Autor: FallenGracex
Žánr: Mystery/Thriller
Anotace:

„Jsem princ temnoty, král popela, Sedmi pekel a podsvětí. Někteří mě znají jako Satana nebo Ďábla, dokonce i jako Lucifera nebo Háda. Ale ty, sladké stvoření, mi můžeš říkat Acheron."

Jako dcera vlivných rodičů Salome nemohla být jiná, než naprosto poslušná a počestná. Celý život svazována pravidly, sužována posměchem svých sourozenců, sžírána vlastním údělem. Avšak pouze do dne, kdy v sobě objeví netušenou touhu páchat hříchy a nevědomky k sobě tak přivolá muže, v jehož existenci obyčejní smrtelníci přestali věřit již před několika tisíci lety.

*

Ač mne ještě čeká jedna zkouška a do rozborů jsem se chtěla pouštět až po zkouškovém období, můj mozek má jiné plány. V noci moc přemýšlí, já z toho nemůžu usnout...proč si něco nepřečíst, že? Vím, že Memento není na seznamu první, ale zrovna mi bliklo v nových příspěvcích upozornění, že u něj někdo hlasoval, bylo tedy po ruce, tak jsem si řekla, že zkusím první kapitolu, abych věděla, do čeho jdu. Nu a jelikož byla délka kapitol taková tak akorát, nebyl problém to nakonec stáhnout celé. Takže se omlouvám za prohozené pořadí, ale já psala, že pořadník nedodržuji, proto mám jen seznam.

Na začátek musím přiznat, že první verze coveru se mně osobně líbila více. Byl temnější, více vystihoval celkové ladění příběhu. Současný je na mě moc něžný, ale také je krásný, takže tahle věta byla vlastně naprosto nepodstatná. Důležité je, aby všechno přesně ladilo samotné autorce.

Anotace je minimalistická, poutavá a i když moc nemám ráda použité části úryvků, tady je to naprosto vyhovující. Naláká, zaujme a v Acheronových slovech je cítit ta tajemnost, která čtenáře přitáhne. Nebo aspoň ty psychopaty, co se rádi vyžívají v podobných věcech. *hrdě se hlásí*
Změnila bych pouze jen jednu drobnou chybičku: nevědomky k sobě tak přivolá – vhodnější slovosled je: a nevědomky tak k sobě přivolá. Ale to je maličký detail.

Mám chuť tohle nepsat, protože mám dojem, že budu zastávat jediný takový názor v celé té škále nadšených čtenářů. Ale budiž. Jednou jsem to slíbila, tak to udělám.

Od Mementa jsem měla velká, ne-li enormní, očekávání. Za vše může až pomalu neuvěřitelný ohlas, který toto dílo má. Není dne, abych si v nových příspěvcích nepřečetla pomalu ódu na nějakou z kapitol a propagace na facebooku také nepokulhává. Někdy bych o těch dílech, která mám číst, nejraději ani neslyšela, protože pak se čeká jedno a dočkám se druhého.

Toto je pouze můj osobní názor a nikomu jeho lásku k tomuto dílu neberu! A ono je to dílo skutečně kvalitní, kdybyste z mých slov náhodou získali dojem, že právě svrhnu Háda zpátky do jeho podzemní říše. Kdepak. Je to propracované, s láskou psané dílo, ovšem já nějak nesdílím to velké halo, které kolem něho je. Neustále Memento vidím ve spojení s jedním slovem: kontroverzní. Na to, že já jsem stará konzerva epických rozměrů, které pomalu dělají problém i červené boty, protože bych šla v davu moc vidět, tohle bych kontroverzním zrovna nenazvala. Očekávala jsem nějaké masivní popisy všech možných i nemožných scén, ale ať už je to vražda nebo náznak nějakého intimního aktu, všechno je psané elegantně, takže to nikoho nepobouří. Dvě natvrdo řečená slova, to nikoho nevytrhne. Tohle bylo decentní, elegantní. Četla jsem mnohem horší „skvosty", kde se popisovalo něco podobného a tam jsem byla skutečně pobouřená, ne-li odhodlaná zavolat psychiatra, aby tihle autoři došli klidu. A já taky.

Abych pravdu řekla, nějak jsem se nedokázala ztotožnit se Salome, hlavní hrdinkou. Většinu času jsem si říkala: a máš to, tohle ti patří, stejně si za to můžeš sama. Soucit nebo lítost se na mě jen dívaly zpovzdálí a mávaly mi bílým kapesníčkem. Sama bych nedokázala říct, že byla znásilněná. Ona si o to vyloženě říkala a taky si pro to prostě šla. No, zkrátka jsem s ní nedokázala soucítit, necítila jsem nějaký pocit sounáležitosti, vlastně mi bylo úplně jedno, co se s ní děje nebo neděje.

