„Takjo,” vyhrkla. „Budetorychlý. Anebudetovůbecbolet.”

„Ne!” Úzkostlivě jsem o pár kroků ustoupila a sevřela v rukou okraj parapetu za sebou. „Ne, počkej. Ještě vydrž. Jak že jsi to říkala? Že uvidím celé hory...?”

Nadechla se. „Jo. CelýNekonečnýhorynonenítoskvělý?” téměř vypískla. „Vážně se nemusíš bát. Rychleabezbolestně! To je přece mojeparketa!”

„Uvidím. Celý. Nekonečný. Hory. Najednou,” ujišťovala jsem se. „Uděláš mi něco s očima a já uvidím celý Nekonečný hory.”

„Přesnětak! Akaždičkéhotvoraakaždičkoukytičku široko daleko! Úplně všechno!”

„Najednou.”

„Jasně. Všechnonajednou.”

Nervózně jsem sledovala, jak si navléká své dlouhé kožené rukavice. Netušila jsem, co přesně teď přijde, ale byla jsem si jistá, že to nechci. Co víc, nějak jsem věděla, že to nezvládnu. Že jsem na to prostě moc slabá.

Proč jsem s tím jenom souhlasila? No jistě. Protože je to jediná možnost, jak zachránit království a zabránit konci světa a tak. Protože tvrdili, že jsem na to ta pravá. A především proto, že jsem jim uvěřila.

Pohlédla jsem děvčeti přede mnou do zelených očí.

„Hele, možná...”

„Tak. Posaďsetadynažidli á zavřioči á buďvklidu, jo?”

Nechtěla jsem. Ale sedla jsem si.

Zavřela jsem oči.