámky, posměšky, nadšené pokřikování, popohánění procesu, protože každý chce vyhrát. Možná v publiku sedí nějaký nováček, který si myslel, že to zvládne, ale ono ejhle, nemá na to žaludek, je mu špatně.

Smrt jako taková není děsivá. To není to, čeho se bojíme. Smrt je dílem jediného okamžiku, který my prakticky už ani nedokážeme postřehnout. To, co vnímáme, je umírání. A to je děsivé. To vědomí, že je to tady, blíží se to a nedá se to zvrátit. Smrt je rychlá, prostě přijde a člověk už nevnímá. Nebojíme se smrti, bojíme se umírání. Protože to je to, co vnímáme.

Příběh nedělá děsivým samotná smrt, ale umírání prodchnuté snahou zachránit si život. A v tomto případě jsou to jen prázdné věty, které ve mně nezanechají žádný dojem. Nesoucítím s postavami, nevnímám je, není mi jich líto. Protože necítím, že se to skutečně děje. Ano, je to fikce, ale dobře napsaný příběh má to úžasné kouzlo, že do sebe čtenáře vtáhne a on navštíví nový svět, který vnímá jako skutečný.

Shrnutí

Námět příběhu je zajímavý. A příběh jako takový opravdu má potenciál. Aby byl ovšem poutavý, zajímavý, úspěšný a opravdu kvalitní, je třeba na něm ještě hodně popracovat. Dát si záležet na pravopise, více přiblížit postavy čtenářům skrze emoce a v tomto případě se hlavně soustředit na celkovou atmosféru. Měla by čtenáře vtáhnout do děje, způsobit mu skoro infarkt a donutit ho říct si, že to opravdu stojí za to.