Acheron, to je jiná. Tedy, spíše proto, že je to mužská postava, ne že bych z něj šla do kolen jako většina čtenářek, jak jsem měla možnost počíst si v komentářích. Tímto zdravím svou kolegyni od coverů, která byla první u takřka každé kapitoly! *mává na pozdrav*

Acheron je skvělým ztělesněním Háda, to se autorce opravdu povedlo. Musím ještě zmínit, jak jsem byla nadšená ze skloňování řeckých jmen, protože (a to jsem na vysoké), ani studovaní lidé to mnohdy neví. Trpěla jsem na dramaťáku, když jsem musela poslouchat, že Daidalose stihl trest. To trhá uši i oči, když je to na papíře. Acheron je popsán velmi věrohodně, je to takový ten správný „padouch", který vlastně ani není padouch, protože on se jen snaží obrátit krutý úděl ve svůj prospěch. Možná proto jsem s ním sympatizovala. Není to hajzl z podstaty věci, dělá vlastně to samé, jako každý: snaží se přežít. A navíc jsem byla vždycky Hádova fanynka! Ano, miluji řeckou mytologii! Autorka zkrátka vyobrazila Acherona jako takovou esenci temnoty, která se člověku lísá kolem kotníků, aby ve správnou chvíli zaútočila nebo se prostě jen ocitla ve správnou dobu na správném místě.

Věřím, že nějaké ty zvraty všechny překvapí, což jsem si také početla v komentářích, to jen já jsem zase tak nějak...věděla. Tetin nový manžílek, matčin kamarád z dětství, splnění „prosby"...za vším jsem správně očekávala toho pravého nebo splnění bez remcání, i kdyby slzička ukápla. Ale já jsem jen jeden z mnoha, takže když to nepřekvapí mě, nic se neděje. Důležitý je masový efekt a ten tady skutečně je. Hroutí se z toho mnoho čtenářů. Překvapující by pro mě bylo, kdyby se Salome trhla a neudělala to všechno, ale o to v příběhu stejně nejde, protože pak by se nepsal, že.

Jednotlivé aspekty příběhu (ne všechny) jsem si užívala a působily na mě dobře, ale jako celek jsem se v Mementu nenašla. Nevadilo mi téma, nepohoršovalo mě, ani některé natvrdo psané scény, výrazy nebo myšlenkové pochody. Pro mě osobně to nebylo tak temné, jak jsem čekala, ale tu temnou atmosféru to bezesporu má. Popravdě bych si to asi užívala víc, kdyby tam nebyla Salome, ale to je ten můj věčný problém s ženskými postavami. Vlastně by bylo celkem zajímavé sledovat, jaké by to bylo, kdyby se s Hádem konfrontoval nějaký muž, i když by to ztratilo ten erotický nádech. Ten ale nemusí být všude, co si budeme povídat.

Postavy, děj a vývoj cesty všech protagonistů pro mě nebyl tak zajímavý, jako autorčin styl vyjadřování. Opravdu má úžasný cit pro slova a právě to dělá z Mementa něco, co stojí za přečtení. Poetické metafory, nádherná slovní spojení, nápaditá přirovnání. Všechno jednoduše splývá v jeden dokonalý celek, plynule přechází do nápaditých popisů. Tohle je ten hlavní aspekt příběhu, který pro mě převažuje nade všemi. Je to psáno s lehkostí a elegancí. Popisy jsou skutečně skvostné. Akorát bych se více zaměřila na odstavce. Přímou řeč by chtělo oddělit, mnohdy nebylo tak snadno čitelné, kdo mluví, pokud přímá řeč neměla uvozovací větu. Stejně tak se v jednom odstavci mísilo, co Salome dělá, nad čím právě přemýšlí a k jaké vzpomínce ji to dovedlo. Takové pasáže bych rozdělila na jednotlivé odstavce.

