Překulila se a pokusila se do Chelsa šťouchnout. Místo toho k němu ale doklouzala lehce jako po ledu a projela jím.

„Tak co,” zabručela. „Jsi spokojený, když už víš, jaký to je být v nebi?”

Ucítila, že se usmál. „Jo,” hlesl. „Je to úžasné.”

Měla chuť mu jednu vlepit nebo si alespoň dupnout. A ta chuť se ještě zvětšila, když si uvědomila, že to nemůže.

„PRÁVĚ JSME SE VYPAŘILI A TEĎ VISÍME PÁR KILOMETRŮ NAD ZEMÍ! JSME V PĚKNÝ REJŽI!”

Namáhala své vypařené hlasivky tak moc, až se z toho rozhoupala.

„Jsme na obloze, As, ne v rýži,” namítl ten našedlý mrak.

„TY NATVRDLÝ-”

Přerušil ji ten jeho tichý, šeptavý smích.

„Natvrdlý? Jsem mrak.”

„ARRGH!”

Chels se o ni lehce otřel.

„Nemusíš se tak vzrušovat, As. Vždyť jsi ztratila veškerou váhu. Tvé srdce je teď lehké jako-”

„No jo, ty vtipálku, jenomže já chci dolů. JE TI TO JASNÝ?”

„Je zataženo, As-”

„TY IDIOTE-”

„Ne, As, tak jsem to nemyslel. Je zataženo. Brzy začne pršet. Nemusíme vůbec nic dělat, dostaneme se na zem sami.”

„CO- Vážně?” Na to, že byla mrak, vypadala najednou docela zaraženě. „Jak jsi na to přišel?”

„Poslouchal jsem, As, poslouchal jsem starší. Neměj strach-”

„Já nemám strach. Jakto, že jsi mi to neřekl už dřív?”

„Neboj se, brzy budeš zase vodou, As,” slíbil jí místo odpovědi.

Pohlédla na zem. Její pohyby se už zklidnily a přizpůsobily větru okolo.

„Já se nebojím,” zabodla do oblaku před sebou ten nejtvrdší pohled, jakého byla momentálně schopná.

„Tak se uvolni a čekej. Nic jiného ti teď nezbývá. Brzy budeš zase stejně kapalná jako dřív. Tak si to užívej. Každou chvíli se ve spoustě drobných kapiček sneseme na dolů.”

As zbledla. „K-kapiček? Jakých kapiček? TO SE JAKO ROZČTVRTÍM NA NĚJAKÝ PITOMÝ KAPIČKY?!”