Tit seděl na stromě a myšlenky, které mu proudily hlavou, se pomalu ale jistě stékaly do jedné velké řeky.

Už déle tu podivnou přibližující se věc na obloze sledoval, ale nyní mu bylo jasné, že to nemůže být pták, a tak k ní připoutal veškerou svou pozornost.

Byla to krychle. Malá žlutá krychle hladce klouzající po nebi.

Tit se snažil rozeznat na ní nějaké podrobnosti, ale i přesto, že se každým okamžikem zvětšovala, žádné nenacházel. Uvědomil si, že tam asi žádné nejsou. Byla to prostě jenom obyčejná medově žlutá krychle.

Až na to, že létala. Bez křídel.

A už byla opravdu blízko.

Titova zvědavost začala nebezpečně rychle svlékat kabát a pod ním se objevoval fialový svetr strachu.

Potom se země otřásla, kolem se rozvířil prach a Tit se pustil větve.

Dopadl tvrdě a okamžitě se rozkašlal a kašlal do té doby, než se prach neusadil.

Před ním stála na louce asi dvoumetrová medově žlutá krychle.

Titovy pudy sebezáchovy mu našeptávaly, aby utekl, a kdyby byly o něco hlasitější, asi by je i poslechl.

Přední stěna krychle se se skřípěním otevřela a z ní vypadla dívka.

Oprášila si šaty a zářivě se na Tita, roztaženého v dost nepříjemné poloze v trávě, usmála.

„Kdo- kdo jsi?” zmohl se nebohý chlapec na otázku.

Dívka smutně našpulila rty.

„Ty mě nepoznáváš? Vždyť jsi mě přivolal!”

Zdálo se, že se zlobí.

„Já nikoho nepřivolával,” namítl Tit a pohlédl dívce do očí. Byly stejně medové jako krychle za ní.

„Ale jistě že ano, hlupáčku,” osopila se na něj dívka.

„Co tady děláš?” Tit se neobratně postavil.

Dívka se opět rozzářila a natáhla k němu ruku. Na rozevřené dlani se jí pohupovaly dvě žluté želatinové kostky.

„Přinesla jsem ti tvou dávku štěstí!”

Hm, tak nějak se mi prostě nedařilo nic napsat, tak...