Autor:  Maxillor (ani za zlaté prase mi Watt nedovolí věnování, natož pak označení -_-)
Žánr: Mystery (kdyby to byla chyba, opravte mě, prosím)
Anotace:

Ty oči jsou všude. Pod postelí, v prasklinkách ve zdech, za okny. Čekají, až se jim ukáží záda, a poté udeří. Ne všichni lidé si tím však projdou, tím strachem a bolestí mezi lopatkami. Protože ne všichni lidé jsou jako Laurentius.

Jeho rodina se přestěhovala do své rodné vesničky, která jako by se v dávné minulosti bodla o trn. Tajně doufá, že se od očí oprostí a bude moct začít žít od začátku. Nikdy však bez pomoci nebude schopen změnit to, čím je.

Jak se dny sčítají, tlak očí se na jeho bedrech zvyšuje a spolu s touhou splnit všechna přání matky k němu dochází i záhadné věci, jež se ve vesnici dějí.

Proč je tedy pod svícnem největší tma?

*

Já se tedy celkem činím. Druhý den, druhá recenze (rozbor). Někdy není na škodu si zapomenout sluchátka doma, potom aspoň nemůžu na koleji čumět na seriály a dělám to, co pořád odkládám. Jsem strašně nedisciplinovaný člověk.

Město mrtvých. Co o tom příběhu říct? Já nějak nevím. Mám jeden list s poznámkami o chybách a k tomu otázky, které mi nezodpovědělo ani deset kapitol.

Svým následujícím tvrzením nechci říct, že by v každém příběhu, ne-li každé kapitole, měla být napěchovaná nějaká akční scéna. To ne. Ale v tom příběhu se až k uzoufání nic neděje. Sem tam nějaká zmínka o něčí smrti, dvě věty o tom, že zase někdo zmizel, očička stalker a psychotická matka, která je prototyp pobožné paničky, kterou bych nejraději vzala židlí. Nic proti náboženství, jen proti charakteru.

Náboženská tematika mi nevadí, nic proti ní nemám a psychologické příběhy dokonce zbožňuji, ale vystihnout dobře psychiku postavy v takovém příběhu tak, aby to čtenáře udrželo při smyslech, to si žádá hodně umění. A tady jsem nucena podotknout, že se to zrovna dvakrát nepovedlo. Za deset kapitol jsem se nedokázala vžít do postavy Laurentila (o skloňování ještě budu psát), matky, Samanthy nebo kohokoliv jiného. Nejvíce se mi přiblížil Neth a ten mi poté záhy zmizel.

V principu mi to přišlo podobné, jako Hádovo memento. Jen v principu, pozor! Nechytejte mě za slovo. Hlavní hrdina je stíhán jakýmsi temným přízrakem v podobě muže, který je patrně velké bububu a není to jen tak obyčejný random týpek. To je jen ten princip.

Jako vždy jsem se zaměřovala hlavně na logiku a podobně, jako jsem měla hodně nezodpovězených otázek u Humanoida, jsou také tady. U toho Humanoida to ale vlastně nevadilo, tam všechno přebil David, jenže Laurentius je dosti slabá postava, aby mohl táhnout celý příběh sám. Ani Meryl Streep sama neutáhne celý film, pokud nemá podporu kolegů a dobrý scénář.

Sledujeme tříčlennou rodinu, v které to pořádně skřípe. Slabý Lauren si myslí, že za všechno špatné může on a snaží se matce zavděčit, což se mu dvakrát nedaří. Místy mi připomínal týranou ženu, tam to často sklouzává k tomu: trest si zasloužím, viníkem jsem já, to já dělám všechno špatně, takže to mlácení si zasloužím. K tomu tady máme Netha, který je asi jako jediný normální. Přisuzuji to jeho studiu psychologie, pokud se nemýlím. To ho odtáhlo od toho zfanatizování. Úderné trio doplňuje šílená matinka, která si koleduje o židli na hlavě už jen svou přítomností, ale jediný, kdo jí dokáže vzdorovat, je právě Neth. A právě vztahy v této rodině nemám dosud objasněné.

