Závod životem je příběhem ze soutěživého prostředí motosportu od úžasné dušičky Charrli_e. Přesně jak slibuje anotace, Florence Baxová je svéráznou hrdinkou, která se jen tak před něčím nezastaví a ví, co chce. Totiž, většinou.

Tohle je druhý příběh z autorčiny dílny, který čtu, a nikdy mě nepřestane bavit originálnost jejích postav, jejich vzájemné proplétání, jiskření a vyhrocené dialogy plné emocí i charakteristického úsměvného humoru. Přestože nejsem velikým fanouškem ich-formy, Charlie dokáže myšlenky a pocity hlavní postavy vykreslovat neskutečně živě a poutavě, nechybí v nich špetka tradiční ich-formové sebetrýzně a „co kdyby". A i tak jako čtenář cítím napojení na ostatní postavy a dokážu o nich uvažovat nezávisle na pohledu hlavní hrdinky. S neskutečnou lehkostí se pohybuje i mezi delšími časovými úseky, aniž by to působilo rušivě nebo zmatečně, a dokáže zdůraznit přesně ty myšlenky, které jsou důležité a emotivní.

Upozornění: V době, kdy tohle píšu, má příběh 20 publikovaných kapitol.
Varování: vulgarismy, zmínky o alkoholismu, náznaky erotických scén
Doporučený věk: 15+ (pozn. autorka věk nestanovuje, jedná se čistě o můj osobní odhad)

Příběh začíná poměrně netradičně Florencinými úvahami nad životem v pomyslném stínu tatínka, několikanásobného mistra světa ve formuli, který ovšem většina jejích kolegů i soupeřů považovala spíše za propustku, nespravedlivý výtah mezi nejlepší a výmluva pro rozhovory a články. Jenže kombinace neopodstatněné zášti a prostředí, kterému dominují muži, Florence donutila svět závodění opustit – fakt, kterého i po několika letech skrytě lituje. Protože stejně jako byla trať životem jejího otce, je i jejím.

„Bez víkendů na závodní okruhu mi ale něco chybělo.

Cítila jsem tu obrovskou prázdnotu ve svém srdci a ať jsem dělala cokoliv, nic ji nemohlo nahradit."

S každou další kapitolou je vám jasné, že motosport představuje důležitou součást samotné autorky. Nenásilným způsobem nám na pozadí osobních událostí pomalu představuje fungování světových týmů, organizaci závodních víkendů i povinnosti a schopnosti závodníků, a najednou se společně s Florence cítíte na trati jako doma.

Florencin návrat do světa motorů nastává v podobě získání místa reportérky pro národní televizi. Přestože žurnalistika Florence příliš neříká, díky svým zkušenostem a znalostem je ideální sportovní zpravodajkou. I tady se ovšem projevují její kořeny a spojení s legendárním závodníkem Stanleym Baxem – mezi kolegy není považována za „opravdovou" novinářku, vytýkají jí rozhovory, které dělá se starými známými z tratě.

„Dobře jsem věděla, co si o mně myslí.

V jejich očích jsem byla naivní nána, která kecá do věcí, kterým nerozumí."

Jenže kritika nekončí ani když se rozhodne převzít místo v tréninkovém programu týmu McLaren. Ať je Florence jakkoli dobrá v tom, co dělá, ať se jakkoli snaží zlepšovat a dostat ze sebe co nejvíc, ve světě mužů to není nikdy dost a všechna kritika směřuje k jedinému: Flo je žena.

Toxická maskulinita a diskriminace žen je bohužel ještě stále živým tématem a to nejen na závodní ploše a týmových garážích, a já jsem Charlie neskutečně vděčná, že tuhle problematiku do svého příběhu zapletla.

Přestože se ale Florence dokáže vyrovnat se všemi svými neúspěchy, dokáže spolknout nemístné poznámky týmových kolegů i zjevnou ignoranci ze strany jednoho ze svých závodních svěřenců, přestože si jde vždycky za svým a člověk je v pokušení říct, že ta holka přesně ví, co chce... stačí chvilka nepozornosti, jeden australský šampion a problém je na světě.

„‚Už nikdy s vámi nebudu dělat žádný rozhovor.'

‚Nikdy?'

‚Nikdy.'

‚Ani když vyhraju?'"

Protože Adam a Daniel jsou naprostými opaky. Adam je Florencinou oporou, nestěžuje si na její novou práci, kvůli které se sotva kdy vidí, a je vším, co si přála po tatínkově smrti a úniku ze závodního světa. S Danem si má vždycky co říct, rozumí jejímu zápalu, a přestože se jen jednou za několik týdnů minou na závodišti, vždycky dokážou navázat na to, kde skončili při minulém šampionátu.

Jako čtenář mám v tomhle duelu celkem jasno, ukáže se však, že pro Florence je to naprosto neřešitelná otázka. Každý z nich pro ni představuje něco jiného, jistotu a lásku, troufám si říct, a jsou situace, kdy se jedno ukáže jako důležitější než druhé.

Závod životem je pro mě příběh o lásce. Lásce k tatínkovi, zahalené v růžovém oparu minulosti, lásce k trati, závodění, zvuku motorů a vůni spálených pneumatik a horkého asfaltu. A v neposlední řadě lásce opětované i neopětované, lásce k pocitu být milován i lásce k něčemu neznámému a plnému adrenalinu.

Se svými klady a zápory, se svými rozhodnutími, někdy impulzivními a zdánlivě neopodstatněnými a nesmyslnými, je Florence hrdinkou, kterou jsem si jako čtenář okamžitě zamilovala. Při každé posměšné poznámce mi vře krev v žilách, někdy mám chuť jí za její zatvrzelost vrazit pohlavek, ale na konci dne je i ona jen člověk, který se protlouká životem, kličkuje, někdy je ztracený a zrovna ta nejméně pravděpodobná osoba ho dokáže navést správným směrem. Ať už se jedná o bývalého známého, který jí přesvědčil vzít místo v McLarenu, Dana, který jí připomněl, že motosport je stále její vášní, nebo Adama, který jí dokázal pomoct v jednom z nejtěžších období života.

A na závěr nesmím zapomenout na tematické koláže ve stylu záznamů v cestovním deníku, které mě vždycky na začátku donutí se usmát, na dlouhé autorské poznámky pod čarou, kde autorka sdílí zajímavosti ze závodního světa, které už se do příběhu nevešly, a na Charlie samotnou. Protože pokud vás baví vést dlouhé konverzace o motivacích, vývoji a pozadí postav, Charlie taky a o to zajímavější a zábavnější pro mě čtení jejích děl je.