„Tak.” Slečna Drestonová si položila na stůl kouřící hrnek s kávou, pohodlně se usadila v křesle a ukousla si koblihy.

„Bylo to to nejhorší, co jsem v životě zažila,” prohlásila, „Ztuatila jsem všechno, víte?” Slečna polkla a rukou v rukavičce si setřela z pusy marmeládu. „Dokonce i chuť k jídlu. Neměla jsem vůbec nic.”

Přejela nás rychlým pohledem, jakoby se chtěla ujistit, že dáváme dobrý pozor. Nemusela. Všichni jsme k ní s úctou vzhlíželi a hltali každé její slovo, stejně jako ona ty koblihy.

„Ležela jsem schoulená na studené zemi a snažila jsem se nemyslet na to, že ona zem má rozlohu asi jednoho metru čtverečního, že je asi tisíc metrů nad tou opravdovou zemí a že je celá skleněná.”

Nikdo z nás se ani nehnul. Všichni jsme k jejím slovům úplně přimrzli. Nebylo divu. Nic více vzrušujícího jsme v životě neslyšeli. Učitelé nám moc příběhů nevyprávěli.

„Byl to takový vysoký kvádr z docela čirého skla, chápete. Bylo jím dokonale vidět skrz.”

„Co?” hlesl Fin.

Slečna Drestonová k němu upřela své pronikavě zelené oči. „Cože?”

„Co jste tím viděla, slečno?” otázal se opatrně Fin.

Dáma pokrčila rameny. „No, nic. Nic jsem jím neviděla. Jenom tmu. Tam dole bylo úplný černo. Ale, m-hm, chápejte, ten kvádr skoro nebyl vidět. Připadala jsem si, jako bych vězela kilometry nad zemí. Každou chvíli jsem mohla spadnout -”

Nalevo ode mě se ozvalo žuchnutí. Slečna Drestonová se zarazila.

„Co... co se stalo?” zeptala se.

„Vikory omdlel, slečno,” ohlásil jsem jí poslušně.