Neth své matce říká Liso, neoslovuje ji jako matku. Ale proč? Co se stalo, že se tak vzájemně odcizili? Může za to smrt otce? Nebo na něj matka zkrátka zanevřela, protože se věnoval vědě, nikoliv duchovnu? Přestěhovali se do své rodné vsi, ale kde zase máme ten původ? Lauren si pamatoval některé zážitky z doby, kdy tam žili, ale co způsobilo, že odjeli? A co způsobilo, že se nyní vrací zpět? Proč je Lisa taková, jaká je? Byla před smrtí manžela jiná? Upnula se tak silně na víru kvůli tomu nebo už byla zkrátka taková? U takové možnosti si nějak nedokážu představit, že by s ní nějaký chlap vydržel, natož s ní zplodil dvě děti. Stejné je to i Nethem a Laurenem. Dovídáme se, že Neth má už pět let po dvacítce a Lauren je mladší, ale o kolik? V jednu chvíli připomínal dospělého kluka na hranici dvacítky, poté zase sklouzl k puberťákovi sotva před patnáctkou. V úvodu první kapitoly zase působil jako šestileté dítě. Tohle jsem nedokázala rozklíčovat. Lauren patrně nějakou víru má, Neth oproti němu nikoliv, alespoň tak na mě působil. Přitom se v jedné části psalo, že matce děkuji právě za víru. To moc nekorespondovalo s celou jeho přítomností v příběhu, kdy se o víru nestaral a zajímal se jen o bratra.

Stejné to bylo s linií příběhu. Mnohokrát jsem se musela vracet o několik řádků zpět, abych si ujasnila, do očí hlavy to vlastně nahlížím. Přechody mezi postavami byly chaotické, prostě jsem na první dobu nezvládala pobrat, na koho se teď vlastně dívám. Na tom by chtělo popracovat.

Stejně, jako na pravopise. Hned v první kapitole se na mě řítila pořádná salva a interpunkci jsem později raději ignorovala, protože psát si to všechno, nemám místo. Čárky si po většinu příběhu někde vandrovaly a chyběly na místech, kde měly být. Největším kamenem úrazu však byl styl vyjadřování autorky. Věty byly často nelogické, slova k sobě vůbec neseděla a často jsem si říkala, že se autorka snaží o květnaté vyjadřování, ale ono to moc nevychází. Ona květnatá mluva se mísí s výrazy, které jsou tam poté jako pěst na oko.

Zde jsou příklady:

Vesnička...a většinu roku byla tmavá. - To není přímo chyba, ale byla tmavá, to je zkrátka takové suché. Byla tmavá. A nic.

Někdy se koutkem oka ohlédl na mizející krajinu. - Já bych spíše volila po mizející krajině. Díval se na, ohlédl se po.

...že by si klidně našel pohodlí. - Udělal pohodlí. Našel by si spíše místečko, kde by si udělal pohodlí.

Protože se chtěl jakkoliv stranit z dosahu matky. - Chtěl se stranit matky, pokud si autorka výslovně žádá to slovo stranit.

S těmi oči. - Ajajaj, tady mě vážně už trefilo. To by snad nevyplivl ani google překladač. S těma očima. Na netu se dá najít skloňování slova oči a sedmý pád množného číslo je s očima.

Pokračovali s jeho vzkříšením. - Buď ho prostě vzkřísili, nebo pokračovali s jeho kříšením, nikoliv přímo vzkříšením. Když už, tak se ho pokusili vzkřísit.

Očích, které ho zužovaly. - Tuším, že tady spíše mělo být sužovaly.

Někdy kvůli nim avšak bdil dlouho do noci. - Avšak rozhodně ne, spíše však. Avšak by muselo být použito na začátku věty. A bdil je rovněž špatně, když někdo bdí, tak v minulosti bděl.

Potřeboval jsem si něco zjistit. Co? Smrti. - Dialog mezi bratry, který na sebe logicky nenavazuje. Neth říká, že si něco potřeboval zjistit a když se jej bratr zeptá, co to bylo, dostane odpověď smrti. Nemělo tam být spíše něco o smrti? Nebo tak?

Mladík na ni krátce zatoulal očima. - Asi spíše zakoulel.

Leurentiusi. - Zde jsem přemýšlela nad skloňováním. Někdy se jméno skloňuje tak, jak bych očekávala, někdy zase ne, jako v tomto případě. Při oslovení bych spíše volila Laurentie, tady si zrovna nejsem jistá, ale Laurentiusi, to je jako kdybyste Dia oslovili Zeusi nebo jeho bratra Hádesi. Die a Háde.

