Nikdy jsem s ní neměl moc blízký vztah. Moc často jsme se nevídali. Vždyť jsme ani nechodili stejným vstupem. Znal jsem jenom její pozici a vzhled. Nosila sytě modrou šálu a měla krátké světlé vlasy a brýle.

Myslím, že se docela dost smála. Možná spíš až moc. Ale nejsem si jistý.

Pracovala v levé noze. Já byl Krk. Ovládal jsem pohyby hlavy a dolní čelist a kontroloval trup, ona řídila spolu s pravou nohou chůzi, starala se o to, aby se celý model nezhroutil, aby vždy stabilně došlápl na správné místo.

Nemohla to být snadná činnost. Nikdo z nás to neměl jednoduché. Ale ty roky tréninku za to stály. Dohromady jsme byli smrtící. Jedno velké neporazitelné tělo, říkal vždycky Mozková kůra.

Jo. Jedno velké tělo. Spojení znát jako své boty by tady ale nejspíš ztrácelo veškerý význam.

Říkají, že to bez ní zvládneme, ale tak nějak cítím, že ať už by protéza byla jakákoliv, nikdy ji nenahradí dokonale. Ten starý známý systém prostě uhořel spolu s naší Levou nohou.

Ať už byla jakákoliv.