Ještě bych chtěla vyzvednout popisy vnitřních pocitů postav, tam si autorka skutečně dala záležet a krásně vystihla rozvíjející se „vztah" mezi protagonisty, silné působení Acherona na svou oběť, stejně tak vnímání Salome. Ale zase se mně osobně příčí vidina půvabné dívky, která je pomalu něžná, jako vánek sám a najednou v sobě odemkne tajné dveře a na povrch se dere nelítostná bestie schopna zabíjet. Já mám s tímhle prostě problém, ale je to jen můj problém prakticky u každého příběhu, kde to je, takže mě neberte nějak vážně. Já jsem prostě extrémně vyhraněný, náročný a těžko překvapitelný...blbec. Ale popisy pocitů a myšlenkových pochodů postav opravdu oceňuji, i jejich vývoj, protože já mám opravdu ráda, když si tohle můžu přečíst a v příběhu to je.

Co se týče pravopisu, tady si nemohu stěžovat, našla jsem jen jeden překlep s nadbytečným písmenkem (mrzí mne, že nemám přesné místo, ale ve dvě v noci mě nějak nenapadlo dělat si poznámky) a jedinou chybu – nějaké (na přídavné jméno si nevzpomenu) brány, které. To by bylo dobře, kdyby šlo o množné číslo, ale v textu bylo použité jednotné číslo, takže by tam mělo být nějaké brány, která něco něco. Ano, hrozně profi, ale přečíst všech dvanáct kapitol bylo impulzivní rozhodnutí, takže jsem v zaznamenávání chyb selhala. Ono ani stejně nebylo co zaznamenávat, ani psychicky vyčerpaná ze zkoušek a utahaná ve dvě ráno jsem si nevšimla žádné vážné chyby, která by mě naplno probrala a už mi nedovolila usnout. I tady byla odvedena skvělá práce.

UPOZORNĚNÍ: POKUD NECHCETE ZNÁT MÉ DEDUKCE O KONCI PŘÍBĚHU A KAZIT SI NADĚJE, PŘESKOČTE BEZ PRODLENÍ KE SHRNUTÍ

Zajímalo by mě, jaký autorka nakonec zvolí konec. Na odiv se v textu dává několik možností: Salome se stane „vládkyní" po Acheronově boku (s přihlédnutím k mé nechuti vůči šťastným koncům a snaze hledat překvapení, které stejně nenacházím, by to byla těžká nuda, kdyby se to stalo), Salome zaujme Hádovo místo a Acheron „zemře", popřípadě něco na ten způsob (to by bylo sice zajímavé, ale mně osobně by se to příčilo, protože prostě Salome) no a poslední možnost zatím vidím také konec ve stylu Salome nám umře (co si budeme povídat, to by se mi líbilo, protože by to každého naštvalo!). Mám dojem, že autorka s novými kapitolami nabídne také jiné verze a čtenář se může pídit po tom, co nakonec vyhraje (i když mám dojem, že každému jde stejně tak nějak o Acherona). Omlouvám se, že já nebudu ten, kdo by to dočetl, aby si to zjistil. Je to bezesporu kvalitní dílo, ale já se v něm zkrátka nenašla. Ale spoilery mám ráda, kdyby něco!

KONEC NEBEZPEČNÉ ČÁSTI

Shrnutí

Hádovo memento je dílo pyšnící se mnoha přednostmi, z nichž bych osobně vyzvedla nádherné květnaté popisy okolí, pocitů, myšlení a vnímání postav. To byla pro mě nejvýraznější složka příběhu.

Zdráhaví čtenáři se nemusejí obávat přílišné temnoty nebo nevhodnosti, až na pár drobných výjimek je vše psáno s grácií a dovolím si říct, že když to nepohoršovalo mě, tak to už je úspěch!

Příběh si svůj úspěch bezesporu zaslouží, ovšem já se nenechávám strhnout přílišným nadšením a jako děsný čtenář z jiného soudku z toho nejdu do kolen, jako jiní. Přesto se však nedivím, že příběh na ostatní čtenáře tak silně působí. Memento má šanci oslovit širší okruh čtenářů, ale co si budeme povídat, spíše ty, kteří vyhledávají kvalitní četbu, kde je vražda popsaná jako něco hnusného, ale s přihlédnutím k situaci také jako něco zvráceně krásného. U většiny zdejších děl je vražda zpodobňována jako něco strašně cool, co je snadné, že to prostě jde bez mrknutí oka.

Ač já nejsem ten, kdo by Memento nějak silně prožíval, určitě příběh doporučím dál, když někde uvidím, že se někdo po něčem kvalitním ptá. Autorka i její dílo si to nepochybně zaslouží a jsem ráda, že jsem nakonec přeci jen měla šanci příběh otevřít. Jde o kvalitní příběh, který si své místo na výsluní zaslouží.