Laurentiovi postele. - LaurentiovY postele.

Tresty, jenž na něj byly uvedeny. - Uvaleny.

Potřeboval jsem si zjistit úmrtí. - Laurenova vzpomínka na bratrovu odpověď. Proč je zde formulována správně, když mu kapitolu předtím odpověděl jen jedno slovo?

Byl dobrý v odhadování přetvarů. - Netuším, která bije. Asi byl dobrý v odhalování přetvářky?

Neth neměl nikdy víru na nějaká božstva. - V nějaká božstva. A spíše prostě nevěřil, než že tu víru neměl.

Přivanul ho k sobě. - Přivinul.

Zmýtal. - Zmítal. Zmýtání si dost užívám ve verzi přemýtání v příběhu, který betuji a když z něj odstraním chyby, autorka dosadí zmýtání.

...že se na svého bratra neměl chovat špatně. - Že se ke svému bratrovi neměl chovat špatně, popřípadě že se na svého bratra neměl hněvat.

Netradičně vydechl. - Netuším, jak se netradičně vydechuje, ale chtěla bych to umět.

A sledovaly je ladně padat. - Nevím, co tam ty stromy sledovaly a jak se ladně padá, ale lze to vyjádřit jemněji opisem tak, aby to nevyznívalo tak podivně.

Viděla posli boží. - Ty posly.

Vzala jsem to takto, protože bych to asi nedokázala zobecnit. Zdálo se mi, že autorka místy asi přemýšlí nad něčím jiným nebo píše jednu větu a záhy ji napadne jiné vyjádření, tak to tak dopíše, ale už tomu neuzpůsobí minulá slova. Co bylo poměrně do očí bijící bylo časté používání příslovcí. Udělal to tak, spadl tak, pohlédl na někoho tak, sedl si tak, díval se tak. Je to stručné a postrádá to jakoukoli eleganci. A celkem podivné mi přišlo využívání slova sťa, které pro mě v daném kontextu nemělo absolutně žádný význam a našla jsem jej jako slovenské slovo. Co potom dělá v příběhu psaném česky?

Hodně mě udivila scéna mezi Leurenovým útěkem a jeho návratem domů. Očekávala jsem, že matka bude běsnit jako řádná fúrie, ale Lauren si druhý den bez řečí přišel na schůzku, jako kdyby se nechumelilo. Buď přespával venku a matka pořád nevěděla, že zmizel, nebo se tiše vrátil do pokoje a dělal, že se nic nestalo. Ale kde je pravda? Tohle úplně vypadlo a přímo to volá po napsání, protože reakce matky na takovou situaci je očekávaná a žádaná. Stejně tak jsem se divila, že si to Lauren jen tak nakráčel ke kostelnímu sboru a začal zpívat. Netuším, jak kostelní sbory fungují, ale dosti pochybuji, že si tam může někdo jen tak přijít a zpívat, aniž by o tom vedoucí věděl. Čekala bych, že si jej nejdříve předvolá a vyzkouší si ho, aby zjistil, jestli skutečně zpívat umí a nebude svatostánku dělat ostudu.

Uf, vyčerpala jsem poznámky.

Shrnutí

Já to opravdu nedělám ráda, nemyslete si, že jsem nadšená, když tohle píšu. Nechci nikoho shazovat, ranit nebo něco podobného, jsem zkrátka upřímná a s tím do toho každý šel, když se mi upsal.

Město mrtvých by mohlo být zajímavým příběhem, ale děje se toho v něm zoufale málo. Je to takové neslané nemastné. To tajemno mě příliš neupoutalo, ani ta záhadná zmizení. Dalo by se z toho vytřískat víc přesně tak, aby čtenář seděl před monitorem, hryzal si nehty a snažil se dopídit toho, co se to tam vlastně děje a proč. Do takového stavu jsem se ale já nedostala.

Plusové body sbírá cover, který se mi opravdu líbí. I anotace je v pořádku, docela zaujme a tajemné nastínění oněch očí se příjemným okořeněním, ovšem příběh za anotací značně pokulhává a nesplňuje očekávání.