Vytáhl jsem se na poslední schod a potom jsem vysíleně nechal klesnout sebe i tašku na zem. Zasténal jsem.

"Koho to jen napadlo scházet se na vrcholku pyramidy?"

Plácl jsem sebou na piknikovou deku, rozloženou na pískovcových kvádrech. Ani jsem se nedivil tomu, co tady dělá. Rolnestra prostě zase myslela na všechno.

"Ahoj, Tracy, taky tě ráda vidím," zamumlala dívka v odpověď.

Otočil jsem se. Klečela v rohu deky, silueta její atletické postavy se rýsovala na pozadí zapadajícího slunce, a přehrabovala se ve své brašně.

"Něco hledáš?" zeptal jsem se spíš tak ze zdvořilosti a donutil své vyčerpané svaly se aspoň posadit.

Rolnestra zamyšleně vytáhla z vaku lahvičku s nějakým temně fialovým roztokem a zase ji vrátila zpátky.

Místo ní mi odpověděl někdo jiný. Ten někdo byl ropušák starý přinejmenším jako lidstvo samo.

"Ztratila nějakou mouchu," oznámil nezúčastněně.

Zamračil jsem se na něj. "Erle? Co tady děláš?" Žabák rozhodil nohama.

"Jím piškoty," kvákl. "Mám rád piškoty."

"Tracy, prosím tě..." oslovila mě Rolnestra dřív, než jsem mu stihl odpovědět. Byl jsem jí za to docela vděčný. "Nevíš... někde jsem tady měla zavařovačku s tiplicí..."

Chtěl jsem vnímat, co říkala dál. Opravdu, moc jsem chtěl, ale uvědomil jsem si, že nedokážu spustit pozornost z jejích rukou.

Rolnestřiny prsty přesouvaly v brašně lahvičky a zkumavky z místa na místo systematicky a s přirozenou lehkostí a jistotou a důkladně prozkoumávaly prostor kolem nich. Byl jsem si téměř jistý, že každé místečko se postupně ocitlo pod jejich jemným tlakem, ale žádné ne dvakrát. Rol byla v umění hledat mistryní. Všiml jsem si toho už dřív. Například v tom sudu nebo na oslavě Blykavých světýlek. Tam vlastně dokázala najít i to, co tam nikdy nebylo.

"...Tracy!" Zněla popuzeně.

Škubl jsem sebou. "Co jsi to říkala?"

Rolnestra si povzdechla. "Tiplici, Tracy, neviděl jsi někde tiplici?"

"Co- co je to tiplice?"

"Nějaká moucha," zabručel Erle v odpověď. Jako vždy zněl, jakoby měl rýmu. "Vždyť jsem ti to říkal."

"Tiplice není moucha," povzdechla si podruhé Rol. "Tiplice je tiplice -"

"Aha."

"- Takový okřídlený hmyz, něco jako komár. Měla jsem ji tady někde ve skleničce, ale někam mi zmizela."

"Hm, asi uletěla," nadnesl jsem unaveně a sebral jsem Erlemu ze sáčku piškot. Uvědomil jsem si, že jsem ještě nevečeřel. "Neměli bysme spíš řešit to zaklínadlo a tak?"

"I s tou skleničkou, Tracy?"

"Nevím," zívl jsem. "To zaklínadlo, Rol. Nepřišel jsem sem hledat nějakou mouchu."

Zpražila mě pohledem jako kukuřici. Bylo z něj ale poznat, že jí po dlouhém dni nezbývá o moc víc energie než mně.

"Tracynktnolypte," zahleděla se mi do očí. Já z těch jejích neviděl nic. "Ta tiplice je samozřejmě důležitá," zdůraznila tak důkladně, že mi její slova hučela ještě dobré tři vteřiny v uších. "Jinak bych ji nehledala. Přirozeně."

Zamžoural jsem na ni. "Takže ty chceš... zachránit ten strom pomocí nějakýho hmyzu?"

"Ano, ty troubo. To ta její křídla víš? Mají na sobě přesně ten vzor, který potřebujeme," vysvětlila mi s evidentní netrpělivostí v hlase. "Jsou na nich takové nepravidelné světlé skvrny."

„Cože?" promluvil Erle, viditelně zaražený. „To jsou ty se skvrnama na křídlech?"

"Ano," odvětila. "Děje se snad něco?"

"Hmmm," odpověděl žabák s plnou pusou piškotu.

"Ano?"

„Neříkala jsi, že jsou to tyhle mouchy." Vypadal skoro, jako by jí to vyčítal.

„Tys ji snědl, viď?" obrátil jsem se na něj.

Žabák tiše kvákl. Mohl jsem si jen domyslet, že to bylo na souhlas a vzhledem k tomu, co se stalo potom, jsem si také mohl pouze domýšlet, co pro všechno na světě udělal s tou zavařovačkou... Tedy upřímně, nenapadlo mě nic.

____

Mistrovsky ukončeno xD
Jinak... moc nedoporučuju v tom hledat nějakou logiku. Pokud teda nemáte stejně úžasné schopnosti jako ta půvabná dívka tam.